Klid před bouří – Jak jsme žili za normalizace | fotografie ze 70. a 80. let
Srdečně Vás zveme na křest knihy do Leica Gallery Prague, který se koná v pondělí 28.11.2022 od 18 hodin.
Paralelně s výstavou připravil Jaroslav Kučera ve svém nakladatelství JAKURA stejnojmennou knihu, která bude pokřtěna v rámci tradičních pondělních besed v Leica Gallery Prague. Knihu bude křít autor fotografií s autory textového doprovodu Danielou Mrázkovou a Dušanem Veselým.
Kniha vychází v česko–anglické verzi v nákladu 800 kusů. V této publikaci, kterou si můžete v Leica Gallery Prague prohlédnout a zakoupit za 1199,-Kč, je pro Vás připraveno celkem 276 kusů černobílých fotografií s textovým doprovodem a vzpomínkami samotného fotografa.
Kapacita galerie je omezená, na besedu je nutné se přihlásit přes mail: post@lgp.cz
Zveme Vás na besedu fotografa Petra Klimpla, doprovázeného Josefem Mouchou.
Motivací fotografií brněnského psychiatra a psychoterapeuta Petra Klimpla (1956) se stal zájem o současníky. V trvalou hodnotu proměnila jeho pozorovací talent monografie nakladatelství Mushroom on the Walk. Estetickou funkci umění přesahuje tím, že svědčí nejen o autorovi, nýbrž zejména o soudobé společnosti. Vyvrcholila-li 80. léta zlomem obecných a kulturních dějin, představují starší vrstvy Klimplovy bilance vzkazy z éry konce komunistického panství. Sekundovat projekci tuzemských reálií i jejich autorskému výkladu bude autor knižní předmluvy Josef Moucha.
Na besedu je nutné se přihlásit přes mail: post@lgp.cz nejpozději do 12:00, 20.11.2022, kvůli omezené kapacitě galerie.
Přijďte se zúčastnit besed v rámci FotoŠkoda festivalu k nám do Leicy !
Můžete se těšit na Manfreda Baumanna, Jindřicha Štreita anebo na Jaroslava Kučeru, který je autorem naší aktuální hlavní výstavy.
V rámci FotoŠkoda festivalu vystavujeme v naší galerijní kavárně Leica ambasadora Manfreda Baumanna.
Manfred Baumann (*1968) je rakouský fotograf, který díky své profesi procestoval celý svět a setkal se s řadou známých osobností. Působí i v Hollywoodu, kde se stal významným portrétním fotografem herců. V kavárně Leica Gallery Prague vám však předkládáme diametrálně odlišnou sérii jeho fotografií, než se kterou bývá Baumann obvykle spojován a za kterou získal uznání. Právě se máte možnost seznámit s druhou, neprávem méně známou stránkou Baumannovy práce. Fotosérie Life je série momentek bez jakéhokoliv aranžmá, vyprávějící životní příběhy fotografovaných. Žijeme totiž v době, kdy jsme permanentně bombardováni takzvanými ideály krásy, kterých téměř nikdo nemůže dosáhnout přirozenou cestou. Kdokoliv, kdo chce udržet krok, si musí nechat něco vysát nebo vyštípat, pod kůži vpravit silikon a skrýt svou přirozenost za vrstvu make-upu. Všechny tyto procedury z nás mají dělat věčně mladé a skrýt realitu. Manfred Baumann se však v tomto svém fotografickém cyklu vydává jiným směrem. Směrem, kdy se snaží zachytit onu tvrdou realitu tváří s vráskami, bez úprav, v kterých jsou vyryty životní příběhy a osudy lidí, kteří jsou na tomto světě téměř 100 let. Manfred a Nelly Baumannovi objížděli domovy důchodců a pustili se do sbírání příběhů těchto lidí. Nelly Baumannová pomocí rozhovorů získala unikátní sbírku příběhů, které fotografie výrazně posilují a velmi dobře ji doplňují.
Manfred Baumann má u nás v rámci FotoŠkoda Festivalu přednášku si ho poslechnout 9.11. ve středu. Odkaz na program festivalu
Srdečně Vás zveme na vernisáž výstavy Jaroslava Kučery | Klid před bouří.
Vernisáž uvede sám autor a kurátorka Daniela Mrázková.
