10–13 hod, kavárna Leica Gallery Prague

– seznámení Roberta Vana s účastníky, teoretické základy

13–14 – oběd

14–18 hod, Leica Gallery Prague
– fotografování v interiéru Leica Gallery Prague
– individuální konzultace s Robertem Vanem
– komunikace s modelem
– vyhodnocení Vašich fotografií, zhotovených v rámci workshopu

Fotoaparát, příp. stativ, rekvizity dle vlastního uvážení – účastníci budou mít možnost fotografovat zkušené modely i své kolegy – fotografy po vzájemné domluvě, tak aby si mohli uvědomit rozdíl mezi prací s profesionály a amatéry.

Robert Vano (1948) se narodil na Slovensku maďarským rodičům. V roce 1967 emigroval do USA. Pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent fotografům módy (Horst, Glaviano, Castel, Fallai). Později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan). Po návratu do Československa zakotvil v Praze, pracoval jako umělecký ředitel české mutace časopisu ELLE či art director agentury Czechoslovak Models. Vystavoval např. v New Yorku, Miláně, Londýně, Praze, Moskvě a dalších metropolích.

3.900 korun vč. DPH

V ceně jsou zahrnuty:
náklady na lektora, modelku a modela, občerstvení (coffee break v Leica Gallery Prague). Oběd na vlastní náklady.

1.  Při zrušení objednávky do 30 dnů před datem konání se účtuje manipulační poplatek 100 korun
2.  Při zrušení objednávky 10–29 dnů před workshopem činí storno poplatek 70%
3.  Při zrušení objednávky 0–9 dnů před workshopem činí storno poplatek 100%
4.  Storno podmínky se vztahují i na dárkové vouchery

Zaplacené kurzovné je  přenosné – účastník za sebe může na kurz poslat náhradníka. O této skutečnosti musí účastník informovat pořadatele předem.

Leica Gallery Prague, o. p. s.
Školská 28
110 00 Praha 1

Kontaktní osoba: Ivana Kubičková
e-mail: ik@lgp.cz
tel: 702 011 893

Vyplněním přihlašovacího formuláře se registrujete jako zájemce o workshop, závazná rezervace místa je však podmíněna zaplacením účastnického poplatku. Zapsáním Vašich osobních údajů udělujete Leica Gallery Prague souhlas s jejich použitím v souladu s pravidly GDPR.

10–13 hod, kavárna Leica Gallery Prague

– seznámení Roberta Vana s účastníky, teoretické základy

13–14 – oběd

14–18 hod, Leica Gallery Prague
– fotografování v interiéru Leica Gallery Prague
– individuální konzultace s Robertem Vanem
– komunikace s modelem
– vyhodnocení Vašich fotografií, zhotovených v rámci workshopu

Fotoaparát, příp. stativ, rekvizity dle vlastního uvážení – účastníci budou mít možnost fotografovat zkušené modely i své kolegy – fotografy po vzájemné domluvě, tak aby si mohli uvědomit rozdíl mezi prací s profesionály a amatéry.

Robert Vano (1948) se narodil na Slovensku maďarským rodičům. V roce 1967 emigroval do USA. Pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent fotografům módy (Horst, Glaviano, Castel, Fallai). Později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan). Po návratu do Československa zakotvil v Praze, pracoval jako umělecký ředitel české mutace časopisu ELLE či art director agentury Czechoslovak Models. Vystavoval např. v New Yorku, Miláně, Londýně, Praze, Moskvě a dalších metropolích.

3.900 korun vč. DPH

V ceně jsou zahrnuty:
náklady na lektora, modelku a modela, občerstvení (coffee break v Leica Gallery Prague). Oběd na vlastní náklady.

1.  Při zrušení objednávky do 30 dnů před datem konání se účtuje manipulační poplatek 100 korun
2.  Při zrušení objednávky 10–29 dnů před workshopem činí storno poplatek 70%
3.  Při zrušení objednávky 0–9 dnů před workshopem činí storno poplatek 100%
4.  Storno podmínky se vztahují i na dárkové vouchery

Zaplacené kurzovné je  přenosné – účastník za sebe může na kurz poslat náhradníka. O této skutečnosti musí účastník informovat pořadatele předem.

