Beseda s Jaroslavem Pulicarem

Beseda s Jaroslavem Pulicarem

Beseda s autorem Jaroslavem Pulicarem a kurátorem výstavy Tomášem Pospěchem o fotografiích Jaroslava Pulicara a lidsky nebo názorově spřízněných autorů jako jsou Pavel Dias, Vojtěch Dukát nebo Josef Koudelka.

Beseda s Jaroslavem Pulicarem se bude konat v pondělí 16.května od 18 hodin v Leica Gallery Prague. Prosíme o rezervaci míst předem na e-mailu post@lgp.cz

 


KVĚTNICE

KVĚTNICE

Výstava fotografií  v Leica Gallery Café

KVĚTNICE

Veronika Mašková je fitness trenérka, alpinistka a v neposlední řadě fotografka. K fotografii a foceni jako takovému měla blízko již v dětství. Zabývá se focením nejen v exteriérech, ale cit pro detail ji přivádí i do mikrosvěta přírody, kde nachází fascinující výjevy. Její kompozice jdou vždy na dřeň, k samé podstatě koexistence a dialogu “všeho se vším”.

Stejný přístup se zrcadlí i v jejím focení v ulicích města, v její snaze o zachycení prchavých okamžiků všeho jedinečného bytí a nebytí, lidí i věcí, jež zdaleka každý z nás nevidí.

Její soubor “Květnice” je něžnou, prchavou i rozervanou poklonou bohyni Floře, která se Vás chce dotknout ………. nechte se.

I TADY ŽIJÍ LIDÉ – komentovaná prohlídka výstavy

I TADY ŽIJÍ LIDÉ – komentovaná prohlídka výstavy

Přijměte pozvání na komentovanou prohlídku právě probíhající výstavy  “I tady žijí lidé”. Vedle informací o vzniku kolekce ze života obyčejných lidí v Afghánistánu se dozvíte také o jedinečném způsobu adjustace fotografií pomocí technologie ArtResin. Autora fotografií Jiřího Turka doplní Milan Brát, který osobně každou vystavenou fotografii vyrobil.

Komentovaná prohlídka se bude konat ve středu 13. dubna od 18 hodin v Leica Gallery Prague.


I TADY ŽIJÍ LIDÉ – komentovaná prohlídka výstavy

I TADY ŽIJÍ LIDÉ – komentovaná prohlídka výstavy

Přijměte pozvání na komentovanou prohlídku právě probíhající výstavy  “I tady žijí lidé”. Vedle informací o vzniku kolekce ze života obyčejných lidí v Afghánistánu se dozvíte také o jedinečném způsobu adjustace fotografií pomocí technologie ArtResin. Autora fotografií Jiřího Turka doplní Milan Brát, který osobně každou vystavenou fotografii vyrobil.

Komentovaná prohlídka se bude konat ve středu 30. března od 18 hodin v Leica Gallery Prague.


Křest knihy Jana Jindry: Charles Bridge

Křest knihy Jana Jindry: Charles Bridge
Zveme vás na křest nové knihy s názvem Charles Bridge, který se uskuteční v Leica Gallery Prague v pondělí 28. března. Autor Jan Jindra bude hovořit o této knize i o svém fotografickém portfoliu s kurátorem a teoretikem fotografie Tomášem Pospěchem a Vladimirem_518. Začínáme v 18 hodin, místo si můžete rezervovat na e-mailu post@lgp.cz

 

 

Karlův most – gotická „industriální“ stavba z roku 1357, dnes celosvětový i lokálně pražský fenomén, který se v běhu dějin změnil v nehybný a přitom dynamický turistický suvenýr. A také v jedinečné místo pro pomíjivé momenty bizarností, romantické osudy anebo obscéní výjevy svobody. Nakladatelství Bigg Boss v posledních dnech roku 2021 vydala Charles Bridge – unikátní knihu fotografa Jana Jindry, s níž po publikacích Osmdesátky a Heavy Metal Milovice uzavírá jeden velký literárně-fotografický triptych. Jindra rozmanité a těžko předvídatelné život(y) Karlova Mostu zachytával přesně v letech 2016-2020.