Začátek vernisáže je v 19:00 3.11. 2022.
Těšíme se na Vás!
Jaroslav Kučera (*1946) patří mezi špičkové fotoreportéry a dokumentaristy, jejichž snímky dokáží samy o sobě vyprávět příběhy. Stačí jim k tomu obraz, slova nejsou nutná. Jenže Kučera má navíc výjimečný dar: dokáže své fotografie doprovodit osobním vyprávěním, vzpomínkami a postřehy, což příběhy zachycené na snímcích ještě umocňuje a dává jim zcela nový rozměr. Kniha Klid před bouří je i díky této autorově schopnosti výjimečným dokumentem, který zachycuje realitu života za bývalého režimu. Bez nostalgie a bez retro patosu ukazuje, jak se žilo za normalizace štamgastům z hospod čtvrté cenové, svůdně krásným dívkám na strahovských kolejích, pražské kavárenské bohémě i lidem čelícím šedivé a stísňující každodennosti.
Tomáš Vocelka
Výstižnější název pro své fotografie z oněch dvou desetiletí tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.
Klid před bouří
Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví… Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.
Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.
Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.
Vernisáž výstavy se uskuteční 3.11. v 19:00.
Tomáš Pospěch, Jiří Siostrzonek a Zdeněk Lhoták budou diskutovat společně s účastníky nejen o fotografiích z cyklu „Spartakiáda“ posledního jmenovaného, které i po 45 letech vzbuzují značně rozdílné emoce.
Výstava prezentuje soubor fotografií z cyklu „Spartakiáda“, který se už dávno stal legendární u nás i ve světě. Nejen proto, že byl oceněn na World Press Photo. Během vystoupení vojáků začalo pršet a jejich těla pomazaná blátem se proměnila v absurdní sochy. Jsou tyto téměř dvě desítky snímků vzniklých v průběhu několika málo minut oslavou sportu a heroického výkonu? Nebo jsou mementem, zachycením mezní situace, manipulovaného sociálního těla?
“To se tak někdy přihodí. Máte v hlavě vysněný obrázek, studujete FAMU a jste fotograf sporťák. Ten obrázek má jen mlhavé obrysy a konkrétní je jen pocit a emoce z něj vyzařující. Usadil se v mé hlavě po shlédnutí pár fotografií ze Strahova (jméno autora mi vypadlo z hlavy). Na fotkách jsou vojáčci v bílých trenkách, špinaví od písku a v jejich výrazech lze těžko najít nadšení. Pokud jste plni touhy po tvoření silných obrazů pak se občas stane, že ty zasuté představy se díky náhodné konstelaci udějí (pořadatel obvodní Spartakiády v Praze 5 na Cibulkách mi zadal její fotografickou dokumentaci).
V té době jsem pracoval jako sportovní fotograf na volné noze a zakázka se hodila. Na rozdíl od ostatních profíků jsem ale nebyl omezen zadáním redakce. K ovlivnitelným okolnostem se díky vyšší moci připojil i vytrvalý déšť, který z nového travnatého stadionu vytvořil mělký bazén plný černého páchnoucího bláta. Kolegové z redakcí se schovali pod střechu tribuny, bylo by přeci nesmyslné plýtvat drahocenným materiálem na něco co by jim stejně nikdo neuveřejnil. Autocenzura fungovala dokonale. Vojáčkové v tom okamžiku cvičili jen pro mě a pro vidinu opušťáku. Ten silný pocit, že to je to pravé na co jsem čekal si dodnes vybavuji. Pracoval jsem jako v tranzu. Stihl jsem nafotit na dva kinofilmy detaily přímo z plochy i celky z nejvyšší tribuny. Dnes nechápu jak jsem to mohl bez autofokusu během těch pár minut trvání skladby zvládnout. Intenzivně jsem vnímal úžasné obrazy, které se mi nabízely a podvědomě jsem z nich vybíral, ty které vyjadřovaly můj vztah ke Spartakiádě. Neměl jsem ji rád, ale některé vizuální zážitky mě uchvacovaly. Za jedinečnou scénou se zavřela opona a nastala další fáze práce. Výběr správných fotografií, které budou vyprávět můj příběh o manipulaci s jedincem v zájmu propagace politické idey a příběh fascinace tělem v čisté expresivní sochařské formě, byl stejně vzrušující jako samotné fotografování. Obrazy, které se mi pomalu zjevovaly ve vývojce zhmotňovaly mé jedinečné zážitky z fotografování.
