Mezi námi lidmi

Retrospektivní výstava k nedožitým 90. narozeninám českého fotografa Miloně Novotného, průkopníka a dnes již nesporného  klasika  české humanisticky orientované fotografie 20. století.

Miloň Novotný byl fotografickým básníkem všedního dne a měl neuvěřitelnou schopnost vidět ve zdánlivě banálních výjevech hluboké lidské obsahy. Podobně jako H. Cartier-Bresson fotografoval výhradně černobíle, pracoval zásadně s Leicou a byl představitelem tzv. fotografie rozhodujícího okamžiku. Ačkoli v jeho díle najdeme i fotografie zachycující okupaci Československa v roce 1968 či pohřeb Jana Palacha, těžiště jeho tvorby rozhodně netvořila reportáž. Po sovětské okupaci Československa se Miloň Novotný ocitl na černé listině, a prakticky tak přišel o možnost své snímky publikovat. V zahraničí jeho fotografie vycházely buď anonymně, nebo pod cizími jmény, a nemálo jeho negativů zmizelo neznámo kde. Po pádu železné opony sice již mohl své dílo svobodně představit, ale bohužel záhy nečekaně zemřel.

 

 

 

Pavel Mára: Site Specific

Pavel Mára: Site Specific

Publikace vznikla k výstavnímu projektu fotografa Pavla Máry v kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích. V Leica Gallery Prague bude pokřtěna její limitovaná knižní edice, kterou představí fotograf Pavel Mára, autorka úvodního textu Radana Ulverová a grafici Karel Haloun a Jan Zich. Součástí večera bude projekce dokumentárních fotografií z realizace projektu a krátkého filmu, který byl k této výstavě vytvořen režisérem Pavlem Dragounem.

Křest knihy se uskuteční v pondělí 21. 9. 2020 od 18 hodin v Leica Gallery Prague, vstup zdarma. Prosíme o rezervaci míst na e-mailu post@lgp.cz

Publikace vznikla ke stejnojmennému výstavnímu projektu fotografa Pavla Máry v kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích. V Leica Gallery Prague bude pokřtěna její limitovaná knižní edice, kterou představí fotograf Pavel Mára, autorka úvodního textu Radana Ulverová a grafici Karel Haloun a Jan Zich. Součástí večera bude projekce dokumentárních fotografií z realizace projektu a krátkého filmu, který byl k této výstavě vytvořen režisérem Pavlem Dragounem.

„Publikace Pavel Mára: Site Specific měla poněkud jiné ambice, než výstavní katalogy obvykle mívají. Byla součástí výstavy, ale může stát i sama o sobě jako její kapesní varianta. Dokonce se snaží nabídnout ‚víc‘, totiž prázdný prostor chrámu před tím, než v němž byla instalována. Kniha je komponována ve variabilním řádu moduloru o devíti čtvercích, který reflektuje způsob, jakým byla výstava autorsky komponována. Náklad katalogů v měkké vazbě doprovází limitovaná edice padesáti číslovaných kusů v luxusní pevné vazbě s vintage fotografií, podepsanou autorem.“ (Karel Haloun)

Záměrem projektu fotografa Pavla Máry (nar. 1951) pro bývalý jezuitský kostel Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích bylo využití dialogu barevnosti barokního prostoru s černobílými i barevně desaturovanými profánními fotografiemi, které svou formou rezonují s jeho monumentalitou. Osm fotografií z nově realizovaného souboru Tváře (2015, 2019) bylo v prostoru hlavní lodě kostela prezentováno na transparentních deskách v nadživotní velikosti jako digitální simulace otisku technického planfilmu. Instalace těchto průhledných obrazů stála ve vizuální opozici k černobílým analogovým zvětšeninám z cyklu Mater z roku 2016, umístěným kolem oltáře a v oratoři (Mater Paže, Nohy, Krk, 2017). Nejstarší část vystavených děl, u nás i v zahraničí často prezentovaný cyklus Rodina  Triptychy z let 1991 a 2011, se stala součástí průchozích empor.  Digitální záznam Torza s jizvou (2019), umístěný na kruchtě kostela, výstavní projekt završoval. Výstava probíhala v kostele Zvěstování Panně Marii v Litoměřicích od 10. června do 16. srpna 2020.

