Jeviště provází Viktora Kronbauera od narození v roce 1949. Fotoaparátem se na svět kolem sebe dívá od roku 1970. O sedm let později začal spolupracovat s reklamním oddělením České filharmonie, kde během sedmi let fotografoval mimo jiné festival Pražské jaro. Na doporučení dirigenta Václava Neumanna se následně ucházel o místo fotografa v Divadelním ústavu, kde skutečně nastoupil a spojil s touto institucí podstatnou část svého profesního života. Výrazný vliv na jeho tvorbu mělo setkání s fotografem Jaroslavem Krejčím, od něhož se během dvaadvaceti let mnohému naučil. Na svém kontě má více než 1500 fotograficky zdokumentovaných inscenací v České republice i v zahraničí – na Slovensku, v Rusku, Německu, Polsku, Maďarsku či Rakousku. Uspořádal více než 130 samostatných výstav doma i ve světě a je držitelem řady prestižních ocenění.
Jeho celoživotní tvorbu shrnuje v roce 2017 vydaná monografie Viktor Kronbauer – Divadelní fotografie, která je nejen průřezem autorovým dílem, ale také jedinečnou vizuální kronikou českého divadla posledních čtyř desetiletí.
Julian Lennon představuje v Leica Gallery Prague výstavu Mozaika. Expozice čerpající z jeho knihy “Life’s Fragile Moments” zachycuje autorovu uměleckou cestu skrze různorodé tvůrčí cykly. První část mapuje Julianovy cesty – od energie New Yorku přes naději Kuby, až po kalifornský Joshua Tree. Druhá část, věnovaná jeho spřáteleným rockovým hudebníkům, odkrývá schopnost proniknout s respektem do intimního prostoru umělců.
Mezi jeho hudebním a vizuálním nadáním existuje paralela – v obou disciplínách hledá rytmus, pravdu a podstatu lidské zkušenosti. Fotografii Julian vnímá jako autentický nástroj k dokumentování rozmanitých kultur a vyprávění reálných příběhů bez zbytečného přemýšlení. Jeho fotografická vášeň se stala přirozeným rozšířením umělcovy cesty od hudby k vizuálnímu vyjádření světa kolem nás.
Výstava nabízí pohled Julianovým objektivem jako svědectví o lidské integritě a důležitých spojeních, která definují naše životy.
(CV) Julian Lennon
Citlivý a poetický pohled Juliana Lennona na život prostupuje jeho oceňovanou hudební tvorbou, fotografiemi i literární činností.
V hudbě si Lennon získal uznání díky propojení povznášející introspekce a promyšleného společenského komentáře s vytříbeným citem pro melodii, což se odráží v jeho dosavadní diskografii čítající sedm studiových alb. Jeho debutové album Valotte (Atlantic) přineslo dva hity první desítky hitparád – titulní skladbu „Valotte“ a „Too Late for Goodbyes“ – a vyneslo mu nominaci na cenu Grammy v kategorii „Objev roku“. Následně zaznamenal několik singlů na první příčce amerických rockových albových žebříčků. Mezinárodně patří k jeho nejúspěšnějším skladbám „Saltwater“, která bodovala po celém světě, čtyři týdny vedla australskou hitparádu a ve Velké Británii dosáhla šestého místa. V roce 2022 se Lennon vrátil s kritikou vysoce ceněným albem JUDE (BMG), které přineslo osobní a silnou kolekci skladeb odrážejících univerzální a snadno sdělitelné životní zkušenosti.
Jako uznávaný fotograf vystavuje Lennon od roku 2010 v různých galeriích po celém světě. V roce 2021 navázal spolupráci s Portiou de Rossi, společností General Public a RH na vytvoření speciální kolekce svých prací. V roce 2024 představil dosud nejrozsáhlejší výstavu Whispers, která se konala v Le Stanze della Fotografia, mezinárodním centru pro výzkum a propagaci fotografie a obrazové kultury. Expozice, připravená ve spolupráci se Sandrinou Bonetti Rubelli, představila bohatý soubor děl mapujících Lennonovu mnohostrannou uměleckou cestu – od jeho hudebních začátků až po rozsáhlou fotografickou tvorbu. Jeho první reprezentativní fotografická publikace Life’s Fragile Moments, obsahující více než 200 snímků vzniklých během sedmnácti let, vyšla v roce 2024 v nakladatelství TeNeues a setkala se s mimořádným ohlasem. V současnosti se již dočkala druhého vydání.
