Trampové

Trampové

Soubor Trampové vznikl jako pocta všem, kdo jsou nebo byli a zůstali mladí, měli toulavé boty a táhlo je to pod širák. Ať už si říkali trampové, woodcrafteři, vandráci, čundráci, kovbojové, indiáni nebo si časem na své chaty pověsili satelit, všichni se stali součástí téměř výhradního českého a slovenského fenoménu trampingu, který je považován za naši největší subkulturu.

Fotografický projekt zachycuje život trampů v Čechách a na Moravě s cílem zdokumentovat stav, podobu této specifické subkultury, neboť v současné době neexistuje ucelený obrazový soubor o tomto ryze českém fenoménu. Jde o projekt terénní, vznikající v různých regionech České republiky. Tramping se ve své inspiraci Ligou lesní moudrosti, woodcraftem, skautingem a americkým Divokým západem stal v bývalém Československu hnutím, které mělo vzhledem k dobovým společensko‑politickým poměrům charakter trpěné alternativní kultury. Pojem tramp podle románů Jacka Londona na jedné straně vyjadřuje člověka nerespektujícího všeobecně vžité společenské konvence, pohybujícího se na okraji společnosti a na straně druhé jde o hnutí založené na přátelství, sounáležitosti, romantickém vztahu k přírodě a odporu ke konzumnímu způsobu života a měšťáctví. V souvislosti se změnou společenského systému a politické situace prošlo hnutí zásadními změnami i opětovnou obrodou a v jisté podobě žije dodnes. Cílem projektu je kniha, výstava a krátký dokumentární film.

Tomáš Pospěch, kurátor


LIBOR FOJTÍK

Libor Fojtík (*1977) je absolventem magisterského studia na Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě. Ve volné tvorbě se zabývá především dokumentární a aranžovanou fotografií. Jeho dokumentární soubory pocházejí z dlouhodobých cest po zemích, jako jsou Japonsko, Indie, Rusko, Vietnam, Mongolsko, Nový Zéland a další. Některé soubory z České republiky se zabývají tématy „konzumu a proměny společnosti“, absurdity všedního dne, životního prostředí atd. V roce 2007 se stal fotoreportérem fotoagentury ISIFA. Od roku 2009 pracuje jako fotograf Hospodářských novin. V minulosti lektoroval celoroční kurzy a workshopy fotografie v Praze pro Institut digitální fotografie IDIF. Se souborem Absurdistán – domov můjvyhrál první cenu ve fotografické soutěži FRAME a také první cenu v kategorii Každodenní život Czech Press Photo 2010. Zúčastnil se výběru 60 finalistů z celého světa na mezinárodním festivalu v Hannoveru LUMIX Photofestival pro mladé fotožurnalisty. Je autorem několika samostatných a společných výstav nejen v České republice ale i v Evropě.

Šeptuchy

Šeptuchy

Polský fotograf Kuba Kamiński (1985) se opakovaně vrací do polského regionu Podlesí a do Běloruska a fotí zde život a práci místních léčitelek, které si říkají „šeptuchy“. Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotoreportér a tento cyklus je jedním z jeho nejosobnějších projektů. Za sérii černobílých fotografií, v nichž se mísí reportážní přístup se symbolickými obrazy, obdržel druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism a v polské Grand Press Photo.

 

 

Šamanky v srdci střední Evropy

Šeptuchy věří, že mají dar od boha. Umí zbavit bolesti, vyléčit zánět nebo neplodnost. Chodí za nimi lidé, kteří mají noční můry, zadrhávají se nebo trpí přílišnou nesmělostí. A také ti, kdo potřebují odvrátit uřknutí, zbavit se prokletí, ti, jimž někdo zemřel a jeho duše nedošla pokoje. Každý má jinou bolest. A na každou bolest platí jiné zaříkávání. Šeptuchy totiž pracují šeptem. Středoevropské šamanky navazují na prastaré tradice, které jsou dodnes živé i díky tomu, že Podlesí bývalo odjakživa periferií. Historický region, ležící dnes na hranici Polska a Běloruska, je krajinou hlubokých lesů, kde se mísí etnika, tradice, jazyky i víry. Jak prozrazují ikony v koutech, modlitební knížky východního ritu i typické kříže na hřbitovech, šeptuchy se hlásí k pravoslavné církvi. Ta se od nich ale distancuje, protože jejich rituály vypadají příliš pohansky.

Šeptuchy však léčí všechny, kdo je požádají o pomoc, nehledě na příslušnost k té či jiné církvi. Mají ale podmínku: je třeba léčbě věřit. Vyžadují spolupráci pacienta a ochotu zapojit imaginaci. Bizarně vypadající rituály, při kterých se používají tradiční přírodní materiály jako len, popel nebo vosk mají jediný smysl: symbolicky materializovat neduh nebo zlého ducha, který se pak rozpustí ve vodě, promění v dým nebo třeba shoří s kouskem lněné koudele umístněné na pacientově hlavě. Aby to bylo bezpečné, zakryjí ji nejprve kusem látky. Většina šeptuch jsou staré ženy, ale výjimečně lze mezi nimi narazit i na muže. Své stálé pacienty přijímají ve svých obydlích nebo na poutních anebo na jiných výjimečných místech. Zpravidla nepřijímají peníze a odmítají kohokoliv uřknout nebo mu jakkoliv ublížit. Uměly by to, ale je to nebezpečné: prokletí se často vrací k tomu, kdo přeje zlo jinému.