Leica Gallery Prague, o. p. s.
Školská 28
110 00 Praha 1

Kontaktní osoba: Ivana Kubičková
e-mail: ik@lgp.cz
tel: 702 011 893

Vyplněním přihlašovacího formuláře se registrujete jako zájemce o workshop, závazná rezervace místa je však podmíněna zaplacením účastnického poplatku. Zapsáním Vašich osobních údajů udělujete Leica Gallery Prague souhlas s jejich použitím v souladu s pravidly GDPR.

Dozvíte se více o osudových událostech v životě autora i o projektu, jehož část (Paris, etc…) je vystavena v naší galerijní kavárně. Další fotografie jsou k vidění ve Francouzském institutu Praha. Při besedě Vám promítneme fotografie, které se do výstav nevešly – tj. kompletní soubor Paris, Praha, etc… tak, jak je zachycen v knize nebo jak bude na podzim představen v galerii G4 v Chebu.

Beseda se uskuteční v Leica Gallery Prague v pondělí 8. června 2020 od 19 hodin. Pokud se jí chcete zúčastnit, prosím zašlete nám přihlášku na e-mail post@lgp.cz. Kapacita galerie je omezená a bez potvrzené přihlášky Vám bohužel nemůžeme garantovat vstup (vzhledem k současným epidemiologickým opatřením). Děkujeme za pochopení.

Vstup zdarma.

Narodil se v Teplicích v roce 1976. K focení se dostal nečekaně. Stejně nečekaně, jako když mu doktoři oznámili, že má rakovinu. Bylo mu dvacet sedm let. Když tehdy ležel v nemocnici, navštívil ho kamarád a přinesl mu fotoaparát, aby se měl čím rozptýlit. Začal se učit fotit a zapomínal na nemoc. Byla to ta nejlepší terapie. 

Když potom z nemocnice odcházel, věděl, že už fotit nepřestane. Našel nový způsob svého života. Od roku 2012 fotí profesionálně. 

Nejraději fotí přírodu, portréty, levitace, příběhy, nebo se pokouší zachytit atmosféru ulice. 

Kdo jednou viděl tvorbu Petra Hricka, jen těžko si ji někdy příště splete. Charakteristický lehký modrý tón jeho fotek, kouzelná atmosféra, která z nich dýchá, podmanivé výrazy v očích fotografovaných objektů i neskutečný pohled na krásy přírody. Svět tak, jak ho Petr vidí skrze hledáček svého foťáku, vás nenechá bez emocí. 

Když jdete do Národního divadla na balet, kocháte se pohledem na krásné baletky a tanečníky. Na jevišti se pohybují s úsměvem, ladností, elegancí a jistotou. Napadlo vás ale někdy, kolik potu, dřiny a bolesti stojí za tím vším? Tato výstava se svým pohledem do zákulisí snaží nalézt na tuto otázku odpověď.

K focení baletu se Martin poprvé dostal v roce 2010. V tehdejší Státní opeře Praha potřebovali fotografa, který by nafotil novou inscenaci baletu Spící krasavice. Martin k tomu podotýká: „Nikdy předtím jsem tanec a balet nefotil, ale rád zkouším nové věci a začalo mě to bavit. Navíc, když člověk vidí na vlastní oči zblízka, jaká je balet dřina, tak musí smeknout! Později jsem dostal možnost spolupracovat s Baletem Národního divadla. Na této práci mě fascinuje být u zrodu inscenací, vidět dřinu tanečníků, kteří se vlastně živí svým koníčkem. Běžní lidé si řeknou: “Jdeme do divadla.” Ale už si nikdo neuvědomí, že na jevišti netančí jen skupina nadšenců, ale velkých profesionálů, kteří tvrdě dřou od dětství, aby mohli tančit v tak významném souboru. Mám rád zákulisí divadla, to zvláštní kouzlo, které má v místech, kam se každý nedostane.”

Martin Divíšek se narodil 11. května 1985 v Praze. Fotografovat začal už na základní škole a za čas mu dědeček koupil klasickou kinofilmovou zrcadlovku Exu.

Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky a následně několik let strávil na VOŠ publicistiky. Již během studií začal fotografovat pro deník Šíp. V roce 2006 nastoupil do pražské centrální redakce regionálních Deníků, kde pokrývá hlavní politické, sportovní a kulturní události. V současné době fotografuje i pro mezinárodní zpravodajskou fotoagenturu European Pressphoto Agency. Přes osm let spolupracuje i s Baletem Národního divadla.

Ve volném čase je rád v přírodě a na horách. Je ženatý a má syna.

Ocenění:
2011 – Czech Press Photo, zvláštní uznání v kategorii Sport
2013 – Czech Press Photo, 2. místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví
2014 – Czech Press Photo, Cena diváků a zvláštní uznání v kategorii Reportáž
2015 – Getty Images European Editorial Awards  – 3. místo v kategorii ‚News Portfolio of the Year‘
2016 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Problémy současné doby
2018 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Kultura a umění

Fotografie Dalibora Indry představují výběr těch nejtypičtějších obrazů tzv. kamioňáků, které autor nasnímal během posledních dvou let při svém cestování autobusem. Právě v autobuse se totiž člověk ocitá v dostatečné výšce tak, aby mohl řidičům kamionů „hledět zpříma do očí“. Prostřednictvím fotografií tak můžeme nepozorovaně nahlížet do jinak nepřístupného, intimního světa cizích lidí. Do světa, který balancuje mezi dobrodružstvím úžasných a lákavých dálek, a nesmírnou nudou a samotou dlouhé cesty.

Indrovy fotografie nejsou jen sociologickým výzkumem založeným na jeho dlouhodobém zájmu o svět kamionů. Pohled do kabiny překvapivě přináší mnoho vizuálně působivých detailů – stíny a odlesky, zasahující do tváří řidičů, druhotné odrazy, vzniklé zrcadlící se silnicí, auty i okolním prostředím – to vše vytváří uvnitř snímku podmanivou hru. Stačí jen na chvíli zbystřit a začít si hrát.

Pohledy do kabin kamioňáků doplňují fotografie z prostředí odpočívadel, kde se mnohatunové kolosy na pár hodin přemění v malé hotely na kolech. Tvoří tak unikátní místo s nezaměnitelnou atmosférou. Řidiči spolu najednou mohou komunikovat i jinak, než pouze přes vysílačku. Vytahují kempinkové židličky a plynové vařiče, doplňují pitnou vodu a nabírají sílu na další cestu. Je to určitá obdoba kempu, který ale místo vodní plochy a lesů obklopují dálnice a často zdevastovaná krajina.

Dalibor Indra (*1996) vystudoval v roce 2016 všeobecné gymnázium v Brně. Již v průběhu tohoto jeho studia se zajímal o fotografii – roce 2014 začal navštěvovat fotografický institut Photogenia, který mu pomohl udat směr v jeho tvorbě. Od roku 2016 studuje v ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Fotografická tvorba Dalibora Indry má zatím dokumentární charakter. Je v ní patrná fascinace moderní společností a jejím vlivem na okolní svět. Základem práce autora je nalezení vhodného tématu, které následně obvykle dlouho zpracovává s pozoruhodným nevšedním přístupem.

www.daliborindra.com

Kdo jsme a co nás Čechy utváří? Rádi řešíme politiku v hospodě u piva, které tak skvěle chutná ke svíčkové se šesti nebo dobré uzenině. O víkendu si pak zajedeme na chatu opéct buřta a samozřejmě na houby. Máme nejlepší hokej na světě, jsme první v pěstování řepky a zlaté české ručičky vše zvládnou. O Vánocích nesmí chybět český kapr z českého rybníka a na silvestra pak pravý český chlebíček. Vše potom spláchneme opět pivem – jistě, že jedině plzeňským. Vrcholem exotického požitku je pro nás pak skutečný český „turek“. Občas si vzpomeneme i na tatíčka Masaryka a první republiku. Tehdy přeci bylo lépe, lidé byli lepší, pivo stálo méně a měli jsme se více rádi. Nad vším tím pak visí heslo Čechy Čechům (které tak rádi používají pravicoví extremisté), které symbolizuje, že se o výše zmíněné Čechy nehodláme s nikým dělit!

