Dagmar Hochová
25. 11. 2011 - 8. 1. 2012
Komorní retrospektiva významné české dokumentaristky a reportérky Dagmar Hochové (*1926) se soustředí na stěžejní linii, která provázela celou její tvorbu. Představený výběr připomíná, že byla žákyní Jaromíra Funkeho na Státní grafické škole v Praze, přátelila se s generací, která často rozvíjela podněty surrealismu ve specificky českém pojetí nadrealismu a anatomie zázračna. Její dokumentární i portrétní fotografie i postřehy ze zákoutí ulic byly kořeněny těmito východisky i absurdním nádechem tehdejší socialistické společnosti a Prahy padesátých až osmdesátých let.
Fotografka Dagmar Hochová patří mezi nejvýznamnější české představitele humanistické fotožurnalistiky. Z její tvorby jsou nejvíce známy fotografie dětí a starých lidí, portréty významných osobností, reakce na politické události roku 1968, pohřbů Jana Palacha nebo Jaroslava Seiferta i ze sametové revoluce v roce 1989 nebo také fotografie z cest do Ruska, Vietnamu, Francie, Itálie, Švédska a na Slovensko.
Výstava padesáti fotografií by chtěla ukázat, že tvorbu Dagmar Hochové neformulovala jen humanistická fotožurnalistika, příklad výstavy Family of Man (1955) nebo tvorba Henri Cartier-Bressona, ale také přátelství s výtvarníky a spisovateli, česká surrealistická tradice a atmosféra tehdejší Prahy. Vedle momentních fotografií, které nezapřou zmíněná východiska, jsme se proto pokusili sledovat i nepříliš známou a dosud nevystavovanou linii tvorby Dagmar Hochové. Tato fotografka bezprostřednosti dětského světa, života a vztahů mezi lidmi fotografovala také místa bez lidí, která jsou přesto zaplněna intenzívní lidskou přítomností. Nalezená zátiší zobrazují nejen poezii města, ale odráží také důležité politické události. Blízkost s myšlením Jaromíra Funkeho a dalších surrealistů se může projevovat ve sledování dětských „graffiti“ na dlažbě a zdech pražských domů, propadání kouzlu Matějské pouti v době, kdy bývala ještě na dejvickém Vítězném náměstí, i hledání poetiky ve zdánlivě nevýznamných momentech běžného života.
Tomáš Pospěch, kurátor výstavy
Globus smrti
Osobnosti
1968
Dvojice
Matějská pouť
Vietnam
Vltava
Porta Portese
Síla věku
Deset, dvacet, třicet, už jdu!
Dagmar Hochová (provdaná Reinhardtová) se narodila 10. 3. 1926 v Praze v rodině historika a publicisty, úředníka univerzitní knihovny Karla Hocha. V letech 1942–1943 a s přestávkou, kdy byla totálně nasazena v Pragfilmu na Barrandově opět v letech 1945–1946 studovala Střední grafickou školu v Praze u Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma. Poté, co absolvovala obor kamera na pražské FAMU, pracovala jako fotografka-reportérka na volné noze pro časopisy Vlasta, Kulturní politika, Literární noviny aj. nebo nakladatelství Albatros V letech 1990–1992 byla poslankyní České národní rady.
Celý život se systematicky soustředila na reportážní nebo dokumentární fotografii a portréty. Svými fotografiemi ilustrovala řadu knih. Její tvorba vychází z tradice humanistického fotožurnalismu, soustředila se na systematické zpracování několika základních okruhů (hry dětí, staří, portréty spisovatelů a umělců). Vedle toho vznikaly soubory fotografií z cest (Vietnam, 1961), Paříž (1964), Řím (1965 a 1968), Švédsko (1974), Rusko a Ukrajina. V roce 1989 měla rozsáhlou retrospektivu v Domě U kamenného zvonu připravenou Marií Judlovou. Jednotlivé její projekty mapují především knihy: Deset, dvacet, třicet, už jdu (Kuklik, 1994), Čas oponou trhnul (Kuklik, 1995), Síla věku (Kuklik, 1996), Konec chleba, počátek kamení (Torst, 2001), Deset, dvacet, třicet, už jdu! (Fraktál a Měsíc ve dne, 2009) a retrospektivní publikace Dagmar Hochová (Odeon, 1984) a Dagmar Hochová. Česká fotografka (Torst, 2000).