Julian Lennon je známý i svým dlouholetým filantropickým působením. V roce 2007 založil neziskovou organizaci The White Feather Foundation, jejímž původním cílem bylo chránit a zachovávat kulturu původních obyvatel. Ta postupně rozšířila své aktivity na podporu projektů po celém světě v oblastech vzdělávání, zdravotní péče, přístupu k pitné vodě a ochrany životního prostředí. V roce 2015 založil na počest své zesnulé matky stipendijní program The Cynthia Lennon Scholarship for Girls. Od svého vzniku poskytl již 87 stipendií sociálně znevýhodněným dívkám v Africe, Asii, Velké Británii a Spojených státech. V roce 2020 byl Julian Lennon organizací UNESCO oceněn titulem Mírový laureát.
Je autorem bestsellerové dětské trilogie Touch the Earth, která se věnuje environmentálním tématům a zařadila se na seznam bestsellerů deníku The New York Times.
Jako zakladatel společnosti White Feather Films působil Lennon v roli výkonného producenta oceňovaného dokumentárního filmu Kiss the Ground (Netflix, 2020), který se zabývá pozitivními dopady regenerativního zemědělství, jeho pokračování Common Ground (2023) i uznávaného filmu Ai Weiwei’s Turandot (2025).
Dvě návštěvy Kuby, mezi nimiž uplynulo téměř dvacet let. Při té první jsem každý den kolem šesté ráno chodila ulicemi, poprvé v životě jsem v ruce držela Nikon, batoh jsem měla nacpaný filmy. A už tenkrát mě oslnilo kubánské světlo. Teplé, kulaté, hřejivé. Netušila jsem, že stejně pěkné uvidím zas až za těch dvacet let. Havana koupající se v ranním slunci je totiž to nejkrásnější, co jsem s foťákem v ruce za celý svůj život viděla. Kuba se za tu dobu změnila. Víc, než jsem čekala. Rozpadla se spousta domů, které byly před lety nesmírně fotogenické a které průvodci svým skupinkám zahraničních turistů neukazovali. Měli pro ně havanské Potěmkinovy vesničky ozdobené třeba cedulkou, že „zde napsal novelu Stařec a moře Ernest Hemingway“. Za tu dobu zchudli snad všichni. Policajti z ulic téměř zmizeli, vlastně už nebylo koho hlídat. Obyvatelé Kuby měli na práci jen to, sehnat na skládkách v centru města aspoň shnilé rajče. Hledali děti i starci. I muži v plné síle, kteří byli bez práce. Tentokrát nás ani nehonili po ulicích tajní. Zmizel strach, nahradila ho naštvanost na současnou vládu a velká nostalgie po mrtvém diktátoru Fidelovi. Ale jedna věc zůstala. To krásné světlo, kvůli kterému ráno vstanete ještě za tmy. Nemůžete jinak.
Fotografie byly pořízeny pro knihu Eduarda Freislera Kubánské tango v rytmu blues, kterou vydala Edice N.
25.5. v 18:00 proběhne komentovaná prohlídka.
Výstavou vás provede fotograf Jan Mihaliček. Vstupné je stejné jako na výstavu, není potřeba se předem rezervovat.
Ještě než vznikl spolek 400 ASA, tři jeho budoucí členové Karel Cudlín, Antonín Kratochvíl a Jan Mihaliček fotografovali Náhorní Karabach. Zemi, která dnes už neexistuje. Každý v jinou dobu, na jiném místě, za jiné situace.