Jindra se ve své knize Charles Bridge pohybuje na tenké hranici mezi dokumentární a stylistickou fotografií s inspirací v pražských výjevech Františka Drtikola. Graficky citlivě a elegantně provedená publikace představuje Karlův most tak jak ho známe, ale nevídáme. Příběh jedné legendární stavby obsahuje pravdivé i lživé příběhy naší historie, otázkou zůstává, jaké scény ze života turistů nebo obyvatelů centra Prahy vytváří právě dnes. Jindra jako nenápadný pozorovatel na zdánlivě anachronické médium filmu loví a úspěšně zachytává momenty lehce bizarní, přirozené, romantické i tragikomické, v každém ohledu spontánní a svobodné vizuálně komunikuje estetický kontrast mezi moderní dobou a podobou architektury, jejíž stavební kámen byl položen v roce 1357.

„Turisté na Karlově mostu jsou vlastně jeho moderní sochou. Mezi díla Brokoffa a Brauna jsme my přidali davy lidí, které jsou jeho neoddělitelnou součástí. A člověk si musí přiznat, že mu prostě najednou chybí, most není úplný. Raději se bude těšit na brzké vstávání, kterému turisté neholdují, kdy najde most osamocený. Uloupne si pro sebe tu chvíli, protože ji chce, kvůli ní sem přišel. Neurčují ji jiné, temné okolnosti. Samota je něco jiného než prázdnota,“ píše novinář a šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery v eseji Prázdnota a most, který čtenáři mohou v knize též objevit.

Dle teoretika a historika umění Tomáše Pospěcha je z dnešního odstupu více než tří desetiletí zřejmé, že už během studií na FAMU v 80. letech byl Jan Jindra výraznou osobností české momentní fotografie. Přitom právě jeho práce v prostředí tehdy jediné české vysoké umělecké školy s výukou fotografie vždy nějak vybočovaly,“ dodává Pospěch k osobnosti fotografa, který následně v 90. letech ještě formou tradiční černobílé momentky zachytil odchod okupačních sovětských vojsk z našeho území což mj. sugestivně shrnuje kniha Heavy Metal Milovice, jíž Bigg Boss vydal v roce 2016, tedy ve stejné době, kdy pod jeho křídly vyšla také Jindrova kultovní publikace Osmdesátky.

Zvláštní mi na fotografování na mostě přijde, že to nevydr­žím dělat dlouho. Jaksi nenaplňuji svoji fotografickou normu z jiných projektů. Karlův most je přese všechno stále energe­ticky náročné místo, dlouhé pozorování mne otupuje, ztrácím cit, radost a odhodlání fotografovat. Udivuje mě však, co během dalších a dalších návštěv na mostě zahlédnu, protože v každou denní hodinu tu život běží jinak. (…). Moje fotografování je každopádně zásah do soukromí, ale mám potřebu to celé zachytit a doufám v určitý přesah projektu. Někdy se musím po fotografování omlouvat, že jsem příliš dotěrný, neviditelnost funguje jen chvíli. Jindy se fotografovat neodvažuji, motiv mi uteče,“ svěřuje se ve svém eseji Neviditelný fotograf přímo Jan Jindra, jenž se po revoluci naplno věnoval reklamě a k volné momentní tvorbě se začal znovu obracet až s odstupem let. Teprve projekt Charles Bridge je aktuálně jeho skutečným návratem plnému rozvinutí jeho autorských fotografických přístupů z 80. let.

