Mezi námi lidmi je retrospektivní výstava Miloně Novotného (1930 – 1992) k jeho nedožitým devadesátinám. Miloň Novotný, tento klasik české humanistické fotografie 20. století, patří ke generaci ovlivněné legendární výstavou E. Steichena The Family of Man (Lidská rodina). Podobně jako H. Cartier-Bresson fotografoval výhradně černobíle, pracoval zásadně s fotoaparátem Leica a byl představitelem tzv. rozhodujícího okamžiku. Ačkoli v jeho díle najdeme i fotografie zachycující okupaci Československa v roce 1968 či pohřeb Jana Palacha, těžiště jeho tvorby rozhodně netvoří reportáž. Byl fotografickým básníkem všedního dne a jeho snímky dýchají darem vcítit se do situace před objektivem, uměním nahlédnout pod povrch zdánlivě všedních událostí a i smyslem bleskově vyhmátnout ten nejvýstižnější okamžik a detail.

Miloň Novotný pocházel z prosté venkovské rodiny a dětství prožil na Moravě v rodných Štětovicích. Později dojížděl na gymnázium do Prostějova. V oktávě vážně onemocněl plicní chorobou a rok strávil na léčení v Novém Smokovci. V tomto období plném nejistoty, co bude v životě dělat, dostává svůj první fotoaparát a o jeho budoucnosti je víceméně rozhodnuto. Svoji první výstavu uspořádal v roce 1956 v Olomouci. Mladý fotograf neváhal a vypravil se do Prahy za tehdy šedesátiletým Josefem Sudkem a požádal ho, aby mu pomohl s výběrem fotografií a napsal mu doporučení k výstavě. Mezi oběma fotografy se vyvinulo celoživotní přátelství a díky Josefu Sudkovi se Miloň seznámil i s významným fotografickým teoretikem Jiřím Jeníčkem, který v mladém dychtivém fotografovi okamžitě rozpoznal mimořádný talent. V roce 1957 odešel Miloň natrvalo do Prahy, vzal si za manželku půvabnou švadlenu Alenu a začal spolupracovat a publikovat v Literárních a Divadelních novinách a časopisech Divadlo a Kultura. Fotografoval prvopočátky Laterny magiky, dále v Divadle Na zábradlí a s výtvarníkem a přítelem Liborem Fárou vtiskli osobitý a moderní styl i propagaci Činoherního klubu. Publikoval kolem pěti set snímků ročně a většinu honorářů věnoval cestování. Šedesátá léta znamenala pro Miloně Novotného nejplodnější a nejúspěšnější životní období, které vyvrcholilo vydáním dnes již legendární publikace Londýn v roce 1968.

V 70 a 80. letech zanikají jeho téměř mateřské Literární noviny a jeho snímky mizí i ze stránek dalších novin a časopisů. Miloň Novotný je odsunut na vedlejší kolej jako mnoho jiných tehdejších osobností české kultury a ztrácí možnost fotografovat i pro divadlo. Hodně času tráví s rodinou na chalupě v Prysku a právě fotografie prostých venkovanů z této vesnice na severu Čech tvoří těžiště jeho tvorby v období normalizace. Živobytí mu poskytuje spolupráce se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, respektive portrétování hudebníků, což jeho tvůrčí ambice zdaleka nenaplňuje. Nicméně i tyto fotografie nezapřou rukopis citlivého fotografa. Dnes je tento rozsáhlý soubor negativů uložen v archivu Národního muzea.

Po listopadu 1989 se Miloň Novotný zase začal rozjíždět po světě. Oslavil šedesátku a zdálo se, že rozmach jeho fotografického potenciálu už nemůže nic zbrzdit. Bohužel. Bylo mu dopřáno jen dva a půl roku života. Avšak těch několik nádherných fotografií, které ze svých posledních cest ještě stihl přivést, je dokladem, že renomé jednoho z nejvýznamnějších českých dokumentárních fotografů si udržel až do smrti.

Dana Kyndrová, kurátorka výstavy

1930 Miloň Novotný se narodil 11. dubna ve Štětovicích na Hané. Otec je strojním zámečníkem a celoživotně ho zaměstnává cukrovar v sousední obci Vrbátky. Matka příležitostně vypomáhá s polními pracemi a spolu se synem vychovává dceru.

