Helmut Newton "WORK"
27.9. - 31.12.2003
Nejvyšší purkrabství Pražského hradu
Newtonova inovativní tvorba předvídá a formuluje vývoj, ve kterém všichni znovu poznávají sami sebe, jenž zároveň dává výraz kolektivním a univerzálním myšlenkám. Krásnými slovy Paula Eluarda by se dalo říci,
že snímky Helmuta Newtona, jako všechna umělecká díla, něco zviditelňují.
Leica Gallery Prague, o.p.s. pořádá obsáhlou, výstavu "WORK" Helmuta Newtona, zahrnující čtyři desetiletí jeho tvorby.
Newtonovo dílo má svůj základ ve fotografii módy. Ta znamená práci na zakázku a splnění nároků, jdoucích mnohem dále, než nároky šéfredaktora.
Fotografie módy vznikající začátkem dvacátého století sází na inscenaci určitého obrazu společnosti a role, kterou v ní hraje žena. Co předvádí, by mělo být také prodáváno. Počítá se silou ženské přitažlivosti a touhy, kterou vyvolává. V časopisech jako La Mode practique (1892) a Les Modes (1900) se prolíná fotografie módy s fotografií portrétní. Svůj vlastní status získává fotografie módy teprve tehdy, když Condé Nast přebírá roku 1909 časopis Vogue, ve kterém rozvíjí inscenaci obrazu baron Adolf de Meyer. Meyer staví modely do dekorací obytných prostor a nechá je zaujímat přirozené a pohodlné pózy.
Nahlédnutí do historie fotografie módy ukazuje, že Helmut Newton, narozený roku 1920, je dědicem této tradice, do které se zařazuje, aniž by ji výrazně upřednostňoval.
V jeho paměti doznívají touhy dětství, přátelství s Yve a atmosféra metropole Berlína. Roky 1960 až 1980 jsou pak léty objemné tvůrčí práce: v tomto časovém úseku rozvíjí Helmut Newton svoji estetiku k mimořádné originalitě, ztvárňující nové pojetí krásy. Philippe Garner popisuje svět jeho fotografie lépe než kdokoli jiný: Je to svět peněz a společenské smetánky, kouzelně krásných postav, nalíčených a módně oblečených žen. Helmut Newton je „masterful image-maker“ této scény, pozorovatel, bystrozraký, extrémně provokující a agresivně podtrhující rozdíly mezi pohlavími. Díky své práci přitahuje nepřátelství feministických uskupení.
Na přelomu druhého a třetího tisíciletí, kdy již Newtonovy fotografie nešokují, protože nás každodenní televizí zprostředkovaný obraz naší historie přivyká bezprostřednímu a realistickému zobrazení násilí, se naopak ukazuje, že obsahují ještě něco jiného, co zasahuje hlouběji.
Jeho umění se postupně proměňuje ve velkou společenskou studii, ve které Newton světu ve stále se opakující tematice vtiskává svůj jedinečný styl. Načrtává obraz ženy v jejím historickém postavení na konci tisíciletí.
Přínos Helmuta Newtona k historii fotografie 20. století spočívá nejen v provokaci, ale také v oné předjímavé intuici, představivosti a vnímavosti, se kterými zobrazuje ženu takovou, jaká je na počátku třetího tisíciletí: ženu, která spíše určuje hru, než aby se podřizovala jejím pravidlům, ženu která miluje a touží když chce, kdy chce a jak chce, ženu plnou síly a zdraví v těle, které ovládá, svalnatém a vyzařujícím vitalitu.
Je to samostatná, toužící žena.
V předjímání sebeurčující sexuality jsou ženy v Newtonově světě dychtícími, toužícími objekty, dalece vzdálenými slabým ženám jako objektům, nad kterými dominují ženami opovrhující mizogynní muži. Poprvé v historii mohou ženy samy rozhodovat o své sexualitě, sexualitě, která již není neodvratně spojena s mateřstvím.
To je také důvodem, proč byly práce Helmuta Newtona tak šokující: ve svých spodobněních vypráví příběh, přináší odhalení této nové svobody a konfrontuje ji s probouzejícím se vědomím vyvolanými fantaziemi. Newtonovy snímky odpovídají postupnému prosazování této svobody, která prolamuje pravidla židovsko-křes?anské morálky.
Newtonova inovativní tvorba předvídá a formuluje vývoj, ve kterém všichni znovu poznávají sami sebe, jenž zároveň dává výraz kolektivním a univerzálním myšlenkám. Krásnými slovy Paula Eluarda by se dalo říci,
že snímky Helmuta Newtona, jako všechna umělecká díla, něco zviditelňují.