Karel Cudlín zachytil svým klasickým laskavým způsobem karabašské Armény, snažící se žít svůj každodenní život uprostřed hor v dobách relativního klidu, někdy kolem roku 2008. Na jeho fotografiích vidíme běžné situace vesničanů, které se po staletí opakují. Pečení chleba, práce s hospodářskými zvířaty. Jeho fotografie na výstavě jsou ty nejnovější.
Antonín Kratochvíl, který patří mezi nejznámější světové fotografy zachycují krizové situace, dokumentoval těsně před koncem tisíciletí pro UNHCR život etnických Ázerbájdžánců po exodu ze svých vesnic v Karabachu, které se dostaly pod kontrolu Arménů. Početné skupiny Azerů zachytil při jejich běžném životě v provizorních obydlích ve starých nákladních vagonech. Vyfotografoval také mladý stromek s pár větvemi, který jeho opatrovatel vysadil a chodí denně zalévat, aby mohl v jeho stínu zemřít, když jiné vzrostlé stromy na své zahradě musel opustit.
Nejstarší fotografie vytvořil Jan Mihaliček v roce 1992 v období tzv. první války. Do daleké horské enklávy přijel s první misí Nadace Lidových novin nazvanou SOS Karabach. Přivezli léky, potraviny a mimo jiné i polní nemocnici. To vše bylo potřeba zdokumentovat a publikovat v novinách. Na tuto humanitární akci navázaly další, nešlo jen tak přestat. Postupně vznikla organizace, kterou dnes zná asi každý – Člověk v tísni. Pro tehdy sedmadvacetiletého Mihalička se těch několik dní stalo zásadním momentem, který změnil jeho pohled na svět. V hledáčku jeho fotoaparátu se střídali uprchlíci, partyzáni bránící svou vesnici, vojáci na frontě a mrtví. To vše vytváří kompletní obraz děsu a zoufalství, které přináší válka.
Na fotografiích tří kamarádů se objevují hrůzy války, uprchlíci, ale také poválečná obnova země ve vzácných chvílích klidu. Chtějí vypovídat o krásné a hodně zkoušené zemi, o nesmyslnosti války a především o té největší oběti každého ozbrojeného konfliktu –obyčejném člověku.
V Leica Gallery Prague oslavíme 15. ročník života fotografické revue FOTO křtem 53. vydání.
V rámci křtu se můžete těšit na besedu s Jakubem Pavlíkem, autorem fotografií rubriky Talent a také aktuální titulky.
Začátek v 18:00, vstup zdarma.
Beseda s autorem a představení knihy Miroslav Machotka: Fragmenty. Ptát se budou Tomáš Pospěch a Jaromír Typlt, autoři textů.
Miroslav Machotka (*1946) je svébytný solitér, jehož tvorba se řadí k tomu nejvýraznějšímu, co v české fotografii druhé poloviny 20. století vznikalo. Hojně využívaný princip street photography přetavil do soustředěného hledání jazyka fotografie, založeného především na bedlivém pozorování detailů města, vyříznutí reality hledáčkem fotoaparátu a převedení do dvojrozměrného, ale současně mnohovrstevnatého černobílého obrazu. Jako rybář trpělivě zasekává kousek skutečnosti a hledá způsob, jak z něj vytáhnout maximum. Procházka s fotoaparátem se v Machotkově pojetí mění v riskantní cestu po vizuálních básních, které se vynořují ze zdánlivě banálních ulic Prahy.
Miloslav Kubeš (1927-2008) se narodil v jihočeské vesnici Bošilec. Po průmyslovce odešel do Prahy studovat filozofii. Získal aspiranturu, později pak docenturu a doktorát. Filozofie se stala jeho pedagogickou profesí. Fotografie, ke které se dostal hned po válce, se mu stala koníčkem, skrz který poznával lidi a život kolem sebe. V šedesátých letech fotografoval přístrojem Flexaret na čtvercový formát, který později doplnil o kinofilm. Jeho dokumentární fotografie člověka je vnímána především ze stránky sociologické. Zásadní pro něj bylo, aby se lidé na fotografiích tvářili přirozeně, byli uzavřeni sami do sebe a nevnímali okolí. Jako filozof si před stiskem spouště každou fotografii teoreticky zdůvodnil. Snažil se hledat kontrasty v životě člověka tehdejší doby. Hlavními tématy Kubešových fotografií se tak staly osamělost uprostřed davu a nuda uprostřed zábavy, v různých fázích lidského života od dětství do pozdního stáří.