Ve svém souboru reflektuji českou společnost ironickým, zábavným a vizuálně čitelným způsobem. Nejde mi o kritiku ani o hodnocení, vždyť i já jsem součást naší společnosti. Pouze skrze neoficiální národní symboly a stereotypy, které nás definují, ukazuji, jací jsme. Cílem bylo vytvořit jakousi obrazovou esenci češství nebo reklamu na českou společnost. Vše s humorem a lehkostí – ostatně, dělat si legraci sami ze sebe, je naším dalším národním symbolem.

Daniel Hušták

Fotografii jsem se vyučil na SOU Služeb v pražských Vysočanech pod vedením doc. Aleše Kuneše. Po absolvování této školy jsem nastoupil na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde nyní dokončuji magisterský program. Od roku 2013 pracuji jako učitel fotografie na Oboru Fotograf na SŠ-COPTH. Mimo pedagogickou činnost se věnuji fotografování drobných zakázek pro různé zadavatele.

Má volná tvorba je těžko zařaditelná do nějakého konkrétního žánru, ale vždy se snažím pracovat s přímočarostí a čitelností fotografií a čistou vizuální podobou. Rád si pohrávám s absurdními tématy týkajícími se nás Čechů.

Mé práce byly vystaveny například na Blatenském fotofestivalu, v opavském Domě umění nebo na PraguePhoto.

M. A. Martin začal fotografovat v deseti letech. I v současnosti stále fotografuje na střední formát filmových svitků s následnou vlastní finalizací obrazů na digitální tiskárně.
Vedle pořádání fotografických workshopů na nejrůznějších místech Francie je již řadu let zapojený do činnosti dvou regionálních fotografických klubů.

Michel Arthur Martin se narodil na severu Francie, v zemi otevřených horizontů, v zemi větru a zamračených obloh. Tato oblast již od útlého dětství ovlivnila jeho způsob života v úzkém spojení s přírodou. Je tedy přirozené odkud Michel Arthur čerpá svou inspiraci pro hledání okouzlující atmosféry a jedinečného světla. Snaží se zachytit podstatu a poezii těchto rozsáhlých prostorů postrádajících přítomnost člověka, emoci zastavených okamžiků, snový charakter krajin stínů a světel.

(CV) Petr Čepela (*1961) absolvoval studia na elektrotechnické fakultě ČVUT. Následně začal pracovat v oblasti počítačové grafiky a informačních technologií. V současné době spolupracuje jako fotograf s různými českými médii.

Na fotografování je pro mě fascinující množství témat, mezi kterými si mohu podle nálady nebo potřeby vybírat.  Mezi jedno z mých nejoblíbenějších patří zachycení magické atmosféry města a jeho života. Proto je na mých  cestách věrným společníkem batoh s fototechnikou. Na letošním letním výletě do Francie vznikla i tato série fotografií. Kdykoli se na ni dívám, přenesu se do místa a okamžiku mačkání spouště…

Petr Čepela

Jeho černobílé fotografie vždy budily emoce. Expresivní, sugestivní, zneklidňující zprávy o lidskosti i její odvrácené tváři. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice) fotil desítky válečných konfliktů, humanitárních katastrof, ale i světových celebrit. A fotil je stejně – jako sociální portrét. Čtyřnásobný držitel prestižní ceny World Press Photo byl časopisem American Photo zařazen mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie… Co je to za člověka, který i v běsu válek dělá umělecká díla? Chtěli jsme o něm natočit film.

Jeho tvorba, motivace, způsob vidění, výběr témat i originální styl odráží kromě vrozeného talentu i jeho mimořádný neobvyklý osud. Prožil život od třídního zavržence přes utečence, bezdomovce, zločince, vojáka cizinecké legie až po světoběžníka a hvězdu svého oboru. Turbulence jeho osudové energie však brzy zasáhla i přípravy filmu, když se Antonín Kratochvíl ocitl na jaře roku 2017 v kritickém zdravotním stavu v nemocnici a kdy se po několika týdnech v kómatu probral a učil znovu chodit. A o několik měsíců později přišel další zvrat. V rámci kampaně Me Too ho nařkla bývalá americká kolegyně ze sexuálního obtěžování. Antonín Kratochvíl veškerá obvinění odmítl, ale kauza skončila jeho odchodem z proslulé fotografické agentury Sedm, kterou s dalšími šesti slavnými fotografy v roce 2001 zakládal.

