Jaroslav Prokop

Portrét jednoho hudebního festivalu

Pezinok 1976

7. 4. — 18. 6. 2017
Výstava Portrét jednoho hudebního festivalu je vizuální mapou hudební slavnosti, která se konala v létě roku 1976 v západoslovenském Pezinku.

V létě uplyne už čtyřicet jedna let od památného koncertu pod širým nebem, pořádaným pod dobově pitomým jménem „Festivalu mladosti“ Ladislavem Snopkem, mezi přáteli známým pod jménem Agnes (po rozdělení státu slovenským ministrem kultury) v pezinockém amfiteátru. Hráli tam mnozí z hudebníků, které fotograf Jaroslav Prokop rád a často zobrazoval:  Vladimír Mišík se svými ETC…, Marsyas, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Petr Lutka, nebo Marian Varga, Modus s Marikou Gombitovou, Jaroslav Hutka a jazzman Gabriel Jonáš. Když říkám amfiteátr, trochu přeháním, podobně jako když Martin Věchet mluví o „svém“ festivalu jako o trutnovském Woodstocku, nicméně v tehdejším Československu to byla velká událost, na níž se sjeli příznivci rockové a folkové hudby z blízka i daleka. Protože je bylo možné stejně výstižně popsat jako tiché i hlasité odpůrce panujícího režimu (což establishmentu neuniklo), bylo s podivem, že se organizátorům vůbec podařilo takovou akci prosadit, byť pod hlavičkou odpudivého Socialistického svazu mládeže.

Tehdy šestadvacetiletý Jaroslav Prokop zde pořídil poměrně rozsáhlý cyklus fotografií, z nichž se některé staly součástí jeho diplomní práce na pražské FAMU. Když se na ně po létech dívám, vyvstanou přede mnou velmi plasticky obrazy, spatřené před více než čtyřmi desetiletími, doprovázené množstvím sekvencí, které Prokopova kamera zachytit nestačila. Jsem přesvědčen, že právě tak se pozná dobrý dokumentarista – dokáže svou prací vyvolat vzpomínky na místa, která jste kdysi navštívili, na lidi, se kterými jste kráčeli společnou cestou a na chvíli se vysmát času. Dovede zpřítomnit tehdy panující společenské klima, aniž by si pomáhal mnohomluvnými ilustračními atributy a vystačí si při tom s černobílým negativním materiálem. Autentický tvůrčí typ, o němž právě mluvím, je však také schopen zavést diváky do míst a krajin, které na vlastní oči nikdy neviděli, mezi lidi, které znají pouze z vyprávění (a možná ani z něho ne) a přesto v nich vzbudit pocit jakéhosi dejá vu a znejistit je: Opravdu jsem tam nebyl? A pokud ano, jak je to možné? Vždyť jsem tehdy ještě nebyl na světě…  Nejen pro všechno právě vyřčené mají Prokopovy fotografie z pezinockého festivalu schopnost připomenout nám, jeho dávným účastníkům, pozapomenutou atmosféru pospolitého vzdoru v nepřátelském světě a všem ostatním představit s velkou plasticitou, jaké to tehdy bylo a o co že se vlastně hrálo.

Když jsme s Jaroslavem Prokopem připravovali výstavní kolekci, východiskem nám bylo diplomní album, obsahující čtyřicet dva černobílých fotografií, vybraných z velkého množství pořízeného negativního materiálu. Rozhodli jsme se pro další selekci, jejímž výsledkem je třicet dva obrazů, rozdělených do čtyř sekcí: Publikum, Hudebnící, Zákulisí a Noc, představených převážně v monumentálním formátu 180 x 110 cm. Formát exponátů i jejich instalace mohou být vnímány třeba jako parafráze Maroldova lipanského panoramatu. Na rozdíl od něj však nepředstavuje bitvu prohranou. My, kteří jsme u toho byli, jsme to sice ještě nemohli vědět. Vy, kteří jste tam z nejrůznějších důvodů být nemohli, máte příležitost zažít ozvěny našich tehdejších pocitů, tužeb a nadějí.

