MIROSLAV HUCEK

DOMOVY

26. 4. — 16. 6. 2019
Český fotograf Miroslav Hucek je známý především svými četnými černobílými fotografiemi s velmi silným humanistickým zaměřením a vyzněním. Projekt „Domovy“, který pro Leica Gallery Prague kurátorsky sestavila jeho dcera Barbara Hucková, není jeho typickou tvorbou; nepracuje zde s člověkem jako s objektem svého snímání, ale soustřeďuje se v něm na bezprostřední okolí daných jedinců, na nejbližší prostředí, které daného člověka ovlivňuje, utváří a charakterizuje. Lidské domovy vnímá jako životní kotvu člověka.

Miroslav Hucek (1934–2013) proslul jako fotograf, působící v letech 1960–1975 v týdeníku Mladý svět. Jeho tvorba se v očích většiny znalců fotografie pojí se snímky ze života mladých lidí, jejich životního stylu, zachycuje rovněž jejich snahu se odlišit. Od druhé poloviny sedmdesátých let XX. století jako fotograf na „volné noze“ se ve své tvorbě – častěji než v předchozím období – věnoval fotografiím ze sféry módy, architektury, reklamy, ale fotografoval i plenér. Ústředním motivem pro něj však vždy zůstal člověk. Ve svých fotografických celcích vyhledával zejména platné lidské hodnoty. A právě proto reprezentuje jeho cyklus Domovy nedílnou součást jeho tvorby, přestože se v něm člověk ukrývá jako téměř neviditelný.

Domovy tvoří snímky z návštěv bývalých obydlí známých osobností, jež v daných místech zanechaly svůj otisk, stejně jako toto místo zanechalo stopu v jejich dílech.

Původní autorův celek rozšířily záběry z vyhořelého ateliéru fotografa Josefa Sudka a z londýnského Muzea Sherlocka Holmese. Nejspíš není náhodou, že právě domovy českých světoobčanů, Josefa Sudka a Bohumila Hrabala, zůstaly troskami, v nichž setrvává i kus jejich života. Doba vzniku fotografií (osmdesátá léta minulého století) nebyla nijak optimistickou a milostivou. Autorovi se podařilo zachytit stopy Hrabalova a Sudkova života, odrážející se i v jejich dílech – u prvního v jeho literární svébytnosti, u druhého v pohledech z okna jeho ateliéru. Zbytky Sudkova ateliéru působí jako truchlivá zátiší zkázy.

K cyklu náležejí další domovy či jejich části – věž Michela de Montaigne, kde psal své filozofické eseje, Leninův telefon, který opravdu rozhodoval o nejednom životě (zřejmě i o osudu rodiny posledního ruského cara), Tolstého dům v Jasné Poljaně, Hemingwayovo obydlí na Kubě, zbytky domů v Pompejích, na něž vzpomínal Plinius, téměř luxusní vyhnanství Napoleona, mysteriózní dům Axela Muntheho. Tato zastavení v čase byla bezesporu důležitou součástí tvorby jeho obyvatel. Místa, spojovaná se životem literárních postav Dulciney z Tobosa či Sherlocka Holmese, přinášejí prostor pro fantazii.

Z některých domovů se stala muzea, některé neexistují, nebo se proměnily. Genius loci i person a poslání muzea v tomto případě téměř splývají. Muzea domovy proměňují v chrámy múz a múzy v nás probouzejí inspiraci a vlastní prostor pro představivost.

Barbara Hucková, kurátorka

Reportáž o výstavě Domovy - Události, Česká televize

Esej Jiřího Podzimka:

Mám-li rád nějaký snímek, jestliže mne znepokojuje, prodlévám u něho. (Roland Barthes) 