Móda, Akty, Portréty: V těchto třech kategoriích definuje Newton své práce. Tak jednoduché však jejich rozdělení není, nebo? módní fotografií může být akt nebo portrét, či naopak. Helmut Newton si rád hraje s kombinováním žánrů a mate stopy vydáváním jednoho žánru za jiný a spojováním kategorií. Nakonec se však vždy přidržuje zavedených klasifikací, aby mohl zlepšit srozumitelnost svých děl a nezahrnul je přemírou výrazu.
Často cituje rčení „méně je více“, ekonomicky využívá prostředků a soustřeďuje se na maximální vizuální účinek a výrazovou sílu. Oblečené a svlečené ženy ve stejných situacích, resp. pózách, velké akty, které zhotovuje v sériích od roku 1980 (Big Nudes, Naked and Dressed, Domestic Nudes), znetvořené akty, jdoucí nahé ženy: repertoár, který Newton ztvárňuje stále novým způsobem.
Totéž platí také pro různé situace, ve kterých představuje lidské tělo: spoutané, ztýrané, někdy zmrzačené nebo opatřené protézami. Žádný fotograf před ním nevystavil lidské tělo takto prubířskému kameni a ve fantazii nenechal vzniknout tolika situacím, událostem, příběhům a touhám, které společně načrtají promlouvající obraz života - jejich, jako našeho.
Umělcův styl, ač již jde o malíře, sochaře nebo fotografa, se vytváří prací v sériích. Podvědomou reflexí opakujících se témat se vytváří nezaměnitelný rukopis tvůrce. Jde o série všech druhů: série estetických experimentů, opakujících se témat a situací, série zhotovené za stejných světelných situací (denní světlo, zejména u Středozemního moře) a inscenačních prostředků, které jsou v průběhu doby opakovaně využívány (polootevřené nebo zavřené dveře, zrcadla, schodiště, hotelové haly, krajiny, akty v domácích interiérech). Prohlídka této řady ukazuje, jak Newton například v roce 1960 využívá téma dveře k umístění personálu, resp. tvorbě obrazové výpovědi. Donekonečna by se dalo spekulovat o tom, co se odehrávalo, vymyslelo, vyměnilo a uskutečnilo v těchto řetězem nebo závorou zajištěných otvorech, kterými se šeptala přání a sdělovaly fantazie, nebo které naopak rozdělovaly.
Samostatně analyzovat by bylo možné rovněž témata zrcadel, podkladů (u snímků módy, jako jsou akty nebo portréty), držení těla v situacích klidu a meditace, použití voskových figurín. Zpracováváním témat v sériích s volností inspirace, která nezná žádné hranice, protože přichází ze světa přání a fantazie, dovedl Helmu Newton své publikum k poznání skrytého.
Přitom také vznikl prostor pro bláznivé sny a přání, pomocí doposud zakázaných možností konečně překročit hranice dosavadní estetiky. Ve snímcích Helmuta Newtona se proniká do světa, ve kterém se sen nebo poezie vyvolaná vyprávěním příběhu stává dvojníkem sebe sama - příběhy, které jsou psány napětím mezi osobami a jejich žádoucími pohledy nebo jejich těly jako objekty touhy.
Představy a skutečnost splývají. Násilí bylo akceptováno, agresivita a erotika se nevylučují, panuje neohraničený individualizmus a často také humor, který dokáže vytvořit potřebný nadhled. Tíhne k následování cesty, dovolující odkrýt cizí svět odkrýt a otevřít přístup k temnotě a surrealizmu.
Jistě je špatné mluvit o Helmutu Newtonovi jako o surrealistickém fotografovi, protože z historického pohledu nepřísluší k této skupině.
Přesto je poučné pokusit se mu přiblížit z této perspektivy.
Helmut Newton sdílí s Brassaiem (který v roce 1921 žil rovněž v Berlíně) zálibu v pozorování ženskosti a práci za nočního osvětlení. S Hansem Bellmerem (narozen 1908 v Berlíně) sdílí potřebu ztvárnění stále se opakujících témat a stabilní líčení žen jako panenek.
Stejně tak používá voskové figury jako obraz dvojaké ženskosti a ukazuje chuť na deformovaná těla.
Na základě této příbuznosti se zmíněnými velkými umělci, kteří, každý podle svého umění, razili surrealizmus, tak zůstává k zamyšlení, že na umělecké dráze Helmuta Newtona má duchovní podíl tento směr.