JOSEF CHUCHMA

VÝSEKY (Z NORMALIZACE)

13. 9. — 3. 11. 2019
Publicista a kritik Josefa Chuchma vybral ze svého archivu snímky, které vyfotografoval v 70. a 80. letech v ulicích, na koncertech, náboženských slavnostech nebo vojenských přísahách. Bezděčně přitom zachycoval estetickou a sociální atmosféru normalizace, kdy se žilo pomalu a organizovaně,v úzkosti a za malých radostí.

Josef Chuchma vybíral své fotografie pro výstavu v Leica Gallery Prague ze stovek filmů exponovaných od roku 1975 do první poloviny 80. let. Jejich žánrovým určením je takřečený humanistický dokument spjatý s klasickou fotografickou technikou a s černobílou škálou.

Autor se zde prezentuje ve dvou liniích. Jednou jsou ucelenější výběry z cyklů exponovaných na vojenských přísahách v Praze a na náboženských poutích v polské Čenstochové. Druhá, početnější linie stojí na víceméně solitérních exponátech, byť vybrané snímky nejednou – třeba u záběrů z letních tanečních parketů – pocházejí z poměrně rozsáhlého tematického souboru. Instalační důraz na solitéry a na několikasnímkové sondy otevírá přítomné fotografie širším společenským vazbám a tématům. Připomeňme: výstava je ohlédnutím do období okupace Československa sovětskou armádou, do let politické nehybnosti. Exponáty prozrazují zanedbanost životního prostředí, konfekčnost převládajícího oblečení i tvarů zachycených věcí. Bezvýchodné nálady, rozšířené napříč společností, se zde vracejí jako ozvěny – ať už v podobě poněkud zoufalého rozptýlení, anebo přistižené ve výrazu jednotlivých tváří. Režim totiž ovlivnil existenciální situaci občanů celého státu v míře, o níž oni sami často ani neměli tušení.

Asi vůbec nejstarší záběr pochází z návštěvy u Josefa Sudka a patří k sérii portrétů iniciačních osobností. Mimochodem dokládá, že v necelých šestnácti letech měl začínající tvůrce ponětí o vrcholových možnostech projevu v médiu zvaném fotografie. Časné vyhraněnosti napomohl fotografující otec, jehož sbírku sudkovských knih ostatně junior nesl mistrovi k podpisu.

Dlužno podotknout, že valná většina snímků je zveřejněna poprvé. Předchozí autorovy výstavy byly portrétní a zaměřené výhradně na snímky spisovatelů. Píšící Josef Chuchma se od studií Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, dokončených roku 1984, profiloval jako publicista, kritik a redaktor kulturních rubrik několika periodik. Jeho rané momentky si zachovaly příznačnou svěžest hledajícího, zkoumavého, nezatíženého pohledu. Realisticky vystižené motivy nabízejí příležitost ke zpětné reflexi doby, odlišné od té dnešní nejen politicky či sociálně, nýbrž také vizuálně a fotograficky.                                                

Josef Moucha, kurátor výstavy

A MÁŠ PO LEGRACI, HOŠÁNKU, TEĎ POZNÁŠ, ZAČ JE TOHO LOKET. ANEBO NE?

Josef Chuchma patří k těm rozpolcencům, kteří o fotografii píší a sami také fotografují a své fotografie – teď už to o něm lze také říci – dokonce i vystavují. Současná česká fotografie a její obec je v mnoha ohledech zvláštní disciplína, a jednou z těch zvláštností je, že se v ní – a ne v úplně zanedbatelné míře - vyskytují oni rozpolcenci, kteří píší o druhých fotografech a sami se za fotografy rovněž považují. Je ovšem třeba dodat, že se to u nich děje velmi různou měrou. Zatímco třeba Vladimír Birgus se oprávněně považuje jak za fotografa, také za kurátora, pedagoga i historika fotografie, Chuchma se mnohem spíš může považovat za člověka, který prostě jen sem tam fotografuje, i když kdysi, to se psala druhá polovina sedmdesátých let a on studoval průmyslovku, si myslel, že by také jednou fotografem mohl být. Jenže život i on sám tomu chtěli jinak. Začal víc a víc psát, angažovat se v časopiseckém a novinovém psaní, od počátečního referování především a právě o fotografii se dostal také k referování o knihách, filmech, divadlech. Takže je to rozpolcenec na druhou, ne-li na třetí.

