Jan Lukas (1915 České Budějovice — 2006 New York, USA) patří k průkopníkům moderní české fotografie a filmu. Fotografii studoval ve Vídni (profesor Rudolf Koppitz), v letech 1936–1938 byl kameramanem v Baťově Zlíně, kde spolu-pracoval s Alexandrem Hackenschmiedem, Elmarem Klosem, Jiřím Lehovcem, Ladislavem Koldou, Karlem Plickou ad.

Ve 30. letech  pracoval pro evropské magazíny jako byl např. Lilliput, Der Sonntag, Wiener Tag, ale i pro Evu a další česká periodika. Roku 1939 se stal členem umělecké skupiny Sedm v říjnu. Proslavil se zejména dokumentárními snímky, ale šíře jeho tvorby sahá od krajinářských fotografií přes reportáže až k portrétu. Během své profesionální dráhy stál u zásadních okamžiků česko-slovenské historie: fotografoval prezidenta Edvarda Beneše v době mnichovské dohody, mobilizaci, nacistickou okupaci, osvobození, nástup komunismu i pade-sátá léta. Z těchto snímků vzešel zásadní soubor Pražský deník 1938–1965. Po emigraci v roce 1965 nesměly být snímky Jana Lukase v Československu publikovány. Tehdy vznikl soubor Italský deník 1965–1966, zachycující deset měsíců v italských utečeneckých táborech. Nejslavnější autorovou publikací je kniha Země a lidé z roku 1946, kterou se zařadil do kontextu evropské humanisticky orientované fotografie.

V roce 1971 získal Jan Lukas americké občanství a začal pracovat na knižním souboru Ostrované, ve kterém dokumentoval život na Manhattanu, v Jeruzalémě, Západním Berlíně a na Tchaj-wanu. V USA se mu podařilo profesně prosadit – vytvářel například obálky pro čtrnáctideník National Review a spolupracoval na televizním programu Firing Line. Dokončil také cyklus New York – Pompeje konfrontující svět zaniklých italských Pompejí s barevnými ulicemi i zákoutími svého domovského města. Roku 1968, jako reakci na sovětskou okupaci Československa, vystavil vlivný Cornell Capa jeho Pražský deník 1938–1965 v newyorském Riverside Museum.