Peggy Sirota
19.7. – 30.8. 2002
Autodidakt Peggy Sirota, vešla původně ve známost jako nekonformní kronikářka světa mezinárodních hvězd a lidí z „High Society“. Její portréty nacházejí cestu nejen na titulní strany časopisů jako „Rolling Stone“, „Vanity Fair“ nebo „Time Magazine“. Její fotografie módy a práce pro renomované firmy, mezi které patří Adidas, Coca-Cola nebo Mercedes-Benz, přispěly k tomu, že se Sirota dnes může počítat mezi špičku americké reklamní fotografie.
V sérii portrétů „Guess Who“ – které Leica Gallery Prague uvádí ve spolupráci s časopisem Stern, poprvé prezentujícím tuto výstavu v Evropě – se vydává na zcela novou cestu. Inscenuje hvězdy jako je Brad Pitt, John Travolta, Mia Farrow nebo Harrison Ford, do záhadných póz, vzbuzujících v pozorovateli otázku po skutečné identitě zobrazených. Neboť, kdo by tušil v černém pytli na odpadky, ležícím na okraji ulice Janet Jackson, kdo by poznal, že toto je John Mc Enroe, který svou zálibu skryl za masku slepice?
Celkem 95 vystavených prací pochází z cyklu, pro který Sirota – v rámci velkoryse pojaté benefiční akce, věnované projektu „AIDS Project Los Angeles“ – portrétovala více než 170 hvězd z oblasti filmu, hudební scény, kultury a sportu. Tyto – často k nepoznání přestrojené – potlačují svůj vlastní známý obraz, a právě díky tomu často před očima pozorovatelů plně demaskují své pravé „já“.
Snad by se mohly všechny hvězdy pro jednou strčit do pytle na odpadky. Nalíčit a krásně obléknout jako obvykle, a pak dovnitř s nimi,
a dobře zavázat. Udělalo by Vám to dobře. A nám také. Protože když se na obrázek takového pytle pohlédne s vědomím, že uvnitř je Janet Jackson, naskytne se otázka, proč tam vůbec nahlížet. Co je možné vidět, co nalézt, když se třeští oči na slavné lidi. Proč je pohled na tyto dobře známé cizí lidi pro nás vůbec důležitý. Co celý obchod s hvězdami, slávou, krásou a intimitou velkých snímků a flirtujících polovičních aktů s námi vlastně dělá. S námi neznámými, zvědavými, a špehujícími.
Příliš mnoho na obyčejný pytel na odpadky? Je to jen hra. Vezměte hvězdu a osvoboďte ji.
Z jejího budovaného image. Z její slávy. Nasaďte Pamele Anderson žertovné brýle. Omotejte obličej Isabelle Rosselini, jako když omotáváte člunek. Ukažte Toma Burtona, ale pouze zakukleného. Jedinečný projekt, který sleduje americká fotografka Peggy Sirota: nerozpoznatelné hvězdy. Něco jako nepoživatelný oběd. Proč vařit, když to nelze jíst, proč ukazovat prominenty, když je nelze poznat?
„Nenechám se posedlostí prominenty omámit“, říká Peggy Sirota. „Celá společnost blázní. Obdivujeme lidi, obnažené, když jsou krásní, nebo když vystupují v televizi. Doufám, že je to pomíjivé. Stále ještě je generace, uctívající Boba Dylana, protože byl básník.
Ne, nemáme zde co do činění s cizinkou, která nemá ráda legraci, a chce „odstřelit“ hvězdy z Hollywoodu. Fotografuje je, a to již více než deset let: Zcela osobitým, zábavným způsobem – a většinou přirozeně tak, že je lze poznat – fotografuje Peggy Sirota nejslavnější lidi světa. Krásky a charakterní postavy, velikány a krále popu, teenagerské miláčky a televizní hvězdičky, kterým k prominentnosti pomáhá již sama velikost hrudníku. Její snímky se dostávají na titulní strany časopisů, od „Rolling Stone“ až po „Vanity Fair“, je zahrnovaná fotografickými oceněními a mnoha hvězdám tato 44letá fotografka při setkání říká křestním jménem „Tom“, takže přijde na mysl, že mluví o asistentovi,
až najednou člověku dojde, že jde o Toma Hankse. Vlastně je v tomto světě sama hvězdou. A přece má pro okolní povyk, který je a jí živí, pouze jedno slovo: „Bullshit“.
„Znám slavné lidi, kteří se opravdu považují za něco lepšího, říká a kroutí lítostivě jasně modrýma očima. Je malá žena s dlouhými, kalifornsky blonďatými vlasy a malým, trénovaným tělem tanečnice.
Na malém místě v pobřežní oblasti Thousand Oaks, zeleném okraji Los Angeles, daleko od filmového a reklamního průmyslu má svůj domov a kancelář; na místě, kde kaliforňané čichají vůni cypřišů a mořského vzduchu, a ne dálnice a lak na vlasy. Vyrostla v podobné vzdálenosti od druhého molocha Ameriky: v malém městě na řece Hudson, severně od New Yorku, s velkým lesem za domem a množstvím místa pro dětské hry.
Její otec byl architekt, snad proto má pevný styl. Aniž by studovala fotografii, nebo pracovala u nějakého fotografa jako asistentka, věděla vždy přesně, co chce ukázat. Listovala neúnavně časopisy a kritizovala kolegy, kteří nevěděli. Chtěla se stát fotografkou módy, protože milovala módu. V 21 letech odešla do Los Angeles, kde začala pracovat u firmy „Fred Segal“,