Miroslav Hucek
14. 11. 2004 - 23. 12. 2004
Výstava v nových prostorech v Náplavní ulici č.1, naproti Tančícímu domu. I sny se někdy stávají skutečností. Ale cesta za snem patří k té krásnější části hledání a touze po naplnění.
Miroslav Hucek vstoupil do obecného povědomí počátkem šedesátých let. Bylo to v době, kdy se začala prosazovat nová fotografická koncepce. Jejím krédem je láska k člověku a jejím tématem je obyčejný život. Není to reportáž. Fotograf sleduje skutečnost v přirozených podmínkách a nezasahuje do průběhu událostí ani jevů. Vydává zhuštěné svědectví o obecných lidských situacích a životních pocitech. Hovoří o radosti i smutku člověka, o jeho tichém zaujetí i nevázaném veselí, o citu, náladách i prožitku. Na fotografiích se zdánlivě nic neděje, jsou to okamžiky všedního dne. Je to drama všednosti každého z nás, výpověď o lidech, době a městech, kde žijí.
“Soubor Cesta za snem zachycuje naše touhy, přání, sny, které se během lidského života mění. Dominuje mu fotografie s názvem Křídla pana Makovičky, která se pojí s krásným příběhem: pan Makovička měl krámek s pohlednicemi a suvenýry u vchodu do Šternberského paláce v Praze. Je tam taková malá škvírka, do které se vešel on, jeho zboží a také jeho křídla. Pan Makovička se opravdu snažil létat, ačkoli původně tím chtěl na sebe upozornit v době krize po 1. světové válce, kdy se vrátil domů jako poloviční invalida. Lékař mu řekl, že pouze práce na čerstvém vzduchu ho může uzdravit. Nakoupil bambusové tyče, dřevo, plátno a kůži a začal s konstrukcí křídel. Když bylo vše hotovo, s pomocí své ženy se do křídel ustrojil, několikrát mávnul, trochu ho to nadneslo a najednou prý cítíl, že krásně letí a vznáší se ve vzduchu. Tak ohromný pocit to byl, že si umínil něco takového doopravdy vynalézt. Později si dal křídla patentovat. Tehdy o něm napsal Evžen Rošický do novin. Když článek vyšel, všichni chtěli vědět, zda pan Makovička létá a jak daleko. Potom přišli filmaři. V říjnu 1943 odjeli ke stohu slámy v Bohnicích, aby vynálezce křídel z toho stohu skočil, a aby to vypadalo, že skutečně letí. Teprve sedmý pokus vyšel, jenže pan Makovička byl už tak unavený, že si při skoku nalomil páteř. V roce 1972, když jsem se s ním setkal a požádal ho, aby se ustrojil do těch svých zvláštních křídel, která měl vždy ve svém krámku, řekl: “Dnes, kdy je mi už přes sedmdesát, už nemám takovou sílu. Chtělo by to mladého silného a zdravého člověka.” Když pak ale přeci jen s křídly vylezl na malý stolek, báli jsme se, aby ho vítr neshodil. Mám rád snílky a průkopníky. Představte si, že po sedmdesátce si obléknete taková křídla, vyjdete na rampu Pražského hradu, nebudete se stydět za svůj sen a ukážete, jak jste ho chtěli opravdu uskutečnit.”
Miroslav Hucek