 


Free Cinema: Malí fotografové

Free Cinema: Malí fotografové

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Free Cinema: Malí fotografové

Free Cinema je talentová a vzdělávací společnost, která již osm let pořádá úspěšné filmové, animační a fotografické kurzy a workshopy po celé republice. Jedním z nich je kurz analogové fotografie pro děti Malí fotografové. K otevření kurzů před čtyřmi lety vedla myšlenka naučit děti přemýšlet nad fotografií a nemačkat spoušť zběsile a bezmyšlenkovitě za sebou, jak je to běžné u fotografování se smartphony. Spolužačky z filmových studií a vášnivé fotografky Tereza, Alexandra a Bára touto cestou seznamují děti s analogovou fotografií, s tradičními fotoaparáty, se zábavnými plastovými foťáky značky Lomography nebo dřevěnými dírkovými komorami. Učí malé zájemce zakládat film do přístroje, porozumět nastavování clony, správně ostřit, ale především je nabádají ke zpomalení – jen tak se posadit před fotografovaný objekt a přemýšlet, zda vše vizuálně lahodí oku, aby mohla vzniknout jedinečná fotografie. Pokud ano, děti se dále zamýšlí nad tím, jak konkrétní fotografii uchopit z hlediska kompozice i vlastního cítění.

Fotografování je proces, který se vyplatí prožít zplna od začátku do konce. Proto lektorkám vždy záleželo hlavně na samotném tvůrčím procesu, ke kterému dětem dávají prostor. K tomuto přispívá výhoda analogové fotografie, která nabádá k trpělivosti a tou je čekání na výslednou fotografii několik dnů. Výsledek se tak stává druhořadým. Prožitek z analogové fotografie je vnímání přítomného času, zkoumání okolí, odhalení kouzla momentu, vyčkávání. “Stává se nám, že se dítě vrátí s foťákem za 5 minut, že má odfoceno. To mu pak dáváme do ruky fotoaparát znovu s tím, že má dost času, ale musí udělat jen jednu fotku. Jedinou. Pak si malý fotograf dává více záležet na výběru foceného. My se pak ptáme, co fotil, proč a tím již předem odhadujeme, jakou bude mít fotografie výpovědní hodnotu, atmosféru apod. A s dítětem toto rozebíráme,” říká o procesu fotografování během kurzů lektorka.

Během tříhodinového kurzu se dítě nenaučí správně nastavit čas či clonu, to chce více příležitostí k získání zkušeností, ale naučí se při tvorbě přemýšlet a zpomalit. Jít blíže, dát se do řeči se zajímavým člověkem, kterého chce fotit, přemýšlet nad kompozicí, světlem a stíny. U analogové fotografie je každé zmáčknutí spouště jedna fotografie a děti vnímají rozdíl mezi tímto a focením na digitální foťák, kde si z 20 téměř stejných fotek vyberou tu nejlepší a přebytečné jednoduše smažou stisknutím tlačítka. Stává se, že i filmy vymotají, špatně přetočí, osvítí, i to je učí, že úspěch fotografie není nikdy zaručen.

Děti jsou zahlceny převážně dokonalými fotkami z internetu (Instagramu, mohou-li jej již užívat). V kurzu Malých fotografů jsou děti nabádány k hledání jedinečnosti a krásy i v nedokonalosti.

Ve druhé půli kurzu si děti také zkouší práci v temné komoře tím, že vyvolávají fotogramy. Takto zjišťují, že zmáčknutím spouště celý tento kouzelný proces rozhodně nekončí.

Lektorka Tereza pracuje na knize, která bude doprovázet děti analogovou fotografií podrobněji.


Rodinný portrét

Rodinný portrét

Cyklus Rodinný portrét zahrnuje portréty osobností z oboru kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu či podnikání, avšak hlavní inspirací zde nejsou profese modelů, ale spíše psychologická stránka realizací a zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Rodinný portrét je cyklus, který vznikl netradiční formou – vytvořená kompozice figur je snímána pohledem přes konstrukci zrcadel, čímž vzniká iluze jiného, převráceného prostoru. Výsledkem je černobílá nemanipulovaná fotografie signovaná autorem jako samostatné umělecké dílo.

