Velká výstava oficiálních i neoficiálních fotografií občana i prezidenta Václava Havla z let 1969-2003. Autory fotografií jsou Karel Cudlín, Bohdan Holomíček, Jiří Jírů, Alan Pajer, Oldřich Škácha, Pavel Štecha a Jan Třeštík.

V červnu 1967 proběhly druhá arabsko-izraelská válka a Sjezd svazu československých spisovatelů; Václav Havel zde mluvil o nových fasádách na pražských domech s obavou, aby se nestaly iluzí, že všechno klape, když (jak jsme se tenkrát domnívali) neklapalo nic. Na podzim toho roku nám ke všemu v Bolívii zastřelili Ernesta Che Guevaru. Sešel se rok s rokem a lidé by dali kdovíco za to, aby se „neklapání“ z roku 1967 vrátilo. Z krajiny odešel „všední obyčejný den“ a přišly do ní sovětské tanky. Začala normalizace. Páprdové na celém světě si uklízeli před vlastním prahem. Ve Spojených státech, ve Francii i v Německu zmlátili i postříleli studentské křiklouny, a Gustáv Husák vyházel z komunistické strany ty, kteří si mysleli, že uskutečňovali obrodný proces. Nejen to. Neil Armstrong udělal na Měsíci „velký krok pro lidstvo“ a Václav Havel měl své na dlouhou dobu poslední věřejné vystoupení na zahradě Kulturního domu Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Byl červen 1969. Rok předtím spáchal Sirhán Bishara Sirhán atentát na Roberta Kennedyho a rok na to se již do budoucího prezidenta Československé socialistické republiky, České a slovenské federativní republiky a České republiky obulo tehdejší Rudé právo…
Představte si dějiny posledních 35 let – dějiny času, který obkružuje první a poslední fotografii této výstavy – napsané v rytmu, chaosu a nahodilosti prvních jedenácti vět tohoto textu.
Možná by v nich bylo více toho, čemu jsme zvyklí říkat pravda, než v krasopisně uspořádaném slohu.
O muži, který sedával ve vězení, když nás, líné a zbabělé, trápilo, že nejsou banány, byly napsány stovky článků, v nichž byl ostouzen, zbožňován, pohrdán, ceněn, podceňován…
A že jich ještě bude!
Každý, kdo si troufá mít názor na prezidenta Havla, formulovat ho a dát na papír, by si však měl, pokud nechce mlátit prázdnou slámu, přečíst jeho Sebrané spisy. Je to těžké, protože nejsou lehké, ale plyne z nich jedno poučení: vše (dobré i špatné), co si myslíme o V.H., občan Havel na sebe ví a píše o tom se sebeironickou přesností, které ten, kdo jeho život neprožil (a takoví jsme všichni), není schopen.
Jednou byl dokonce velmi přesný v prognóze „o sobě“, když psal o jiném.
Citujeme: „…najednou mi ho bylo líto. Představil jsem si jeho život: celý den musí vidět nesympatické tváře svých strážců, program má jistě bohatý, neustálé schůze, jednání a proslovy, povinnost mluvit s množstvím lidí, pamatovat si je všechny a navzájem je rozlišovat, pořád musí říkat něco vtipného a zároveň správného, čeho by se svět, čekající na senzace, nemohl zmocnit a co by pak nemohl někdo proti němu použít, nutnost neustále se usmívat… Rychle jsem svou lítost potlačil. Řekl jsem si: má, co chtěl. Věděl přece, co ho čeká.“
Takto popisoval disident Havel svůj dojem z pouličního setkání s Michailem Gorbačovem při jeho pražském pobytu v roce 1987.
Historie je jeden velký paradox.
Václav Havel odchází na vejminěk a arabsko-izraelský konflikt pokračuje.
Člověk si asi může dovolit na chvíli přestat, dějiny ne.

Jan Kašpar