Fotograf Kuba Kaminski jezdí fotit léčitelky z Podlesí už několik let. Na prvních cestách ho doprovázel etnolog, který hovoří místním dialektem a stal se jeho průvodcem. Postupně místní získali k mladému muži, vybavenému nejčastěji fotoaparátem Leica M9, důvěru a on se mezi ně začal vracet sám. Kamiński pracoval řadu let jako válečný fotoreportér a tento cyklus je jedním z jeho nejosobnějších projektů. Za dvojdílnou sérii černobílých fotografií, v nichž se mísí reportážní přístup se symbolickými obrazy, obdržel druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012).

Marie Iljašenko, kurátorka

VIDEOPOZVÁNKA NA VÝSTAVU – MARIE ILJAŠENKO

 

 

divoký východ

staří lidé jako jablka na jabloni čekají na vítr
mladé zakopávají pod stromem
tam je bude lízat země vylíže jim
rány po strništi

rány říkala mu matka říkala mu babka
nikdo nic neřekl

tamti odcházeli ještě pomaleji
jako by se báli že jim něco vezmou
nezahrabou kde třeba

vyčkávají

lidé v lesích ještě dlouho vyli a přišla tma

Kasia Szweda: Bosorka, 2020
(v překladu Marie Iljašenko)

 


Kuba Kamiński

Kuba Kamiński (*1985) pochází z Varšavy. Absolvent fotografie na Lodžské filmové škole, laureát ocenění Grand Prix v soutěži National Geographic, ceny Ryszarda Kapuścińského nebo Grand Press Photo je jedním z nejslibnějších polských fotoreportérů mladé generace. Začínal jako fotograf v novinách, pracoval pro Polskou tiskovou kancelář PAP nebo prestižní deník Rzeczpospolita. Dnes působí mimo jiné v agentuře East News. Vyprofiloval se jako válečný reportér, známý je jeho cyklus reportáží z války v Libyi, dokumentoval také anexi Krymu a každodenní život v Gaze. Věnuje se i společenským tématům, nedávno například představil černo-bílý cyklus fotografií z japonského Tokia, věnovaný proměně přístupu k práci. Na cyklu Šeptuchy, za který získal druhou cenu v soutěži The Best of Photojournalism (2015) a v polské Grand Press Photo (2012) dosud stále pracuje.

 


Marie Iljašenko

Marie Iljašenko (*1983) básnířka, spisovatelka, redaktorka. Debutovala v roce 2015 sbírkou Osip míří na jih (nominace na cenu Magnesia litera), v roce 2019 vyšla sbírka Sv. Outdoor. Za své básně byla navržena na Drážďanskou cenu lyriky a cenu Václava Buriana. Píše také krátké prózy a překládá z polštiny, ukrajinštiny a ruštiny.
Žije v Praze.


Katarzyna Szweda

Katarzyna Szweda (*1990), básnířka a fotografka, která pochází z Nízkých Beskyd. Ukončila univerzitu Johanna Wolfganga Goetha ve Frankfurtu nad Mohanem. Je vítězkou projektu „Połów 2017” a „První básnická sbírka 2020”, v rámci kterého vyšel její debut, básnická sbírka Bosorka.

 

Výstava “Šeptuchy” je realizována ve spolupráci s Polským institutem v Praze.


Jizerská 50 | Viděna šesti

Jizerská 50 | Viděna šesti

Padesátý třetí ročník ikonického závodu v běhu na lyžích zachytily významné osobnosti české fotografie: Jiří Langpaul, Jan Šibík, Daniel Hušták, Markéta Navrátilová, Lukáš Dvořák a Tomáš Vocelka. 

 

VIRTUÁLNÍ PROHLÍDKU VÝSTAVY MŮŽETE NAVŠTÍVIT ZDE. REPORTÁŽ O VÝSTAVĚ V ARTMIXU (42. MINUTA) ZDE.