Záměrným spojením dvou obsahových rovin, kde v jedné se tvoří stylizovaná kompozice a v druhé se zaznamenává reálný prostor (jako dokument v čase), se sledovaná situace ještě více vnitřně obohacuje. Především srovnáním dvou pohledů fotografa ve specifickém charakteru jeho tvořivého přístupu. Projekt je koncipován v poloze vytvořit ucelený obraz společnosti starší generace v zastoupení známých osobností a běžné současné rodiny umělců či jiných profesí. Dobrovolná účast rodin v takto koncipované a řešené performanci či sebeztvárnění deklaruje jakési jednotné myšlení, že je možné (i za cenu určitého rizika) podstoupit tolerovanou manipulaci sebe samého autorem, a to vše ve prospěch progresivnější reflexe. Motivací k tomuto postupu se stává jakási zvědavost aktérů poznat se jinak, než si to původně přáli, i za cenu ztráty sebekritické kontroly. Tato motivace je potom přiměje usmířit se s faktem, že určitá nevšednost zobrazení v nich může odhalit nové pohledy na sebe sama.

Hlavním klíčem sounáležitosti k projektu a jejich participace na něm se stává fakt, že v dané chvíli není rozhodující sociální podtext v původu či v povaze fotografovaných rodinných či profesních „malých společností“, ale spíše psychologie myšlení sebe samého. Nezávisle na každém subjektu je více či méně silněji kladena otázka, jak v této nezvyklé roli herce daný člověk obstojí.

Vasil Stanko

 

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu.

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha

 

 


Vasil Stanko

Narozen:
17. 3. 1962 Myjava (Slovenská republika)

Studium:
1977 –1981 Střední umělecko-průmyslová škola v Bratislavě, odd. užité fotografie
1981 – 1987 Akademie múzických umění FAMU v Praze, katedra fotografie (prof. Jan Šmok)

Praxe:
Od roku 1987 fotograf ve svobodném povolání.
2011 – 2012 externí pedagog na katedře fotografie FAMU v Praze.
Od roku 2012 externí pedagog na soukromé Vyšší škole odborné umělecké Michael.

Dlouhodobá spolupráce v rámci užité fotografie s Galerií Benedikta Rejta v Lounech, Studiem Barrandov a Správou Pražského hradu.

Tvůrčí činnost:
V oblasti volné fotografie realizoval tyto cykly: „Akt dvojice“ 1985, „Pocty osobnostem a významným událostem“ 1989, „Jak zacházet s domorodci“ 1990, „Siluety a kontury“ 1991, „Hlava XXII“ 1992, „Polovina dnu polovina von“ 1993, „Siluety a kontury 2“ 1993 – 1994, „Příběhy a pořekadla“ 1995, „Nohy a nohy a příběhy“ 1996, „půda“ 1996 – 1997, „Divadlo v zrcadlech“ 1997, „Milenci roku 2“ 1998, „Člověk a rekvizita“ 2001 – 2003, „Půda 2“ 2007, „Rodinný projekt“ 2012 – 2013

Doposud uspořádal 30 samostatných výstav doma i v zahraničí a zúčastnil se více než 170ti skupinových výstav a projektů (ČR i zahraničí).

Publikace:
Štefančíková A. – Vasil Stanko, Jak zacházet s domorodci, nakl. Kvadrata Praha, 1991

Menkman L. – Fabulous! V. Stanko, M. Švolík, R. Prekop, nakl. Voetnoot VRM, Antverpy, 2002

Macek V. – Vasil Stanko, nakl. D. Freidlaenderová, S. Freidlaender, Praha, 2002

Pražský hrad, reprezentační prostory, Prekop, Stanko, nakl. Spr. Pražského hradu, Praha 2001

Barrandov Studio, Location guide, Prekop, Stanko, vyd.: Barrandov studios, 2006

Vasil Stanko, Příběhy pozpátku, nakl. Print Design – Production, Praha, 2008

Spolupráce s Gemaart a Galerií Pecka (1995 – 2005) a realizace autorských publikací výtvarných umělců: Theodor Pištěk, Alena Kučerová, Jiří Sopko, Jiří Kolář, Jan Švankmajer, Jiří Trnka, Mikoláš Galanda, Alena Bičovská a jiné ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech.

Dlouhodobým partnerem Vasila Stanka je společnost slachta.gallery s.r.o., která mu zajišťuje skenování, tisk a rámování exponátů a také se stará o portfolio tohoto umělce.