Zcela nadčasově a nadnárodně pojímá Kubeš člověka typu Homo Konsumens, neboli člověka pohlceného spotřební společností. Vysmívá se tak názoru, že mít znamená být neboli čím víc toho máš, tím víc tady jsi. Snaží se odpovědět na své filozofické otázky, zda je možné pomocí kamery, která zachycuje lidskou tvář, lidské vztahy a události jen zlomkem vteřiny, spatřit pod povrchem měnících se událostí lidské hodnoty trvající staletí. Lze zachytit takové vlastnosti člověka, jako je závist, nuda, osamělost, škodolibost, láska nebo nenávist? Odpovědi hledal právě ve fotografiích. Kvůli změně politických poměrů v roce 1968 se mu nikdy nepodařilo své fotografie veřejně vystavit či publikovat. Tak zůstala jeho tvorba doslova zavřená v krabicích a většina fotografií nebyla léta nazvětšována do výstavních rozměrů.
Znovuobjevené dílo Miloslava Kubeše je velmi osobité a svou syrovostí propojenou s poetičností dosahuje nebývalých výtvarných hodnot. Některá jeho témata doslova předběhla dobu. Povedlo se mu zaznamenat fotografiemi všedního dne neopakovatelnou atmosféru Prahy šedesátých let minulého století. Jeho dílo dotváří historii české fotografie. Přínosem Kubeše je ukázka brilantní, vtipné a zároveň promyšlené amatérské fotografie na profesionální úrovni jako součásti kulturních tradic naší společnosti. V roce 2008 byly jeho fotografie vydány nakladatelstvím Kant v samostatné monografii „Člověče, kdo jsi?“ a od té doby jsou jeho snímky vystavovány nejen u nás, ale i v zahraničí.
MgA. Daniel Šperl, Ph.D.,kurátor výstavy „Člověče, kdo jsi?“ v kavárně Leica Gallery Prague
Komentované prohlídky:
24.3. v 18.00 hod.
1.4. v 18.00 hod.
18.4. v 14.00 hod.
Vstupné je stejné jako na výstavu, není potřeba se předem rezervovat
Daniel Šperl si nadělil ke svým šedesátinám výstavu. Předem se rozhodl, že nechá stranou snímky, které vznikly během jeho pobytů v Japonsku, Americe, Francii, Velké Británii, Číně, Mongolsku nebo Ghaně a bude vybírat jenom ze svých fotografií, které pořídil na různých místech Česka. Po celé měsíce zvětšoval klasickou cestou stovky fotografií, jež by vrchovatě zaplnily Galerii Rudolfinum nebo Dům U kamenného zvonu. Ale Leica Gallery Prague má poněkud menší rozměry. A tak jsem spolu s ředitelkou galerie Mílou Dubskou před časem musel absolvovat velmi kruté chvíle, kdy jsme Daniela Šperla přesvědčovali, že ne všechny jeho kvalitní a pečlivě adjustované fotografie se do této galerie vejdou, a že některé bude muset vyřadit. Dobře chápu nemilosrdnost takovýchto podmínek, sám vím, že autorské rozhodování, kterou fotografii vystavit a kterou ne, mnohdy připomíná situaci ze slavného Styronova románu Sofiina volba. Ale nakonec vše dobře dopadlo a výsledkem je výstava, kterou přes veškerou tematickou různorodost spojuje vyhraněný rukopis a autorova schopnost objevovat nevšední, poetické a mnohdy až přízračné okamžiky každodennosti. A Danielu Šperlovi zůstalo mnoho zde nevystavených fotografií pro první skutečně rozsáhlou retrospektivu jeho děl, kterou by si už určitě zasloužil.