Instalace výstavy


Šestice výrazných českých fotografických osobností se nechala inspirovat fenoménem běžkařského závodu Jizerská 50, který se stal impulzem pro nasnímání této události svébytným charakterem jejich vizuálního pojetí. Jan Šibík (*1963) zaznamenává Jizerskou 50 svým charakteristicky silným reportážním rukopisem, byť sportovní fotografii se nikdy aktivně nevěnoval. Jeho černobílé fotografie tak pojímají tuto sportovní událost jako příběh závodu, se všemi radostmi i bolestmi jejich účastníků. To naopak Markéta Navrátilová (*1972) je specialista na sportovní fotografii; přesně ví z jakého místa, pod jakým úhlem pohledu vytvoří emocionálně silnou fotografickou výpověď, ve které dokáže zachytit unikátní dynamiku tohoto zimního sportu. Jiří Langpaul (*1974) se jako jediný ze šestice zúčastněných věnuje fotografování Jizerské 50 již několik let. Opakovaně se vrací na místo v Jizerských horách, kde pořizuje portréty jednotlivých závodníků; amatérských, profesionálních, mužů i žen všech věkových a výkonnostních kategorií. Tomáš Vocelka (*1965) naopak Jizerskou 50 vnímá v její celistvosti, z nadhledu, z ptačí perspektivy, kterou mu poskytuje focení z výšky malého sportovního letadla. Vznikají tak unikátní, velmi silné výtvarné kompozice, kde klikatící had závodníků vytváří s okolní přírodou kompaktní celek. Daniel Hušták (*1990) ke svému fotografování přistupuje ze zcela jiného úhlu pohledu. Celkový dojem ze závodů skládá z jednotlivostí, možná až banalit, drobných věcí či minimalistických prvků, které ve výsledku celý závod tvoří. Jeho fotografie jsou pohledově minimalistické, velmi čisté a zcela prosté jakýchkoliv konkrétních osob. Poslední ze šestice je výrazná fotografická osobnost z oblasti aktu a módní fotografie. Lukáš Dvořák (*1982) nefotografuje v místě závodu, svoje vnímání Jizerské 50 hledá v kráse a dokonalosti ženského těla; těla plného života a energie, což je v podstatě obecně charakteristické pro všechny účastníky tohoto těžkého a krásného závodu současně.


Mezi námi lidmi

Mezi námi lidmi

Retrospektivní výstava k nedožitým 90. narozeninám českého fotografa Miloně Novotného, průkopníka a dnes již nesporného  klasika  české humanisticky orientované fotografie 20. století.

Mezi námi lidmi

Mezi námi lidmi je retrospektivní výstava Miloně Novotného (1930 – 1992) k jeho nedožitým devadesátinám. Miloň Novotný, tento klasik české humanistické fotografie 20. století, patří ke generaci ovlivněné legendární výstavou E. Steichena The Family of Man (Lidská rodina). Podobně jako H. Cartier-Bresson fotografoval výhradně černobíle, pracoval zásadně s fotoaparátem Leica a byl představitelem tzv. rozhodujícího okamžiku. Ačkoli v jeho díle najdeme i fotografie zachycující okupaci Československa v roce 1968 či pohřeb Jana Palacha, těžiště jeho tvorby rozhodně netvoří reportáž. Byl fotografickým básníkem všedního dne a jeho snímky dýchají darem vcítit se do situace před objektivem, uměním nahlédnout pod povrch zdánlivě všedních událostí a i smyslem bleskově vyhmátnout ten nejvýstižnější okamžik a detail.

Miloň Novotný pocházel z prosté venkovské rodiny a dětství prožil na Moravě v rodných Štětovicích. Později dojížděl na gymnázium do Prostějova. V oktávě vážně onemocněl plicní chorobou a rok strávil na léčení v Novém Smokovci. V tomto období plném nejistoty, co bude v životě dělat, dostává svůj první fotoaparát a o jeho budoucnosti je víceméně rozhodnuto. Svoji první výstavu uspořádal v roce 1956 v Olomouci. Mladý fotograf neváhal a vypravil se do Prahy za tehdy šedesátiletým Josefem Sudkem a požádal ho, aby mu pomohl s výběrem fotografií a napsal mu doporučení k výstavě. Mezi oběma fotografy se vyvinulo celoživotní přátelství a díky Josefu Sudkovi se Miloň seznámil i s významným fotografickým teoretikem Jiřím Jeníčkem, který v mladém dychtivém fotografovi okamžitě rozpoznal mimořádný talent. V roce 1957 odešel Miloň natrvalo do Prahy, vzal si za manželku půvabnou švadlenu Alenu a začal spolupracovat a publikovat v Literárních a Divadelních novinách a časopisech Divadlo a Kultura. Fotografoval prvopočátky Laterny magiky, dále v Divadle Na zábradlí a s výtvarníkem a přítelem Liborem Fárou vtiskli osobitý a moderní styl i propagaci Činoherního klubu. Publikoval kolem pěti set snímků ročně a většinu honorářů věnoval cestování. Šedesátá léta znamenala pro Miloně Novotného nejplodnější a nejúspěšnější životní období, které vyvrcholilo vydáním dnes již legendární publikace Londýn v roce 1968.

V 70 a 80. letech zanikají jeho téměř mateřské Literární noviny a jeho snímky mizí i ze stránek dalších novin a časopisů. Miloň Novotný je odsunut na vedlejší kolej jako mnoho jiných tehdejších osobností české kultury a ztrácí možnost fotografovat i pro divadlo. Hodně času tráví s rodinou na chalupě v Prysku a právě fotografie prostých venkovanů z této vesnice na severu Čech tvoří těžiště jeho tvorby v období normalizace. Živobytí mu poskytuje spolupráce se Svazem českých skladatelů a koncertních umělců, respektive portrétování hudebníků, což jeho tvůrčí ambice zdaleka nenaplňuje. Nicméně i tyto fotografie nezapřou rukopis citlivého fotografa. Dnes je tento rozsáhlý soubor negativů uložen v archivu Národního muzea.

