Vladimír Birgus 21.4. - 17.5. 2009
Okraje reality Vladimíra Birguse
Je neobyčejně těžké přijmout výzvu k napsání textu o fotografiích Vladimíra Birguse, protože tyto obrazy se vymykají pokusům o typovou klasifikaci. Odtud pramení i často se vyskytující problém s jejich přijetím – přitahují naši pozornost, ale často si plni bezradnosti nejsme schopni uspokojivě odpovědět na otázku proč tomu tak je. V tom je jejich obrovská síla…
Birgusův hlavní cyklus s názvem Cosi nevyslovitelného je vytvářen nepřetržitě od roku 1973 a každoročně se rozšiřuje o nová díla. Název velmi trefně odkazuje ke specifickému pohledu na svět, dokonale se bránícímu zaznamenávání společenských situací a politických událostí nebo komentování zachycených skutečností, tolik častému v současné dokumentární tvorbě . V početných recenzích tvorby Vladimíra Birguse se často objevuje pojem „subjektivní dokument“, který naznačuje, že máme co do činění s postavou velmi osobitou a snad i osamocenou.
„Na první pohled vyprávějí fotografie Vladimíra Birguse o miniaturních událostech, odehrávajících se v nejroztodivnějších místech naší planety, ale při jejich podrobnějším zkoumání pak vyprávějí především o současné globalizované společnosti, žijící v neustálém spěchu, o samotě v davu, o kontrastech mezi sny a skutečností, o tom, co není vysloveno, ale jen stěží vytušeno. To znamená, o našem vnitřním stavu, jenž si s různým napětím nosíme v našich duších.“
Tato slova Václava Podestáta podtrhují jistou univerzálnost fotografií, protože při pobytu v různých geografických šířkách se Birgusovi podařilo nalézat stále stejné, nápadně banální situace z každodenního života a tímto svébytným způsobem se vzdaluje od obrazové identifikovatelnosti konkrétních míst. Jeho práce však mají vždy přesné popisky – informace o tom, kdy a kde fotografie vznikla. Divák tím získává nezaměnitelný klíč ke čtení tohoto souboru jako specifického univerzálního obrazu duchovní kondice současného člověka, jehož život v různých koutech naší země je podřízen podobným principům. Avšak principy vzniku těchto fotografií nejsme schopni žádným způsobem odhalit, protože nás autor místo pokusů o jejich vysvětlení spíše odkazuje na další neurčité pohnutky. Zjišťujeme, že člověk i ve skupině zůstává individuální a staví svůj vlastní svět, který musí koexistovat se světem, který ho obklopuje.
Vedle skutečných postav se na autorových fotografiích velmi často objevují i stíny, pocházející sice také od skutečných postav, ale zvláštním způsobem sugerující přítomnost jiného světa existujícího paralelně, na což upozornila Elżbieta Łubowicz v úvodu katalogu výstavy, představené mezi jinými na Fotobienále v Moskvě nebo v Galerii Camelot v rámci krakovského Měsíce fotografie v roce 2004.
Postavy na fotografiích jsou vždy zachycené v nezvyklých situacích, často velmi abstraktních, jako v případě snímku s mužem sedícím na lavičce se zavřenými očima („Sitges“ 2005), obklopeného stíny, které jakoby vycházely přímo z jeho snů. Tyto dva světy se vzájemně prolínají , podobně jako nejednoznačná bývá lidská povaha…
Uměřený projev čistými, ale velmi sytými odstíny barev, které zásadně dominují v estetice obrazů, zavádí jistý pořádek, ale především vytváří dosti nereálné pozadí pro rozehrávající se scény – „sytost“ těchto odstínů (připomínající nám paletu základních barev) a jejich dominantnost jakoby posouvala tyto fotografie až někam na hranici reálného vidění. Dlouhé stíny na fotografiích a odstíny většinou teplých barev, velmi charakteristických pro pozdní odpoledne, nám zřetelně vymezují ono denní období, kdy se blíží další zlomový okamžik – poslední paprsky zapadajícího slunce jsou na chvíli nahrazeny soumrakem, takže jsme opět přivedeni na okraj světa představ a snů.
Velmi často jsou postavy na Birgusových fotografiích přistiženy ve chvíli „dívání se“ nebo „pozorování“, ale také v okamžiku fotografování. Tato dvojí hra nás přibližuje k samé podstatě fotografického média – Birgus se nám snaží něco sdělovat nejen o nás samých, o naší složité povaze, ale také o tom, co vlastně je fotografie, která neodráží svět, nekomentuje jej ani nevytváří novou skutečnost. Myslím, že tato otázka je velmi aktuální v době, kdy fotografie poněkud zevšedněla a stala se banálně jednoduchou. V masové záplavě obrazů úplně ztrácí fotografie své skutečné, elementární funkce a upřímnost sdělení trpí deficitem. Birgusovy fotografie si však zachovávají svou nejryzejší podobu.
Ireneusz Zjeżdżałka (1972-2008) – fotograf, kurátor, bývalý šéfredaktor magazínu „Kwartalnik Ftografia“ .
Vladimír Birgus (nar. 1954) je vedoucím a profesorem Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě.
Je autorem a spoluautorem 25 knih, včetně Tschechoslowakische Fotografie der Gegenwart (Museum Ludwig, Kolín nad Rýnem a Braus, Heidelberg 1990), Česká fotografie 90. let / Czech Photography of the 1990s (Chicago Cultural Center a KANT, Praha 1998), Česká fotografická avantgarda 1918-1948 / Czech Photographic Avant-Garde 1918-1948 (KANT, Praha a Arnoldsche, Stuttgart 1999, The MIT Press, Cambridge-Mass. a Londýn 2002), Fotografie v českých zemích 1839-1999 (Grada, Praha 1999), František Drtikol (KANT, Praha 2000), Akt v české fotografii / The Nude in Czech Photography (KANT, Praha 2001), Jaroslav Rössler – Czech Avant-Garde Photographer (The MIT Press, Cambridge-Mass. a Londýn 2003), Eugen Wiškovský (Praha 2005), Tschechische Fotografie des 20. Jahrhunderts (Bundeskunsthalle, Bonn a KANT, Praha 2009). Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav, uvedených v řadě zemí.
S Janem Mlčochem sestavil výstavu Česká fotografie 20. století, která je otevřena v Bundeskunsthalle v Bonnu do 26. července 2009. Měl 55 autorských výstav (Praha,, Brno, Ostrava, Pardubice, Bratislava, Košice, New York, Paříž, Mnichov, Berlín, Salcburk, Vídeň, Moskva, Kyjev, Varšava, Poznaň, Vratislav, Záhřeb aj.. Jeho dvě monografie vyšly v nakladatelství KANT v Praze v letech 2003 a 2005.
www.birgus.com.