Pavel Vavroušek (*1946) začal fotografovat ve třiadvaceti díky svému kamarádovi Pavlu Štechovi. Nejdříve zachycoval kamarády na trampu a zaznamenával jejich svatby, později ho, tak jako mnohé v té době, zlákal svět Romů. Své životní téma ale nalezl na nejzazším severovýchodě Slovenska, v Bukovských vrších, pod vrchem Kremenec. Na podzim 1971 se sem vydal se svými dvěma kamarády na vandr. Krajina, tradiční vesnice, pravoslaví i pohostinnost a vstřícnost místních Pavla Vavrouška fascinovaly. Byl povahou introvert, nedokázal jen tak přijít k lidem s fotoaparátem a přesvědčit je, zda by je mohl fotografovat. Ale zde se fotografování odvíjelo tak nějak přirozeně, samo. Lidé se ještě necítili být znásilňováni aparátem, většinou měli radost z fotografování, z příchodu člověka odjinud, který se o ně zajímá a žije s nimi. „Tady v Čechách bylo mnohem těžší se k lidem přiblížit než tam. Veškerý čas, který jsem měl k fotografování jsem utratil v Nové Sedlici. Navíc mne zajímalo to odlišné – takovou vesnici už bylo i tehdy v Čechách těžké najít.“ Do rodiny „tety“ Zimovčákové jezdil dalších deset let. „Pro mne bylo důležité i to, že dodržovali pravoslavný, tedy juliánský kalendář. Bylo nepředstavitelné, že bych na Štědrý večer nebyl doma. Takto jsem mohl být na Vánoce s rodinou a pak odjet fotografovat pravoslavné Vánoce.“

V poválečném období a po ztrátě Podkarpatské Rusi zůstaly regiony, kde se dal najít nedotčený venkovský život obnažený a v autentičtější podobě, převážně jen na Slovensku. Martin Martinček fotografoval od konce padesátých let horaly na Liptově. Snaha o expresivní vizuální zkratku a zachycení drsného života horalů jej dovedla až k abstrahovanému grafismu. Markéta Luskačová si našla svou slovenskou vesnici, jeden z posledních ostrůvků tradičního venkovského života, v roce 1967 v Horehroní, na jižním úpatí Nízkých Tater. To už ale po čtyři roky fotografovala slovenské poutě. V českém prostředí fotografoval v padesátých a šedesátých letech systematičtěji vesnici jen Gustav Aulehla na Krnovsku a Bruntálsku nebo v rámci svých časopiseckých reportáží Dagmar Hochová. Mezi léty 1973–1988 zobrazoval vesnici Buková a okolní Novohradsko Miroslav Pokorný a v roce 1978 se začíná věnovat zachycování vesnic Bruntálska, kde žil a působil jako ředitel malotřídní školy, Jindřich Štreit.

Kopcovitý kraj severovýchodního Slovenska patří k jednomu z nejprofotografovanějších slovenských regionů. Po Pavlu Vavrouškovi budou stejný kraj zachycovat fotografové, kteří se v tomto prostředí narodili a pravidelně se sem vraceli, jako jsou Jozef Ondzik a Tomáš Leňo (soubory Starina, 1981–1986 a Rusíni 1996–2003) nebo Lucia Nimcová. V posledních třech desetiletích sem opakovaně zavítal slovenský reportážní a dokumentární fotograf Andrej Bán.

Vavroušek je od narození městský člověk, v kraji byl na návštěvě a s velkou pokorou si to uvědomoval. Podle jeho vyprávění je zřejmé, že příchodem do tohoto kraje si rázem našel místo svého životního pocitu. Zasáhla jej vesnice, kam ještě nevedly asfaltové cesty, provázání každodenního života s přírodou a se zvířaty, i svět pravoslaví. Oslovily jej výrazné tváře vesničanů, krajina bez drátů a elektrických sloupů, starobylé chalupy, ze kterých se netyčily antény. V ovzduší morálního úpadku doby normalizace se setkal s tradiční vesnicí, s těžkým životem žitým v dosud nenarušeném prostředí a spjatým s hlubokou vírou.

