Založení nadace je pro mne zhmotněním mého neustálého obdivu ke svobodnému projevu fotografického umění, a to v jeho jedinečném zázraku zastavení času pro jeho budoucí poselství. Současné přesahy fotografického média jsou kotvou, která mění čas a vytváří prostor pro jeho uchopení. Nadace je otevřenou platformou pro růst nových myšlenek prostřednictvím nezištné podpory všech těch, kteří cítí umění, jako život samý.
Milota Havránková
Milota Havránková (*1945) patří k první československé generaci vysokoškolsky vzdělaných profesionálních fotografů, kteří absolvovali koncem 60. let minulého století obor výtvarné fotografie na pražské FAMU. Pro její tvorbu je příznačná pestrost technologických a myšlenkových přístupů a široký záběr uměleckých disciplín, od designu přes monumentální fotografii ve veřejném prostoru, inscenovanou volnou fotografii, až po experimentální film. Na uměleckou scénu vstoupila koncem 60. let minulého století, kdy se v kontextu československé fotografie objevila mladá generace tzv. fotografické nové vlny, projevující silný despekt k žánrovým a formálním tradicím nebo sociálně, či dokonce politicky angažovaným tématům. Způsob její práce, který krystalizoval mimo hlavní dobové proudy fotografie, soustavně demonstruje fascinaci inscenovaným obrazerm a experimentem s nesourodými a nekonvenčními technikami. Mimořádně inspirativní je především autorčin nadčasový postoj k otázce vnitřní umělecké svobody, a to i v kontextu technologického pokroku. Ve své tvorbě vždy vědomě překračuje hranice média fotografie, filmu a videa, čímž anticipuje nutnost promlouvat vícerými paralelními jazyky k mediálně stále gramotnějšímu publiku.
Všechny tyto tvořivé přístupy se následně propsaly především do její pedagogické práce. Roku 2006 získala titul profesorky v oboru volné umění. Více než čtyři dekády působila na významných českých a slovenských uměleckých školách (SŠUP Bratislava, VŠVU Bratislava, FAMU Praha, AU Banská Bystrica, ADI Praha), kde výrazně přispívala k formování klíčových aspektů paralelního vnímání média fotografie a aktuálního vizuálního umění. Svým tvořivým přístupem iniciovala vznik Slovenské nové vlny; skupiny mladých fotografů, kteří výrazně ovlivnili postmodernistickou línii československé fotografie od 80. let minulého století do dnes. Za svoji mimořádnou uměleckou tvorbu a pedagogickou činnost získala několik významných ocenění, například Křišťálové křídlo v kategorii výtvarné umění (2007), Cenu profesionálních fotografů SEDF – Osobnost roku 2014 nebo Cenu Nadace Tatra banky za umění (2016).
Výstava „Tekuté písky“ jsou druhým výstavním projektem Nadace Miloty Havránkové. Vybraní umělci představují generačně šířeji rozloženou linii specifického tvořivého přístupu k fotografii. Tématem výstavního projektu, které jednotliví autoři zpracovávali bylo téma vyrovnání se s prožitou bolestí či zraňující osobní zkušeností, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých.
Anna Vartecká, kurátorka
Pro výstavu Tekuté písky je charakteristická generačně šířeji pojatá linie specifického tvořivého přístupu k fotografii, ve které je zřejmá jak její principiální blízkost s jinými vizuálními médii, tak současně i její ohromující formální vzdálenost. Vždy je jí ale vlastní vysoká estetická, výrazová a obsahová synergie, vycházející z tohoto intermediálního spojení. Tvorba Martina Štrby, Martina Kollára a Ester Sabik z posledního období krouží kolem nedávno prožité bolestné nebo jinak zraňující osobní zkušenosti, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých. Bolest (ať už psychická nebo fyzická) souvisí nejen s našimi osobními životy, ale i se společenským prostorem a časem, do kterého naše životy spadají. Toto téma je v umění přítomno od nepaměti, protože souvisí přímo s naším bytím. Dát bolesti smysl je jednou z nejpřirozenějších tužeb člověka a lidská tvorba je jednou z možností, jak s ní rozvinout konstruktivní, nadindividuální rozhovor. Někdy poetický, jindy surreální nebo až téměř metafyzický potenciál takto iniciované tvorby, často postrádající jakkoliv vysvětlitelnou racionalitu, najednou odkrývá hlubší smysl, který byl do té doby mimo naše senzorické a referenční pole. Tekuté písky jsou možná dočasně nestabilním prostorem. Ten nám ale připomíná naši společnou zakořeněnost v mezilidských vztazích, ve kterých nejsme izolovanými a autonomními subjekty, ale koexistujícími bytostmi v sítích sociálních a přírodních souvislostí. Ne vždy je dokážeme vysvětlit, nicméně jsme jimi neustále fascinováni.
