Vlčí med+ 22.5.-6.9.09
Já a fotografie?
Fotografie namísto psaní
Němý souputník
Plech potažený kůží
lístek pro cestu
k nesmrtelnosti
Fokální epilepsie
žena, dítě,
milenka v stříbrném
Emulze v srdci
Vývojka namísto krve
Veliké štěstí
a za něj daň a čas
který neléčí
Vojtěch V. Sláma
Jde to i tak.
Pravda neexistuje. Je relativní jako všechno ostatní. Pravda umění? Neexistuje a hledat ji v dnešní době je přinejmenším výrazem naivity. Pateticky řečeno: kotva umění spadla z výšin na zem, aby se zarazila někde uprostřed společnosti nebo v horším případě davu. Jsme, zdá se, středem věcí. Obrazy se valí s proudem a jsou součástí jednoho velkého dobrodružství… Vojtěch Sláma stojí stranou, na břehu, protože nevěří, nevěří rychlosti a nevěří dobrodružství, ví svoje. V jeho krajině se věci dějí jinak. Žádná idyla, jen tak, jak to má být, lidé mají čas na sebe a mají čas vidět a zažít. A takový je i jejich fotograf. Zná hodnotu okamžiku, umí ho lapnout, znovu přivolat a uložit. Třeba na horší časy, až bude nutné sáhnout hlouběji do zásob. Obrazy Vojtěcha Slámy, existují ve svém tempu, sunou se světem jako sekačka Alvina Straighta. Pomalu, čistě, bez famfár, ale zůstává za nimi stopa.
20. 10. 2005 Jiří Pátek
V E Ř E J N É S O U K R O M Í
V O J T Y S L Á M Y
Vojtu Slámu jsem občas vídal již jako dítě, celá jeho krásná rodina se pohybovala uvnitř a kolem brněnské
alternativní scény. Pak jsem ho objevil jako svého žáka na brněnské škole uměleckých řemesel, kde deptal mé nevelké pedagogické sebevědomí a učil mě toleranci (občas ve třídě spal). Líbila se mi na
něm určitá zarputilost, ani sebedůvěra mu nechyběla. Oboje se mu hodilo mezi přáteli z mimořádně
silných dvou ročníků, z nichž vznikla skupina Česká Paralaxa. V ní se prosadil jako plodný autor i jako
schopný organizátor. Začaly se rýsovat kontury jeho uměleckého „ustrojení“. Fotografoval jako všichni
dvouokými zrcadlovkami a zvětšoval čtvercové formáty, byl jedním z prvních obdivovatelů šedesátých
let (brzy však i sedmdesátých, třicátých…), ale mnohé jeho snímky mi připadaly mimořádně opravdové,
a také méně oslnivé, stylové a módní.
Skupina fakticky již několik let neexistuje, což je škoda hlavně pro její obecenstvo, které uměla naladit
a královsky pobavit (dodatečné díky). Kde bloudí celá ta opuštěná sekta vyznavačů Paralaxy?
Nevím, jak vznikala v České Paralaxe společná orientace. Podle mé paměti skupina nakonec hodně těžila z tematizace banality a kýče. Někdo si dokázal s „nízkým uměním“ pohrávat, někdo občas sklouzl na úroveň, nad níž se chtěl vznášet, ale našly se i fotografie nacházející opravdový smysl prostých motivů a obyčejnosti. Ty poslední často vycházely ze Slámova aparátu. Dnes se skupina, která Slámovi možná po-mohla, aby se našel, změnila v jakési pozadí recepce jeho fotografií. Není to však jediný kontext, který je v jeho případě relevantní.
Je tu například tradice banality. Nejpozději od dob biedermeieru funguje právě všednost, zdánlivá bezvýznamnost, jako hlavní tepna sytící u nás uměleckou fantazii. Sláma se ovšem snaží, aby měl fantazie co nejmíň. Podle mého nechce nic jiného, než zachytit v životě to živé: sváteční okamžiky, prozření, ok-ouzlení, krásu, štěstí, lítost. V tom, a v důrazu na osobní téma, má blízko k Bořkovi Sousedíkovi nebo Milanu Pitlachovi, kteří jsou o generaci starší.
Život bývá banální. Není možné, aby byl každý život úplně jiný, takže je z vnějšího pohledu všední. Jsou
fotografové, kteří v tomto bodě poznání, jímž prochází každý člověk, nasazují fantazii (která bývá ještě
nudnější). Sláma však fotografuje jen svůj život a to, co v životě poznal a chápe. Snaží se, aby si
nepřivlastnil nic cizího. Asi docela staromódně věří v autenticitu, v tom by mohl být odchovancem rodičovské
existencialistické generace. Jenže tehdejší životní pocit už není jeho. Díky své tvrdošíjnosti naštěstí
dokázal zobrazit ten svůj. Někdy jsou jeho postřehy vizuálně atraktivní, takže téměř zastírají smysl
jeho díla. Ale svést se Sláma nenechá, není výrobcem vizuálně oslnivých záběrů o ničem. Většinou se
divák musí k jádru jeho snímků prodrat, protože jsou o světě, a ne jen o svém tvůrci.
Začneme-li Slámovo dílo vnímat v souvislostech, vynikne etos, který je s ním spojen. Sláma je vážný
umělec, zdá se, že svůj život propojuje s dílem. Brání se každé povrchnosti a okamžiky, které fotografuje,
mají často nádech posvátnosti. To všechno se podílí na hodnotě jeho záběrů díky propojení
s darem a zkušeností fotografického vidění (samotné osobní nasazení nezaručuje nic). Ve srovnání
s předchozí generací se mu podařilo být soukromější a díky tomu nachází jiné „perličky na dně“ každodenního žití.
V kontextu současného umění si Vojta Sláma svou soustředěností vymezil vlastní místo. Osobní svět
naprosto převažoval také u Jana Svobody, jemuž ovšem sloužil hlavně jako materiál výtvarných vizí. Jan
Svoboda, Miroslav Machotka a možná ještě někdo další snad naznačil Slámovi některé z možností, jak
zobrazovat statický svět přírody a civilizace. Příkře se od Slámy odlišuje poslední vlna fotografů zobrazu-jících každodennost s konceptuálním odstupem (jmenujme za všechny Markétu Othovou) a zaměřených
pouze ke kontextu současného výtvarného umění. S tzv. subjektivním dokumentem sdílí Sláma
kus fotografické tradice, ale vyděluje se tím, že subjektivita, např. pouhé ozvláštňující vidění, pro něho
není důvodem publikovat snímek. To je skutečná, byť neviditelná hranice, jíž Sláma získává občanství
mezi vážnými umělci. Fotografie je vnější pohled, nikoli vnitřní pohled. Sláma však zůstává umělcem,
který za „technické obrazy“ ze svého přístroje poskytuje osobní záruku.
A N T O N Í N D U F E K