Rodinný portrét je cyklus, který vznikl netradiční formou – vytvořená kompozice figur je snímána pohledem přes konstrukci zrcadel, čímž vzniká iluze jiného, převráceného prostoru. Výsledkem je černobílá nemanipulovaná fotografie signovaná autorem jako samostatné umělecké dílo.

Záměrným spojením dvou obsahových rovin, kde v jedné se tvoří stylizovaná kompozice a v druhé se zaznamenává reálný prostor (jako dokument v čase), se sledovaná situace ještě více vnitřně obohacuje. Především srovnáním dvou pohledů fotografa ve specifickém charakteru jeho tvořivého přístupu. Projekt je koncipován v poloze vytvořit ucelený obraz společnosti starší generace v zastoupení známých osobností a běžné současné rodiny umělců či jiných profesí. Dobrovolná účast rodin v takto koncipované a řešené performanci či sebeztvárnění deklaruje jakési jednotné myšlení, že je možné (i za cenu určitého rizika) podstoupit tolerovanou manipulaci sebe samého autorem, a to vše ve prospěch progresivnější reflexe. Motivací k tomuto postupu se stává jakási zvědavost aktérů poznat se jinak, než si to původně přáli, i za cenu ztráty sebekritické kontroly. Tato motivace je potom přiměje usmířit se s faktem, že určitá nevšednost zobrazení v nich může odhalit nové pohledy na sebe sama.

Hlavním klíčem sounáležitosti k projektu a jejich participace na něm se stává fakt, že v dané chvíli není rozhodující sociální podtext v původu či v povaze fotografovaných rodinných či profesních „malých společností“, ale spíše psychologie myšlení sebe samého. Nezávisle na každém subjektu je více či méně silněji kladena otázka, jak v této nezvyklé roli herce daný člověk obstojí.

Vasil Stanko

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu.

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha

Narozen:
17. 3. 1962 Myjava (Slovenská republika)

Studium:
1977 –1981 Střední umělecko-průmyslová škola v Bratislavě, odd. užité fotografie
1981 – 1987 Akademie múzických umění FAMU v Praze, katedra fotografie (prof. Jan Šmok)

Praxe:
Od roku 1987 fotograf ve svobodném povolání.
2011 – 2012 externí pedagog na katedře fotografie FAMU v Praze.
Od roku 2012 externí pedagog na soukromé Vyšší škole odborné umělecké Michael.

Dlouhodobá spolupráce v rámci užité fotografie s Galerií Benedikta Rejta v Lounech, Studiem Barrandov a Správou Pražského hradu.

Tvůrčí činnost:
V oblasti volné fotografie realizoval tyto cykly: „Akt dvojice“ 1985, „Pocty osobnostem a významným událostem“ 1989, „Jak zacházet s domorodci“ 1990, „Siluety a kontury“ 1991, „Hlava XXII“ 1992, „Polovina dnu polovina von“ 1993, „Siluety a kontury 2“ 1993 – 1994, „Příběhy a pořekadla“ 1995, „Nohy a nohy a příběhy“ 1996, „půda“ 1996 – 1997, „Divadlo v zrcadlech“ 1997, „Milenci roku 2“ 1998, „Člověk a rekvizita“ 2001 – 2003, „Půda 2“ 2007, „Rodinný projekt“ 2012 – 2013

Doposud uspořádal 30 samostatných výstav doma i v zahraničí a zúčastnil se více než 170ti skupinových výstav a projektů (ČR i zahraničí).

Publikace:
Štefančíková A. – Vasil Stanko, Jak zacházet s domorodci, nakl. Kvadrata Praha, 1991

Menkman L. – Fabulous! V. Stanko, M. Švolík, R. Prekop, nakl. Voetnoot VRM, Antverpy, 2002

Macek V. – Vasil Stanko, nakl. D. Freidlaenderová, S. Freidlaender, Praha, 2002

Pražský hrad, reprezentační prostory, Prekop, Stanko, nakl. Spr. Pražského hradu, Praha 2001

Barrandov Studio, Location guide, Prekop, Stanko, vyd.: Barrandov studios, 2006

Vasil Stanko, Příběhy pozpátku, nakl. Print Design – Production, Praha, 2008

Spolupráce s Gemaart a Galerií Pecka (1995 – 2005) a realizace autorských publikací výtvarných umělců: Theodor Pištěk, Alena Kučerová, Jiří Sopko, Jiří Kolář, Jan Švankmajer, Jiří Trnka, Mikoláš Galanda, Alena Bičovská a jiné ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech.

Dlouhodobým partnerem Vasila Stanka je společnost slachta.gallery s.r.o., která mu zajišťuje skenování, tisk a rámování exponátů a také se stará o portfolio tohoto umělce.