1948–49 Po osmnáctých narozeninách onemocní infekčním kloubovým revmatismem a plicní chorobou. Místo dokončení gymnázia ho čeká roční rehabilitační pobyt ve Vysokých Tatrách. Je okouzlen poznáváním literatury a výtvarného umění. Začíná fotografovat vypůjčeným přístrojem.

1954 Začátky vážné práce, fotografuje obvyklé činnosti, jakými se malíři zabývali hlavně do té doby, než dovolila fotografická technika rychlý osvit.

1956 Výstavně debutuje v Olomouci, historické metropoli rodné Moravy. Pro tamní Galerii Svazu československých výtvarných umělců znamenají jeho snímky jisté oživení. Text do katalogu koncipuje o více než generaci starší kolega Jiří Jeníček, který Novotného označuje homo novus. Doporučí ho též svému vrstevníkovi Josefu Sudkovi. Vzniká tak mnohaleté přátelství.

1957 Týdeník Kultura zveřejňuje Novotnému na titulní straně první snímek. Přichází natrvalo do Prahy.

1958 5. června svatba s Alenou Hroníkovou. Stává se kandidátem Svazu československých výtvarných umělců. Z klasické zrcadlovky Rolleiflex na formát negativu 6 x 6 cm přechází na kinofilmovou Leicu. Od konce padesátých let uplatňuje fotografie v plejádě časopisů a po více než dvě dekády dokumentuje divadelní představení.

1962 Narození syna Marka.

1964 První krátká cesta do Londýna.

1965 Založením divadla Činoherní klub v Praze začíná intenzivní spolupráce.

1966 Je přijat za řádného člena Svazu československých výtvarných umělců. Významná spoluúčast na kolektivní obrazové knize New York. Během pouhých tří týdnů pořizuje většinu londýnských fotografií.

1968 Poprvé vychází Londýn. Doba je spjata s nadějnými vyhlídkami nejen v Praze, kde publikaci připravilo nakladatelství Mladá fronta, anebo v samotném Londýně, nýbrž i v mnoha dalších místech světa. Album Londýn brzy mizí z českých a slovenských knihkupectví a přes vysoký náklad osmi tisíc výtisků se bude objevovat ve výlohách antikvariátů jenom vzácně. Hledanou položku z knihy neudělaly výhradně excelentní snímky: Londýn symbolizoval svobodný svět… Novotného fotografování Pražského jara vrcholí velkorysým předáním negativů ze srpnového obsazení Československa několika komunistickými armádami pod sovětským velením zahraničním redakcím. Uzavírá se období, kdy časopisecky publikuje na pět stovek záběrů ročně.

1969 Novotného záběry z pohřbu studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti zavádění okupačních pořádků, přerůstají v podobenství o konci mimořádné dekády. V sedmdesátých letech pokračuje spolupráce s Československou akademií věd, fotografuje pro Svaz českých skladatelů a koncertních umělců. Fotograficky přispívá především do Gramorevue a do Hudebních rozhledů. Je natolik sebekritický, že zakázkové negativy po užití likviduje.

1975 Vychází album ČSSR, na němž se podílí četnými fotografiemi (včetně barevných). Za utužení totality v sedmdesátých a osmdesátých letech se samozřejmá lehkost Londýna nemohla opakovat.

1989 Znovu se ocitá v pražských ulicích při fotografování sametové revoluce.

1991–92 Fotografické cesty do USA.

1992 Po krátké nemoci 9. srpna v Praze umírá.

2000 Monografie Miloň Novotný: Fotografie, uspořádaná Danou Kyndrovou, připomíná erbovní Londýn téměř čtvrtinou reprodukcí.

2010 Retrospektiva k 80. výročí fotografova narození má premiéru na Staroměstské radnici v Praze. K humanistickému tvůrčímu hledisku poukazuje kritik Jiří Peňás slovy: „lidé na fotografiích vzbuzují myšlenky na to, jak se asi jejich osudy a životy odvíjely dál, co se s nimi stalo, jak a zda žijí.“ (Kam se poděli všichni ti lidé?, Lidové noviny, 17. 4. 2010.)

2014 Výstava Londýn v Leica Gallery Prague.

2020 Nakladatelství Kant vydává knihu Hudebníci 70. – 80. léta, která obsahuje dosud nikdy nepublikované fotografie významných osobností České filharmonie.