Miroslav Hucek (1934–2013)se k fotografii propracovával složitě a paličatě, avšak úměrně k této umanutosti nikoli dlouho. Provokoval svou svébytností a civilismem již v padesátých letech XX. století, kdy   se svébytnost nenosila a fotocivilismus u nás teprve čekal na budoucnost. O svém učiteli fotografie (nazývá ho Mistr Jaroš) a o osudu jejich fotografií na počátku svého „focení“ Hucek praví: „…všichni nám ustavičně nadávali, že to máme strašně zrnitý a vůbec technicky špatný, což se se mnou od té doby nese už po celý život. A ten Jaroš… nakoupil rentgenové filmy a dělal na ně třeba i krajinu. Takže to potom všechno bylo jedno jediný veliký zrno!“ M. H. začal pracovat v týdeníku Mladý svět, setrval tam v letech 1960–1975, nejprve jako technický redaktor, od roku 1963 již jako fotograf. Zmíněná zrnitost (a nejen ona) Huckových fotografií Mladému světu oné doby konvenovala, stala se jeho symbolem. Časopis se fotografií cílevědomě zabýval a s počtem výtisků přes 200 tisíc (až 285 tisíc) ovlivnil v této sféře vkus tuzemských milionů. Hucek v něm mimo jiné na konci šedesátých let otiskl i rozsáhlejší fotoreportáže: Zábavní parkyMontmartre         či Sport – Atény. Proměna Mladého světa po roce 1969 (v symbolické zkratce Lustiga vystřídal Lipčík) zvolna přestala vyhovovat i Miroslavu Huckovi. Ve druhé polovině sedmdesátých let, ve druhé čtvrtině normalizace, se stal „volnou nohou“, fotografem obchodní a průmyslové propagace. Avšak…

Jestliže se jeho druhá společná výstava (v roce 1960) jmenovala „Chceme vidět život ve všem“, dařilo se mu toto vyznání držet i v této oficiózní sféře, v reklamních fotografiích módy či architektury. V běhu času se stačil podílet na jedné z nejsháněnějších knih posledního půlstoletí (Anatomie pro výtvarníky), celá desetiletí spolupracoval s divadlem Semafor (plakáty a programy), něco ulil bohům (Československá spartakiáda 1980). Slovníková charakteristika říká: „Ve volné tvorbě se soustřeďuje na žánrové výjevy ze života.“ Za tím se skrývá Huckovo intenzivní cestování (rozptyl zeměpisný i tematický ilustrují názvy některých jeho cyklů: Indická vesniceLeningradský baletŠpanělská vesnice…, ale také Zbraslav, Huckovo bydliště).

Život v normalizační šedé zóně tlačil člověka do soukromí, do průměru, do přežívání, což válcovalo umělce (Huckův cyklus Takoví jsme byli?) i „spotřebitele“ (cyklus Hry a sny). V jeho malé odeonské monografii (Vladimír Remeš: Miroslav Hucek, 1987, edice Umělecká fotografie) stojí: „Menším počtem fotografií se podílel i na desítkách dalších publikací, ilustroval několik beletristických knih, stolní kalendáře, výstavní katalogy, divadelní programy atp.“ Na jeho fotografiích vidíme indického vesničana, jenž vypadá jako Gándhí, Němce v „jódlhóznách“, vyhlížejícího jak Franz Josef Strauss, slepce držícího za ruku sochu Hanse Christiana Andersena v Kodani, větrný mlýn v kraji La Mancha, náměstí před Picassovou Modrou prádelnou… Domovy, žádné mrtvoly do Pressfota, obyčejní lidé i Dizzy Gillespie s nejkulatějšími tvářemi na světě, Hrabal, Chytilová, Brejchová, Lhoták… Stokrát skloňovaný civilismus, deklarovaná obyčejnost, omílaná zrnitost? V lehké opozici vůči úvodnímu Barthesovu citátu lze napsat: fotografie Miroslava Hucka nemusí vždy znepokojovat, přesto u nich prodléváme.

Jiří Podzimek

(CV)  Miroslav Hucek (1934 – 2013) fotografoval již od dětství. Vážně však začal fotografovat od devatenácti let, když odešel z Kolína do Prahy. Své místo tehdy našel v amatérském fotoklubu vozovny Žižkov, kdy si porovnával mezi fotografy své práce. Byl vyučen zámečníkem, odmaturoval na průmyslovce a následně byl zaměstnán jako normovač v ČKD. Avšak jeho práce ho neuspokojovala. 