Šperl v obou částech výstavy, jak ve výběru z fotografií, které vznikly většinou na venkově nebo v malých městech, tak v cyklu Homo Pragensis rozvíjí tradici humanistické fotografie, kterou dobře poznal zejména v intenzivních kontaktech s Jindřichem Štreitem během studia na FAMU. Jeho pohled na všední život obyčejných lidí v různých částech České republiky je většinou laskavý a chápající. Ne nadarmo autor zařadil na úvod svého webu výrok slavného fotografa Roberta Franka: „Jedna věc, kterou fotografie musí obsahovat, je lidskost daného okamžiku.“ V centru Šperlova zájmu stojí obecné lidské hodnoty, projevy radosti i smutku, láska, přátelství, osamělost, stáří, snaha o zachovávání tradic, víra, vztahy rodičů a dětí i vztahy „normálních“ lidí k různým společenským minoritám lidí nějakým způsobem vydělených z důvodů svých tělesných či mentálních handicapů či bezdomovectví. Autor v těchto fotografiích projevuje velkou empatii, schopnost získat důvěru lidí před objektivem a fotografovat je z pozice téměř nevnímaného pozorovatele. V mnoha prchavých momentech z běžného života objevuje jemné nadčasové metafory a symboly, jejichž interpretaci nechává na myšlenkové spolupráci diváků. Nachází je v široké škále prostředí od hospod přes rodinné oslavy, dětské hry, folklórní slavnosti až po kostely.
Ne všechny snímky z této výstavy zachycují lidi. Vidíme zde také výmluvné záběry různých interiérů, které vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. Velmi častým motivem jsou zvířata a vztah lidí ke zvířatům. Právě v řadě nevšedních a překvapivých záběrů zvířat se nejvíce projevuje i Šperlův smysl pro humor. Většina fotografií ze souboru Všednosti, instalovaném na začátku výstavy, vznikla na vesnicích nebo v malých městech, protože tam se mezilidské vztahy i tradiční hodnoty uchovaly v krystaličtější podobě než v kosmopolitních velkoměstech. Ale i když záběry z rozsáhlého souboru Homo Pragensis vznikly ve velmi odlišném prostředí,
s fotografiemi z první části výstavy je spojuje snaha ukázat mnohdy až přízračné a někdy až surrealisticky vyznívající momenty kolem nás, které pro jejich prchavost často přehlížíme. A také je spojuje vycizelovaná obrazová prezentace, těžící z obsahových kontrapunktů různých motivů a paralelně probíhajících dějů a kladoucí důraz na podtext široce otevřený různým významovým interpretacím. Některé záběry vypadají jako pečlivě zaranžované fotosky z filmů, ale ve skutečnosti Šperl ve svých fotografiích nic neinscenuje. Řada snímků se vyznačuje jak opuštěním dějovosti a snadno verbalizovatelných obsahů, tak nevšedními kompozicemi, v nichž mají nemalou roli vržené stíny, které často zastupují skutečné lidi i předměty. Zůstává v nich mnoho nedořečeného, jen lehce naznačeného. Obrazové symboly a metafory přitom nejsou samoúčelné, často vizualizují autorův vnitřní svět, jeho zážitky a pocity.
Vladimír Birgus, kurátor výstavy
Daniel Šperl se narodil 12. dubna 1966 v Táboře. Od roku 1982 byl členem fotografické tvůrčí skupiny Ekran v Táboře, se kterou pravidelně vystavoval. V letech 1986 až 1990 vystudoval fotografii na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. V roce 1999 ukončil magisterské studium na katedře fotografie pražské FAMU. Doktorské studium absolvoval a ukončil na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2019 a získal titul Ph.D. Věnuje se převážně černobílé dokumentární fotografii. Je věrný klasickým postupům negativ – pozitiv. Připravil přes sedmdesát autorských výstav a účastnil se na více jak šedesáti společných výstavách. Samostatně vydal několik autorských fotografických knih, například: …Bez hranic, Všední slavnosti, Japonsko, Homo Pragensis, Amerika. Věnuje se i kurátorské činnosti, dlouhodobě zpracovává archivy negativů málo známých českých fotografů jako třeba fotografie Miloslava Kubeše (současná výstava v kavárně galerie) či Roberta Riedla. Pracuje jako televizní a filmový kameraman. Žije v Praze.