 


Jaroslav Pulicar

Jaroslav Pulicar

Výstava je ohlédnutím za téměř čtyři desetiletí vznikajícím dílem brněnského momentního fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Přestože autor patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a v minulém roce za své práce obdržel cenu Asociace profesionálních fotografů, jeho práce je známa jen několika málo zasvěceným. Autorových výstav bychom spočítali na prstech jedné ruky a textů zabývajících se hlouběji jeho prací máme k dispozici ještě méně. Teprve v minulém roce jeho fotografie představily dvě autorské publikace. Současně je Jaroslav Pulicar v brněnském prostředí znám jako výrazná postava současného fotografického dění, už více než deset let provozuje bytovou galerii 34 na Botanické ulici v Brně.

Autor je jeden „z nejméně známých ze známých“ českých dokumentaristů. Dlouho zvažuje, jestli některou fotografii vypustí do světa. Pak ovšem máte jistotu, že je „pulicarovská“. Má jasnou metodu, dělat co ho baví, být na cestě, fotografovat černobíle, stále na film. Takový model rozvíjejí mnozí. Tvorba Jaroslava Pulicara je osobitá mimo jiné tím, jak je v ní důsledný a nepolevuje. V jeho případě prorůstá žité a fotografované. Nároky kladené na fotografický obraz jsou propojeny s jeho životními postoji. Nepracuje podle témat nebo na jednotlivých uzavřených projektech, vytváří samostatné obrazy, ve kterých rozvíjí svůj osobitý jazyk, že napříč různými desetiletími vzniku jeho snímků máme pocit, že se fotografie vzájemně doplňují a tvoří uzavřený celek. Jako by neustále fotografoval tuto jednu fotografii.

Hledá zanikající ostrovy autenticity, místa, kde se lidé přirozeně druží, skupují, společně vytvářejí, v ideálním případě v odkazu na dlouhou tradici. Ne náhodou vzniká řada snímků během cest, poutí, lidových slavností. Hledání zanikajících ostrovů autenticity jej většinou vedou do míst na Moravě, Slovensku, Polsku, Ukrajině nebo Rumunsku. Jeho fotografie nezaznamenávají mezní situace, tak často zachycované reportéry, nejsou o emigrantech, válkách, zabíjení. Přesto je fotografem mezních okamžiků. Hledá „jednoduché“ konstelace, kdy je alespoň na malou chvíli život obnažen na dřeň. Snaží se zachytit exil a konflikty v nás. Lidé s výrazy zvláštního usebrání, zamyšlení, vnitřního prožitku, soustředěného nacházení se v prostoru. Bedlivě pronásleduje všední každodenno kolem nás a snaží se nepropásnout ten moment, kdy se z něj náhle vynoří obecná zkušenost, obraz.

S mnohovrstevnatou nereportážní momentkou srostl Jaroslav Pulicar natolik, že jí podřídil svůj život a do velké míry i volný čas. Svůj byt proměnil na galerii, kde pravidelně pořádá výstavy fotografům, jejichž práce považuje za přínosné. Vernisáže a diskuse při zahájení těchto výstav jsou už legendární. Striktně odděluje své zaměstnání a fotografování, kterému se věnuje výhradně ve volném čase, bez tlaku grantu, zakázky, blížícího se termínu výstavy nebo jiného požadavku zvenčí. Subjektivní momentní černobílou fotografii pěstuje jako náročné vztahování se ke světu.

Tomáš Prospěch, kurátor výstavy


Jaroslav Pulicar

Jaroslav Pulicar (*1954) žije v Brně. Absolvoval střední průmyslovou školu. Ve fotografii je autodidakt. V Brně provozuje bytovou Galerii 35. Dosud měl jen několik samostatných výstav, vyšly mu tři autorské knihy s fotografiemi: Jaroslav Pulicar: Fotografie, (výběr fotografií Antonín Dufek, texty Dufek, Vojtěch Dukát), Kovalam, Praha 1998; Jaroslav Pulicar: Efeméria, (výběr fotografií Lukáš Bártl a Jaroslav Pulicar, text Lukáš Bártl), Helbich, Brno 2020; Jaroslav Pulicar: Pulicar, (výběr fotografií Tomáš Pospěch a Jaroslav Pulicar, texty Vojtěch Dukát a Tomáš Pospěch), PositiF, Praha 2020. Asociace profesionálních fotografů ČR mu udělila cenu Osobnost české fotografie za rok 2020.