První reakce na moji “Spartakiádu” vystavenou v Galerii Karlovka v Praze mi udělaly radost. Zápisy v návštěvní knize “To není propagace, ale antipropaganda Spartakiády, mělo by se to zakázat.”, nebo “Takhle nevypadají naši hrdinní vojáci ale spíše Zelené barety ve Vietnamu” byly pro mne tou maximální pochvalou. Rozhodl jsem se přihlásit fotografie do soutěže “100 nejlepších sportovních fotografii roku 1985”. Do souboru šesti fotografií jsem zařadil i snímek vojáčka romského původů vylétajícího z pyramidy směrem k lepším zítřkům. Tato kosmetická úprava stačila a moje Spartakiáda dostala kromě první ceny i potvrzení o nezávadnosti. To že jsem pak Spartakiádu poslal i na World Press Photo za to může pan Jaroslav Skála ze Stadionu. Tak mu tam nahoru dodatečně děkuji, že mi dodal odvahy k tomuto kroku a pomohl tak v roce 1986 k druhému místu v kategorii sportovní seriál. Jedna fotografie z tohoto souboru se objevila v publikaci “CENTURY”, vydanou nakladatelstvím Phaidon Press Limited 1999 a která dokumentuje ve fotografiích nejvýznamější událostí naší planety dvacátého století. Můj soubor třinácti fotografíí “Spartakiada” je součástí sbírek významných sběratelů, galerií a současné světové výstavy “Who Shot Sports: A Photographic History, 1843 to the Present”. Děkuji ještě jednou prozřetelnosti a svému nadšení pro fotografii za příležitost, kterou jsem nepropásl.
V loňském roce jsem se rozhodl tuto moji nejžádanější kolekci zpřístupnit i pro širší veřejnost formou publikace ve spolupráci s nakladatelstvím Positif. Charakter i počet sedmnácti fotografií přímo vybízel k originálnímu grafickému řešení. Díky skvělé práci grafika Milana Nedvěda k mému nadšení vznikla kniha-objekt v nákladu 400 podepsaných a číslovaných publikací v originální vazbě. Kniha je doplněna texty sociologa Jiřího Siostrzonka a historika Petra Roubala. Poslední výtisky jsou v prodeji na eshopu autora www.lhotak.art.”
Zdeněk Lhoták, 2022
Kurátorka Dana Kyndrová sestavila u příležitosti nedožitých 100. narozenin českého fotoreportéra Emila Fafka (1922 – 1997) retrospektivní výstavu s názvem Ve střehu, jež autor považoval za své profesní motto. Emil Fafek působil přes čtyřicet let v deníku Mladá fronta a stal se obrazovým kronikářem poválečného vývoje naší země. Jeho největší vášní bylo fotografování sportu. V roce 1964 získal v soutěži Worl Press Photo třetí místo v kategorii Sport.
Ve střehu
Fotograf Emil Fafek(1922 – 1997) se narodil v Kuří u Říčan a když mu bylo čtrnáct let, jeho otec zemřel. Učil se velmi dobře, ale na gymnázium nemohl ani pomyslet, protože jeho maminka by hojako uklízečka na studiích neudržela. Vyučil se retušérem v tiskařském závodě V. Neubert a synovéna Smíchově. V roce 1942 byl totálně nasazen do Německa, odkud utekl na jaře 1944 zpět do Prahya pracoval „na černo“ u firmy FOTO-STYL-DĚTI na Jungmannově náměstí. Emil Fafek byl vášnivý fotograf – samouk. Fotografoval od svých patnácti let dvouokou zrcadlovkou Embirflex a jeho prvními publikovanými fotografiemi se staly záběry havarované tatrovky na Plzeňské ulici v Praze,poblíž místa, kde bydlel. Avšak zásadní fotoreportérskou výzvou byly pro něj dny Pražského povstání v květnu 1945, které odstartovaly jeho profesionální fotoreportérskou dráhu. Bohužel o mnoho záběrů přišel, když ho při požáru Staroměstské radnice zastavila v Celetné ulici hlídka povstalců a donutila ho filmy osvítit. Přesto v prvním čísle nově vzniklého deníku Mladá fronta, který vyšel již 9. května 1945, se dvě jeho fotografie objevily. Třiadvacetiletý Emil Fafek přijal záhy nabídku stát se kmenovým fotoreportérem Mladé fronty a zůstal pak tomuto deníku věrný přes čtyřicet let.
