Tereza z Davle
7. 4. 2011 - 1. 5. 2011
Tereza z Davle, autorka tvořící pod tajemným pseudonymem, nepotřebuje k prezentaci svých tvůrčích kvalit konkrétní jméno ani číslo v telefonním seznamu. Její černobílé umění dokáže mluvit samo za sebe, a to z plných plic.
Ve svém posledním autorském projektu nazvaném Grandhotel rozvinula na poli komorních aktů téma hotelu. Nenechte se zmást zprvu banálním vyzněním této látky. Hotel je totiž ztělesněním intimní atmosféry, symbolem klidného přístavu i vítaného mileneckého úkrytu. Hotel je ženská náruč i klín. Hotel je analogie ke všemu dobrodružství, erotice i lákavému tajemnu.
Proto nás ženy na Tereziných fotkách sledují a svádějí svou něžnou krásou i smyslným glamourem první republiky. Vypravěčem životních příběhů, které se schovávají za charismatickými pohledy žen a dívek jsou samotné stěny hotelu Evropa prosycené svou panoptikálně zašlou slávou. Výjimečný hotel se časem stane legendou stejně jako ženské tělo, které již dávno legendou je. Je osou, kolem které se točí vesmír.
Tereza z Davle své téma naplno využila. V přímočaré jednoduchosti tkví kouzlo a půvab jejích snímků, a to nejen díky užití analogového fotoaparátu a následnému ručnímu nazvětšování každého záběru, které autorka nepochybně bravurně ovládá, ale především díky jejímu oku.
Právě na fotografově „oku“ nejvíce záleží: je-li jeho vidění unikátní, analogová technika dopomůže rozvinout jeho výjimečnost. Pokud unikátní není, nemůže ho analog ani nahradit, ani zachránit a právě tímto faktem Tereza ostře vybočuje z řady autorů, kteří slepě spoléhají, že čistě technické pojetí analogové fotografie je umělecky spasí. Tereza je poctivá ke svému výtvarnému záměru, který zůstává nadřazen veškeré technice, veškerým technologickým objevům a inovacím, neřkuli digitalizaci.
Analog. Před 10 lety by se nad ním nikdo nepozastavil. Dnes to však může působit, jako kdybyste šli po Václavském náměstí se starým telefonem a táhli za sebou kabel. Ten pomyslný kabel, ale spojuje tuto mladou dámu a dvojnásobnou matku s jakýmsi světem, ve kterém platí ještě stará pravidla, zvyky a vlastnosti o kterých se lidem v dnešní hektické a nervózní době může nechat jen zdát.
Tereza z Davle je přirozená, pravdivá, naivní, tajemná a hlavně zábavná. Její fotky nejsou tuctová klišé, ale skutečná vyjádření. Nejsou dokonalé a mnohdy nelichotí akademickým pravidlům aktové fotografie, ale snad právě díky tomu jsou živé a životaschopné. Pro Terezu z Davle, dámu kráčející se starobylým telefonem do Hotelu Evropa, znamená absence akademismu provokující svobodu, která vede k znamenitým výsledkům. Její pohled na svět je pohled objektivem, stačí jen číst v jejích příbězích.
“Cyklus fotografií tvořený v hotelu Evropa nemá pevný koncept. Jediné spojení je právě budova na Václavském náměstí, která mne od půlky devadesátých let fascinovala. Fotografie vznikaly v posledních měsících výhradně na analog a jsou zvětšovány na barytový papír. Na fotografiích vystupují ženy ve věkovém rozmezí 16 až 50 let, často jsou to mé sousedky které jsem oslovila, dále pak baletky, herečky, studentky, servírky…Většina z mých modelek (ne-modelek) s pózováním žádnou zkušenost nemá. Každá z těchto žen mě inspirovala jinak. Nesnažila jsem se tudíž většinu z nich aranžovat do určitého období. Jde o první výstavu tvořenou na objednávku – speciálně pro Leica Gallery Prague.”
Tereza z Davle