Po listopadu 1989 se Miloň Novotný zase začal rozjíždět po světě. Oslavil šedesátku a zdálo se, že rozmach jeho fotografického potenciálu už nemůže nic zbrzdit. Bohužel. Bylo mu dopřáno jen dva a půl roku života. Avšak těch několik nádherných fotografií, které ze svých posledních cest ještě stihl přivést, je dokladem, že renomé jednoho z nejvýznamnějších českých dokumentárních fotografů si udržel až do smrti.

Dana Kyndrová, kurátorka výstavy

 


Miloň Novotný

1930 Miloň Novotný se narodil 11. dubna ve Štětovicích na Hané. Otec je strojním zámečníkem a celoživotně ho zaměstnává cukrovar v sousední obci Vrbátky. Matka příležitostně vypomáhá s polními pracemi a spolu se synem vychovává dceru.

1948–49 Po osmnáctých narozeninách onemocní infekčním kloubovým revmatismem a plicní chorobou. Místo dokončení gymnázia ho čeká roční rehabilitační pobyt ve Vysokých Tatrách. Je okouzlen poznáváním literatury a výtvarného umění. Začíná fotografovat vypůjčeným přístrojem.

1954 Začátky vážné práce, fotografuje obvyklé činnosti, jakými se malíři zabývali hlavně do té doby, než dovolila fotografická technika rychlý osvit.

1956 Výstavně debutuje v Olomouci, historické metropoli rodné Moravy. Pro tamní Galerii Svazu československých výtvarných umělců znamenají jeho snímky jisté oživení. Text do katalogu koncipuje o více než generaci starší kolega Jiří Jeníček, který Novotného označuje homo novus. Doporučí ho též svému vrstevníkovi Josefu Sudkovi. Vzniká tak mnohaleté přátelství.

1957 Týdeník Kultura zveřejňuje Novotnému na titulní straně první snímek. Přichází natrvalo do Prahy.

1958 5. června svatba s Alenou Hroníkovou. Stává se kandidátem Svazu československých výtvarných umělců. Z klasické zrcadlovky Rolleiflex na formát negativu 6 x 6 cm přechází na kinofilmovou Leicu. Od konce padesátých let uplatňuje fotografie v plejádě časopisů a po více než dvě dekády dokumentuje divadelní představení.

1962 Narození syna Marka.

1964 První krátká cesta do Londýna.

1965 Založením divadla Činoherní klub v Praze začíná intenzivní spolupráce.

1966 Je přijat za řádného člena Svazu československých výtvarných umělců. Významná spoluúčast na kolektivní obrazové knize New York. Během pouhých tří týdnů pořizuje většinu londýnských fotografií.

1968 Poprvé vychází Londýn. Doba je spjata s nadějnými vyhlídkami nejen v Praze, kde publikaci připravilo nakladatelství Mladá fronta, anebo v samotném Londýně, nýbrž i v mnoha dalších místech světa. Album Londýn brzy mizí z českých a slovenských knihkupectví a přes vysoký náklad osmi tisíc výtisků se bude objevovat ve výlohách antikvariátů jenom vzácně. Hledanou položku z knihy neudělaly výhradně excelentní snímky: Londýn symbolizoval svobodný svět… Novotného fotografování Pražského jara vrcholí velkorysým předáním negativů ze srpnového obsazení Československa několika komunistickými armádami pod sovětským velením zahraničním redakcím. Uzavírá se období, kdy časopisecky publikuje na pět stovek záběrů ročně.

1969 Novotného záběry z pohřbu studenta Jana Palacha, který se upálil na protest proti zavádění okupačních pořádků, přerůstají v podobenství o konci mimořádné dekády. V sedmdesátých letech pokračuje spolupráce s Československou akademií věd, fotografuje pro Svaz českých skladatelů a koncertních umělců. Fotograficky přispívá především do Gramorevue a do Hudebních rozhledů. Je natolik sebekritický, že zakázkové negativy po užití likviduje.

1975 Vychází album ČSSR, na němž se podílí četnými fotografiemi (včetně barevných). Za utužení totality v sedmdesátých a osmdesátých letech se samozřejmá lehkost Londýna nemohla opakovat.

1989 Znovu se ocitá v pražských ulicích při fotografování sametové revoluce.

1991–92 Fotografické cesty do USA.

1992 Po krátké nemoci 9. srpna v Praze umírá.

2000 Monografie Miloň Novotný: Fotografie, uspořádaná Danou Kyndrovou, připomíná erbovní Londýn téměř čtvrtinou reprodukcí.

2010 Retrospektiva k 80. výročí fotografova narození má premiéru na Staroměstské radnici v Praze. K humanistickému tvůrčímu hledisku poukazuje kritik Jiří Peňás slovy: „lidé na fotografiích vzbuzují myšlenky na to, jak se asi jejich osudy a životy odvíjely dál, co se s nimi stalo, jak a zda žijí.“ (Kam se poděli všichni ti lidé?, Lidové noviny, 17. 4. 2010.)