Za dobu svého celoživotního působení v Mladé frontě se stal Emil Fafek (kolegové ho nazývali Fafča) obrazovým kronikářem poválečného vývoje naší země. Kromě Pražského povstání zachytil únorový komunistický převrat v roce 1948, budovatelský elán na stavbách mládeže, výstavbu těžkého průmyslu, socializaci venkova, světové festivaly mládeže a studentstva počínaje pražským v roce 1947 či všechny spartakiády na Strahově. Dokumentoval také srpnovou okupaci v roce 1968 a pohřeb Jana Palacha, ale tyto snímky byly zveřejněny až po listopadu 1989. Jako fotoreportér – deníkář zachycoval samozřejmě nejen všední zpravodajské události, ale i absurdity a humorné situace, jaké život nikdy nepřestává psát.
Nicméně jeho největší vášní bylo fotografování sportu. Sám byl sportovně založený, a než nastoupil do deníku, hrál ping pong, házenou, tenis a projezdil na kole celou republiku. Jeho patrně nejznámějšími sportovními snímky jsou fotografie Emila Zátopka, mapující nejen jeho sportovní dráhu, ale také jeho osobní život. V knize Emil Zátopek a sport objektivem Emila Fafka a jiných(2001) je dokonce označován za letopisce Zátopkova života a kariéry.
Profesně bylo jeho nejvyšším oceněním třetí místo v soutěži World Press Photo 1964 v kategorii Sport za snímek Schroifova specialita, na němž zachytil brankáře Slovanu Bratislava při neobvyklém zákroku. Kromě atletiky a fotbalu fotografoval i hokej, basketbal, dostihový sport, stolní tenis, krasobruslení, ragby, gymnastiku či tenis. Společně se svým redakčním kolegou Emilem Pardubickým se stal čelním představitelem poválečné sportovní fotografie v Československu.
V roce 1985 vydala Mladá fronta jeho monografii Emil Fafek / 40 let fotoreportérem, kterou připravil společně s redakčním kolegou Ondřejem Neffem. Úvodní text popisuje Fafkovy nelehké životní a fotografické začátky, přičemž uvádí i jeho slova o nutnosti fotoreportéra „být ve střehu“. Nejde jen o pohotovost zaznamenat vrcholný okamžik zajímavého děje. V každém snímku musí být něco, co přesahuje možnosti pouhé pohotovosti a čeho si všimne jen člověk, který citlivě vnímá nenápadné, ale přitom významné okamžiky života.
Fotografický odkaz Emila Fafka ukazuje, že „ve střehu“ byl po celý svůj dlouhý profesionální život a řada jeho fotografií se natrvalo zapsala do historie československé fotožurnalistiky.
Dana Kyndrová, kurátorka
Napsali o této výstavě na:
Maryna Veklynets – Hahlushka
CZ
Maryna Veklynets je mladá fotografka žijící a tvořící v Praze. Do Prahy přišla z malého městečka ze Zakarpatské Ukrajiny, aby se mohla plně věnovat své tvůrčí práci. Ve své fotografii se zabývá aktuálními tématy moderní doby, která se dotýkají jak mladých lidí, tak celé společnosti. Používá módní ateliérovou fotografii k vyprávění příběhů reflektujících problémy dnešní doby, jako je ekologická krize, pokrytectví velkých módních značek a čím dál větší potřeba lidí utíkat do kyberprostoru. I když se zabývá těžkými tématy, její fotografie nás dokážou pohltit silným příběhem a až surrealistickou kompozicí.
