Šeptuchy věří, že mají dar od boha. Umí zbavit bolesti, vyléčit zánět nebo neplodnost. Chodí za nimi lidé, kteří mají noční můry, zadrhávají se nebo trpí přílišnou nesmělostí. A také ti, kdo potřebují odvrátit uřknutí, zbavit se prokletí, ti, jimž někdo zemřel a jeho duše nedošla pokoje. Každý má jinou bolest. A na každou bolest platí jiné zaříkávání. Šeptuchy totiž pracují šeptem. Středoevropské šamanky navazují na prastaré tradice, které jsou dodnes živé i díky tomu, že Podlesí bývalo odjakživa periferií. Historický region, ležící dnes na hranici Polska a Běloruska, je krajinou hlubokých lesů, kde se mísí etnika, tradice, jazyky i víry. Jak prozrazují ikony v koutech, modlitební knížky východního ritu i typické kříže na hřbitovech, šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi. Ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky.

Šeptuchy však léčí všechny, kdo je požádají o pomoc, nehledě na příslušnost k té či jiné církvi. Mají ale podmínku: je třeba léčbě věřit. Vyžadují spolupráci pacienta a ochotu zapojit imaginaci. Bizarně vypadající rituály, při kterých se používají tradiční přírodní materiály jako len, popel nebo vosk mají jediný smysl: symbolicky materializovat neduh nebo zlého ducha, který se pak rozpustí ve vodě, promění v dým nebo třeba shoří s kouskem lněné koudele umístněné na pacientově hlavě. Aby to bylo bezpečné, zakryjí ji nejprve kusem látky. Většina šeptuch jsou staré ženy, ale výjimečně lze mezi nimi narazit i na muže. Své stálé pacienty přijímají ve svých obydlích nebo na poutních anebo na jiných výjimečných místech. Zpravidla nepřijímají peníze a odmítají kohokoliv uřknout nebo mu jakkoliv ublížit. Uměly by to, ale je to nebezpečné: prokletí se často vrací k tomu, kdo přeje zlo jinému.

Fotograf Kuba Kaminski jezdí fotit léčitelky z Podlesí už několik let. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, který hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám. Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotoreportér a tento cyklus je jedním z jeho nejosobnějších projektů. Za dvojdílnou sérii černobílých fotografií, v nichž se mísí reportážní přístup se symbolickými obrazy, obdržel druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012).

Marie Iljašenko, kurátorka

VIDEOPOZVÁNKA NA VÝSTAVU – MARIE ILJAŠENKO

divoký východ

staří lidé jako jablka na jabloni čekají na vítr
mladé zakopávají pod stromem
tam je bude lízat země vylíže jim
rány po strništi

rány říkala mu matka říkala mu babka
nikdo nic neřekl

tamti odcházeli ještě pomaleji
jako by se báli že jim něco vezmou
nezahrabou kde třeba

vyčkávají

lidé v lesích ještě dlouho vyli a přišla tma

Kasia Szweda: Bosorka, 2020
(v překladu Marie Iljašenko)

Kuba Kamiński (*1985) pochází z Varšavy. Absolvent fotografie na Lodžské filmové škole, laureát ocenění Grand Prix v soutěži National Geographic, ceny Ryszarda Kapuścińského nebo Grand Press Photo je jedním z nejslibnějších polských fotoreportérů mladé generace. Začínal jako fotograf v novinách, pracoval pro Polskou tiskovou kancelář PAP nebo prestižní deník Rzeczpospolita. Dnes působí mimo jiné v agentuře East News. Vyprofiloval se jako válečný reportér, známý je jeho cyklus reportáží z války v Libyi, dokumentoval také anexi Krymu a každodenní život v Gaze. Věnuje se i společenským tématům, nedávno například představil černo-bílý cyklus fotografií z japonského Tokia, věnovaný proměně přístupu k práci. Na cyklu Šeptuchy, za který získal druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012) dosud stále pracuje.

Marie Iljašenko (*1983) básnířka, spisovatelka, redaktorka. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), v roce 2019 vyšla sbírka Sv. Outdoor. Za své básně byla navržena na Drážďanskou cenu lyriky a cenu Václava Buriana. Píše také krátké prózy a překládá z polštiny, ukrajinštiny a ruštiny.
Žije v Praze.

Katarzyna Szweda (*1990), básnířka a fotografka, která pochází z Nízkých Beskyd. Ukončila univerzitu Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Je vítězkou projektu „Połów 2017” a „První básnická sbírka 2020”, v rámci kterého vyšel její debut, básnická sbírka Bosorka.

Výstava “Šeptuchy” je realizována ve spolupráci s Polským institutem v Praze.