 

Beseda o životě v Afghánistánu: I tady žijí lidé

Beseda o životě v Afghánistánu: I tady žijí lidé

Přijměte pozvání na besedu nad fotografiemi právě probíhající výstavy “I tady žijí lidé”. Autor ve svém cyklu ukazuje život běžných lidí v Afghánistánu v době válečného konfliktu.

Ačkoliv se vznik fotografií datuje do roku 2011, snímky kábulských obyvatel rezonují dnes víc než kdykoliv jindy. Po dvaceti letech odešli z Afganistánu američtí vojáci a zemi opět ovládl Tálibán.

Diskutovat budou autor, Jiří Turek a gen. major ve výslužbě Petr Pelz, bývalý velvyslanec v Afghánistánu. Besedu bude moderovat  Míla Dubská, ředitelka Leica Gallery Prague. Pohled na život a vzpomínky z Afghánistánu diplomata a generála Petra Pelze doplní projekce dalších fotografií a autentické zážitky Jiřího Turka.

Beseda se bude konat v pondělí 21. března od 18 hodin v Leica Gallery Prague bez výběru vstupného. Prosíme o rezervaci míst předem na e-mailu post@lgp.cz.

 


StreetPhoto není jen cvak z ulice #2

StreetPhoto není jen cvak z ulice #2

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

StreetPhoto není jen cvak z ulice

“StreetPhoto není jen cvak z ulice” je umělecká fotoskupina, založená Albertem Pichem v srpnu 2014, jež od počátku zval k moderování do skupiny známé české a slovenské street fotografy jako Rudolfa Baranoviče, Jana Hlbočana a mnoho dalších.

Účelem skupiny je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace…

Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet.

Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.

I tady žijí lidé

I tady žijí lidé

Český autor Jiří Turek ve svém výstavním cyklu ukazuje každodennost života běžných lidí v Afghánistánu. Tento soubor barevných fotografií není fotožurnalistickým dokumentováním válečné zóny, ale klade si za cíl ukázat tuto destinaci jako místo, kde obyvatelé prožívají svoje každodenní životní radosti i strasti.

I tady žijí lidé

Válku fotit nejel. Přesto nebo spíš právě proto jsou jeho fotografie tím nejupřímnějším a nejopravdovějším dokumentem života těch, kteří si válku nevybrali a přesto v ní musejí žít. Obyčejných lidí. Fotografie plné emocí, strachu, života ve své surovosti a obyčejnosti i výčitek v očích všech, kdo se ten den v Kábulu probudili ještě živí. Fotografie dětí, které zestárly příliš rychle na to, aby měly šibalské něbo dětské tvářičky. Fotografie kluků, co vyplavují emoce u fotbálku. Obrazy žen, jejichž tváře sotva kdy uvidíme, mužů, kteří nemají na radost čas. Vojáků i poťouchlých starců…

„Každý den jsem měl upřímnou radost z fotografií, které se mi podařily, umocněné smutkem z toho, co jsem viděl. Kábul byl tehdy uprostřed války, lidé měli ale jiné starosti, ty nejzákladnější. Chtěli se najíst, napít, chtěli si zatopit. A to bylo a je moje poselství fotek z Kábulu “I tady žijí lidé”, říká fotograf Jiří Turek.

Ačkoliv se vznik fotografií datuje do roku 2011, dvacet velkoformátových fotografií kábulských obyvatel rezonuje dnes víc, než kdykoliv jindy.