Výstava je v pořadí druhým projektem Nadace Miloty Havránkové (založené v roce 2021). Dle jejího nadačního konceptu je zaměřen na podporu prezentace fotografické tvorby nejen etablovaných, ale i začínajících autorů (autorek).
Anna Vartecká, kurátorka
Martin Štrba (*1961) je významnou, vpravdě multižánrovou osobností současného evropského filmu. A i když je veřejnosti možná více známé jeho kameramanské působení ve filmu a tvořivá filmová spolupráce s polskou režisérkou Agniezskou Holland, výjimečná je i jeho fotografická tvorba. Neustálou vnitřní potřebu přepisovat slova nebo těžce verbálně uchopitelné pojmy do obrazů či obrazových schémat výrazně iniciovala a cestou výtvarné imaginace následně formovala slovenská fotografka Milota Havránková. Pod jejím vedením vystudoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, následně absolvoval katedru kamery na pražské FAMU. Je jedním z představitelů tzv. Slovenské nové vlny, která v 80. letech minulého století nastoupila s postmodernisticky blasfemickou, inscenovanou fotografií, bourající mnohá společenská tabu. Stejným způsobem vznikl i jeho režisérský debut, celovečerní dokumentární film (Vlna vs. břeh, 2014), formálně zpracovaný do obrazové eseje, zaměřující se právě na tento fenomén. Martin Štrba často zaměřuje svoji pozornost na osobní narativ a na bytostně základní hodnoty lidského bytí, jako je láska, důvěra, blízkost a přátelství. Vychází při tom z odžité i viděné reality, její stavební obrazové kameny ale přetváří prostřednictvím média fotografie do nových, významově ambivalentnějších a komplexnějších schémat. Jeho život nedávno hluboce poznamenala bolestná ztráta syna Šimona. Cyklus asociativně působících fotografií Z prázdna do prázdna je v určitém smyslu obrazovým záznamem metafyzicky vedeného dialogu vnitřního hlasu otce a vzpomínek na syna, které mu po něm zůstaly, jen zprostředkovaný fotoaparátem.
Martin Kollár (*1971) dnes již mezinárodně etablovaný slovenský kameraman a fotograf vnáší do kontextu současné evropské dokumentární tvorby mimořádně důležité obsahové i formální podněty. Intuitivně i cíleně nachází témata, která vždy pozoruje neobvyklým prizmatem svého pohledu. Rozšiřuje vlastní fotografické přístupy o režisérské strategie, používá svérázný humor, hraničící s asociativní ironií. Formát dokumentu neustále nutí překračovat vlastní tradice i formální meze. Různé aspekty kulturní, společenské i politické absurdity naší doby aranžuje do kulisových obrazových schémat, nicméně současně je přirozeně nachází i v realitě. Kombinace autorského preparování a režírování nalezených banalit s principy magického realismu dodává jeho fotografiím narativní a spektakulární výraz. Jednou dystopická, jindy groteskně inscenovaná místa, ve kterých se člověk objevuje pouze jako sekundární komparz, vykonávající příkazy významově nadřazeného prostředí, jsou poznamenané jeho kultivovaným filmovým viděním. Jindy je zase člověk v jeho fotografiích bizarní bytostí, která uvízla v pasti trapnosti a nepatřičnosti.
Výběr fotografií z nedávno publikované fotografické knihy After však vykazuje diametrálně odlišné tematické ukotvení, jakkoliv zůstává jeho vizuální jazyk podobně rafinovaný. Dne 31. srpna 2019 předčasně ukončila vlastní život autorova životní partnerka a spoluautorka připravovaného filmu Letopis. Ostrá čára, která tímto rozdělila jeho život na jasně definované „před“ a nejasné a zraňující „po“, výrazně ovlivnila perspektivu vnímání vlastní minulosti a přítomnosti. Časovou i obsahovou logiku rozsáhlého archívu fotografií, které na společných cestách pořizovali, začal znovu zpracovávat. Nacházel staré a vytvářel nové souvislosti, jako by v tomto novém, stále tekutém písku nalezl způsob, jakým může nadále komunikovat sám se sebou, s ostatními i s někým, kdo zde již není.