Pavel Vavroušek vytvářel obrazy zanikajícího venkova. Fotografoval v prostředí ještě nezasaženém unifikující globalizací, bez turistů, ale ne v kraji s vyhlášeným folklórem. Chtěl zachytit tu jednu, původní, snad i poslední vesnici, poslední vesničany. Vybíral si to mizející, ohrožené, a vyfotografoval to, dokud to ještě bylo. Předkládá nám obecný obraz tradiční vesnice, jakoby mimo čas. Vyhýbá se politice i negativním jevům, jako jsou alkoholismus, často nevalné bytové podmínky, nedostatečná lékařská péče, špatné dopravní spojení, postupná gentrifikace a odchod mladých do měst. Není sociálně-kritickým fotografem, nechce představit chudobu a těžký život, ale pokouší se předat nám životní styl, který do určité míry souzní s jeho životními hodnotami. Vyfotografovat jej, dokud je. Současně se nám tímto souborem představuje jako zastánce idejí humanistického dokumentu, které měly v českém prostředí už od nadšených ohlasů na výstavu Family of Man v polovině padesátých let četné příznivce. Jeho „lidská rodina“ žila v jedné vesnici pod Bukovskými vrchy na tehdejší hranici Československa s Polskem a Sovětským svazem. Předkládá nám syrový svět rurální vesnice, který v mnoha tématech, jako jsou vztah ke zvířatům, zemědělství, život v rytmu ročních dob, oslav a křesťanských svátků, nabízí mnohá nahlédnutí, jaký mohl být původní život na středoevropské vesnici před mnoha desetiletími. Pavel Vavroušek se už v průběhu fotografování snažil vědomě zachytit život odehrávající se ve vnímání přírodního cyklu jaro – léto – podzim – zima v propojení s církevním kalendářem. Ediční skladba knihy proto odráží toto prožívání ročních dob, sleduje jeden rok na vesnici od jara do konce zimy tak, jak se odvíjel koloběh ročních dob a svátků lidí, kterým čas určovaly křesťanské svátky a procesy v přírodě.

Po několika letech fotografování Nové Sedlice byl Pavel Vavroušek v roce 1975 přijat na FAMU, tehdy jedinou českou vysokou školu se samostatnou výukou fotografie. Studoval ji při zaměstnání. Ve stejném roce zde začal vést seminář a cvičení dokumentární fotografie kamarád z dětství Pavel Štecha. Studovat u něj bude silná generace dokumentaristů, mimo jiné Jaroslav Bárta, Ján Rečo, Dušan Šimánek, Iren Stehli, Jan Malý, Jiří Poláček nebo Jaromír Čejka. Spojovalo je užívání reportážní momentky, důraz na černobílý obraz i nezasahování do skutečnosti. Pavel Vavroušek mimoto od Pavla Štechy přebírá také fotografovu distanci, jistou obrazovou lapidárnost a důraz na zhuštěný popis. Jako autor si chce zachovat určitý odstup a zůstat skryt za nekomplikovanou kompozicí. Za důležité považuje tiše sloužit, představit divákovi typické zvyky a obřady, zachytit je, dokud ještě žijí lidé, kteří je vykonávají. Jako by chtěl spojit dokumentárně střízlivou poezii i básnické svědectví.

Dílo Pavla Vavrouška až dosud v české fotografii připomínala jen krátká noticka historičky umění Anny Fárové k autorově výstavě v pražském Činoherním klubu z jara 1981: „Pavel Vavroušek fotografuje vesnici vážně a usměrněně do jednotlivých fotografických obrazů, definitivních a přesně vymezených. Jejich atmosféra působí konečným dojmem a slavnostně. Cesta za vesnicí může se stát neuvědomělou cestou za exotikou, zachycením neobvyklého a nového je první vrstva zmapována a potom přichází poznávání opravdové. Dlouhodobá práce na jednom tématu většinou začne překrývat prvotní exotické a estetické vzrušení. V Nové Sedlici na Slovensku, 900 km od Prahy, autor fotografuje od roku 1971. Zde se dosud udržují pravoslavné zvyky a tradice, z nichž fotograf vystavuje fotografie svátků vánočních. Vavroušek nevypráví rozvláčně, shrnuje do sevřených a podstatu podávajících obrazů, které dávají zrod fotografiím klasicky vyváženým a ustáleným v podání i obsahu.“ Jak zaznělo v citátu, na zmíněné výstavě Vavroušek představil výběr z Vánoc. Na následné, dnes už legendární přehlídce 9 & 9 v Plasích, vystavil výběr koní, který zopakoval při své samostatné výstavě v Galerii v Nerudovce.

Výstavami v předsálí Činoherního klubu a na jedné z nejdůležitějších výstav české nezávislé kultury v Plasích v létě 1981 zařadila Anna Fárová Pavla Vavrouška po bok silné dokumentaristické generace, většinou absolventů FAMU ze sedmdesátých let, Libuše Jarcovjákové, Dušana Šimánka, Bořivoje Hořínka, Jiřího Poláčka, Dušana Pálky, Pavla Štechy, Ivana Lutterera, Jaroslava Bárty, Iren Stehli, Iva Gila nebo Jindřicha Štreita. Ukončením studia na FAMU, kde jako jednu ze závěrečných prací předkládá Novou Sedlici, také Pavel Vavroušek končí s fotografováním své poslední vesnice. A aniž by to v té době pravděpodobně tušil, postupně odeznívá i jeho zájem o dokumentární fotografii. Výběr z Nové Sedlice se ještě objeví v několika zahraničních fotografických časopisech, ale pak už se z fotografické scény na dlouhá léta vytrácí. V následujících letech se věnuje především práci a rodině, k fotografii se vrací jen sporadicky při fotografování svých dalších životních vášní, trampingu nebo přátel zvoníků. „Na jaře 1981 jsem dokončil FAMU. Bylo mi jasné, že se tím v té době nemohu živit. Dokumentární fotografií to vůbec nešlo, a reklamní fotografií nebo architekturou, jak se živil Pavel Štecha, to jsem jednak neuměl a jednak mne to nebavilo. Navíc mne velmi těšila práce ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Také jsem se oženil, narodil se syn… Snad jsem neměl ten správný koudelkovský celoživotní zápal, abych si dokázal prosadit fotografování navzdory všem okolnostem.“