Páteří našeho filmu však zůstává širší obraz – příběh rodiny, kterou fatálně rozdělila železná opona. A příběh talentu, který se bez ohledu na okolnosti manifestoval napříč třemi generacemi fotografů, od Antonínova otce Jaroslava po Antonínova syna Michaela.

Antonín Kratochvíl emigroval z Československa v roce 1967 a zanechal zde i svého ještě nenarozeného syna. Poprvé se mohli s Michaelem setkat až po dlouhých devatenácti letech. Michael přitom o svém otci neměl dlouho ani tušení. Doma mu o něm dokonce říkali, že je mrtvý. Michael, dnes také fotograf, zkoumá otcovu tvorbu i jeho životní peripetie, setkává se s jeho kolegy a přáteli, které dřív neznal. A otevírá témata z minulosti, kterým se oba dosud snažili spíš vyhýbat.

V průběhu natáčení jsme se s producentem filmu Martinem Hůlovcem ze společnosti Punk Film a režisérkou Andreou Sedláčkovou s oběma fotografy domluvili, že budou své putování samostatně dokumentovat, portrétovat sebe navzájem i reportážně zachycovat místa, která v rámci natáčení navštíví. Cestu do apokalyptického Černobylu, kde Antonín pořádal své fotografické workshopy, či z rodinného výletu k uprchlickému táboru Traiskirchen v Rakousku, kterým před více než padesáti lety sám Antonín procházel, po speciální zákoutí v New Yorku, kde nacházel tu správnou hru světel a stínů pro své slavné portrétní fotografie… Výsledné dílo představují Antonín a Michael Kratochvílovi na této unikátní společné výstavě.

Věra Krincvajová, kreativní producentka ČT filmu „Můj otec Antonín Kratochvíl“

Trailer filmu „Můj otec Antonín Kratochvíl“

Antonín Kratochvíl se narodil 12. 4. 1947 v Lovosicích. Je to jeden z nejznámějších českých současných reportážních a portrétních fotografů, který si vydobyl respekt a uznání po celém světě. Patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm(VII Photo Agency), ve které již v současné době nepůsobí. Je členem spolku 400 ASA, který sdružuje výrazné osobnosti české fotografie při prezentaci jejich tvorby. Mezi členy tohoto spolku patří vedle Antonína Kratochvíla i Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Jan Mihaliček, Tomki Němec  a Martin Wágner.

Antonín Kratochvíl se věnuje především dokumentární fotografii, za kterou byl několikrát mezinárodně oceněn, včetně čtyř cen World Press Photo. V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.

Tvorba Antonína Kratochvíla je známá po celém světě; jeho fotografie byly prezentovány v řadě novin a časopisů, je autorem či spoluautorem řady výstav a fotografických publikací.

Michael Kratochvíl (*1967) se po vzoru svého otce také stal profesionálním fotografem. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě a kromě reportážní fotografie se zaměřuje i na fotografii reklamní a portrétní.

Michael W.Pospíšil se narodil v roce 1955 jako Čech a později přijal i francouzské občanství. Jako dítě hrál v několika významných českých filmech, například v Až přijde kocour Vojtěcha Jasného nebo v Ukradené vzducholodi Karla Zemana.

Hned po absolvování prestižní Filmové akademie múzických umění  (FAMU) v roce 1980 se stěhuje do Francie, aby tam žil se svou francouzskou manželkou Marie-Paule. Pracuje tady jako režisér, producent, scénarista, střihač a kameraman pro francouzské televizní stanice a pro různé velké firmy a státní úřady. V roce 2000 začíná jeho kariéra v kulturní diplomacii, když se stává ředitelem Českého centra v Paříži (2000-2007 a 2011-2016) a v Sofii (2007-2009) a poté i generálním ředitelem celé sítě Českých center (2009 – 2011). V roce 2005 je vyznamenán francouzským řádem Rytíře umění a literatury.