2014 Výstava Londýn v Leica Gallery Prague.

2020 Nakladatelství Kant vydává knihu Hudebníci 70. – 80. léta, která obsahuje dosud nikdy nepublikované fotografie významných osobností České filharmonie.

Free Cinema: Malí fotografové

Free Cinema: Malí fotografové

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Free Cinema: Malí fotografové

Free Cinema je talentová a vzdělávací společnost, která již osm let pořádá úspěšné filmové, animační a fotografické kurzy a workshopy po celé republice. Jedním z nich je kurz analogové fotografie pro děti Malí fotografové. K otevření kurzů před čtyřmi lety vedla myšlenka naučit děti přemýšlet nad fotografií a nemačkat spoušť zběsile a bezmyšlenkovitě za sebou, jak je to běžné u fotografování se smartphony. Spolužačky z filmových studií a vášnivé fotografky Tereza, Alexandra a Bára touto cestou seznamují děti s analogovou fotografií, s tradičními fotoaparáty, se zábavnými plastovými foťáky značky Lomography nebo dřevěnými dírkovými komorami. Učí malé zájemce zakládat film do přístroje, porozumět nastavování clony, správně ostřit, ale především je nabádají ke zpomalení – jen tak se posadit před fotografovaný objekt a přemýšlet, zda vše vizuálně lahodí oku, aby mohla vzniknout jedinečná fotografie. Pokud ano, děti se dále zamýšlí nad tím, jak konkrétní fotografii uchopit z hlediska kompozice i vlastního cítění.

Fotografování je proces, který se vyplatí prožít zplna od začátku do konce. Proto lektorkám vždy záleželo hlavně na samotném tvůrčím procesu, ke kterému dětem dávají prostor. K tomuto přispívá výhoda analogové fotografie, která nabádá k trpělivosti a tou je čekání na výslednou fotografii několik dnů. Výsledek se tak stává druhořadým. Prožitek z analogové fotografie je vnímání přítomného času, zkoumání okolí, odhalení kouzla momentu, vyčkávání. “Stává se nám, že se dítě vrátí s foťákem za 5 minut, že má odfoceno. To mu pak dáváme do ruky fotoaparát znovu s tím, že má dost času, ale musí udělat jen jednu fotku. Jedinou. Pak si malý fotograf dává více záležet na výběru foceného. My se pak ptáme, co fotil, proč a tím již předem odhadujeme, jakou bude mít fotografie výpovědní hodnotu, atmosféru apod. A s dítětem toto rozebíráme,” říká o procesu fotografování během kurzů lektorka.

Během tříhodinového kurzu se dítě nenaučí správně nastavit čas či clonu, to chce více příležitostí k získání zkušeností, ale naučí se při tvorbě přemýšlet a zpomalit. Jít blíže, dát se do řeči se zajímavým člověkem, kterého chce fotit, přemýšlet nad kompozicí, světlem a stíny. U analogové fotografie je každé zmáčknutí spouště jedna fotografie a děti vnímají rozdíl mezi tímto a focením na digitální foťák, kde si z 20 téměř stejných fotek vyberou tu nejlepší a přebytečné jednoduše smažou stisknutím tlačítka. Stává se, že i filmy vymotají, špatně přetočí, osvítí, i to je učí, že úspěch fotografie není nikdy zaručen.

Děti jsou zahlceny převážně dokonalými fotkami z internetu (Instagramu, mohou-li jej již užívat). V kurzu Malých fotografů jsou děti nabádány k hledání jedinečnosti a krásy i v nedokonalosti.

Ve druhé půli kurzu si děti také zkouší práci v temné komoře tím, že vyvolávají fotogramy. Takto zjišťují, že zmáčknutím spouště celý tento kouzelný proces rozhodně nekončí.

Lektorka Tereza pracuje na knize, která bude doprovázet děti analogovou fotografií podrobněji.


Rodinný portrét

Rodinný portrét

Cyklus Rodinný portrét zahrnuje portréty osobností z oboru kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu či podnikání, avšak hlavní inspirací zde nejsou profese modelů, ale spíše psychologická stránka realizací a zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Rodinný portrét je cyklus, který vznikl netradiční formou – vytvořená kompozice figur je snímána pohledem přes konstrukci zrcadel, čímž vzniká iluze jiného, převráceného prostoru. Výsledkem je černobílá nemanipulovaná fotografie signovaná autorem jako samostatné umělecké dílo.

Záměrným spojením dvou obsahových rovin, kde v jedné se tvoří stylizovaná kompozice a v druhé se zaznamenává reálný prostor (jako dokument v čase), se sledovaná situace ještě více vnitřně obohacuje. Především srovnáním dvou pohledů fotografa ve specifickém charakteru jeho tvořivého přístupu. Projekt je koncipován v poloze vytvořit ucelený obraz společnosti starší generace v zastoupení známých osobností a běžné současné rodiny umělců či jiných profesí. Dobrovolná účast rodin v takto koncipované a řešené performanci či sebeztvárnění deklaruje jakési jednotné myšlení, že je možné (i za cenu určitého rizika) podstoupit tolerovanou manipulaci sebe samého autorem, a to vše ve prospěch progresivnější reflexe. Motivací k tomuto postupu se stává jakási zvědavost aktérů poznat se jinak, než si to původně přáli, i za cenu ztráty sebekritické kontroly. Tato motivace je potom přiměje usmířit se s faktem, že určitá nevšednost zobrazení v nich může odhalit nové pohledy na sebe sama.