Když se po roce 1989 otevřely hranice a většina českých občanů vyjížděla poznávat do té doby prakticky nedostupné západní země, řada fotografů, mimo jiné Iva Zímová, Josef Koudelka, Jaroslav Pulicar, Pavel Hroch, Jarmila Šimáňová nebo Karel Cudlín, vyrážela na východ. Fotografovali v Polsku, na Zakarpatské Ukrajině, ale především v rumunském Banátu, kde je kromě původně českého obyvatelstva lákaly tradiční vesnice s rudimentálním a do jisté míry stále autentickým vztahem k přírodě a víře, vesnice, do té doby nezasažené turismem a velkými zemědělskými družstvy s rostlinnou a živočišnou výrobou. Byla to stejná touha, která o dvě tři desetiletí dříve přivedla Pavla Vavrouška do Nové Sedlice.

Tomáš Pospěch, kurátor výstavy

Pavel Vavroušek se narodil 8. srpna 1946 v Praze. Absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou (1964) a mimořádné studium fotografie na FAMU (1975–1981). Od roku 1964 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu telekomunikací v Praze. Dokumentární momentce se věnuje od roku 1971. Z počátku fotografoval během vandrů a kromě série o Romech vytvořil sérii z vědeckého ústavu o laboratoři se zvířaty nebo medailón malíře Karla Chaby. Jeho hlavním dlouhodobým tématem v sedmdesátých letech ale byla rusínská vesnice Nová Sedlica, nejvýchodnější obec tehdejšího Československa. Soubor o této vesnici předložil jako závěrečnou práci na FAMU a díky kurátorce Anně Fárové jej vystavil v Činoherním klubu a na společné výstavě 9&9 v Plasích.

Tomáš Pospěch (*1974) je pedagog, fotograf, historik umění a kurátor. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (1992 – 1998) a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992 – 1995) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995 – 1999). Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a je také kurátorem sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 28. 2. 2022

“StreetPhoto není jen cvak z ulice” je umělecká fotoskupina, založená Albertem Pichem v srpnu 2014, jež od počátku zval k moderování do skupiny známé české a slovenské street fotografy jako Rudolfa Baranoviče, Jana Hlbočana a mnoho dalších.

Účelem skupiny je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace…

Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet.

Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.

Karin Mack s jistou ironií odkazuje na stereotypy měšťáckého života a přenáší je do vlastní imaginativní obraznosti. Stereotypy odkazující k fádním a mechanickým ženským domácím pracím podrobuje kritice a prostřednictvím konstrukce i destrukce fotografie demonstruje konec iluze harmonie ženského předurčení a akt osvobození se od něj.

Výstava Pod víčky představuje výběr takto zaměřených černobílých a převážně autoportrétních analogových cyklů ze sedmdesátých až osmdesátých let minulého století i aktuální tvorbu z posledního desetiletí, v níž rezonují otázky trhlin mediální reprezentace a objektivizace žen v prostoru vizuální komunikace. S tvorbou této výjimečné fotografky se česká veřejnost mohla v užším výběru setkat na putovní výstavě Feminist Avant-Garde. Art of the 1970s v Domě umění města Brna (na přelomu roku 2018/2019), která byla koncipována ze sbírek vídeňské nadace The Sammlung Verbund Collection v kurátorském pojetí ředitelky sbírky Gabriele Schor. Výstava v Leica Gallery Prague nabízí divákům pohled na tvorbu Karin Mack v širším časovém i tematickém záběru, aby tak představila její uměleckou trajektorii v komplexnějším tvaru a s přihlédnutím k posunům v jejím tvůrčím uvažování.