 Chuchma z oněch tuzemských fotografických dvojbytostí byl ve svém psaní asi nejvíc drzý. Občas to některému autorovi náležitě osolil a někdy i opepřil, sám ovšem publikoval jen užitkové fotky v tisku. Pravda, v devadesátých letech představil v Praze dvě výstavy snímků, na nichž byli zachyceni čeští i zahraniční spisovatelé; šlo však v zásadě o reportážní svědectví. Takže zatímco Vladimír Birgus či Josef Moucha šli se svými výstavami a knihami s kůží na trh, on byl dosti z obliga, nic neukazoval, takže se mu pak ty druhé autory hezky svobodně solilo a pepřilo. Je tedy také pravda, že jak léta běžela, Chuchmova tvrzení o tom či o onom ztrácela na razanci, stal se snad smířlivějším, i když u něho člověk nikdy neví. Faktem zkrátka je, že jeho veřejné výlevy o fotografii jsou nyní daleko řidší, než bývaly. A faktem rovněž je, že ten publikační ústup se dá pozorovat nejen u něho, neboť tiskoviny, kde kdysi své texty o fotografii tisknul jak on, tak jeho kolegové obojživelníci, už neexistují nebo se značně proměnily. Na nějaké analogové názůrky o fotečkách v té či oné galerii nejsou dnes – na rozdíl do takových devadesátých let – česká masovější tištěná média zvědavá.  

 A tak v čase tohoto obecnějšího tuzemského útlumu kritického psaní o fotkách, nebo spíše přesněji řečeno v éře změněného diskursu, kdy se psaní o tomto médii dramaticky mění tak, jak se mění samo fotografické médium se svou nesnesitelnou lehkostí vzniku obrazového záznamu, tak v tomto čase se náš bývalý novinářský řezník přišoural se svou trochou do mlýna. Vytáhl z archivů to, co fotil, když byl studentem a díky fotografii přežíval školy, na nichž studoval, protože fotografie tehdy pro něj byla „to úplně nejvíc“. Zajímalo by nás, co by tenhle chytrák o té své nynější výstavě napsal, kdyby se na ni zašel podívat v té své nejchytráčtější formě, v éře pilného sepisování svých „nekompromisních“ soudů. 

 Tušíme, že jeho text by se nesl v jakési základní sympatii vůči vizuálnímu jazyku autora, protože na jeho psaní bylo znát, že humanistický dokument se svou černobílou škálou, se svým exponováním převážně na kinofilm, bylo to, na čem on sám vyrostl, k čemu inklinoval nejvíc.

 Tušíme, že by napsal něco v tom smyslu, že pár slušných fotek se na té výstavě najde, ale že jako celek to není žádný objev, že velmi podobně v 70. a 80. letech fotil v Československu leckdo, třeba i právě Birgus a Moucha a Dana Kyndrová a Jaroslav Kučera a další a další, a on teď jde poněkud s křížkem po funuse. Rozhojňuje už nejednou viděné, přináší svůj střípek, takže „jako dobrý“, jak se dnes říká, ale tohle není žádný objev typu Miroslava Tichého, jenž v Kyjově svým primitivním fotoaparátem potajmu snímal ženy v plavkách, tohle není svědectví ráže Libuše Jarcovjákové, jejíž fotky ze soukromých mejdanů či gay podniků z téže doby nyní docházejí mezinárodního uznání. 

 Tušíme, že Chuchma by byl k Chuchmovi obezřetný, vcelku zdrženlivý že by ho nezajímalo, co všechno mu z té výstavy vypadlo prostě proto, že se to na ni nevešlo a tak dále, protože psavý Chuchma je poněkud asociál a tuto svou vlastnost kryje tím, že říkává, že autoři, o nichž píše, ho jako lidi nesmějí zajímat, nechce znát jejich úmysly, představy, problémy. Chuchma tvrdí, že je tu jen a pouze dílo, které se okamžikem zveřejnění stává statkem o sobě samým. Je to přece dílo, co publikum vnímá, za ně si případně zaplatí a nemá za povinnost zajímat se o trable či úmysly tvůrce.  