Hlavním klíčem sounáležitosti k projektu a jejich participace na něm se stává fakt, že v dané chvíli není rozhodující sociální podtext v původu či v povaze fotografovaných rodinných či profesních „malých společností“, ale spíše psychologie myšlení sebe samého. Nezávisle na každém subjektu je více či méně silněji kladena otázka, jak v této nezvyklé roli herce daný člověk obstojí.

Vasil Stanko

 

Vasil Stanko dává svou důkladně připravovanou výstavní kolekcí najevo, že umění se dosud nezříká vyjadřování příběhů v klasickém žánru skupinového portrétu. Patrně si jako tvůrce nemyslí, že by oživování tradice fotografování rodin vedlo nutně k zpozdilosti. Jeho práce ovšem neustrnuly v převzatých kadlubech dědičného námětu.

Nabízí se zvážit formy, na nichž je Stankova kolekce založena. Příbuzné bude kompozicím jistě hned to, že se nejedná o nahodilé improvizace anebo o zachycování samovolně nastalých situací. Vasil Stanko upřednostňuje cílevědomé utváření děl. Ve spolupráci s fotografovanými organizuje živé obrazy, jejichž odlesky v soustavě zrcadel zachycuje, aby dále již nemanipulované exponáty nakonec stvrdil a ucelil svým podpisem.

Úběžníkem soudobého zájmu inspirovaně fotografujících umělců je subjektivita, někdy snad na úkor přímočarého pozorování jako metody strohé svědecké výpovědi. Užije-li renomovaný autor stylizaci pestrobarevnou, anebo raději monochromatickou, je svobodnou volbou vyjadřující jeho osobitou vůli a výtvarný cit. Současná technika přestala být omezením předurčujícím parametry obrazů i jejich ozvláštnění. Nicméně Stankovým záměrem nejsou samotné optické efekty, jde mu o dosažení co nejkreativnějšího výsledku. Se smyslem pro postižení obsahu zpodobuje pózující osobnosti a zaznamenává daný prostor. Sleduje vlastní vizi i skutečnost námětu. Proto může výstavou oslovit širší publikum a zároveň vyjít vstříc reprezentaci i osobním potřebám aktérů, totiž zvěčnění v podobě památky trvalé hodnoty.

Rodina je Vasilem Stankem chápána jakožto soudržný kolektiv, zastávající roli základu širšího společenství. V tomto ohledu získával jeho fotografický projekt v průběhu let na sociální závažnosti. Zahrnuje portréty osobností z oborů kinematografie, architektury, politiky, školství, zdravotnictví, sportu, podnikání a podobně. Pro autora ale nejsou inspirací ani tak profese modelů a s nimi spjaté souvislosti, jako spíše psychologická stránka realizací: motivací se mu stává hlavně zájem fotografovaných otevřít se performanci coby předpokladu zobrazení vznikajícího bez přílišné sebekontroly.

Příležitost vstupovat do veřejného prostoru otevírají digitální prostředky kdekomu, avšak tím větší důraz bývá kladen na vážně míněná sdělení. Přinejmenším náročnějším publikem. Povrchní suvenýry stavěné na odiv by zvídaví adresáti v souboru Rodinný portrét hledali marně. V uměleckých sférách nejsou prostě pokládány za nosné. Naproti tomu není příliš divu, zůstává-li celkový dojem ze Stankova cyklu naléhavý. Vždyť Vasil Stanko rozvíjí kultivovanou sugesci intimity již od rané tvorby portrétů, aktů, případně škály dalších volných žánrů, na kterou znovu a znovu navazuje. Viz jeho monografii z roku 2002, koncipovanou s teoretikem Václavem Mackem, případně knižní katalog retrospektivy Slovenská nová vlna, 80. léta, vydaný Tomášem Pospěchem a Lucií L. Fišerovou roku 2014.

Završením našich dojmů budiž teprve průnik všech složek autorského poselství…

Josef Moucha

 

 


Vasil Stanko

Narozen:
17. 3. 1962 Myjava (Slovenská republika)

Studium:
1977 –1981 Střední umělecko-průmyslová škola v Bratislavě, odd. užité fotografie
1981 – 1987 Akademie múzických umění FAMU v Praze, katedra fotografie (prof. Jan Šmok)

Praxe:
Od roku 1987 fotograf ve svobodném povolání.
2011 – 2012 externí pedagog na katedře fotografie FAMU v Praze.
Od roku 2012 externí pedagog na soukromé Vyšší škole odborné umělecké Michael.

Dlouhodobá spolupráce v rámci užité fotografie s Galerií Benedikta Rejta v Lounech, Studiem Barrandov a Správou Pražského hradu.