Anna Vartecká, Vendula Fremlová, kurátorky

1940 Narozena ve Vídni, kde doposud žije.
1967–1978 Fotografka architektury.
1970–1980 Dokumentaristka vídeňské umělecké a kulturní scény.
od r. 1975  Konceptuální autoportréty ‘trifogli‘, fotomontáže.
1982  ‘Bílé stíny na černém sněhu‘, úvahy o nepřítomnosti
a vzpomínkách v negativních tiscích.
1982–1985  ‘Nový vesmír‘ v šestidílných fotografických obrazech.
1978–1988  Studium historie umění a italštiny na Vídeňské universitě.
1994–2004  Pobyt v Nizozemsku. Studie o vztahu člověka a přírody. Série a sestavy.
2007   ‘Evropská identita v globálním světě‘, fotografické koláže,
digitálně zpracováno  (probíhající práce).
od r. 2010  Práce s camerou obscurou (dírková komora).

Členka Künstlerhaus Vídeň.
Členka dolnorakouské fotografické a mediální iniciativy FLUSS.
Výstavy doma i v zahraničí.

Publikace
‘Bílé stíny na černém sněhu‘, Fotogalerie Vídeň 1982
‘Autoportréty‘, 1975–1985, Sonderzahl, Vídeň 1985
‘Umělecké cesty 70‘, Sonderzahl, Vídeň 2007
‘Prostory uvnitř sebe sama‘, Fotohof, Salzburg 2010

Ceny
1978               Cena Waltera Buchebnera
1980               Pracovní stipendium města Vídně
1982               Umělecká soutěž Römerquelle – 3. cena
1985               Státní stipendium pro výtvarné umění
2010               Ocenění ‘Goldenen Lorbeer’s’, Künstlerhaus Vídeň

I JÁ SE TOULAL ULICEMI MANHATTANU
Text a fotografie: Eva Heyd
Ilustrace: Jan Trakal
Grafická úprava: Martina Kupsová, Klára Zahrádková
Vydalo nakladatelství Kant

O městě, které nyní nikdy nespí.  Nebylo tomu tak ale vždycky..

Přijměte pozvání na výlety proti proudu času po souřadnicích místa zvaného kdysi Mannahatta. Cesty jsou protkané životními příběhy lidí, kteří svým zápalem, energií a schopnostmi utvářeli jeho podobu, atmosféru a svébytnost.
Fakta i zajímavosti vzniku metropole, která se stala vlajkovou lodí nastupujícího nekompromisního kapitalismu, nabízí řadu impulzů k přemýšlení o hodnotách našeho života i společnosti.
Kniha je i díky jedinečným ilustracím nejen průvodcem pro čtenáře, kteří se do New Yorku chystají, ale i inspirativním a vizuálním zážitkem pro ty, kteří se budou těšit návštěvou historických osobností a míst jen ve své mysli.

Beseda se uskuteční v Leica Gallery Prague v pondělí 29. 11. 2021 od 18 hodin. Vstup zdarma, rezervace míst nutné na mailu:  post@lgp.cz

Mezi námi lidmi je retrospektivní výstava Miloně Novotného (1930 – 1992) k jeho nedožitým devadesátinám. Miloň Novotný, tento klasik české humanistické fotografie 20. století, patří ke generaci ovlivněné legendární výstavou E. Steichena The Family of Man (Lidská rodina). Podobně jako H. Cartier-Bresson fotografoval výhradně černobíle, pracoval zásadně s fotoaparátem Leica a byl představitelem tzv. rozhodujícího okamžiku. Ačkoli v jeho díle najdeme i fotografie zachycující okupaci Československa v roce 1968 či pohřeb Jana Palacha, těžiště jeho tvorby rozhodně netvoří reportáž. Byl fotografickým básníkem všedního dne a jeho snímky dýchají darem vcítit se do situace před objektivem, uměním nahlédnout pod povrch zdánlivě všedních událostí a i smyslem bleskově vyhmátnout ten nejvýstižnější okamžik a detail.

Miloň Novotný pocházel z prosté venkovské rodiny a dětství prožil na Moravě v rodných Štětovicích. Později dojížděl na gymnázium do Prostějova. V oktávě vážně onemocněl plicní chorobou a rok strávil na léčení v Novém Smokovci. V tomto období plném nejistoty, co bude v životě dělat, dostává svůj první fotoaparát a o jeho budoucnosti je víceméně rozhodnuto. Svoji první výstavu uspořádal v roce 1956 v Olomouci. Mladý fotograf neváhal a vypravil se do Prahy za tehdy šedesátiletým Josefem Sudkem a požádal ho, aby mu pomohl s výběrem fotografií a napsal mu doporučení k výstavě. Mezi oběma fotografy se vyvinulo celoživotní přátelství a díky Josefu Sudkovi se Miloň seznámil i s významným fotografickým teoretikem Jiřím Jeníčkem, který v mladém dychtivém fotografovi okamžitě rozpoznal mimořádný talent. V roce 1957 odešel Miloň natrvalo do Prahy, vzal si za manželku půvabnou švadlenu Alenu a začal spolupracovat a publikovat v Literárních a Divadelních novinách a časopisech Divadlo a Kultura. Fotografoval prvopočátky Laterny magiky, dále v Divadle Na zábradlí a s výtvarníkem a přítelem Liborem Fárou vtiskli osobitý a moderní styl i propagaci Činoherního klubu. Publikoval kolem pěti set snímků ročně a většinu honorářů věnoval cestování. Šedesátá léta znamenala pro Miloně Novotného nejplodnější a nejúspěšnější životní období, které vyvrcholilo vydáním dnes již legendární publikace Londýn v roce 1968.