Přijďte se podívat na výstavu DELTA a poslechnout si zajímavé informace k fotografiím přímo od autora PAVLA NASADILA.
Komentované prohlídky proběhnou:
27.1. 18:00h
4.2. 18:00h
7.2. 15:00h
11.2. 18:00h
18.2. 18:00h
1.3. 15:00h
Vstupné je stejné jako na výstavu, není potřeba se předem rezervovat.
Vratislav Beleni se narodil roku 1985 v Děčíně. K fotografii se dostal postupně a poměrně později, někdy během roku 2021. V začátcích tíhnul ke krajinné fotografii, ale postupně ho pohltila svým životem ulice, kdy jeho zájem směřoval stále blíž k člověku.
V roce 2024 se stal aspirantem VERUM PHOTO, kde začal postupně rozvíjet svůj autorský přístup k fotografii. Nyní se výhradně věnuje dokumentární fotografii s důrazem na autenticitu a lidský rozměr. Ve fotografii vyhledává obyčejného člověka na periferiích měst a vesnic, kde zkoumá jeho vztah ke společnosti a prostředí. Největší sílu dokumentární fotografie spatřuje v její schopnosti vyprávět příběhy.
Kovářovo Tao
V kovárně nedaleko Českého Brodu mistr Petr Brožek kove plátovou zbroj. Je kuta v úctě k tradici a postupům, známých stovky let. Každý úder je předem promyšlený a nejde vzít zpět.
Soubor představuje kováře Petra Brožka z Přehvozdí, specialistu na výrobu platnéřské zbroje. Díky své preciznosti a úctě k tradičnímu řemeslu je vyhledávaný po celé Evropě. Fotografie zachycují proces výroby části zbroje, kované od února do června 2025.
Pro úspěšného českého architekta Pavla Nasadila je fotografie životní vášní, niternou radostí ba potřebou, jíž účinně vyvažuje svazující pravidla a kolektivní povahu své profese. Fotografie mu totiž dává volnost osobního přístupu k tématu, možnost hlubokého citového prožitku i šanci zachycovanou realitu významově daleko přesahovat, což se výrazně podílí na mimořádné působivosti všech jeho dosavadních tematických projektů, zásadně zaměřených na člověka a jeho životní prostředí. Ať jde o mladé vězně v Západní Africe, život v oblasti Donbasu či svéráznou atmosféru londýnské čtvrtě Soho, a další.
Delta je výsledkem Nasadilových cest do delty řeky Mississippi a jejího širokého okolí – míst, kde se rodil blues, který ovlivnil styl a životní dráhu dlouhé řady velkých hudebníků včetně Louise Armstronga, Duke Ellingtona, ale i Elvise Presleyho, a kde dodnes pulsuje duch amerického Jihu. Podivuhodný duch zahrnující pohnuté dějiny formované původními domorodými obyvateli, evropskými přistěhovalci, především však stovkami tisíc zotročených Afričanů a jejich hudby coby výrazu jejich životního pocitu.
Fotografie Pavla Nasadila zachycují, jako vždy, život obyčejných lidí, krajinu i kulturu tohoto jedinečného regionu a tvoří emocemi nabitou vizuální esej či dokonce báseň o místě, které je spíš stavem mysli než pouhou geografickou oblastí. Člověku se maně dokonce vkrádá na rty známé rčení klasika české fotografie Josefa Sudka, když se mu sešly okolnosti pro mimořádné snímky: „A hudba hraje…“
Daniela Mrázková, kurátorka
Nejel jsem cíleně dokumentovat deltu řeky Mississippi. Začalo to spíše jako tiché směřování k místu, o kterém jsem do té doby slyšel jen v bluesové hudbě, příbězích a v podtónech americké historie.