Ester Sabik (*1994) je mladá autorka, která se zaměřuje zejména na analogovou fotografii. S tímto médiem ale pracuje komplexně, otevřeně a prostupně. Snaží se o jeho nepřetržité prorůstání s objektem, site specific instalací i performancí tak, aby do svých obrazů vnesla plastickou a zároveň ambivalentní stopu přítomného prožívání osobní zkušenosti a každodennosti. V její tvorbě jsme konfrontováni s jedinečnou křehkostí bytí, něžnou i existenciální poetikou a symbolikou odkazující k naším společným archetypům a kořenům, k fundamentálním veličinám, jako jsou světlo, čas a hmota. Její autorská technika TOgrafie spočívá ve spojení malířského, organického a analogového fotografického obrazu, který na světlocitlivém podkladu vytváří plesnivějící ovoce a zelenina. Magie takového obrazu spočívá v jeho časoprostoru, v prorůstání lidského a přírodního světa, ale i v komunikaci racionální a intuitivní části lidského bytí. Jazyk fotografie umožňuje zážitek v kvalitě světla a ve sběru v čase. Ať už se jedná o osobní mikročas v inscenovaném subjektivně-lyrickém fotografickém formátu, o pračas zachycený v křehkých objektech z přírodnin, nebo o bezčasí v živém prostředí a rituálních, vícesmyslových performancích. Nejdůležitějším aspektem její tvorby je neustálá snaha o zpomalení a naladění diváka směrem k jeho vnitřnímu asociativnímu vnímání.
Účelem skupiny “StreetPhoto není jen cvak z ulice“ je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace… Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet. Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.
Autory fotografií jsou:
Hana Fialová, Pavel Dufek, Tomáš Horák, Lenka Krejčová, Ondřej Novák, Albert Pich, Lenka Zavadilová, Jiří Rošer, Gabriela Trousilová, Tomáš Horák, Michal Jedlička a Petr Palarčík
Srdečně vás zveme na výstavu málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly (1931 – 2021) z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Inspirován tvorbou Henriho Cartier-Bressona byl Aulehla předchůdcem a zakladatelem žánru pouliční fotografie (street photography) u nás.
Výstava přináší reprezentativní výběr obsáhlé a poměrně málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Rozsáhlá tvorba autora, kterou lze přirovnat k osobnímu fotografickému deníku, čítající odhadem 80 tisíc snímků, je unikátním souborem zachycujícím druhou polovinu 20. století v Československu bez všudypřítomné autocenzury, tendenčního nebo propagandou zmanipulovaného pohledu na obyčejného člověka, žijícího sice v mírovém, ale současně nesvobodném a po roce 1968 i okupovaném socialismu.
Fotografie z vernisáže:
8. prosince máme z důvodu soukromé akce od 13:00 zavřeno.
Děkujeme za pochopení a přeje hezké Vánoce.
Klid před bouří – Jak jsme žili za normalizace | fotografie ze 70. a 80. let
Srdečně Vás zveme na křest knihy do Leica Gallery Prague, který se koná v pondělí 28.11.2022 od 18 hodin.
Paralelně s výstavou připravil Jaroslav Kučera ve svém nakladatelství JAKURA stejnojmennou knihu, která bude pokřtěna v rámci tradičních pondělních besed v Leica Gallery Prague. Knihu bude křít autor fotografií s autory textového doprovodu Danielou Mrázkovou a Dušanem Veselým.
Kniha vychází v česko–anglické verzi v nákladu 800 kusů. V této publikaci, kterou si můžete v Leica Gallery Prague prohlédnout a zakoupit za 1199,-Kč, je pro Vás připraveno celkem 276 kusů černobílých fotografií s textovým doprovodem a vzpomínkami samotného fotografa.
Kapacita galerie je omezená, na besedu je nutné se přihlásit přes mail: post@lgp.cz
Zveme Vás na besedu fotografa Petra Klimpla, doprovázeného Josefem Mouchou.