Tvůrčí činnost:
V oblasti volné fotografie realizoval tyto cykly: „Akt dvojice“ 1985, „Pocty osobnostem a významným událostem“ 1989, „Jak zacházet s domorodci“ 1990, „Siluety a kontury“ 1991, „Hlava XXII“ 1992, „Polovina dnu polovina von“ 1993, „Siluety a kontury 2“ 1993 – 1994, „Příběhy a pořekadla“ 1995, „Nohy a nohy a příběhy“ 1996, „půda“ 1996 – 1997, „Divadlo v zrcadlech“ 1997, „Milenci roku 2“ 1998, „Člověk a rekvizita“ 2001 – 2003, „Půda 2“ 2007, „Rodinný projekt“ 2012 – 2013

Doposud uspořádal 30 samostatných výstav doma i v zahraničí a zúčastnil se více než 170ti skupinových výstav a projektů (ČR i zahraničí).

Publikace:
Štefančíková A. – Vasil Stanko, Jak zacházet s domorodci, nakl. Kvadrata Praha, 1991

Menkman L. – Fabulous! V. Stanko, M. Švolík, R. Prekop, nakl. Voetnoot VRM, Antverpy, 2002

Macek V. – Vasil Stanko, nakl. D. Freidlaenderová, S. Freidlaender, Praha, 2002

Pražský hrad, reprezentační prostory, Prekop, Stanko, nakl. Spr. Pražského hradu, Praha 2001

Barrandov Studio, Location guide, Prekop, Stanko, vyd.: Barrandov studios, 2006

Vasil Stanko, Příběhy pozpátku, nakl. Print Design – Production, Praha, 2008

Spolupráce s Gemaart a Galerií Pecka (1995 – 2005) a realizace autorských publikací výtvarných umělců: Theodor Pištěk, Alena Kučerová, Jiří Sopko, Jiří Kolář, Jan Švankmajer, Jiří Trnka, Mikoláš Galanda, Alena Bičovská a jiné ve spolupráci s Galerií Benedikta Rejta v Lounech.

Dlouhodobým partnerem Vasila Stanka je společnost slachta.gallery s.r.o., která mu zajišťuje skenování, tisk a rámování exponátů a také se stará o portfolio tohoto umělce.

Autoportréty

Autoportréty

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Autoportréty

„Sérii autoportrétů jsem začal fotit v roce 2012, když jsem začal experimentovat s levitací a surreální fotkou. Snažil jsem se znázornit můj vztah k přírodě a to jak se v ní cítím. Postupně jsem začal koncept portrétů rozšiřovat. Onehdá jsem u popelnic našel starou televizi a rozhodl jsem se, že si jí budu dávat místo hlavy. Chtěl jsem upozornit na to, že být venku je stejně nejlepší program, který znám, a naznačoval jsem svůj postoj k televiznímu vysílání jako takovému. Telka se mi postupem času úplně rozpadla, tak ji budu muset stlouct a někde si ji vystavím, pro mě je to legenda. Sbírám staré telefony, nacházím stará zrcadla a chci vždy jen jedno: vrátit je na chvíli do hry aspoň nějakou zajímavou fotkou.

Tenhle typ fotky mám rád, protože je to nejlepší způsob odreagování a někdy i výzva. Rád posouvám svoje hranice, občas na něco upozorním a výsledek mě vždycky pobaví. Kdybych měl říct, které auotoportréty mě baví nejvíc, tak jsou to jednoznačně všechny, kde jsem se svojí psí láskou Boony.“

Petr Hricko


Petr Hricko

Narodil se v Teplicích v roce 1976. K focení se dostal nečekaně. Stejně nečekaně, jako když mu doktoři oznámili, že má rakovinu. Bylo mu dvacet sedm let. Když tehdy ležel v nemocnici, navštívil ho kamarád a přinesl mu fotoaparát, aby se měl čím rozptýlit. Začal se učit fotit a zapomínal na nemoc. Byla to ta nejlepší terapie. 

Když potom z nemocnice odcházel, věděl, že už fotit nepřestane. Našel nový způsob svého života. Od roku 2012 fotí profesionálně. 

Nejraději fotí přírodu, portréty, levitace, příběhy, nebo se pokouší zachytit atmosféru ulice. 

Kdo jednou viděl tvorbu Petra Hricka, jen těžko si ji někdy příště splete. Charakteristický lehký modrý tón jeho fotek, kouzelná atmosféra, která z nich dýchá, podmanivé výrazy v očích fotografovaných objektů i neskutečný pohled na krásy přírody. Svět tak, jak ho Petr vidí skrze hledáček svého foťáku, vás nenechá bez emocí. 

Za oponou

Za oponou

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Za oponou

Když jdete do Národního divadla na balet, kocháte se pohledem na krásné baletky a tanečníky. Na jevišti se pohybují s úsměvem, ladností, elegancí a jistotou. Napadlo vás ale někdy, kolik potu, dřiny a bolesti stojí za tím vším? Tato výstava se svým pohledem do zákulisí snaží nalézt na tuto otázku odpověď.