Delta není jen pás země podél řeky; je to rytmus, stín, vzpomínka přenášená časem. Překračoval jsem hranice jednotlivých států sem a tam, bloumal jsem skrz Mississippi, Louisianu, Arkansas, Tennessee, Alabamu a Kentucky. Projížděl jsem městy i malými obcemi, pátral po stopách příběhů, historických i současných, vyslovených i těch beze slov.
Potkal jsem obyčejné lidi, kteří mě přijali do svých životů — muzikanty, rolníky, kazatele, farmáře, lidi s domovem i bez domova. Fotografoval jsem gospelové zpěváky na nedělních mších zalitých ranním světlem, opuštěná nároží ve městě, farmáře obědvající v krámech na vesnici, pohřební průvody a rozlehlé krajiny, které působily zapomenutě a věčně. Každá další cesta prohlubovala můj pocit, že nefotografuji jen místo, ale jeho ducha.
Pavel Nasadil
Pavel Nasadil (Česká republika, 1975) je architekt a fotograf samouk zaměřený na dokumentární tvorbu. Ve své práci se dlouhodobě věnuje příběhům marginalizovaných skupin a jednotlivců. V poslední době se začal věnovat deníkové tradici osobního dokumentu a rozvíjí vlastní přístup k jednotlivým snímkům i uceleným příběhům.
V roce 2018 získal ocenění Czech Press Photo za cyklus Awaiting Trial z nápravných zařízení pro mladistvé v Sierra Leone a ve stejném roce byl vybrán do Nikon NOOR Academy Masterclass v Budapešti. V roce 2020 obdržel Maghreb Photography Award za nejlepší projekt mimo oblast Maghrebu. V roce 2024 se stal finalistou soutěže Goma Awards, v roce 2025 získal třetí cenu Goma Award.
Je zakladatelem projektu World Documentary Photography in Prague, který zve výrazné osobnosti dokumentární fotografie na krátkodobé rezidence. Dosud se projektu zúčastnili Jan Grarup, Paolo Pellegrin (Magnum Photos), Pep Bonet, Viktor Kolář a Markéta Luskačová.
Daniela Mrázková (Česká republika, 1942) absolventka filozofické fakulty, odborná publicistka, šéfredaktorka časopisů Revue fotografie a Fotografie-Magazín, je autorkou a spoluautorkou 26 knih o fotografii a fotografech vydaných doma a ve světě, kurátorkou více než pěti desítek souborných fotografických výstav prezentovaných v řadě zemí. Kurátorovala rovněž přelomovou mezinárodní výstavu „Co je fotografie“ uspořádanou v Praze u příležitosti 150.výročí vynálezu fotografie, která na půldruhém tisíci originálů ze sbírek celého světa prezentovala vývoj fotografie od objevu po současnost a vůbec poprvé zařadila do vývojových souvislostí práce střední a východní Evropy. Je i autorkou filmových a TV dokumentů o fotografii, držitelkou ceny Kodak Fotobuch v Praze, členkou mezinárodních porot (World Press Photo, Pictures of the Year a dal.). Je zakladatelkou soutěže Czech Press Photo a po 20 let organizátorkou jejích výstav. V posledních letech mj. kurátorovala objevné retrospektivní přehlídky Osudové chvíle Československa – obrazový příběh století a Rok 1989 – Pád železné opony, představující drama konce komunismu v zemích střední Evropy.
Hynek Tvrdý (1972) náleží k fotografům, pro které se fotografie postupně stala způsobem, jak se rozhlížet kolem sebe – a občas i trochu víc nahlédnout do sebe. K fotografii ho v dětství přivedl otec a od té doby ho provází po většinu života i jako důležitý protipól k jeho profesi programátora. V roce 2020 poprvé samostatně vystavoval v pražské́ galerii X-Foto a následně se zúčastnil několika skupinových výstav. V současnosti připravuje svou první autorskou fotografickou knihu MÍSTO, kterou plánuje vydat vlastním nákladem v prvnípolovině příštího roku. V roce 2025 se stal aspirantem fotografického spolku Verum Photo
Kevin V. Ton, kurátor
