Dvě návštěvy Kuby, mezi nimiž uplynulo téměř dvacet let. Při té první jsem každý den kolem šesté ráno chodila ulicemi, poprvé v životě jsem v ruce držela Nikon, batoh jsem měla nacpaný filmy. A už tenkrát mě oslnilo kubánské světlo. Teplé, kulaté, hřejivé. Netušila jsem, že stejně pěkné uvidím zas až za těch dvacet let. Havana koupající se v ranním slunci je totiž to nejkrásnější, co jsem s foťákem v ruce za celý svůj život viděla. Kuba se za tu dobu změnila. Víc, než jsem čekala. Rozpadla se spousta domů, které byly před lety nesmírně fotogenické a které průvodci svým skupinkám zahraničních turistů neukazovali. Měli pro ně havanské Potěmkinovy vesničky ozdobené třeba cedulkou, že „zde napsal novelu Stařec a moře Ernest Hemingway“. Za tu dobu zchudli snad všichni. Policajti z ulic téměř zmizeli, vlastně už nebylo koho hlídat. Obyvatelé Kuby měli na práci jen to, sehnat na skládkách v centru města aspoň shnilé rajče. Hledali děti i starci. I muži v plné síle, kteří byli bez práce. Tentokrát nás ani nehonili po ulicích tajní. Zmizel strach, nahradila ho naštvanost na současnou vládu a velká nostalgie po mrtvém diktátoru Fidelovi. Ale jedna věc zůstala. To krásné světlo, kvůli kterému ráno vstanete ještě za tmy. Nemůžete jinak.

Fotografie byly pořízeny pro knihu Eduarda Freislera Kubánské tango v rytmu blues, kterou vydala Edice N.