Dagmar Hochová Akrobat na glóbu života

25. 11. 2011 — 8. 1. 2012
Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové (*1926) se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu. Představený výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze, přátelila se s generací, která často rozvíjela podněty surrealismu ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.

VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKA VÝSTAVY

FOTOKNIHA PRO DAGMAR HOCHOVOU

Fotografka Dagmar Hochová patří mezi nejvýznamnější české představitele humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejvíce známy fotografie dětí a starých lidí, portréty  významných osobností, reakce na politické události roku 1968, pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.

Výstava padesáti fotografií by chtěla ukázat, že tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika, příklad výstavy Family of Man (1955) nebo tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice a atmosféra tehdejší Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se proto pokusili sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii tvorby Dagmar Hochové. Tato fotografka bezprostřednosti dětského světa, života a vztahů mezi lidmi fotografovala také místa bez lidí, která jsou přesto zaplněna intenzívní lidskou přítomností.  Nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“  na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.

Tomáš Pospěch, kurátor výstavy

Ve výstavě byly zastoupeny fotografie ze souborů:

Globus smrti
Osobnosti
1968
Dvojice
Matějská pouť
Vietnam
Vltava
Porta Portese
Síla věku
Deset, dvacet, třicet, už jdu!

Dagmar Hochová – biografie

Dagmar Hochová (provdaná Reinhardtová) se narodila 10. 3. 1926 v Praze v rodině historika a publicisty, úředníka univerzitní knihovny Karla Hocha. V letech 1942–1943 a s přestávkou, kdy byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově opět v letech 1945–1946 studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté, co absolvovala obor kamera na pražské FAMU, pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze pro časopisy Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny aj. nebo nakladatelství Albatros V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady.

Celý život se systematicky soustředila na reportážní nebo dokumentární fotografii a portréty. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih. Její tvorba vychází z tradice humanistického fotožurnalismu, soustředila se na systematické zpracování několika základních okruhů (hry dětí, staří, portréty spisovatelů a umělců). Vedle toho vznikaly soubory fotografií z cest (Vietnam, 1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. V roce 1989 měla rozsáhlou retrospektivu v Domě U kamenného zvonu připravenou Marií Judlovou. Jednotlivé její projekty mapují především knihy: Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kuklik, 1994), Čas oponou trhnul (Kuklik, 1995), Síla věku (Kuklik, 1996), Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (Fraktál a Měsíc ve dne, 2009) a retrospektivní publikace Dagmar Hochová (Odeon, 1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000).