Karolina Kovářová


Jiří Turek

Jiří Turek (*3.5.1965)

Volné tvorbě se věnuje posledních 30 let. Za tu dobu nasbíral ohromné množství zkušeností a získal pro svoji práci velký nadhled, preciznost a řemeslnou dokonalost. Kromě portrétní, reportážní a komerční fotografie se vrací k původním základům černobílé fotografie a objevuje různé „zapomenuté“ techniky, především technologii „lithprints“. Pro prestižní magazíny realizuje titulní strany, módní editorialy, vytváří obaly CD. Je známý také díky fotografiím pro úspěšné reklamní kampaně.

(www.jiriturek.com)


Fotografie z vernisáže

Hledání poslední vesnice

Hledání poslední vesnice

Je slovenská vesnice českým Tahiti? Proměny fotografického pojetí vesnice od posledních ostrůvků tradiční pospolitosti přes kolektivizovanou vesnici až po Vesničku mou střediskovou vám přiblíží Tomáš Pospěch – pedagog, fotograf a kurátor v jedné osobě – na fotografiích českých a slovenských fotografů (Martin Martinček, Josef Koudelka, Gustav Aulehla, Markéta Luskačová, Pavel Vavroušek, Miroslav Pokorný, Jindřich Štreit, Jitka Hanzlová, Karel Cudlín, Evžen Sobek).

Beseda se bude konat v pondělí 24. ledna od 18 hodin v Leica Gallery Prague za dodržení aktuálních protiepidemických opatření. Prosíme o rezervaci míst předem na e-mailu post@lgp.cz.

 


Nová Sedlica

Nová Sedlica

Pavel Vavroušek fotografoval v letech 1971–1981 Novou Sedlici, nejvýchodnější vesnici tehdejšího Československa. Snažil se zachytit jeden z posledních ostrovů venkovské pospolitosti, kde lidé žili tradičním stylem života jen minimálně se lišícím od života svých předků, a v neustálém vyjednávání s přírodou. Pracovali s hospodářskými zvířaty a jejich čas se odvíjel v rytmu střídajících se ročních dob a pravoslavných svátků. Fotografoval v prostředí ještě nezasaženém unifikující globalizací. Vybíral si to mizející, ohrožené, a zachytil je, dokud ještě bylo. Poslední vesnici. Další čtyři desetiletí tyto fotografie ležely v archivu.

 

 

Fotografie z vernisáže a křestu knihy Nová Sedlica

Poslední vesnice

Pavel Vavroušek (*1946) začal fotografovat ve třiadvaceti díky svému kamarádovi Pavlu Štechovi. Nejdříve zachycoval kamarády na trampu a zaznamenával jejich svatby, později ho, tak jako mnohé v té době, zlákal svět Romů. Své životní téma ale nalezl na nejzazším severovýchodě Slovenska, v Bukovských vrších, pod vrchem Kremenec. Na podzim 1971 se sem vydal se svými dvěma kamarády na vandr. Krajina, tradiční vesnice, pravoslaví i pohostinnost a vstřícnost místních Pavla Vavrouška fascinovaly. Byl povahou introvert, nedokázal jen tak přijít k lidem s fotoaparátem a přesvědčit je, zda by je mohl fotografovat. Ale zde se fotografování odvíjelo tak nějak přirozeně, samo. Lidé se ještě necítili být znásilňováni aparátem, většinou měli radost z fotografování, z příchodu člověka odjinud, který se o ně zajímá a žije s nimi. „Tady v Čechách bylo mnohem těžší se k lidem přiblížit než tam. Veškerý čas, který jsem měl k fotografování jsem utratil v Nové Sedlici. Navíc mne zajímalo to odlišné – takovou vesnici už bylo i tehdy v Čechách těžké najít.“ Do rodiny „tety“ Zimovčákové jezdil dalších deset let. „Pro mne bylo důležité i to, že dodržovali pravoslavný, tedy juliánský kalendář. Bylo nepředstavitelné, že bych na Štědrý večer nebyl doma. Takto jsem mohl být na Vánoce s rodinou a pak odjet fotografovat pravoslavné Vánoce.“