V 70 a 80. letech zanikají jeho téměř mateřské Literární noviny a jeho snímky mizí i ze stránek dalších novin a časopisů. Miloň Novotný je odsunut na vedlejší kolej jako mnoho jiných tehdejších osobností české kultury a ztrácí možnost fotografovat i pro divadlo. Hodně času tráví s rodinou na chalupě v Prysku a právě fotografie prostých venkovanů z této vesnice na severu Čech tvoří těžiště jeho tvorby v období normalizace. Živobytí mu poskytuje spolupráce se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, respektive portrétování hudebníků, což jeho tvůrčí ambice zdaleka nenaplňuje. Nicméně i tyto fotografie nezapřou rukopis citlivého fotografa. Dnes je tento rozsáhlý soubor negativů uložen v archivu Národního muzea.

Po listopadu 1989 se Miloň Novotný zase začal rozjíždět po světě. Oslavil šedesátku a zdálo se, že rozmach jeho fotografického potenciálu už nemůže nic zbrzdit. Bohužel. Bylo mu dopřáno jen dva a půl roku života. Avšak těch několik nádherných fotografií, které ze svých posledních cest ještě stihl přivést, je dokladem, že renomé jednoho z nejvýznamnějších českých dokumentárních fotografů si udržel až do smrti.

Dana Kyndrová, kurátorka výstavy

Rozhovor s kurátorkou výstavy pro ARTmagazin.eu

1930 Miloň Novotný se narodil 11. dubna ve Štětovicích na Hané. Otec je strojním zámečníkem a celoživotně ho zaměstnává cukrovar v sousední obci Vrbátky. Matka příležitostně vypomáhá s polními pracemi a spolu se synem vychovává dceru.

1948–49 Po osmnáctých narozeninách onemocní infekčním kloubovým revmatismem a plicní chorobou. Místo dokončení gymnázia ho čeká roční rehabilitační pobyt ve Vysokých Tatrách. Je okouzlen poznáváním literatury a výtvarného umění. Začíná fotografovat vypůjčeným přístrojem.

1954 Začátky vážné práce, fotografuje obvyklé činnosti, jakými se malíři zabývali hlavně do té doby, než dovolila fotografická technika rychlý osvit.

1956 Výstavně debutuje v Olomouci, historické metropoli rodné Moravy. Pro tamní Galerii Svazu československých výtvarných umělců znamenají jeho snímky jisté oživení. Text do katalogu koncipuje o více než generaci starší kolega Jiří Jeníček, který Novotného označuje homo novus. Doporučí ho též svému vrstevníkovi Josefu Sudkovi. Vzniká tak mnohaleté přátelství.

1957 Týdeník Kultura zveřejňuje Novotnému na titulní straně první snímek. Přichází natrvalo do Prahy.

1958 5. června svatba s Alenou Hroníkovou. Stává se kandidátem Svazu československých výtvarných umělců. Z klasické zrcadlovky Rolleiflex na formát negativu 6 x 6 cm přechází na kinofilmovou Leicu. Od konce padesátých let uplatňuje fotografie v plejádě časopisů a po více než dvě dekády dokumentuje divadelní představení.

1962 Narození syna Marka.

1964 První krátká cesta do Londýna.

1965 Založením divadla Činoherní klub v Praze začíná intenzivní spolupráce.

1966 Je přijat za řádného člena Svazu československých výtvarných umělců. Významná spoluúčast na kolektivní obrazové knize New York. Během pouhých tří týdnů pořizuje většinu londýnských fotografií.

1968 Poprvé vychází Londýn. Doba je spjata s nadějnými vyhlídkami nejen v Praze, kde publikaci připravilo nakladatelství Mladá fronta, anebo v samotném Londýně, nýbrž i v mnoha dalších místech světa. Album Londýn brzy mizí z českých a slovenských knihkupectví a přes vysoký náklad osmi tisíc výtisků se bude objevovat ve výlohách antikvariátů jenom vzácně. Hledanou položku z knihy neudělaly výhradně excelentní snímky: Londýn symbolizoval svobodný svět… Novotného fotografování Pražského jara vrcholí velkorysým předáním negativů ze srpnového obsazení Československa několika komunistickými armádami pod sovětským velením zahraničním redakcím. Uzavírá se období, kdy časopisecky publikuje na pět stovek záběrů ročně.