 A konečně tušíme, že Chuchma jako kritik by na takovouhle vernisáž právě kvůli výše řečenému nepřišel, argumentoval by v tom smyslu, že na vernisážích nemá na prohlížení klid a že si chce od autorů udržovat odstup, neseznamovat se pokud možno s nimi, natožpak se s nimi případně přátelit, protože to by mu pak překáželo v psaní. A tak mezi sebou na dnešní vernisáži na tohoto dohasínajícího kritika nenarazíme, z čehož se – jak rovněž vyplývá z výše řečeného – můžeme jen upřímně radovat.

 Josef Chuchma 

Napsáno 12. září 2019 odpoledne, několik hodin před vernisáží výstavy "Výseky (z normalizace)", na níž tento text autor přečetl. 

(CV) Josef Chuchma (*1959) 

Narodil se v Praze. Maturoval na střední průmyslové škole elektrotechnické, vystudoval Fakultu žurnalistiky Univerzity Karlovy (1984). Nastoupil do kulturní rubriky týdeníku Mladý svět, v roce 1993 přešel do kulturní rubriky týdeníku Respekt. Od dubna 1994 do konce roku 2002 šéfoval kulturní rubrice deníku Mladá fronta DNES, tamtéž pak pracoval v esejistických přílohách až do léta 2013, kdy přešel do Lidových novin a do léta 2017 v nich vedl sobotní přílohu Orientace. Poté nastoupil do České televize jako projektový manažer a editor webu Artzona.cz, který přináleží ke stanici ČT art. V letech 2014-2017 moderoval v České televizi kritický diskusní pořad Jasná řeč Josefa Chuchmy. Řadu let vedl na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy kritický seminář o recenzování fotografie. 

Chuchma začal intenzivně fotografovat zhruba ve svých třinácti letech. Záhy začal získávat ceny v soutěžích mladých fotografů. Od počátku osmdesátých let se věnoval fotografii i jako publicista a kritik – zprvu psal především do časopisu Československá fotografie. Fotografii se rovněž věnoval v rámci vysokoškolských studií včetně diplomové práce. Podílel se na fotografickém ilustrování několika knih, kupříkladu výboru z veršů Johna Updikea Domácí biograf (1998) nebo vzpomínkového svazku Luďka Svobody Antikvariát a já (1999). Editorsky se podílel na monografii fotografa Václava Chocholy (2003), je autorem textů v monografiích Hany Jakrlové (2006), Tomkiho Němce (2007), Jaroslava Brabce (2013), Jaroslava Beneše (2016), Josefa Koudelky (2018). Napsal rovněž statě například do knih Deset let – Události 1989-1999 ve fotografii MF DNES (1999) či Anna Fárová & fotografie / Photography (2006). Je spoluautorem svazku Torst: Dvacet let nakladatelství (2011). Dvakrát (1991 a 1996) samostatně vystavoval v Praze fotografické portréty spisovatelů.  

 

(CV) Josef Moucha (*1956)

Josef Moucha vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě. Od 70. let se zabývá volnou fotografickou tvorbou a vystavuje ji. Činný je rovněž jako kurátor fotografických výstav. Od 80. let o fotografii soustavně píše do odborného i všeobecně zaměřeného tisku. 

Pracoval jako odborný asistent předmětu fotografie na Fakultě žurnalistiky UK (1985–1990) a redaktor časopisu Revue Fotografie (1990–1995). Následně byl činný ve svobodném povolání. Patřil k zakládajícím členům galerie Pražský dům fotografie (činné v letech 1991–2007). Od roku 2013 působí na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, kde je v současnosti docentem. 

Je autorem textů v několika desítkách fotografických publikací. Některé své texty o fotografii shrnul do knihy Zážitek arény. Eseje o historii fotografie a technických obrazech (2004) a Obrazy z dějin fotografie české (2011). Ze své vlastní fotografické tvorby připravil knihy Válka za studena (2017) a Doličné okamžiky (2018). Kromě toho publikoval prózu Mimochodem (2004). 

Mám zájem dostávat nejnovější informace na e-mail.

Leica Gallery Prague je součástí mezinárodní sítě Leica galerií.