V poválečném období a po ztrátě Podkarpatské Rusi zůstaly regiony, kde se dal najít nedotčený venkovský život obnažený a v autentičtější podobě, převážně jen na Slovensku. Martin Martinček fotografoval od konce padesátých let horaly na Liptově. Snaha o expresivní vizuální zkratku a zachycení drsného života horalů jej dovedla až k abstrahovanému grafismu. Markéta Luskačová si našla svou slovenskou vesnici, jeden z posledních ostrůvků tradičního venkovského života, v roce 1967 v Horehroní, na jižním úpatí Nízkých Tater. To už ale po čtyři roky fotografovala slovenské poutě. V českém prostředí fotografoval v padesátých a šedesátých letech systematičtěji vesnici jen Gustav Aulehla na Krnovsku a Bruntálsku nebo v rámci svých časopiseckých reportáží Dagmar Hochová. Mezi léty 1973–1988 zobrazoval vesnici Buková a okolní Novohradsko Miroslav Pokorný a v roce 1978 se začíná věnovat zachycování vesnic Bruntálska, kde žil a působil jako ředitel malotřídní školy, Jindřich Štreit.

Kopcovitý kraj severovýchodního Slovenska patří k jednomu z nejprofotografovanějších slovenských regionů. Po Pavlu Vavrouškovi budou stejný kraj zachycovat fotografové, kteří se v tomto prostředí narodili a pravidelně se sem vraceli, jako jsou Jozef Ondzik a Tomáš Leňo (soubory Starina, 1981–1986 a Rusíni 1996–2003) nebo Lucia Nimcová. V posledních třech desetiletích sem opakovaně zavítal slovenský reportážní a dokumentární fotograf Andrej Bán.

Vavroušek je od narození městský člověk, v kraji byl na návštěvě a s velkou pokorou si to uvědomoval. Podle jeho vyprávění je zřejmé, že příchodem do tohoto kraje si rázem našel místo svého životního pocitu. Zasáhla jej vesnice, kam ještě nevedly asfaltové cesty, provázání každodenního života s přírodou a se zvířaty, i svět pravoslaví. Oslovily jej výrazné tváře vesničanů, krajina bez drátů a elektrických sloupů, starobylé chalupy, ze kterých se netyčily antény. V ovzduší morálního úpadku doby normalizace se setkal s tradiční vesnicí, s těžkým životem žitým v dosud nenarušeném prostředí a spjatým s hlubokou vírou.

Pavel Vavroušek vytvářel obrazy zanikajícího venkova. Fotografoval v prostředí ještě nezasaženém unifikující globalizací, bez turistů, ale ne v kraji s vyhlášeným folklórem. Chtěl zachytit tu jednu, původní, snad i poslední vesnici, poslední vesničany. Vybíral si to mizející, ohrožené, a vyfotografoval to, dokud to ještě bylo. Předkládá nám obecný obraz tradiční vesnice, jakoby mimo čas. Vyhýbá se politice i negativním jevům, jako jsou alkoholismus, často nevalné bytové podmínky, nedostatečná lékařská péče, špatné dopravní spojení, postupná gentrifikace a odchod mladých do měst. Není sociálně-kritickým fotografem, nechce představit chudobu a těžký život, ale pokouší se předat nám životní styl, který do určité míry souzní s jeho životními hodnotami. Vyfotografovat jej, dokud je. Současně se nám tímto souborem představuje jako zastánce idejí humanistického dokumentu, které měly v českém prostředí už od nadšených ohlasů na výstavu Family of Man v polovině padesátých let četné příznivce. Jeho „lidská rodina“ žila v jedné vesnici pod Bukovskými vrchy na tehdejší hranici Československa s Polskem a Sovětským svazem. Předkládá nám syrový svět rurální vesnice, který v mnoha tématech, jako jsou vztah ke zvířatům, zemědělství, život v rytmu ročních dob, oslav a křesťanských svátků, nabízí mnohá nahlédnutí, jaký mohl být původní život na středoevropské vesnici před mnoha desetiletími. Pavel Vavroušek se už v průběhu fotografování snažil vědomě zachytit život odehrávající se ve vnímání přírodního cyklu jaro – léto – podzim – zima v propojení s církevním kalendářem. Ediční skladba knihy proto odráží toto prožívání ročních dob, sleduje jeden rok na vesnici od jara do konce zimy tak, jak se odvíjel koloběh ročních dob a svátků lidí, kterým čas určovaly křesťanské svátky a procesy v přírodě.