Motivací fotografií brněnského psychiatra a psychoterapeuta Petra Klimpla (1956) se stal zájem o současníky. V trvalou hodnotu proměnila jeho pozorovací talent monografie nakladatelství Mushroom on the Walk. Estetickou funkci umění přesahuje tím, že svědčí nejen o autorovi, nýbrž zejména o soudobé společnosti. Vyvrcholila-li 80. léta zlomem obecných a kulturních dějin, představují starší vrstvy Klimplovy bilance vzkazy z éry konce komunistického panství. Sekundovat projekci tuzemských reálií i jejich autorskému výkladu bude autor knižní předmluvy Josef Moucha.
Na besedu je nutné se přihlásit přes mail: post@lgp.cz nejpozději do 12:00, 20.11.2022, kvůli omezené kapacitě galerie.
Přijďte se zúčastnit besed v rámci FotoŠkoda festivalu k nám do Leicy !
Můžete se těšit na Manfreda Baumanna, Jindřicha Štreita anebo na Jaroslava Kučeru, který je autorem naší aktuální hlavní výstavy.
V rámci FotoŠkoda festivalu vystavujeme v naší galerijní kavárně Leica ambasadora Manfreda Baumanna.
Manfred Baumann (*1968) je rakouský fotograf, který díky své profesi procestoval celý svět a setkal se s řadou známých osobností. Působí i v Hollywoodu, kde se stal významným portrétním fotografem herců. V kavárně Leica Gallery Prague vám však předkládáme diametrálně odlišnou sérii jeho fotografií, než se kterou bývá Baumann obvykle spojován a za kterou získal uznání. Právě se máte možnost seznámit s druhou, neprávem méně známou stránkou Baumannovy práce. Fotosérie Life je série momentek bez jakéhokoliv aranžmá, vyprávějící životní příběhy fotografovaných. Žijeme totiž v době, kdy jsme permanentně bombardováni takzvanými ideály krásy, kterých téměř nikdo nemůže dosáhnout přirozenou cestou. Kdokoliv, kdo chce udržet krok, si musí nechat něco vysát nebo vyštípat, pod kůži vpravit silikon a skrýt svou přirozenost za vrstvu make-upu. Všechny tyto procedury z nás mají dělat věčně mladé a skrýt realitu. Manfred Baumann se však v tomto svém fotografickém cyklu vydává jiným směrem. Směrem, kdy se snaží zachytit onu tvrdou realitu tváří s vráskami, bez úprav, v kterých jsou vyryty životní příběhy a osudy lidí, kteří jsou na tomto světě téměř 100 let. Manfred a Nelly Baumannovi objížděli domovy důchodců a pustili se do sbírání příběhů těchto lidí. Nelly Baumannová pomocí rozhovorů získala unikátní sbírku příběhů, které fotografie výrazně posilují a velmi dobře ji doplňují.
Manfred Baumann má u nás v rámci FotoŠkoda Festivalu přednášku si ho poslechnout 9.11. ve středu. Odkaz na program festivalu
Srdečně Vás zveme na vernisáž výstavy Jaroslava Kučery | Klid před bouří.
Vernisáž uvede sám autor a kurátorka Daniela Mrázková.
Začátek vernisáže je v 19:00 3.11. 2022.
Těšíme se na Vás!
Jaroslav Kučera (*1946) patří mezi špičkové fotoreportéry a dokumentaristy, jejichž snímky dokáží samy o sobě vyprávět příběhy. Stačí jim k tomu obraz, slova nejsou nutná. Jenže Kučera má navíc výjimečný dar: dokáže své fotografie doprovodit osobním vyprávěním, vzpomínkami a postřehy, což příběhy zachycené na snímcích ještě umocňuje a dává jim zcela nový rozměr. Kniha Klid před bouří je i díky této autorově schopnosti výjimečným dokumentem, který zachycuje realitu života za bývalého režimu. Bez nostalgie a bez retro patosu ukazuje, jak se žilo za normalizace štamgastům z hospod čtvrté cenové, svůdně krásným dívkám na strahovských kolejích, pražské kavárenské bohémě i lidem čelícím šedivé a stísňující každodennosti.
Tomáš Vocelka
Výstižnější název pro své fotografie z oněch dvou desetiletí tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.
Klid před bouří
Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví… Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.
Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.
Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.
Vernisáž výstavy se uskuteční 3.11. v 19:00.
Tomáš Pospěch, Jiří Siostrzonek a Zdeněk Lhoták budou diskutovat společně s účastníky nejen o fotografiích z cyklu „Spartakiáda“ posledního jmenovaného, které i po 45 letech vzbuzují značně rozdílné emoce.