V roce 1957 byl přijat na FAMU, obor kamera. Tehdy ještě samostatná katedra fotografie neexistovala. To bylo klíčové období pro jeho životní kariéru. Zde se setkal se spolužáky jako Petr Weigl, Pavel Juráček, Jaromil Jireš, Evald Schorm, Věra Chytilová. S těmi si zůstali blízcí až do konce života. Jejich diskuze byly součástí hledání jeho vlastní identity. Hucek byl věčně nespokojený a těžko se vyrovnával s prázdnotou slov, která plynula okolo něj.

Po dvou letech z FAMU odešel a nastoupil na místo asistenta kamery do filmové tvorby Československé televize. Po roce odchází do Mladého světa, nového časopisu pro mladé. Místo fotoreportéra tehdy zastával Leoš Nebor a Hucek se stal technickým redaktorem. Od roku 1962 se stává kmenovým fotografem a později, po odchodu Nebora, zastává funkci vedoucího fotooddělení. V Mladém světě působil celých patnáct let. Pro svoje focení používal převážně maloformátové fotoaparáty.

Proměny, které v 60. letech probíhaly v československé společnosti, a jejich publikování na stránkách Mladého světa určitým způsobem ověřovaly jejich sdělnost a kvalitu. Právě toto období bylo pro Miroslava Hucka nejplodnější a pravděpodobně nejšťastnější.

Po odchodu z časopisu začal pracovat ve svobodném povolání. Svá volná témata však fotografoval opět do jakýchsi cyklů, širokých reportáží. Vznikají celky jako JachtingRybářiVesniceMládíPřístavy a další. Při práci „na volné noze“ se musel vyrovnat i se specifiky barevné fotografie a s velkoformátovým fotoaparátem. 

Pracoval pro divadla, vytvářel ilustrace pro knihy, koncipoval knihy dle vlastních nápadů a snažil se je uplatnit. Ve spolupráci s grafikem Milanem Kopřivou vytvořil řadu zajímavých projektů, které jsou obrazem doby. 

Po roce 1989, kdy bylo Huckovi téměř šedesát let, usoudil, že proměna prostředí v tiskovinách mu není blízká. Začal se podílet na organizování různých regionálních workshopů s amatéry i profesionály. Tak vznikl např. projekt Neratovice - oživené městoSvitavy - město v pohybu, přeshraniční projekt Tak blízcí a přeci tak vzdálení.  Všechny projekty byly zakončeny vytvořením publikací. Aktivně pracoval v Klubu fotoreportérů Syndikátu novinářů.

Po roce 2000 začaly zdravotní důvody omezovat jeho síly. Zpracovával témata městské části Zbraslav, kde žil a měl ateliér. Publikace s názvem U nás ve Zbraslavi zachytila život i tradice v této části Prahy. 

V závěru svého života se při prohlížení svých fotografií zamýšlel nad tématem „Takoví jsme byli?“. Fotografie ve stejnojmenné publikaci následně doplnil vlastním textem. Tak vznikla jeho poslední kniha. Miroslav Hucek fotografii miloval. Fotoaparát byl pro něj objevem, který ve 20. století posunul fotografii mezi vynálezy, jež ukazují směr času a v člověku objevují jeho tvůrčí schopnosti. 

Miroslav Hucek zemřel 29. ledna 2013 v Praze. 

 

Samostatné výstavy:

1962    Výstava Chceme vidět život ve všem (40 fotografií spolu s J. Bartůškem a Pavlem Diasem,) Kralupy nad Vltavou

1964    Tramping – big beat, Praha, kino Praha (45 čb. fot.)           

1968    Lidé, Plzeň, věznice Bory (62 čb. fot.)

1971    Paříž, Praha, D klub (40 čb. fot.)

1977    Jachting – volný čas, Ústí nad Labem, Semily, Muzeum dělnického hnutí (85 čb. fot.)

            RybářiPřístavy, České Budějovice, Galerie Nahoře (73 čb. fot.)

            Souborná výstava, Praha, Galerie Fronta (120 čb. a 23 bar. fot.)

1983    Souborná výstava, Cheb, Galerie výtvarného umění (125 čb. a 40 bar. fot.)

1984    Takoví jsme byli? Praha, Výstavní síň divadla Semafor (68 čb. fot.)

           Souborná výstava, Brno, Galerie Stará radnice (142 čb. fot.)