Po několika letech fotografování Nové Sedlice byl Pavel Vavroušek v roce 1975 přijat na FAMU, tehdy jedinou českou vysokou školu se samostatnou výukou fotografie. Studoval ji při zaměstnání. Ve stejném roce zde začal vést seminář a cvičení dokumentární fotografie kamarád z dětství Pavel Štecha. Studovat u něj bude silná generace dokumentaristů, mimo jiné Jaroslav Bárta, Ján Rečo, Dušan Šimánek, Iren Stehli, Jan Malý, Jiří Poláček nebo Jaromír Čejka. Spojovalo je užívání reportážní momentky, důraz na černobílý obraz i nezasahování do skutečnosti. Pavel Vavroušek mimoto od Pavla Štechy přebírá také fotografovu distanci, jistou obrazovou lapidárnost a důraz na zhuštěný popis. Jako autor si chce zachovat určitý odstup a zůstat skryt za nekomplikovanou kompozicí. Za důležité považuje tiše sloužit, představit divákovi typické zvyky a obřady, zachytit je, dokud ještě žijí lidé, kteří je vykonávají. Jako by chtěl spojit dokumentárně střízlivou poezii i básnické svědectví.

Dílo Pavla Vavrouška až dosud v české fotografii připomínala jen krátká noticka historičky umění Anny Fárové k autorově výstavě v pražském Činoherním klubu z jara 1981: „Pavel Vavroušek fotografuje vesnici vážně a usměrněně do jednotlivých fotografických obrazů, definitivních a přesně vymezených. Jejich atmosféra působí konečným dojmem a slavnostně. Cesta za vesnicí může se stát neuvědomělou cestou za exotikou, zachycením neobvyklého a nového je první vrstva zmapována a potom přichází poznávání opravdové. Dlouhodobá práce na jednom tématu většinou začne překrývat prvotní exotické a estetické vzrušení. V Nové Sedlici na Slovensku, 900 km od Prahy, autor fotografuje od roku 1971. Zde se dosud udržují pravoslavné zvyky a tradice, z nichž fotograf vystavuje fotografie svátků vánočních. Vavroušek nevypráví rozvláčně, shrnuje do sevřených a podstatu podávajících obrazů, které dávají zrod fotografiím klasicky vyváženým a ustáleným v podání i obsahu.“ Jak zaznělo v citátu, na zmíněné výstavě Vavroušek představil výběr z Vánoc. Na následné, dnes už legendární přehlídce 9 & 9 v Plasích, vystavil výběr koní, který zopakoval při své samostatné výstavě v Galerii v Nerudovce.

