Hlavní výstava
15. 6. 2023 - 10. 9. 2023
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa půlmiliónová armáda pěti států sovětského bloku – Sovětského svazu, Bulharska, Polska, Maďarska a Německé demokratické republiky – s těžkou vojenskou technikou, včetně tanků.
Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě a bezohledně ukončeno tzv. pražské jaro, které se pokusilo totalitní režim demokratizovat. Lidé byli zděšeni a proti ozbrojeným okupantům protestovali v ulicích s holýma rukama. Nejdramatičtější okamžiky se odehrály před budovou Československého rozhlasu v Praze, kde se lidé snažili barikádami z nákladních aut, autobusu a svých těl zabránit obsazení rozhlasu. Ke střetům s okupanty ale docházelo i na mnoha dalších místech republiky. Agresivní a bezohledné chování okupantů si vyžádalo krutou daň. V roce 1968 zahynulo jejich rukou 137 československých občanů a více jak 500 jich bylo těžce raněno.
Skupinová výstava 26 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.
PAMĚŤ PROTI SMRTI
Spory kolem významu Pražského jara jsou plodné už aspoň tím, že na něj nenechávají zapomenout. Výklad tehdejších událostí se různí podle světonázoru interpretátorů. Jedni vidí v nich především projev obvyklého západního mnichovanství – plná ústa vzletných floskulí, ale skutek utek jako vždy. Druzí poukazují na to, že hlubší pochopení vyžaduje čas a ptají se, proč by se měl kolektivní Západ tehdy vojensky angažovat, když ho o to nikdo v socialistickém Československu nežádal, dokonce si neuměl takový zásah představit. Každý však cítí, že význam událostí roku 1968 přesahuje osudy jen jedné generace a není odvislý pouze od postojů mezinárodního společenství, nýbrž především od chování samotných Čechů a Slováků.
Dnes máme co dělat se střetem dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění. Je důležité nepodlehnout svodům kultury zapomnění. Můžeme se opřít o víc než jen o pohodovou zkušenost dnešního dne. Právě pocit návaznosti a kontinuity je tou Ariadninou nití, která nám umožňuje neztratit orientaci v temném hvozdu málo srozumitelných událostí. To znamená, že nejen my svou urputnou vzpomínkou udržujeme povědomí o hrdinech a zbabělcích našich dějin, ale i oni nám pomáhají zorientovat se v dnešním světě – ovšem jen potud, pokud na ně nezapomeneme.
Za 55 let, co uplynuly od těch několika měsíců Pražského jara, se mnohé postoje tehdejších aktérů ukázaly být méně podstatné, než jak se v té době jevily. Koho dnes vážně může zajímat povaha sociálních reforem, pokud se měly odehrávat v rámci komunistických společenských modelů? Místo ideologické scholastiky zaujaly mnohem bytelnější pojmy, jako jsou svoboda, právo na sebeurčení a přináležitost k určitému kulturnímu a civilizačnímu okruhu. Zkušenost civilizačního ohrožení, jakým byla sovětská okupace v srpnu téhož roku, navždy setřela poslední stín pochybnosti, zda je naše místo na Západě, anebo v Ruském světě, jak nás o tom chtějí přesvědčit někteří nepoučitelní kverulanti.
Navždy nezodpovězenou zůstává otázka, zda „pasivní odpor“ byl tou správnou odpovědí na vojenské násilí spáchané na Československu tzv. spojenci. Byla tu a pro příště je k mání také opce odporu aktivního, silového, ozbrojeného. Je to otázka spíše národní letory než rozumové kalkulace a zvažování šancí. Češi se neradi nechávají strhnout k okázalým a velkohubým gestům, natož k projevům masového hrdinství. Český způsob přežití je jiný než u sousedů: v rozhodujícím okamžiku umíme ze svého středu vygenerovat světlonoše, který dokáže vykreslit v písku ohnivou čáru označující pomyslnou hranici, za kterou už nejde mravně ustupovat. Svou smrtí tak za celý národ vykoupí hřích malověrnosti: od Husa, přes parašutisty, po Palacha a Zajíce. Jeden není málo ani moc, leč nevratně ztracen bývá národ, z jehož středu ve zlé chvíli nepovstane ani jeden zmužilý. Ani během potlačení Pražského jara tomu nebylo jinak: mnoho velmi mladých lidí položilo život ve jménu ideálů národní svobody. František Kriegel svým neohroženým chováním navždy zachránil čest a důstojnost celého národa.