1969 Novotného záběry z pohřbu studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti zavádění okupačních pořádků, přerůstají v podobenství o konci mimořádné dekády. V sedmdesátých letech pokračuje spolupráce s Československou akademií věd, fotografuje pro Svaz českých skladatelů a koncertních umělců. Fotograficky přispívá především do Gramorevue a do Hudebních rozhledů. Je natolik sebekritický, že zakázkové negativy po užití likviduje.

1975 Vychází album ČSSR, na němž se podílí četnými fotografiemi (včetně barevných). Za utužení totality v sedmdesátých a osmdesátých letech se samozřejmá lehkost Londýna nemohla opakovat.

1989 Znovu se ocitá v pražských ulicích při fotografování sametové revoluce.

1991–92 Fotografické cesty do USA.

1992 Po krátké nemoci 9. srpna v Praze umírá.

2000 Monografie Miloň Novotný: Fotografie, uspořádaná Danou Kyndrovou, připomíná erbovní Londýn téměř čtvrtinou reprodukcí.

2010 Retrospektiva k 80. výročí fotografova narození má premiéru na Staroměstské radnici v Praze. K humanistickému tvůrčímu hledisku poukazuje kritik Jiří Peňás slovy: „lidé na fotografiích vzbuzují myšlenky na to, jak se asi jejich osudy a životy odvíjely dál, co se s nimi stalo, jak a zda žijí.“ (Kam se poděli všichni ti lidé?, Lidové noviny, 17. 4. 2010.)

2014 Výstava Londýn v Leica Gallery Prague.

2020 Nakladatelství Kant vydává knihu Hudebníci 70. – 80. léta, která obsahuje dosud nikdy nepublikované fotografie významných osobností České filharmonie.

Soubor koláží Universal je hravou pokusnou laboratoří zkoumající univerzální podstatu prvků tvořících naše město, náš svět. Fotografie, které jsem pořídila převážně v Praze, podrobuji dekonstrukci a následně z nich buduji nový paralelní prostor. Každý prvek v tomto souboru stavím z několika jeho verzí, které jsou k sobě stavěny rovnocenně, bez toho, aby byly hodnoceny. Vzniká tak město, které není dokonalé a naleštěné, ale je to otevřené místo bez předsudků a rasismu, kde se volně mixují různé kulturní a sociální vlivy.

Koláže miluji od dětství a nekonečné možnosti této hry s obrazem a jeho významem mě stále fascinují. Rozložením a následným znovupostavením obrazu vzniká prostor k mnoha příběhům a úvahám. U tohoto souboru mimo jiné i k otázce Jaká je univerzální podstata města a jak ji mohu definovat? Pro mě město netvoří jen ulice, lampy, kameny a domy, ale také příroda a hlavně lidé, kteří dodají městu smysl a život. A koneckonců i v odpadcích vyfocených na ulici je možné najít prostor pro imaginaci.

VERNISÁŽ VÝSTAVY SE KONÁ VE STŘEDU 22. 9. 2021 OD 18 HODIN.

Michaela Pospíšilová Králová

Michaela Pospíšilová Králová je grafička, typografka, ilustrátorka a fotografka. Narodila se 21. května 1982 v Praze. Vystudovala nejprve Střední uměleckou školu textilních řemesel a posléze Vyšší odbornou školu grafickou Hellichova, obor Knižní grafika. V roce 2012 dokončila bakalářské studium na Institutu tvůrčí fotografie v Opavě.

Michaela střídá řadu způsobů výtvarného vyjádření. Má ráda možnosti, které vznikají prolínáním fotografie, malby, kresby, grafiky a výšivky. Fotografii preferuje pro její schopnost jasného podání výchozího záměru, pro jí připisovanou funkci lidské paměti i pro její otevřenost možnostem dalších úprav a zásahů. Dlouhodobě se věnuje práci s fotografickým archivem. Nesnaží se následovat trendy, ale raději si vybírá témata, která jsou pro ni osobně důležitá.

V roce 2012 získala cenu Leica Gallery Prague v rámci soutěže Frame. V roce 2015 byla renomovaným časopisem theculturetrip.com vybrána mezi „10 současných českých umělců, které musíte znát“.

Anne se narodila v St. Catherines v Kanadské provincii Ontario. Nejprve vystudovala interiérový design na Torontské International Academy of Design, posléze fotografii, sítotisk a textilní design na Ontario College of Art v Torontu.

Během studií se Anne začala specializovat na extrémní formu analogové experimentální fotografie a tisku. Už v její tehdejší tvorbě se jasně projevuje její zvědavost a snaha najít originální způsoby zpracování a tisku negativů. 

