Michael W.Pospíšil se narodil v roce 1955 jako Čech a později přijal i francouzské občanství. Jako dítě hrál v několika významných českých filmech, například v Až přijde kocour Vojtěcha Jasného nebo v Ukradené vzducholodi Karla Zemana.

Hned po absolvování prestižní Filmové akademie múzických umění  (FAMU) v roce 1980 se stěhuje do Francie, aby tam žil se svou francouzskou manželkou Marie-Paule. Pracuje tady jako režisér, producent, scénarista, střihač a kameraman pro francouzské televizní stanice a pro různé velké firmy a státní úřady. V roce 2000 začíná jeho kariéra v kulturní diplomacii, když se stává ředitelem Českého centra v Paříži (2000-2007 a 2011-2016) a v Sofii (2007-2009) a poté i generálním ředitelem celé sítě Českých center (2009 – 2011). V roce 2005 je vyznamenán francouzským řádem Rytíře umění a literatury.

V roce 2016 se Michael W. Pospíšil vrací definitivně z Paříže do Prahy: žil tedy 31 let ve Francii a 31 let v České republice.

Fotografie je jeho vášní od dětství. Po několika výstavách ve Francii a v České republice, vychází letos jeho první fotografická monografie, Paris, Praha, etc…, v nakladateltsví KANT. Je to výběr snímků z posledních sedmi let, především z Paříže a z Prahy, ale i z dalších měst a zemí.

Výstava Paris, etc… představuje výběr fotografií z Paříže. Současně s touto výstavou probíhá další výstava pod názvem Praha, etc… ve Francouzském institutu v Praze.

Na podzim tohoto roku bude Michel W. Pospíšil mít velkou výstavu Paris, Praha, etc…v galerii G 4 v Chebu.

Michael vidí více než většina lidí. Jeho fotografie městských zákoutí, obrazců na oprýskaných zdech, letmých setkání v kavárnách a barech, zrcadlení několika souběžných pouličních dějů či zdánlivě obyčejných objektů a věcí, které v neustálém spěchu míjíme bez povšimnutí, poskytují vedle své nesporné výtvarné hodnoty široký prostor pro diváckou interpretaci. Ačkoli Pospíšil nezapře své vzdělání filmového dokumentaristy i zkušenost s humanistickou fotografií, některé jeho snímky jsou mnohdy spíše abstraktními obrazy. Pospíšilovy fotografie lze označit i za svébytné dení- kové záznamy, jejichž autor tak nalezl způsob, jak sdílet svůj prožitek ze světa. Zcela nevšední publikaci osobitých barevných i černobílých fotografií doprovází rozhovor s jejich podobně nevšedním a osobitým autorem.
(Prof. Vladimír Birgus)