WORKSHOP TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

WORKSHOP TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

Galerie - Workshop TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

Podrobný program

10–13 hod, kavárna Leica Gallery Prague

– seznámení Roberta Vana s účastníky, teoretické základy

13–14 – oběd

14–18 hod, Leica Gallery Prague
– fotografování v interiéru Leica Gallery Prague
– individuální konzultace s Robertem Vanem
– komunikace s modelem
– vyhodnocení Vašich fotografií, zhotovených v rámci workshopu

Fotoaparát, příp. stativ, rekvizity dle vlastního uvážení – účastníci budou mít možnost fotografovat zkušené modely i své kolegy – fotografy po vzájemné domluvě, tak aby si mohli uvědomit rozdíl mezi prací s profesionály a amatéry.


Robert Vano

Robert Vano (1948) se narodil na Slovensku maďarským rodičům. V roce 1967 emigroval do USA. Pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent fotografům módy (Horst, Glaviano, Castel, Fallai). Později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan). Po návratu do Československa zakotvil v Praze, pracoval jako umělecký ředitel české mutace časopisu ELLE či art director agentury Czechoslovak Models. Vystavoval např. v New Yorku, Miláně, Londýně, Praze, Moskvě a dalších metropolích.


Cena

3.900 korun vč. DPH

V ceně jsou zahrnuty:
náklady na lektora, modelku a modela, občerstvení (coffee break v Leica Gallery Prague). Oběd na vlastní náklady.


Storno podmínky

1.  Při zrušení objednávky do 30 dnů před datem konání se účtuje manipulační poplatek 100 korun
2.  Při zrušení objednávky 10–29 dnů před workshopem činí storno poplatek 70%
3.  Při zrušení objednávky 0–9 dnů před workshopem činí storno poplatek 100%
4.  Storno podmínky se vztahují i na dárkové vouchery

Zaplacené kurzovné je  přenosné – účastník za sebe může na kurz poslat náhradníka. O této skutečnosti musí účastník informovat pořadatele předem.


Pořadatel

Leica Gallery Prague, o. p. s.
Školská 28
110 00 Praha 1

Kontaktní osoba: Ivana Kubičková
e-mail: ik@lgp.cz
tel: 702 011 893


Přihlašovací formulář

Vyplněním přihlašovacího formuláře se registrujete jako zájemce o workshop, závazná rezervace místa je však podmíněna zaplacením účastnického poplatku. Zapsáním Vašich osobních údajů udělujete Leica Gallery Prague souhlas s jejich použitím v souladu s pravidly GDPR.

WORKSHOP TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

WORKSHOP TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

Galerie - Workshop TAJEMSTVÍ PORTRÉTU

Podrobný program

10–13 hod, kavárna Leica Gallery Prague

– seznámení Roberta Vana s účastníky, teoretické základy

13–14 – oběd

14–18 hod, Leica Gallery Prague
– fotografování v interiéru Leica Gallery Prague
– individuální konzultace s Robertem Vanem
– komunikace s modelem
– vyhodnocení Vašich fotografií, zhotovených v rámci workshopu

Fotoaparát, příp. stativ, rekvizity dle vlastního uvážení – účastníci budou mít možnost fotografovat zkušené modely i své kolegy – fotografy po vzájemné domluvě, tak aby si mohli uvědomit rozdíl mezi prací s profesionály a amatéry.


Robert Vano

Robert Vano (1948) se narodil na Slovensku maďarským rodičům. V roce 1967 emigroval do USA. Pracoval jako kadeřník, vizážista, maskér a asistent fotografům módy (Horst, Glaviano, Castel, Fallai). Později se prosadil jako fotograf světových módních časopisů (Harpers Bazaar, Vogue, Elle, Cosmopolitan). Po návratu do Československa zakotvil v Praze, pracoval jako umělecký ředitel české mutace časopisu ELLE či art director agentury Czechoslovak Models. Vystavoval např. v New Yorku, Miláně, Londýně, Praze, Moskvě a dalších metropolích.


Cena

3.900 korun vč. DPH

V ceně jsou zahrnuty:
náklady na lektora, modelku a modela, občerstvení (coffee break v Leica Gallery Prague). Oběd na vlastní náklady.


