Beseda se koná v Leica Gallery Prague od 19h.

Beseda se koná v Leica Gallery Prague od 19h.

Narodil se v Humpolci v roce 1942. Fotografii nikdy nestudoval, ale už v šedesátých letech začal jako stálý fotograf pracovat pro časopisy Výtvarná práce a Výtvarné umění. V roce 1964 se oženil s výtvarnicí Zorou Jirousovou, o čtyři roky později se narodila dcera Alena. V roce 1967 spolu s Ivanem Jirousem objevil skupiny The Primitives Group a později The Plastic People of the Universe, se kterými pak mnoho let spolupracoval na výtvarném ztvárnění jejich koncertů a stal se obrazovým kronikářem jejich vystoupení i soukromého života. Stejně tak dokumentoval i dílo své ženy Zorky, která se v té době začala věnovat především akční tvorbě a land-artu. Po roce 1968 jsou však oba manželé nuceni odejít do ústraní. Když byl na začátku sedmdesátých let zrušen časopis Výtvarná práce, podařilo se Janu Ságlovi získat místo v nakladatelství Pressfoto. Díky tomu se začal důvěrně seznamovat s barevnou fotografií, které se od té doby věnuje téměř výhradně.

Z této doby pocházejí také některé výjimečné cykly, často ještě realizované černobíle, jako je „Domovní prohlídka“ nebo „Vlaštovky“. Stále častěji se Jan Ságl věnuje zachycení krajiny, v níž jej zajímají především stopy lidské činnosti . Z těchto snímků v osmdesátých a devadesátých letech vzniklo hned několik knih, jako je „Jihočeská krajina“, „Severozápadní Čechy“ či „Krajina“. V polovině osmdesátých let Jan Ságl dostal jako jeden    z mála na světě možnost vyzkoušet techniku Polachromu. Touto unikátní technikou zachycoval především důvěrně známé okolí víkendové chalupy Ságlových v Křížově pod Blaníkem.

V roce 1982 Jan Ságl poprvé získal možnost vycestovat na Západ. Tak začaly jeho stále častější cesty do Francie, především do Paříže a do Bretaně. Za pět let shromáždil obrazový materiál, který mohl využít při přípravě další knihy „A co Paříž? Jaká byla?“. Rok 1982 však pro Jana Ságla znamená také začátek dalšího důležitého cyklu, který rozvíjí až do současnosti a který nazývá „Galerie a katedrály“. Zachycuje v něm chrámy umění i náboženství, prostředí muzeí, galerií, známých monumentů, ale i běžného kulturního a sociálního života města.

Zásadním zlomem byl pro Jana Ságla pochopitelně rok 1989. Už před tak zvanou sametovou revolucí se mu podařilo navázat kontakty se zahraničními agenturami, a tak mohl hned od začátku devadesátých let začít intenzivně pracovat na zakázkách pro světové časopisy jako National Geographic, Geo, Smithsonian, Gault Millau, Zeit Magazin či The New York Times. Rok 2003 však přinesl přerušení této práce, když zemřela Zorka Ságlová.  Od té doby se Jan Ságl věnuje především volné tvorbě, ve které využívá už výhradně možností digitální fotografie.