           Souborná výstava, Žďár nad Sázavou, Galerie Miroslava Hucka (85 čb. fot.)

1989    Výstava k 150 letům fotografie, Orlová, Dům kultury (142 čb. fot.)

           Jazz, Karlovy Vary, Galerie Kolonáda (82 čb. fot.)

1999    Domovy, Jindřichův Hradec, Státní hrad a zámek (45 čb. fot.)

           Domovy, Neratovice, Společenský dům (45 čb. fot.)

2000    Proč mít život rád, Praha, Galerie Mladá Fronta (136 čb. fot.)

2001    Proč mít život rád (výběr), Bratislava, Měsíc fotografie (70čb. fot.)

2001    Proč mít život rád (výběr), Vídeň, České centrum (76 čb. fot)

2002    Proč mít život rád (výběr), Kyjev, Univerzita (65 čb. fot.)

2003    Rok 1989a Cyklus U nás ve Zbraslavi, Rotterdam, Goethe Institut (75 čb. fot)

2004    Cesta za snem, Leica Gallery Prague, Praha (86 čb. fot.)

2007    Výběr fotografií, Galerie Čerťák, Vápenka Čertovy schody, Tmáň (45 čb. fot)

2009    Retrospektiva 75, NMF Jindřichův Hradec (185 čb. fot.)

           Málo hudby, Výtvarné centrum Chagall, Ostrava (85 čb. fot.)

           Dopis Francouzům, L´Institut Francais, (Praha 154 čb. fot.)

           Pražáci, Staroměstská radnice, Praha (154 čb. fot.)

2012    Dopis Francouzům, Center Descartes, Amsterdam (70 čb. fot.)

2014    Výběr z velkých projektů, k nedožitým osmdesátinám. Městská galerie Zbraslav (92 čb. fot.)

 

Výběr ze skupinových výstav:

1973    Současná reportážní fotografie, Bratislava 

1977    Děti a svět, 4th World Exhibition of Photography, kurátor Karl Pawek

1989    Výstava ke 150 letům fotografie, Valdštejský palác, Praha, kurátorka Daniela Mrázková

1990    Listopadové dny, Galerie Mánes, Praha

1990    Výstava Jan Palach Staroměstská radnice, Praha, kurátorka Anna Fárová

Dílo Miroslava Hucka je zastoupeno v řadě sbírek: Bibliothèque Nationale, Paříž (37 čb. fot.), Moravská galerie, Brno (22 čb. fot.), Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha (25 čb. fot.), Sbírka Svazu českých fotografů, Praha (37 čb. fot.), Sbírka Syndikátu novinářů (30 čb. fot.), Městské muzeum, Benešov (3 čb. fot.).

Fotografie Miroslava Hucka se staly součástí řady uměleckých a odborných publikací, katalogů a časopisů, filmových a televizních projektů. Heslo Miroslava Hucka je zařazeno v encyklopediích, např.:
Michèle Auer – Michel Auer: Encyclopédie internationale des photographes de 1839 à nos jours. A-K. , Geneve, 
Editions Camera Obscura 1985 (2 čb. fot.)
Petr Tausk: Contemporary Photographers,. (Ed. Colin Naylor.) 2nd Ed, Chicago and London, St. James Press 1988, s. 474-476 (1 čb. fot.)
Ladislav Šolc: Encyklopedie českých a slovenských fotografů, Praha, ASCO 1993, s. 128-130 (2 čb. fot.)
Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století, Praha, Agentura Kdo je kdo 1998, s. 213

(CV) Barbara Hucková (*1964)

V roce 1989 ukončila studia umělecké fotografie na FAMU, v roce 2018 ukončila následná doktorandská studia na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Působí jako výkonná ředitelka v Nadaci Leontinka, je pedagožkou na VŠE (obor Arts management), kurátorkou a autorkou řady fotografických výstav a spoluautorkou fotografických publikací.

 

Mám zájem dostávat nejnovější informace na e-mail.

Leica Gallery Prague je součástí mezinárodní sítě Leica galerií.