Storno podmínky

1.  Při zrušení objednávky do 30 dnů před datem konání se účtuje manipulační poplatek 100 korun
2.  Při zrušení objednávky 10–29 dnů před workshopem činí storno poplatek 70%
3.  Při zrušení objednávky 0–9 dnů před workshopem činí storno poplatek 100%
4.  Storno podmínky se vztahují i na dárkové vouchery

Zaplacené kurzovné je  přenosné – účastník za sebe může na kurz poslat náhradníka. O této skutečnosti musí účastník informovat pořadatele předem.


Pořadatel

Leica Gallery Prague, o. p. s.
Školská 28
110 00 Praha 1

Kontaktní osoba: Ivana Kubičková
e-mail: ik@lgp.cz
tel: 702 011 893


Přihlašovací formulář

Vyplněním přihlašovacího formuláře se registrujete jako zájemce o workshop, závazná rezervace místa je však podmíněna zaplacením účastnického poplatku. Zapsáním Vašich osobních údajů udělujete Leica Gallery Prague souhlas s jejich použitím v souladu s pravidly GDPR.

Beseda o nové knize Michaela W. Pospíšila

Beseda o nové knize Michaela W. Pospíšila

Zveme vás na pondělní besedu o fotografii, tentokrát spojenou s křestem knihy Paris, Praha etc….   O tomto projektu budeme diskutovat s jeho autorem Michaelem W. Pospíšilem, kurátorkou knihy Terezií Zemánkovou a Karlem Kerlickým z nakladatelství KANT.

Dozvíte se více o osudových událostech v životě autora i o projektu, jehož část (Paris, etc…) je vystavena v naší galerijní kavárně. Další fotografie jsou k vidění ve Francouzském institutu Praha. Při besedě Vám promítneme fotografie, které se do výstav nevešly – tj. kompletní soubor Paris, Praha, etc… tak, jak je zachycen v knize nebo jak bude na podzim představen v galerii G4 v Chebu.

Beseda se uskuteční v Leica Gallery Prague v pondělí 8. června 2020 od 19 hodin. Pokud se jí chcete zúčastnit, prosím zašlete nám přihlášku na e-mail post@lgp.cz. Kapacita galerie je omezená a bez potvrzené přihlášky Vám bohužel nemůžeme garantovat vstup (vzhledem k současným epidemiologickým opatřením). Děkujeme za pochopení.

Vstup zdarma.

 


Autoportréty

Autoportréty

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Autoportréty

„Sérii autoportrétů jsem začal fotit v roce 2012, když jsem začal experimentovat s levitací a surreální fotkou. Snažil jsem se znázornit můj vztah k přírodě a to jak se v ní cítím. Postupně jsem začal koncept portrétů rozšiřovat. Onehdá jsem u popelnic našel starou televizi a rozhodl jsem se, že si jí budu dávat místo hlavy. Chtěl jsem upozornit na to, že být venku je stejně nejlepší program, který znám, a naznačoval jsem svůj postoj k televiznímu vysílání jako takovému. Telka se mi postupem času úplně rozpadla, tak ji budu muset stlouct a někde si ji vystavím, pro mě je to legenda. Sbírám staré telefony, nacházím stará zrcadla a chci vždy jen jedno: vrátit je na chvíli do hry aspoň nějakou zajímavou fotkou.

Tenhle typ fotky mám rád, protože je to nejlepší způsob odreagování a někdy i výzva. Rád posouvám svoje hranice, občas na něco upozorním a výsledek mě vždycky pobaví. Kdybych měl říct, které auotoportréty mě baví nejvíc, tak jsou to jednoznačně všechny, kde jsem se svojí psí láskou Boony.“

Petr Hricko


Petr Hricko

Narodil se v Teplicích v roce 1976. K focení se dostal nečekaně. Stejně nečekaně, jako když mu doktoři oznámili, že má rakovinu. Bylo mu dvacet sedm let. Když tehdy ležel v nemocnici, navštívil ho kamarád a přinesl mu fotoaparát, aby se měl čím rozptýlit. Začal se učit fotit a zapomínal na nemoc. Byla to ta nejlepší terapie. 

Když potom z nemocnice odcházel, věděl, že už fotit nepřestane. Našel nový způsob svého života. Od roku 2012 fotí profesionálně. 

Nejraději fotí přírodu, portréty, levitace, příběhy, nebo se pokouší zachytit atmosféru ulice. 