„Odjakživa mě přitahovala kombinace barev, vzorů a pohybu, mým dílem jsem bádala, jak narušit tyto prvky nekonvenčním způsobem. Myslím, že moje fotografická tvorba je moderní formou koláže – během tvůrčího procesu přidávám či ubírám vrstvy dat z mého skeneru a Leicy D-Lux 4.  Kombinace rozdílných úrovní průsvitnosti nejen že vytváří surreální obrazovou kompozici, ale také zajišťuje, že každý snímek je jedinečný. Podobně jako přírodou naaranžované konfigurace vzorů. Některé z mých finálních děl jsou poskládány až ze sedmdesáti jednotlivých snímků.

Na projektu Botanické Portréty jsem soustavně pracovala posledních šest let. Mým hlavním cílem je zachytit každý rostlinný druh, pomocí technologie zvěčnit a ‚zmrazit‘ můj první vjem z rostliny. Zastavit čas.

Doufám, že tento projekt redefinuje botanickou fotografii jako žánr skýtající moderní, dynamické a neotřelé snímky.“ 

Anne Mason-Hoerter

www.aine-photography.com

instagram@annehoerter

Fotograf Libor Fojtík se narodil v trampské rodině a do 18 let jezdil s rodiči i bez na vandr s usárnou a v kanadách.Trampské prostředí dokonale zná a se zaujetím i nadsázkou je mapuje. Na besedě bude tedy řeč o tom, jak vznikaly fotografie z vystaveného souboru Trampové i o lidských příbězích, skrytých za jednotlivými fotografiemi.
Beseda se uskuteční v Leica Gallery Prague ve čtvrtek 24. 6. od 18 hodin. Vstup zdarma, rezervace míst na mailu:  post@lgp.cz

Soubor Trampové vznikl jako pocta všem, kdo jsou nebo byli a zůstali mladí, měli toulavé boty a táhlo je to pod širák. Ať už si říkali trampové, woodcrafteři, vandráci, čundráci, kovbojové, indiáni nebo si časem na své chaty pověsili satelit, všichni se stali součástí téměř výhradního českého a slovenského fenoménu trampingu, který je považován za naši největší subkulturu.

Fotografický projekt zachycuje život trampů v Čechách a na Moravě s cílem zdokumentovat stav, podobu této specifické subkultury, neboť v současné době neexistuje ucelený obrazový soubor o tomto ryze českém fenoménu. Jde o projekt terénní, vznikající v různých regionech České republiky. Tramping se ve své inspiraci Ligou lesní moudrosti, woodcraftem, skautingem a americkým Divokým západem stal v bývalém Československu hnutím, které mělo vzhledem k dobovým společensko‑politickým poměrům charakter trpěné alternativní kultury. Pojem tramp podle románů Jacka Londona na jedné straně vyjadřuje člověka nerespektujícího všeobecně vžité společenské konvence, pohybujícího se na okraji společnosti a na straně druhé jde o hnutí založené na přátelství, sounáležitosti, romantickém vztahu k přírodě a odporu ke konzumnímu způsobu života a měšťáctví. V souvislosti se změnou společenského systému a politické situace prošlo hnutí zásadními změnami i opětovnou obrodou a v jisté podobě žije dodnes. Cílem projektu je kniha, výstava a krátký dokumentární film.

Tomáš Pospěch, kurátor

Libor Fojtík (*1977) je absolventem magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Ve volné tvorbě se zabývá především dokumentární a aranžovanou fotografií. Jeho dokumentární soubory pocházejí z dlouhodobých cest po zemích, jako jsou Japonsko, Indie, Rusko, Vietnam, Mongolsko, Nový Zéland a další. Některé soubory z České republiky se zabývají tématy „konzumu a proměny společnosti“, absurdity všedního dne, životního prostředí atd. V roce 2007 se stal fotoreportérem fotoagentury ISIFA. Od roku 2009 pracuje jako fotograf Hospodářských novin. V minulosti lektoroval celoroční kurzy a workshopy fotografie v Praze pro Institut digitální fotografie IDIF. Se souborem Absurdistán – domov můjvyhrál první cenu ve fotografické soutěži FRAME a také první cenu v kategorii Každodenní život Czech Press Photo 2010. Zúčastnil se výběru 60 finalistů z celého světa na mezinárodním festivalu v Hannoveru LUMIX Photofestival pro mladé fotožurnalisty. Je autorem několika samostatných a společných výstav nejen v České republice ale i v Evropě.

Velmi osobní fotografický projekt zachycuje nejen „středoevropské šamanky“, léčitelky, které si říkají šeptuchy, ale také krajinu, v níž žijí. Jak se Kamińskému podařilo získat jejich důvěru a zblízka zachytit tajemné rituály? Besedy se zúčastní také kurátorka výstavy Marie Iljašenko.

Beseda se uskuteční v úterý 1. 6. 2021 od 18 hodin, nutná je rezervace míst předem na e-mailu: post@lgp.cz.