Instagram: @hahlushka
„Fotograf je nejjednodušší povolání na světě. Stačí jen zmáčknout spoušť. Nejtěžší věc na povolání fotografa je vytvořit obraz, ke kterému se budete chtít vracet.“
Úzký vztah mezi Ralphem Gibsonem a Leicou trvá již přes šedesát let, kdy si na počátku kariéry zakoupil svůj první fotoaparát Leica M2. Kameru sice musel splácet, ale představovala zásadní roli v tvorbě a realizaci jeho fotografických vizí. Gibsonovi se poprvé dostalo formální výuky fotografie během jeho služby v Americkém válečném námořnictvu, v které následně pokračoval na Institutu Umění v San Franciscu. V letech 1961-1962 asistoval Dorothee Lange, poté mezi lety 1967 a 1968 Robertu Frankovi. Od začátku Gibsonovy tvorby byl jeho styl jasně vymezen skrz jeho grafické kompozice a charakteristické černobílé kontrasty. Gibson se záhy odklonil od aspirace stát se fotožurnalistou. Po přesunu z Los Angeles do New Yorku v roce 1966 pracoval pár měsíců ve „zkušební době“ ve fotografické agentuře Magnum, záhy si však uvědomil, že „komerční fotografie není mým osudem“. Soustředil se na nalezení vlastního autonomního vizuálního jazyka. K tomuto období dodává: „Moje tvorba se změnila. Už mi nešlo o dokumentování nebo zaměřování se na podstatu člověka, moje tvorba se stala více surreální, až nakonec vyústila v moji první knihu The Somnambulist.“ Kniha, kterou vydal v roce 1970 vlastním nákladem se stala průlomem. Nejen finančním, ale také reputačním – Gibson si získal respekt nejen jako fotograf, ale i vydavatel. V následujících letech se Gibson dále zaměřuje a rozvíjí svoji schopnost unikátní představivosti a práce s obrazem. Jeho motivy publikované nakladatelstvím Lustrum Press v řadě fotografických publikací se záhy staly ikonickými a inspirujícími pro řadu dalších fotografů. Gibsonova tvorba reprezentovala perfektní příklad přerodu americké fotografie sedmdesátých let, svojí více individualistickou a méně fotožurnalistickou či dokumentární perspektivou, ústící v chápání fotografie jako uměleckého média. Gibson byl věrný analogové fotografii po mnoho let. To se změnilo, když v roce 2013 poprvé použil Leicu Monochrom. „Od té doby jsem film nenavinul. Mé fotografie jsou stále odrazem mé vize. Jsou stále stejné – přesto odlišné,“ říká Gibson. Jeho čísté, graficky perfektně komponované obrazy, často focené zblízka, jsou pro Gibsona charakteristické a hned rozpoznatelné. Působí abstraktně, ale vždy jsou alespoň zčásti spjaté s realitou. Gibsonův tvůrčí záběr čítá precizní studie zátiší, surreální kompozice, spontánní scény z ulice i nádherné akty. Tajemné i plné emocí, jasně rozeznatelné, analogové či digitální, černobílé nebo méně často barevné; během své dlouhé kariéry Ralph Gibson vytvořil mnohovrstevnatou a podněcující kolekci fotografií, za kterou byl v roce 2021 uveden do Leica Camera Síně slávy.
Ralph Gibson se narodil 16. ledna 1939 v Los Angeles. Ve fotografii se vzdělal během jeho služby v Americkém vojenském námořnictvu a mezi roky 1960 and 1962 v následných studiích na Uměleckém Institutu v San Franciscu. Pracoval jako asistent např. pro Dorotheu Lange a Roberta Franka. Gibson se zapsal do historie fotografie založením nakladatelství Lustrum Press (v roce 1969). Nakladatelství vydalo 40 monografií a četná kompendia, prezentovalo významné práce i dalších fotografů. Ralph Gibson je zastoupen ve sbírkách většiny významných privátních i muzejních sbírek. Jeho tvorba je vydávána mezinárodně a Gibson byl oceněn četnými cenami, včetně Leica medaile excelence v roce 1988 a Francouzským národním řádem Čestné legie. Žije v New Yorku.
www.ralphgibson.com
Beseda s autorem Jaroslavem Pulicarem a kurátorem výstavy Tomášem Pospěchem o fotografiích Jaroslava Pulicara a lidsky nebo názorově spřízněných autorů jako jsou Pavel Dias, Vojtěch Dukát nebo Josef Koudelka.
Beseda s Jaroslavem Pulicarem se bude konat v pondělí 16.května od 18 hodin v Leica Gallery Prague. Prosíme o rezervaci míst předem na e-mailu post@lgp.cz