Kdo jednou viděl tvorbu Petra Hricka, jen těžko si ji někdy příště splete. Charakteristický lehký modrý tón jeho fotek, kouzelná atmosféra, která z nich dýchá, podmanivé výrazy v očích fotografovaných objektů i neskutečný pohled na krásy přírody. Svět tak, jak ho Petr vidí skrze hledáček svého foťáku, vás nenechá bez emocí. 

Za oponou

Za oponou

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Za oponou

Když jdete do Národního divadla na balet, kocháte se pohledem na krásné baletky a tanečníky. Na jevišti se pohybují s úsměvem, ladností, elegancí a jistotou. Napadlo vás ale někdy, kolik potu, dřiny a bolesti stojí za tím vším? Tato výstava se svým pohledem do zákulisí snaží nalézt na tuto otázku odpověď.

K focení baletu se Martin poprvé dostal v roce 2010. V tehdejší Státní opeře Praha potřebovali fotografa, který by nafotil novou inscenaci baletu Spící krasavice. Martin k tomu podotýká: „Nikdy předtím jsem tanec a balet nefotil, ale rád zkouším nové věci a začalo mě to bavit. Navíc, když člověk vidí na vlastní oči zblízka, jaká je balet dřina, tak musí smeknout! Později jsem dostal možnost spolupracovat s Baletem Národního divadla. Na této práci mě fascinuje být u zrodu inscenací, vidět dřinu tanečníků, kteří se vlastně živí svým koníčkem. Běžní lidé si řeknou: “Jdeme do divadla.” Ale už si nikdo neuvědomí, že na jevišti netančí jen skupina nadšenců, ale velkých profesionálů, kteří tvrdě dřou od dětství, aby mohli tančit v tak významném souboru. Mám rád zákulisí divadla, to zvláštní kouzlo, které má v místech, kam se každý nedostane.”


Martin Divíšek

Martin Divíšek se narodil 11. května 1985 v Praze. Fotografovat začal už na základní škole a za čas mu dědeček koupil klasickou kinofilmovou zrcadlovku Exu.

Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky a následně několik let strávil na VOŠ publicistiky. Již během studií začal fotografovat pro deník Šíp. V roce 2006 nastoupil do pražské centrální redakce regionálních Deníků, kde pokrývá hlavní politické, sportovní a kulturní události. V současné době fotografuje i pro mezinárodní zpravodajskou fotoagenturu European Pressphoto Agency. Přes osm let spolupracuje i s Baletem Národního divadla.

Ve volném čase je rád v přírodě a na horách. Je ženatý a má syna.

 

Ocenění:
2011 – Czech Press Photo, zvláštní uznání v kategorii Sport
2013 – Czech Press Photo, 2. místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví
2014 – Czech Press Photo, Cena diváků a zvláštní uznání v kategorii Reportáž
2015 – Getty Images European Editorial Awards  – 3. místo v kategorii ‚News Portfolio of the Year‘
2016 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Problémy současné doby
2018 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Kultura a umění

 

 

Kamioňáci

Kamioňáci

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kamioňáci

Fotografie Dalibora Indry představují výběr těch nejtypičtějších obrazů tzv. kamioňáků, které autor nasnímal během posledních dvou let při svém cestování autobusem. Právě v autobuse se totiž člověk ocitá v dostatečné výšce tak, aby mohl řidičům kamionů „hledět zpříma do očí“. Prostřednictvím fotografií tak můžeme nepozorovaně nahlížet do jinak nepřístupného, intimního světa cizích lidí. Do světa, který balancuje mezi dobrodružstvím úžasných a lákavých dálek, a nesmírnou nudou a samotou dlouhé cesty.

Indrovy fotografie nejsou jen sociologickým výzkumem založeným na jeho dlouhodobém zájmu o svět kamionů. Pohled do kabiny překvapivě přináší mnoho vizuálně působivých detailů – stíny a odlesky, zasahující do tváří řidičů, druhotné odrazy, vzniklé zrcadlící se silnicí, auty i okolním prostředím – to vše vytváří uvnitř snímku podmanivou hru. Stačí jen na chvíli zbystřit a začít si hrát.

Pohledy do kabin kamioňáků doplňují fotografie z prostředí odpočívadel, kde se mnohatunové kolosy na pár hodin přemění v malé hotely na kolech. Tvoří tak unikátní místo s nezaměnitelnou atmosférou. Řidiči spolu najednou mohou komunikovat i jinak, než pouze přes vysílačku. Vytahují kempinkové židličky a plynové vařiče, doplňují pitnou vodu a nabírají sílu na další cestu. Je to určitá obdoba kempu, který ale místo vodní plochy a lesů obklopují dálnice a často zdevastovaná krajina.


