Vratislav Beleni se narodil roku 1985 v Děčíně. K fotografii se dostal postupně a poměrně později, někdy během roku 2021. V začátcích tíhnul ke krajinné fotografii, ale postupně ho pohltila svým životem ulice, kdy jeho zájem směřoval stále blíž k člověku.

V roce 2024 se stal aspirantem VERUM PHOTO, kde začal postupně rozvíjet svůj autorský přístup k fotografii. Nyní se výhradně věnuje dokumentární fotografii s důrazem na autenticitu a lidský rozměr. Ve fotografii vyhledává obyčejného člověka na periferiích měst a vesnic, kde zkoumá jeho vztah ke společnosti a prostředí. Největší sílu dokumentární fotografie spatřuje v její schopnosti vyprávět příběhy.

Kovářovo Tao

V kovárně nedaleko Českého Brodu mistr Petr Brožek kove plátovou zbroj. Je kuta v úctě k tradici a postupům, známých stovky let. Každý úder je předem promyšlený a nejde vzít zpět.

Soubor představuje kováře Petra Brožka z Přehvozdí, specialistu na výrobu platnéřské zbroje. Díky své preciznosti a úctě k tradičnímu řemeslu je vyhledávaný po celé Evropě. Fotografie zachycují proces výroby části zbroje, kované od února do června 2025.

Pro úspěšného českého architekta Pavla Nasadila je fotografie životní vášní, niternou radostí ba potřebou, jíž účinně vyvažuje svazující pravidla a kolektivní povahu své profese. Fotografie mu totiž dává volnost osobního přístupu k tématu, možnost hlubokého citového prožitku i šanci zachycovanou realitu významově daleko přesahovat, což se výrazně podílí na mimořádné působivosti všech jeho dosavadních tematických projektů, zásadně zaměřených na člověka a jeho životní prostředí. Ať jde o mladé vězně v Západní Africe, život v oblasti Donbasu či svéráznou atmosféru londýnské čtvrtě Soho, a další.

Delta je výsledkem Nasadilových cest do delty řeky Mississippi a jejího širokého okolí – míst, kde se rodil blues, který ovlivnil styl a životní dráhu dlouhé řady velkých hudebníků včetně Louise Armstronga, Duke Ellingtona, ale i Elvise Presleyho, a kde dodnes pulsuje duch amerického Jihu. Podivuhodný duch zahrnující pohnuté dějiny formované původními domorodými obyvateli, evropskými přistěhovalci, především však stovkami tisíc zotročených Afričanů a jejich hudby coby výrazu jejich životního pocitu.

Fotografie Pavla Nasadila zachycují, jako vždy, život obyčejných lidí, krajinu i kulturu tohoto jedinečného regionu a tvoří emocemi nabitou vizuální esej či dokonce báseň o místě, které je spíš stavem mysli než pouhou geografickou oblastí.  Člověku se maně dokonce vkrádá na rty známé rčení klasika české fotografie Josefa Sudka, když se mu sešly okolnosti pro mimořádné snímky: „A hudba hraje…“

Daniela Mrázková, kurátorka

Nejel jsem cíleně dokumentovat deltu řeky Mississippi. Začalo to spíše jako tiché směřování k místu, o kterém jsem do té doby slyšel jen v bluesové hudbě, příbězích a v podtónech americké historie.

Delta není jen pás země podél řeky; je to rytmus, stín, vzpomínka přenášená časem. Překračoval jsem hranice jednotlivých států sem a tam, bloumal jsem skrz Mississippi, Louisianu, Arkansas, Tennessee, Alabamu a Kentucky. Projížděl jsem městy i malými obcemi, pátral po stopách příběhů, historických i současných, vyslovených i těch beze slov.

Potkal jsem obyčejné lidi, kteří mě přijali do svých životů — muzikanty, rolníky, kazatele, farmáře, lidi s domovem i bez domova. Fotografoval jsem gospelové zpěváky na nedělních mších zalitých ranním světlem, opuštěná nároží ve městě, farmáře obědvající v krámech na vesnici, pohřební průvody a rozlehlé krajiny, které působily zapomenutě a věčně. Každá další cesta prohlubovala můj pocit, že nefotografuji jen místo, ale jeho ducha.

Pavel Nasadil

Pavel Nasadil (Česká republika, 1975) je architekt a fotograf samouk zaměřený na dokumentární tvorbu. Ve své práci se dlouhodobě věnuje příběhům marginalizovaných skupin a jednotlivců. V poslední době se začal věnovat deníkové tradici osobního dokumentu a rozvíjí vlastní přístup k jednotlivým snímkům i uceleným příběhům.

V roce 2018 získal ocenění Czech Press Photo za cyklus Awaiting Trial z nápravných zařízení pro mladistvé v Sierra Leone a ve stejném roce byl vybrán do Nikon NOOR Academy Masterclass v Budapešti. V roce 2020 obdržel Maghreb Photography Award za nejlepší projekt mimo oblast Maghrebu. V roce 2024 se stal finalistou soutěže Goma Awards, v roce 2025 získal třetí cenu Goma Award.