Výstavami v předsálí Činoherního klubu a na jedné z nejdůležitějších výstav české nezávislé kultury v Plasích v létě 1981 zařadila Anna Fárová Pavla Vavrouška po bok silné dokumentaristické generace, většinou absolventů FAMU ze sedmdesátých let, Libuše Jarcovjákové, Dušana Šimánka, Bořivoje Hořínka, Jiřího Poláčka, Dušana Pálky, Pavla Štechy, Ivana Lutterera, Jaroslava Bárty, Iren Stehli, Iva Gila nebo Jindřicha Štreita. Ukončením studia na FAMU, kde jako jednu ze závěrečných prací předkládá Novou Sedlici, také Pavel Vavroušek končí s fotografováním své poslední vesnice. A aniž by to v té době pravděpodobně tušil, postupně odeznívá i jeho zájem o dokumentární fotografii. Výběr z Nové Sedlice se ještě objeví v několika zahraničních fotografických časopisech, ale pak už se z fotografické scény na dlouhá léta vytrácí. V následujících letech se věnuje především práci a rodině, k fotografii se vrací jen sporadicky při fotografování svých dalších životních vášní, trampingu nebo přátel zvoníků. „Na jaře 1981 jsem dokončil FAMU. Bylo mi jasné, že se tím v té době nemohu živit. Dokumentární fotografií to vůbec nešlo, a reklamní fotografií nebo architekturou, jak se živil Pavel Štecha, to jsem jednak neuměl a jednak mne to nebavilo. Navíc mne velmi těšila práce ve Výzkumném ústavu telekomunikací. Také jsem se oženil, narodil se syn… Snad jsem neměl ten správný koudelkovský celoživotní zápal, abych si dokázal prosadit fotografování navzdory všem okolnostem.“

Když se po roce 1989 otevřely hranice a většina českých občanů vyjížděla poznávat do té doby prakticky nedostupné západní země, řada fotografů, mimo jiné Iva Zímová, Josef Koudelka, Jaroslav Pulicar, Pavel Hroch, Jarmila Šimáňová nebo Karel Cudlín, vyrážela na východ. Fotografovali v Polsku, na Zakarpatské Ukrajině, ale především v rumunském Banátu, kde je kromě původně českého obyvatelstva lákaly tradiční vesnice s rudimentálním a do jisté míry stále autentickým vztahem k přírodě a víře, vesnice, do té doby nezasažené turismem a velkými zemědělskými družstvy s rostlinnou a živočišnou výrobou. Byla to stejná touha, která o dvě tři desetiletí dříve přivedla Pavla Vavrouška do Nové Sedlice.

Tomáš Pospěch, kurátor výstavy


Pavel Vavroušek

Pavel Vavroušek se narodil 8. srpna 1946 v Praze. Absolvoval Střední průmyslovou školu elektrotechnickou (1964) a mimořádné studium fotografie na FAMU (1975–1981). Od roku 1964 byl zaměstnán ve Výzkumném ústavu telekomunikací v Praze. Dokumentární momentce se věnuje od roku 1971. Z počátku fotografoval během vandrů a kromě série o Romech vytvořil sérii z vědeckého ústavu o laboratoři se zvířaty nebo medailón malíře Karla Chaby. Jeho hlavním dlouhodobým tématem v sedmdesátých letech ale byla rusínská vesnice Nová Sedlica, nejvýchodnější obec tehdejšího Československa. Soubor o této vesnici předložil jako závěrečnou práci na FAMU a díky kurátorce Anně Fárové jej vystavil v Činoherním klubu a na společné výstavě 9&9 v Plasích.


Tomáš Pospěch

Tomáš Pospěch (*1974) je pedagog, fotograf, historik umění a kurátor. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (1992 – 1998) a dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1992 – 1995) a na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (1995 – 1999). Od roku 1997 je zaměstnán jako pedagog na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě a je také kurátorem sbírky fotografie Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

StreetPhoto není jen cvak z ulice

StreetPhoto není jen cvak z ulice

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

StreetPhoto není jen cvak z ulice

VÝSTAVA PRODLOUŽENA DO 28. 2. 2022

“StreetPhoto není jen cvak z ulice” je umělecká fotoskupina, založená Albertem Pichem v srpnu 2014, jež od počátku zval k moderování do skupiny známé české a slovenské street fotografy jako Rudolfa Baranoviče, Jana Hlbočana a mnoho dalších.

Účelem skupiny je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace…

Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet.

Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.