Dalibor Indra

Dalibor Indra (*1996) vystudoval v roce 2016 všeobecné gymnázium v Brně. Již v průběhu tohoto jeho studia se zajímal o fotografii – roce 2014 začal navštěvovat fotografický institut Photogenia, který mu pomohl udat směr v jeho tvorbě. Od roku 2016 studuje v ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Fotografická tvorba Dalibora Indry má zatím dokumentární charakter. Je v ní patrná fascinace moderní společností a jejím vlivem na okolní svět. Základem práce autora je nalezení vhodného tématu, které následně obvykle dlouho zpracovává s pozoruhodným nevšedním přístupem.

www.daliborindra.com

Čechy Čechům

Čechy Čechům

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kdo jsme a co nás Čechy utváří? Rádi řešíme politiku v hospodě u piva, které tak skvěle chutná ke svíčkové se šesti nebo dobré uzenině. O víkendu si pak zajedeme na chatu opéct buřta a samozřejmě na houby. Máme nejlepší hokej na světě, jsme první v pěstování řepky a zlaté české ručičky vše zvládnou. O Vánocích nesmí chybět český kapr z českého rybníka a na silvestra pak pravý český chlebíček. Vše potom spláchneme opět pivem – jistě, že jedině plzeňským. Vrcholem exotického požitku je pro nás pak skutečný český „turek“. Občas si vzpomeneme i na tatíčka Masaryka a první republiku. Tehdy přeci bylo lépe, lidé byli lepší, pivo stálo méně a měli jsme se více rádi. Nad vším tím pak visí heslo Čechy Čechům (které tak rádi používají pravicoví extremisté), které symbolizuje, že se o výše zmíněné Čechy nehodláme s nikým dělit!

Ve svém souboru reflektuji českou společnost ironickým, zábavným a vizuálně čitelným způsobem. Nejde mi o kritiku ani o hodnocení, vždyť i já jsem součást naší společnosti. Pouze skrze neoficiální národní symboly a stereotypy, které nás definují, ukazuji, jací jsme. Cílem bylo vytvořit jakousi obrazovou esenci češství nebo reklamu na českou společnost. Vše s humorem a lehkostí – ostatně, dělat si legraci sami ze sebe, je naším dalším národním symbolem.

Daniel Hušták


Daniel Hušták (* 1990)

Fotografii jsem se vyučil na SOU Služeb v pražských Vysočanech pod vedením doc. Aleše Kuneše. Po absolvování této školy jsem nastoupil na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde nyní dokončuji magisterský program. Od roku 2013 pracuji jako učitel fotografie na Oboru Fotograf na SŠ-COPTH. Mimo pedagogickou činnost se věnuji fotografování drobných zakázek pro různé zadavatele.

Má volná tvorba je těžko zařaditelná do nějakého konkrétního žánru, ale vždy se snažím pracovat s přímočarostí a čitelností fotografií a čistou vizuální podobou. Rád si pohrávám s absurdními tématy týkajícími se nás Čechů.

Mé práce byly vystaveny například na Blatenském fotofestivalu, v opavském Domě umění nebo na PraguePhoto.

 

 

 

Touha po samotě

Touha po samotě

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Fotografie z vernisáže

Michel Arthur Martin

M. A. Martin začal fotografovat v deseti letech. I v současnosti stále fotografuje na střední formát filmových svitků s následnou vlastní finalizací obrazů na digitální tiskárně.
Vedle pořádání fotografických workshopů na nejrůznějších místech Francie je již řadu let zapojený do činnosti dvou regionálních fotografických klubů.


Touha po samotě

Michel Arthur Martin se narodil na severu Francie, v zemi otevřených horizontů, v zemi větru a zamračených obloh. Tato oblast již od útlého dětství ovlivnila jeho způsob života v úzkém spojení s přírodou. Je tedy přirozené odkud Michel Arthur čerpá svou inspiraci pro hledání okouzlující atmosféry a jedinečného světla. Snaží se zachytit podstatu a poezii těchto rozsáhlých prostorů postrádajících přítomnost člověka, emoci zastavených okamžiků, snový charakter krajin stínů a světel.