Je zakladatelem projektu World Documentary Photography in Prague, který zve výrazné osobnosti dokumentární fotografie na krátkodobé rezidence. Dosud se projektu zúčastnili Jan Grarup, Paolo Pellegrin (Magnum Photos), Pep Bonet, Viktor Kolář a Markéta Luskačová.

Daniela Mrázková (Česká republika, 1942) absolventka filozofické fakulty, odborná publicistka, šéfredaktorka časopisů Revue fotografie a Fotografie-Magazín, je autorkou a spoluautorkou 26 knih o fotografii a fotografech vydaných doma a ve světě, kurátorkou více než pěti desítek souborných fotografických výstav prezentovaných v řadě zemí. Kurátorovala rovněž přelomovou mezinárodní výstavu „Co je fotografie“ uspořádanou v Praze u příležitosti 150.výročí vynálezu fotografie, která na půldruhém tisíci originálů ze sbírek celého světa prezentovala vývoj fotografie od objevu po současnost a vůbec poprvé zařadila do vývojových souvislostí práce střední a východní Evropy.  Je i autorkou filmových a TV dokumentů o fotografii, držitelkou ceny Kodak Fotobuch v Praze, členkou mezinárodních porot (World Press Photo, Pictures of the Year a dal.). Je zakladatelkou soutěže Czech Press Photo a po 20 let organizátorkou jejích výstav. V posledních letech mj. kurátorovala objevné retrospektivní přehlídky Osudové chvíle Československa – obrazový příběh století a Rok 1989 – Pád železné opony, představující drama konce komunismu v zemích střední Evropy.

WEB ČT ART

Události v kultuře ČT

Týden v kultuře ČT

Některé věci jsou tak zjevné a samozřejmé, že je přestáváme vnímat. Jednou z nich je zásadní význam takzvaného „obyčejného života“. Už jen to slovní spojení, které jsme si sami vytvořili, v nás upevňuje pocit, že jde o něco nevýznamného. Vždyť co může být podstatného, zajímavého a hlubokého na něčem „obyčejném“? Jenže – bez toho obyčejného života, který je základem všeho, by nebyly žádné velké momenty, historické milníky a okamžiky rozhodující o dalším běhu dějin.

Fotografie Josefa Husáka, řazené k subjektivnímu dokumentu, se právě onen zdánlivě obyčejný život a jeho skutečnou neobyčejnost snaží zachytit. Na první velmi letmý pohled by snad někomu mohly připadat jako „obyčené“ obrázky z ulic. Jenže nejde o pouhé dokumentační zrcadlení skutečnosti v duchu: tak to tehdy vypadalo a takoví jsme tehdy byli.  Je za nimi něco víc. Snaha dobrat se k podstatě, k tomu, co se skrývá za viditelným. „Vždy mě lákalo spíš to, co je za kulisami, za hlavním dějem. Z pohledu fotky je to podle mě obvykle zajímavější,“ říká Husák.

Autor často pracuje s jemným humorem, vizuálně překvapivými momenty a neobvyklými kontrasty mezi situacemi i mezi objekty a hrdiny snímků. Typické jsou pro něj také mnohovrstevné kompozice obrazu: v jednom záběru k sobě klade několik zdánlivě nesouvisejících dějů.

Je v tom autorova záměrná hra s divákem. Obvykle totiž čekáme – a jsme k tomu vedeni – že pokud jsou v obraze společně zarámovány objekty či osoby, mají k sobě také nějaký přímý vztah. Jinak by přece nebyly zobrazeny spolu. Jenže co když tento předpoklad tak úplně neplatí? Mozek začne hledat vztahy i tam, kde na první pohled nejsou, rozběhne se fantazie, člověk do obrazu vnáší svou interpretaci a vytváří vlastní příběhy. „Snažím se o to cíleně, jsem rád, když fotografie nutí diváka nějak ji číst,“ říká Josef Husák, který má dar podobné momenty vidět a zachytit.

Většina fotografií uvedených na této výstavě vznikla v rozmezí let 1984 až 2025 v ulicích Prahy, některé však také v Paříži, v Londýně či třeba v Berlíně. Město a jeho obrazová poetika Josefa Husáka přitahovaly od počátku. „Jsem rodilý Pražák, jak se říká odkojený Vltavou,“ vysvětluje a dodává, že město a ulice jsou pro něj přirozeným prostředím. „Přírodu mám samozřejmě rád, ale cítím se tam spíš jako na návštěvě,“ říká.

Proto ho to kdysi také, jako člena vinohradského fotoklubu, netáhlo ke krajině, zátiším či aktu, ale k dokumentu. Zcela logicky pak stál u počátků fotografické skupiny Město (1983), které dal jméno další milovník města a lidí v něm, fotograf František Dostál.

Mnoho snímků z Husákovy volné tvorby vzniklo v době, kdy už byl profesionální firemním fotografem, zaměřujícím se především na architekturu, dokument a reportáž. Dělal tuto práci třicet let, přesto ho to vždy táhlo do ulic: po focení v práci fotit ještě pro sebe.

„Je to můj způsob relaxace, přináší mi to naplnění a pocit, že tady snad nejsem úplně k ničemu. A že možná vytvářím něco, co by snad mohlo někoho oslovit,“ říká.

Tomáš Vocelka
novinář a fotograf