Jindra se ve své knize Charles Bridge pohybuje na tenké hranici mezi dokumentární a stylistickou fotografií s inspirací v pražských výjevech Františka Drtikola. Graficky citlivě a elegantně provedená publikace představuje Karlův most tak jak ho známe, ale nevídáme. Příběh jedné legendární stavby obsahuje pravdivé i lživé příběhy naší historie, otázkou zůstává, jaké scény ze života turistů nebo obyvatelů centra Prahy vytváří právě dnes. Jindra jako nenápadný pozorovatel na zdánlivě anachronické médium filmu loví a úspěšně zachytává momenty lehce bizarní, přirozené, romantické i tragikomické, v každém ohledu spontánní a svobodné – vizuálně komunikuje estetický kontrast mezi moderní dobou a podobou architektury, jejíž stavební kámen byl položen v roce 1357.

„Turisté na Karlově mostu jsou vlastně jeho moderní sochou. Mezi díla Brokoffa a Brauna jsme my přidali davy lidí, které jsou jeho neoddělitelnou součástí. A člověk si musí přiznat, že mu prostě najednou chybí, most není úplný. Raději se bude těšit na brzké vstávání, kterému turisté neholdují, kdy najde most osamocený. Uloupne si pro sebe tu chvíli, protože ji chce, kvůli ní sem přišel. Neurčují ji jiné, temné okolnosti. Samota je něco jiného než prázdnota,“ píše novinář a šéfredaktor týdeníku Respekt – Erik Tabery – v eseji Prázdnota a most, který čtenáři mohou v knize též objevit.

Dle teoretika a historika umění Tomáše Pospěcha je z dnešního odstupu více než tří desetiletí zřejmé, že už během studií na FAMU v 80. letech byl Jan Jindra výraznou osobností české momentní fotografie. „Přitom právě jeho práce v prostředí tehdy jediné české vysoké umělecké školy s výukou fotografie vždy nějak vybočovaly,“ dodává Pospěch k osobnosti fotografa, který následně v 90. letech ještě formou tradiční černobílé momentky zachytil odchod okupačních sovětských vojsk z našeho území – což mj. sugestivně shrnuje kniha Heavy Metal Milovice, jíž Bigg Boss vydal v roce 2016, tedy ve stejné době, kdy pod jeho křídly vyšla také Jindrova kultovní publikace Osmdesátky.

„Zvláštní mi na fotografování na mostě přijde, že to nevydr­žím dělat dlouho. Jaksi nenaplňuji svoji fotografickou normu z jiných projektů. Karlův most je přese všechno stále energe­ticky náročné místo, dlouhé pozorování mne otupuje, ztrácím cit, radost a odhodlání fotografovat. Udivuje mě však, co během dalších a dalších návštěv na mostě zahlédnu, protože v každou denní hodinu tu život běží jinak. (…). Moje fotografování je každopádně zásah do soukromí, ale mám potřebu to celé zachytit a doufám v určitý přesah projektu. Někdy se musím po fotografování omlouvat, že jsem příliš dotěrný, neviditelnost funguje jen chvíli. Jindy se fotografovat neodvažuji, motiv mi uteče,“ svěřuje se ve svém eseji Neviditelný fotograf přímo Jan Jindra, jenž se po revoluci naplno věnoval reklamě a k volné momentní tvorbě se začal znovu obracet až s odstupem let. Teprve projekt Charles Bridge je aktuálně jeho skutečným návratem plnému rozvinutí jeho autorských fotografických přístupů z 80. let.