Antonín Kratochvíl
22. 6. 2012 - 9. 9. 2012
Projekt DOMOVINA představuje pestrý průřez dílem Antonína Kratochvíla. Tento světoznámý český dokumentarista strávil většinu svého tvůrčího života jako občan Spojených států amerických, přesto za svou domovinu považuje stále Českou republiku, odkud odešel v sedmnácti letech. V Americe pracoval pro renomované časopisy (např. New Yorker) a za reportážemi odjížděl na „world hot spots“ – místa válečných konfliktů, genocid, revolucí. Vedle dokumentární fotografie se věnoval i portrétu, v jeho portfoliu jsou snímky světoznámých herců nebo zpěváků jako je David Bowie, George Clooney, Liv Tylor nebo Johny Deep. Kurátor Scott Thode vytvořil výběr z těchto typově různých fotografií, které vznikaly v průběhu téměř padesátileté kariéry Antonína Kratochvíla. Hledal a nacházel v jednotlivých projektech otisk pocitů fotografa, který byl nucen odejít z domova a do fotografií promítal svou zkušenost uprchlíka. Celý cyklus je humanistickým poselstvím o ztrátě a znovunalezení domova, o lidské důstojnosti, o cestě Antonína Kratochvíla, který fotografoval na všech kontinentech, ale doma se cítí být v Čechách.
Říkám-li “Domovina”, nemyslím to doslovně. Zajímá mě kontrast mezi konceptem „domova“ a „domovem“ pojímaným jako konkrétní místo. Antonín je poutník bez domova. New York, kde žil, nebyl jeho rodištěm. Ve svém původním domově dlouho žít nemohl, nebo nechtěl. „Domovinu“ chápu jako Antonínovo pátrání po domově, jako hledání smyslu života vytrženého z kořenů. Jako pokus pochopit, jaké to je, když v důsledku války, ekologické katastrofy, náboženství či politiky ztratíte domov. Jako exulantovu pouť životem se šťastným koncem, představovaným fotografiemi Antonínovy rodiny a jeho návratu do Čech.
© Scott Thode, kurátor výstavy
Narodil se v roce 1947 v Lovosicích, kde měl jeho otec fotoateliér. Později jeho rodina žila v Praze. V roce 1967 odešel do zahraničí. Vystudoval Akademii Gerrita Rietveltda v Nizozemí. V roce 1972 odjel do Spojených států amerických, kde fotografoval pro prestižní noviny a časopisy.
V polovině sedmdesátých let se vydal do východního bloku a dvacet let zachycoval život za železnou oponou (také v Československu) i život po jejím pádu. V prosinci 1997 o tom vydal knihu Broken Dream: Twenty Years of War in Eastern Europe (Rozbitý sen: 20 let války ve východní Evropě). Za podobiznu Williama Dafoe dostal v roce 1997 první cenu World Press Photo v kategorii portrétů. V roce 2000 se stal zakládajícím členem Agentury Sedm (VII Photo Agency). Jako žurnalista pracoval na místech válečných konfliktů, zaznamenával i genocidu v Zaire a Rwandě, utečence v Bosně i v Afghánistánu, oběti epidemie AIDS v Zimbabwe a pašeráky drog v Guatemale. V roce 2002 získal cenu World Press Photo v kategorii Hlavní zprávy za snímek obchodníků s narkotiky ve vězení v Barmě.
V posledních letech se Antonín Kratochvíl systematicky věnuje mizející přírodě a kulturám. Za jeden ze snímků – fotografii konžské ženy prodávající maso ulovených zvířat – získal cenu World Press Photo v kategorii Příroda a životní prostředí. V dubnu 2005 vydal knihu Vanishing (Mizející) zachycující ničení přírody, která obdržela ve USA titul nejlepší knihy roku v kategorii dokumentární fotografie.
17. října 2005 získal velmi prestižní americkou cenu Lucie Award 2005, a to v kategorii fotožurnalistiky. Cena je jakousi obdobou filmového Oscara. Jeho práce byly vystavovány v Milánu, Mnichově, Kolíně n. L., Praze, Houstonu, New Yorku, Perpignanu a dalších městech. Jeho fotografie najdete i ve sbírce “Bibliotheque Nationale” v Paříži nebo v Muzeu moderního umění v San Franciscu.
Od roku 2011 žije s rodinou v České republice.
Vlast. Každý člověk má jednu zemi, kde mu nejlépe rozumějí. Pro mě je to Česká republika. Je to k zbláznění, protože moje vlast je mojí součástí a zároveň mě zrcadlí. Vlast je nepřetržitá zkouška. Nepřetržitá sebekritika. Každý den ve svých krajanech potkávám sám sebe. To zvláštní spojení vůní, zvuků a pokrmů. Každá země má jiný pach. Sedím před svým domem na venkově a vdechuji vůni šeříku, jenž byl u nás doma vždycky symbolem jara. Domovina.
Bylo to hledání. Obzvláště v prvních dnech exilu, kdy jediné, co jsem měl, byly vzpomínky. Vracet jsem se mohl teprve poté, co jsem dostal americké občanství. Domovina. Fotografování pro mě bylo léčebnou kúrou. Psychoterapií. Bylo cestou zpět a pokusem postihnout a pochopit sebe sama, svou zemi a místo, odkud přicházím… Svoje pocity jsem mohl ukládat do fotografií. V tom jsem měl štěstí.
Vzpomínám si, jak se mě jeden přítel zeptal, kam jedu. “Jedu domů,” odpověděl jsem. Byl překvapen, protože si myslel, že můj domov je v Americe. To nebylo nic pro mě. Nesnažil jsem se začlenit. Vždycky jsem si byl jistý, že se chci vrátit domů. V letadle nebo v truhle, ale hlavně se vrátit. Řekl jsem ženě, aby mě pohřbila v lese, kam jsem jako chlapec chodil na trampské výpravy.
Někdy jsem tu velmi šťastný, někdy velmi nešťastný. Ale vrátil jsem se a vím už, proč jsem odešel. Chápu, proč jsem musel pryč. Vrátit se domů bylo tak krásné.
© Antonín Kratochvíl