Na vyšší smysl událostí Pražského jara nás mocně upomíná válka v našem takřka bezprostředním sousedství. Válce mezi Ruskem a Ukrajinou je třeba dobře rozumět. Křižácké tažení proti Ukrajině je bezprostředně odvozeno z ideového fundamentu, na němž Rusko stojí – a tím je patos strachu. Veškerá filozofie a státní politika Ruska spočívá na strachu jakožto bazálním prvku organizace společnosti. Vymizení strachu se rovná zániku Ruska. Ukrajina, která každý den demonstruje svou nezastrašitelnost tváří v tvář ruským hrozbám, je Moskvou vnímána jako symbol smrti, jako zubatá s kosou. Putin nemůže pobývat na jedné planetě se svobodymilovnou Ukrajinou, jež je popřením celého jeho nekrofilského světa. On miluje strach, zatímco Ukrajinci milují svobodu. Jejich bujará a veselá letora je nekonečnou oslavou života a je v příkrém rozporu s vypjatým kultem smrti a destrukce, který dostal v Putinově podání svou finální umrlčí podobu.
Pro mnohé obyvatele kolektivního Západu je ukrajinská nezlomnost málo srozumitelná. Oni sami v podstatě dávno nemají za co umírat. Jenže právě chování Zelenského, který odmítl opustit svou zemi tváří v tvář hrozbě smrti, učinilo kdysi Západ Západem. Člověk, národ a stát se nejúplněji projevují v hraniční situaci. Jak se chovají tváří v tvář hrozbě smrti a ztráty svobody, takoví ve skutečnosti jsou. Aby bylo jasno – Ukrajina dnes nejen bojuje za celý Západ, Ukrajina je Západ, ovšem Západ v rozpuku svého mládí a volní síly, kdy západní člověk byl ochoten položit život, jen aby nemusel žít v otroctví, aby nemusel uzavírat s násilníkem potupné kompromisy. Ukrajina je novodobý frontier a její obyvatelé jsou hraničáři, něco jako byli naši Chodové. Pokud Ukrajina v tom boji podlehne, bude to i smrt Západu. V tom případě Ukrajinci zemřou jako poslední svobodní lidé na zemi. Jenže oni nepodlehnou a nezemřou.
Český národ poznal různé polohy bytí: hořkost porážky a ponížení zrady, frustraci z existenciální nejistoty a cynický návyk dvojí mysli a dvojí mluvy. Pod vodu ho stahovaly poraženectví a přízemní pragmatismus, dnes opět tak módní, nad vodou ho drželo vědomí, že je na správné straně dějin a není sám. Je pravda, že člověk je tvor nepoučitelný, chybami se učí jen dělat chyby jiné, leč totálně nepoučitelné národy již nejsou mezi námi. Šance na přežití i tohoto století by tu byla, jen se věčně nedívat pod nohy a neztratit schopnost vidět za obzor. Připomínkou Pražského jara si znovu uvědomujeme, o co se tady a teď vede zápas. Je to stále zápas o naše duše, o budoucnost našich dětí, o smysl lidské existence a o hodnoty naší západní civilizace.
Běžně se říká, že vzepětí roku 1968 bylo douškem svobody, který nám umožnil přečkat bez nadechnutí další dvě desetiletí poroby a útisku. Dostali jsme lekci z naděje. Nebyla to ovšem naděje, která umírá poslední. Byla to naděje, která neumírá nikdy.
Jefim Fištejn