V roce 2016 se Michael W. Pospíšil vrací definitivně z Paříže do Prahy: žil tedy 31 let ve Francii a 31 let v České republice.

Fotografie je jeho vášní od dětství. Po několika výstavách ve Francii a v České republice, vychází letos jeho první fotografická monografie, Paris, Praha, etc…, v nakladateltsví KANT. Je to výběr snímků z posledních sedmi let, především z Paříže a z Prahy, ale i z dalších měst a zemí.

Výstava Paris, etc… představuje výběr fotografií z Paříže. Současně s touto výstavou probíhá další výstava pod názvem Praha, etc… ve Francouzském institutu v Praze.

Na podzim tohoto roku bude Michel W. Pospíšil mít velkou výstavu Paris, Praha, etc…v galerii G 4 v Chebu.

Michael vidí více než většina lidí. Jeho fotografie městských zákoutí, obrazců na oprýskaných zdech, letmých setkání v kavárnách a barech, zrcadlení několika souběžných pouličních dějů či zdánlivě obyčejných objektů a věcí, které v neustálém spěchu míjíme bez povšimnutí, poskytují vedle své nesporné výtvarné hodnoty široký prostor pro diváckou interpretaci. Ačkoli Pospíšil nezapře své vzdělání filmového dokumentaristy i zkušenost s humanistickou fotografií, některé jeho snímky jsou mnohdy spíše abstraktními obrazy. Pospíšilovy fotografie lze označit i za svébytné dení- kové záznamy, jejichž autor tak nalezl způsob, jak sdílet svůj prožitek ze světa. Zcela nevšední publikaci osobitých barevných i černobílých fotografií doprovází rozhovor s jejich podobně nevšedním a osobitým autorem.
(Prof. Vladimír Birgus)

Leona Telínová žije a pracuje v Praze. Fotografii vystudovala u prof. Pavla Baňky na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě, která přesahuje do dalších výtvarných oborů – malby a loutkového divadla – nevyužívá fotografii pro záznam skutečnosti, ale spíše jako médium, s jehož pomocí vytváří svébytná výtvarná díla. Po noirových souborech, inscenovaných v městských exteriérech nočního Berlína, Ústí nad Labem nebo pražských Nuslí, se autorka nyní vydala do nočního lesa. Pohledy na krajinu prozářenou úplňkem a divoce rostoucí podivné houby nejsou ovšem nic jiného než pečlivě aranžovaná zátiší. Vznikají na stole v ateliéru, který fotografka sdílí se svým přítelem scénografem a loutkářem Honzou Bažantem. Jako inspirace jí přitom slouží nejen všudypřítomné loutkářské harampádí, ale i samotný princip stínového divadla. Zátiší fotografuje digitálním aparátem, ale výsledné fotografie už nejsou dále žádným způsobem počítačově manipulovány.

Příběhy Malého lesa, rostou postupně. Klubou se nahodile jako podivné houby. Stejně jako zvířata a další bytosti vznikají z vrtošivého světla a stínu. Klíčí v kompostu plného čehosi, co může být stejně tak živé jako mrtvé.

V Malém lese je stále tma a noc je prozářená úplňkem, který vykresluje ostré stíny.

Malý les je obydlen rozličnými bytostmi. Některé bydlí v podzemních norách a jiné na Pupečníkových ostrovech. Rostou v něm Zářící pýchavky, Housenice, parazitující na mrtvolkách hmyzu, a spousta dalších podivuhodných hub. Zvířata a hmyz sem pronikli z Města, kam se ztrácí hračky a za svůj úkryt si občas vybírají neobvyklá místa. Zatímco jeleni a laně se tradičně pohybují na lesních pasekách, žirafa a slon se usídlili na dně jezera. Ptáků je v Malém lese málo. Možná, že mají strach z čilého leteckého provozu okolního města.

V Malém lese žijí všichni ve vzájemné symbióze a utváří tak tělo jediné Bytosti. Touto Bytostí vše končí a opět začíná…