Některé věci jsou tak zjevné a samozřejmé, že je přestáváme vnímat. Jednou z nich je zásadní význam takzvaného „obyčejného života“. Už jen to slovní spojení, které jsme si sami vytvořili, v nás upevňuje pocit, že jde o něco nevýznamného. Vždyť co může být podstatného, zajímavého a hlubokého na něčem „obyčejném“? Jenže – bez toho obyčejného života, který je základem všeho, by nebyly žádné velké momenty, historické milníky a okamžiky rozhodující o dalším běhu dějin.

Fotografie Josefa Husáka, řazené k subjektivnímu dokumentu, se právě onen zdánlivě obyčejný život a jeho skutečnou neobyčejnost snaží zachytit. Na první velmi letmý pohled by snad někomu mohly připadat jako „obyčené“ obrázky z ulic. Jenže nejde o pouhé dokumentační zrcadlení skutečnosti v duchu: tak to tehdy vypadalo a takoví jsme tehdy byli.  Je za nimi něco víc. Snaha dobrat se k podstatě, k tomu, co se skrývá za viditelným. „Vždy mě lákalo spíš to, co je za kulisami, za hlavním dějem. Z pohledu fotky je to podle mě obvykle zajímavější,“ říká Husák.

Autor často pracuje s jemným humorem, vizuálně překvapivými momenty a neobvyklými kontrasty mezi situacemi i mezi objekty a hrdiny snímků. Typické jsou pro něj také mnohovrstevné kompozice obrazu: v jednom záběru k sobě klade několik zdánlivě nesouvisejících dějů.

Je v tom autorova záměrná hra s divákem. Obvykle totiž čekáme – a jsme k tomu vedeni – že pokud jsou v obraze společně zarámovány objekty či osoby, mají k sobě také nějaký přímý vztah. Jinak by přece nebyly zobrazeny spolu. Jenže co když tento předpoklad tak úplně neplatí? Mozek začne hledat vztahy i tam, kde na první pohled nejsou, rozběhne se fantazie, člověk do obrazu vnáší svou interpretaci a vytváří vlastní příběhy. „Snažím se o to cíleně, jsem rád, když fotografie nutí diváka nějak ji číst,“ říká Josef Husák, který má dar podobné momenty vidět a zachytit.

Většina fotografií uvedených na této výstavě vznikla v rozmezí let 1984 až 2025 v ulicích Prahy, některé však také v Paříži, v Londýně či třeba v Berlíně. Město a jeho obrazová poetika Josefa Husáka přitahovaly od počátku. „Jsem rodilý Pražák, jak se říká odkojený Vltavou,“ vysvětluje a dodává, že město a ulice jsou pro něj přirozeným prostředím. „Přírodu mám samozřejmě rád, ale cítím se tam spíš jako na návštěvě,“ říká.

Proto ho to kdysi také, jako člena vinohradského fotoklubu, netáhlo ke krajině, zátiším či aktu, ale k dokumentu. Zcela logicky pak stál u počátků fotografické skupiny Město (1983), které dal jméno další milovník města a lidí v něm, fotograf František Dostál.

Mnoho snímků z Husákovy volné tvorby vzniklo v době, kdy už byl profesionální firemním fotografem, zaměřujícím se především na architekturu, dokument a reportáž. Dělal tuto práci třicet let, přesto ho to vždy táhlo do ulic: po focení v práci fotit ještě pro sebe.

„Je to můj způsob relaxace, přináší mi to naplnění a pocit, že tady snad nejsem úplně k ničemu. A že možná vytvářím něco, co by snad mohlo někoho oslovit,“ říká.

Tomáš Vocelka
novinář a fotograf

Stanislav Kohout (*1993) patří k mladším představitelům fotografů, věnujících se výhradně pouliční fotografii. Vnímá ji jako dialog mezi ním a ulicí, mezi světlem, lidmi a místem, a zároveň jako dialog sám se sebou. I svůj vizuální styl formuje skrze každodenní pozorování ulic. Fotografie mu není živobytím, přesto, nebo možná právě proto, se mu stala denním chlebem, potřebou i nutností.

Jak sám říká: „Ráno vstát, nasnídat se, vzít foťák a vyrazit do ulic hledat energii, emoce a autenticitu ulice, města a lidí. Vím, že když jsem všímavý, ulice mi to vrací. Hledání a pozorování příběhů mě fascinuje od dětství.“

V souboru “Who am I? Where am I? I am here.” najdete fotografie z Londýna, Prahy, Tokia a Kjóta. Každé město – podobně jako kultura, která jej utváří – vyžaduje trochu jiný přístup, ale v základu jde vždy o hledání na ulici, a zároveň i v sobě samém.

V letošním roce se stal aspirantem fotografického spolku Verum Photo.

Kevin V. Ton

Milá Terezo!

Svou prosbou o pár mých vět u příležitosti Tvé výstavy jsi mi udělala radost. Tak jen doufám, že to bude radost oboustranná. Řekla jsi mi něco v tom smyslu, že uvítáš slova, která nebudou cítit kunsthistorickou a kurátorskou rutinou. Svým způsobem tomu, coby malíř, dobře rozumím. Mnohé promluvy smrtelně vážných a obecně vážených teoretiků umění jsem opakovaně zažil na vlastní kůži i na kůžích svých kolegů. Všechny ty odborné termíny, které by mohly být klidně z katalogu nebo výstavy kohosi jiného, tolik úvah nad obsahem a formou… Takže to, na Tvé přání, pojmu úplně jinak.

Mám začít formou nebo obsahem? A vždyť vlastně právě formy jsou zásadním obsahem Tvé práce –myslím formy, kterými bůh obdařil ženu na úkor jednoho mužského žebra. No, vzal jsem to od Adama, ale vlastně je to o Evě, o mnoha Evách, které se zrodily bez chirurgického zákroku před Tvým objektivem. Myslím, že ve Tvém případě se jedná spíše o „subjektiv“; tak jsou Tvé fotografie osobní, rozpoznatelné, tak originální, tak „Terezoidní“. I ta určitá dávka dekadence je právě dráždivá, ale nikdy ne vulgární. Tvé fotografie jsou krásné, Terezo! Myslím, že nebát se krásy je v dnešní době odvážné. A to Ty jsi!

Jiří Suchý kdysi zpíval „Ty jsi ta nejkrásnější krajina, co znám“. Často si na tenhle jeho text vzpomenu, když vidím další Tvoji fotku, na které (ve které) jsi opět našla to nejkrásnější na další obna-ženě, která měla to štěstí být Tvým modelem.

Děkuji Terezo, že vidíš a dokážeš zprostředkovat tolik nejkrásnějších krajin co znám.

Martin

ČT ART – recenze Josefa Chuchmy

iFotoVideo