Hlavní výstava
19. 9. 2024 - 16. 11. 2024
Tato výstava je velmi osobní. Vznikla však s vírou, že v tom, co je na přítomných fotografiích zachyceno, by se leckdo mohl potkat se svou vlastní zkušeností či se svými obavami a strachy. Hovořím o postupném odchodu rodičů (případně prarodičů) a následné nutnosti vyrovnat se s předměty a s prostředím, které po sobě zanechali.
Když byste se mě zeptali po motivu, s nímž fotografie souboru vznikaly, byl by jednoduchý a komplikovaný zároveň. Jednoduchý proto, že v rodině, kde jsem vyrůstal, bylo fotografování soustavně přítomné. Otec byl vášnivým fotoamatérem. Byl to také on, kdo mě k fotografování přivedl někdy kolem desátého roku mého života. V samotném rodinném prostředí jsem však v čase, kdy jsem fotografování věnoval největší část své energie, tedy v době svých studií, příliš snímků nepořídil. Daleko více mě zajímalo dokumentování pouličního života v rodné Praze, fotografování přátel, alternativnějších koncertů a podobně. Z tohoto období čerpala výstava Výseky (z normalizace), která se v této galerii konala před pěti lety. Jako žák a student jsem ostatně z bytu na pražském sídlišti Spořilov, kde jsem s rodiči a sestrou vyrůstal, co nejvíce utíkal, a to z řady důvodů, které je zbytečné tu vypočítávat.
Během své dospělosti jsem za rodiči jezdil na Spořilov zřídka, především to byly návštěvy s mými vlastními dětmi. Teprve když jsem vešel do středního věku, začalo se mé značně kritické ostří vůči rodičům velmi pozvolna otupovat, a zejména otce jsem přijal takového, jaký byl, až když ovdověl. Tehdy jsem ho občas fotil – s vědomím, že to mohou být jeho poslední snímky: už mu bylo přes osmdesát, potom přes devadesát. A v samém závěru, kdy začalo být jasné, že z jeho těla postupně odchází energie, vypínají se funkce a nezbývá než odborná péče, jsem si řekl, že na této finální cestě jej budu (ale bez nějakého konceptu či programu!) doprovázet i s fotoaparátem. Navštěvovali jsme ho se sestrou pravidelně – jeden den ona, druhý den já. Otci mé focení nevadilo, ale ne vždy jsem na ně já měl síly a čas. Prvotní totiž bylo přinést mu něco nutného či dobrého a snažit se s ním komunikovat; někdy se to ovšem nejlépe dařilo právě tehdy, když jsem mu ukazoval funkce malého kompaktního fotoaparátu značky Sony, na nějž byla exponována většina záběrů ze závěrečné fáze.
K záběrům, které jsem exponoval, jsem z otcovy pozůstalosti, v jejímž zpracování jsem teprve na začátku, vybral několik málo fotografií z rodinné historie a rovněž snímků, na nichž je on v „akci“, zdokumentovaný nejen neznámými autory. Otec byl totiž svéráznou figurou, svého druhu umělcem života, tvor společenský, vyhledávající kupříkladu vernisáže. Ostychem netrpěl. Pravý opak matky. Ale vydrželi spolu přes půl století. Obdobně dlouho otec vytrval pracovat v jedné továrně (ČKD). Tyto černobílé snímky jsem připojil do výstavního souboru proto, abych naznačil, kým otec také byl a jak na člověku pracuje čas.
Josef Chuchma