Vstup zdarma, beseda se bude konat při dodržení aktuálních hygienických opatření.

Šeptuchy věří, že mají dar od boha. Umí zbavit bolesti, vyléčit zánět nebo neplodnost. Chodí za nimi lidé, kteří mají noční můry, zadrhávají se nebo trpí přílišnou nesmělostí. A také ti, kdo potřebují odvrátit uřknutí, zbavit se prokletí, ti, jimž někdo zemřel a jeho duše nedošla pokoje. Každý má jinou bolest. A na každou bolest platí jiné zaříkávání. Šeptuchy totiž pracují šeptem. Středoevropské šamanky navazují na prastaré tradice, které jsou dodnes živé i díky tomu, že Podlesí bývalo odjakživa periferií. Historický region, ležící dnes na hranici Polska a Běloruska, je krajinou hlubokých lesů, kde se mísí etnika, tradice, jazyky i víry. Jak prozrazují ikony v koutech, modlitební knížky východního ritu i typické kříže na hřbitovech, šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi. Ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky.

Šeptuchy však léčí všechny, kdo je požádají o pomoc, nehledě na příslušnost k té či jiné církvi. Mají ale podmínku: je třeba léčbě věřit. Vyžadují spolupráci pacienta a ochotu zapojit imaginaci. Bizarně vypadající rituály, při kterých se používají tradiční přírodní materiály jako len, popel nebo vosk mají jediný smysl: symbolicky materializovat neduh nebo zlého ducha, který se pak rozpustí ve vodě, promění v dým nebo třeba shoří s kouskem lněné koudele umístněné na pacientově hlavě. Aby to bylo bezpečné, zakryjí ji nejprve kusem látky. Většina šeptuch jsou staré ženy, ale výjimečně lze mezi nimi narazit i na muže. Své stálé pacienty přijímají ve svých obydlích nebo na poutních anebo na jiných výjimečných místech. Zpravidla nepřijímají peníze a odmítají kohokoliv uřknout nebo mu jakkoliv ublížit. Uměly by to, ale je to nebezpečné: prokletí se často vrací k tomu, kdo přeje zlo jinému.

Fotograf Kuba Kaminski jezdí fotit léčitelky z Podlesí už několik let. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, který hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám. Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotoreportér a tento cyklus je jedním z jeho nejosobnějších projektů. Za dvojdílnou sérii černobílých fotografií, v nichž se mísí reportážní přístup se symbolickými obrazy, obdržel druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012).

Marie Iljašenko, kurátorka

VIDEOPOZVÁNKA NA VÝSTAVU – MARIE ILJAŠENKO

divoký východ

staří lidé jako jablka na jabloni čekají na vítr
mladé zakopávají pod stromem
tam je bude lízat země vylíže jim
rány po strništi

rány říkala mu matka říkala mu babka
nikdo nic neřekl

tamti odcházeli ještě pomaleji
jako by se báli že jim něco vezmou
nezahrabou kde třeba

vyčkávají

lidé v lesích ještě dlouho vyli a přišla tma

Kasia Szweda: Bosorka, 2020
(v překladu Marie Iljašenko)

Kuba Kamiński (*1985) pochází z Varšavy. Absolvent fotografie na Lodžské filmové škole, laureát ocenění Grand Prix v soutěži National Geographic, ceny Ryszarda Kapuścińského nebo Grand Press Photo je jedním z nejslibnějších polských fotoreportérů mladé generace. Začínal jako fotograf v novinách, pracoval pro Polskou tiskovou kancelář PAP nebo prestižní deník Rzeczpospolita. Dnes působí mimo jiné v agentuře East News. Vyprofiloval se jako válečný reportér, známý je jeho cyklus reportáží z války v Libyi, dokumentoval také anexi Krymu a každodenní život v Gaze. Věnuje se i společenským tématům, nedávno například představil černo-bílý cyklus fotografií z japonského Tokia, věnovaný proměně přístupu k práci. Na cyklu Šeptuchy, za který získal druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012) dosud stále pracuje.

Marie Iljašenko (*1983) básnířka, spisovatelka, redaktorka. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), v roce 2019 vyšla sbírka Sv. Outdoor. Za své básně byla navržena na Drážďanskou cenu lyriky a cenu Václava Buriana. Píše také krátké prózy a překládá z polštiny, ukrajinštiny a ruštiny.
Žije v Praze.

Katarzyna Szweda (*1990), básnířka a fotografka, která pochází z Nízkých Beskyd. Ukončila univerzitu Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Je vítězkou projektu „Połów 2017” a „První básnická sbírka 2020”, v rámci kterého vyšel její debut, básnická sbírka Bosorka.

Výstava “Šeptuchy” je realizována ve spolupráci s Polským institutem v Praze.