Karel Haloun a Luděk Kubík
kurátoři výstavy

Jaroslav Prokop (1950) 

je absolventem Ateliéru fotografie na pražské FAMU. Výrazně na sebe upozornil již během studií fotografiemi místních neestrádních hudebníků, rockových i folkových. Jeho rozsáhlý archiv je zároveň jakousi mapou místní potlačované hudby v sedmdesátých a osmdesátých letech. V osmdesátých je jeho činnost výrazně spjata s Junior klubem Na Chmelnici, jehož atmosféru, publikum a účinkující zachytil na mnohých fotografiích.

Od poloviny sedmdesátých let se jeho snímky začaly objevovat také na obalech hudebních nosičů. Prokop se však nezaměřil pouze na hudební prostředí, prosadil se i jako vyhledávaný divadelní fotograf a portrétista. Právě univerzálnost, s níž se dovede pohybovat mezi žánry a neztrácet při tom autorský rukopis, charakterizovaný především viditelnou nechutí k pozérství, smyslem pro detail a schopností zachytit nebo přesadit své „modely“ do prostředí, které je schopno citlivému divákovi dovyprávět mnohé z toho, co by mohl za jiných okolností ve tváři či gestu portrétovaného snadno přehlédnout, ho činí výjimečným. Nutné je zmínit také Prokopovu fascinaci černobílou fotografii, které dával vždy přednost před spektakulárností barevných snímků. Ty ostatně v dobách reálného socialismu patřily jaksi automaticky k veřejným obrazům jiných interpretů, než které zobrazoval Prokop. Příslušníci „hudební diaspory“, kterou fotografoval, nebyli sice přímými příslušníky undergroundu, ve svých písních se však nerozpakovali sdělit, že rozhlédnou-li se kolem sebe, neuvidí (s výjimkou svého ryze soukromého a pečlivě střeženého světa) nic hezkého. 

V roce 1984 vytvořil Prokop rozměrný cyklus fotografií z inscenací tehdy ještě prostějovského HaDivadla. Zlomky z tohoto celku byly otištěny ve výročním buletinu Ha-Di 1974 – 1984. V Junior klubu Na Chmelnici vytvořil pozoruhodný cyklus z období prvních tří návštěv japonského performera Mina Tanaky v Praze (1985, 1986, 1988). Od počátku devadesátých let nasnímal rovněž velké množství divadelních představení, portrétů herců, divadelníků a dramatiků pro revue Svět a divadlo. Portréty herců Divadla v Dlouhé. Velmi pozoruhodné jsou jeho „fotodokumentace“ Plzeňských divadelních festivalů od poloviny devadesátých let do současnosti.

Jaroslav Prokop vystavoval své práce mnohokrát samostatně (např. v Praze, Tokyu, Avignonu, Moskvě) i na společných výstavách doma a v zahraničí. V souvislosti s hudební tématikou je třeba znovu zmínit dvě výstavy z druhé poloviny osmdesátých let, uspořádaných v Junior klubu Na Chmelnici. Zúčastnil se i té nejdůležitější, která se v prostorech klubu konala, nazvané 37 fotografů Na Chmelnici. Na počátku podzimu 1989 ji uspořádala Anna Fárová a byla doprovázena na svoji dobu nezvykle obsáhlým katalogem. Po roce 1989 vystavoval Prokop v mnoha prestižních prostorech, namátkou vybírám pražské Divadlo Archa nebo galerii The British Council v paláci Dunaj na Národní třídě. Naposledy pak v prostorách Národní banky na Senovážném náměstí, kde vystavoval, to jistě uhodnete – portréty hudebníků.

Od roku 1999 působí Jaroslav Prokop také jako vedoucí ateliéru Reklamní fotografie na fakultě multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně. 

 

Mám zájem dostávat nejnovější informace na e-mail.

Leica Gallery Prague je součástí mezinárodní sítě Leica galerií.