K focení baletu se Martin poprvé dostal v roce 2010. V tehdejší Státní opeře Praha potřebovali fotografa, který by nafotil novou inscenaci baletu Spící krasavice. Martin k tomu podotýká: „Nikdy předtím jsem tanec a balet nefotil, ale rád zkouším nové věci a začalo mě to bavit. Navíc, když člověk vidí na vlastní oči zblízka, jaká je balet dřina, tak musí smeknout! Později jsem dostal možnost spolupracovat s Baletem Národního divadla. Na této práci mě fascinuje být u zrodu inscenací, vidět dřinu tanečníků, kteří se vlastně živí svým koníčkem. Běžní lidé si řeknou: “Jdeme do divadla.” Ale už si nikdo neuvědomí, že na jevišti netančí jen skupina nadšenců, ale velkých profesionálů, kteří tvrdě dřou od dětství, aby mohli tančit v tak významném souboru. Mám rád zákulisí divadla, to zvláštní kouzlo, které má v místech, kam se každý nedostane.”


Martin Divíšek

Martin Divíšek se narodil 11. května 1985 v Praze. Fotografovat začal už na základní škole a za čas mu dědeček koupil klasickou kinofilmovou zrcadlovku Exu.

Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky a následně několik let strávil na VOŠ publicistiky. Již během studií začal fotografovat pro deník Šíp. V roce 2006 nastoupil do pražské centrální redakce regionálních Deníků, kde pokrývá hlavní politické, sportovní a kulturní události. V současné době fotografuje i pro mezinárodní zpravodajskou fotoagenturu European Pressphoto Agency. Přes osm let spolupracuje i s Baletem Národního divadla.

Ve volném čase je rád v přírodě a na horách. Je ženatý a má syna.

 

Ocenění:
2011 – Czech Press Photo, zvláštní uznání v kategorii Sport
2013 – Czech Press Photo, 2. místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví
2014 – Czech Press Photo, Cena diváků a zvláštní uznání v kategorii Reportáž
2015 – Getty Images European Editorial Awards  – 3. místo v kategorii ‘News Portfolio of the Year’
2016 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Problémy současné doby
2018 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Kultura a umění

 

 

Kamioňáci

Kamioňáci

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kamioňáci

Fotografie Dalibora Indry představují výběr těch nejtypičtějších obrazů tzv. kamioňáků, které autor nasnímal během posledních dvou let při svém cestování autobusem. Právě v autobuse se totiž člověk ocitá v dostatečné výšce tak, aby mohl řidičům kamionů „hledět zpříma do očí“. Prostřednictvím fotografií tak můžeme nepozorovaně nahlížet do jinak nepřístupného, intimního světa cizích lidí. Do světa, který balancuje mezi dobrodružstvím úžasných a lákavých dálek, a nesmírnou nudou a samotou dlouhé cesty.

Indrovy fotografie nejsou jen sociologickým výzkumem založeným na jeho dlouhodobém zájmu o svět kamionů. Pohled do kabiny překvapivě přináší mnoho vizuálně působivých detailů – stíny a odlesky, zasahující do tváří řidičů, druhotné odrazy, vzniklé zrcadlící se silnicí, auty i okolním prostředím – to vše vytváří uvnitř snímku podmanivou hru. Stačí jen na chvíli zbystřit a začít si hrát.

Pohledy do kabin kamioňáků doplňují fotografie z prostředí odpočívadel, kde se mnohatunové kolosy na pár hodin přemění v malé hotely na kolech. Tvoří tak unikátní místo s nezaměnitelnou atmosférou. Řidiči spolu najednou mohou komunikovat i jinak, než pouze přes vysílačku. Vytahují kempinkové židličky a plynové vařiče, doplňují pitnou vodu a nabírají sílu na další cestu. Je to určitá obdoba kempu, který ale místo vodní plochy a lesů obklopují dálnice a často zdevastovaná krajina.


Dalibor Indra

Dalibor Indra (*1996) vystudoval v roce 2016 všeobecné gymnázium v Brně. Již v průběhu tohoto jeho studia se zajímal o fotografii – roce 2014 začal navštěvovat fotografický institut Photogenia, který mu pomohl udat směr v jeho tvorbě. Od roku 2016 studuje v ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Fotografická tvorba Dalibora Indry má zatím dokumentární charakter. Je v ní patrná fascinace moderní společností a jejím vlivem na okolní svět. Základem práce autora je nalezení vhodného tématu, které následně obvykle dlouho zpracovává s pozoruhodným nevšedním přístupem.

www.daliborindra.com

Čechy Čechům

Čechy Čechům

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kdo jsme a co nás Čechy utváří? Rádi řešíme politiku v hospodě u piva, které tak skvěle chutná ke svíčkové se šesti nebo dobré uzenině. O víkendu si pak zajedeme na chatu opéct buřta a samozřejmě na houby. Máme nejlepší hokej na světě, jsme první v pěstování řepky a zlaté české ručičky vše zvládnou. O Vánocích nesmí chybět český kapr z českého rybníka a na silvestra pak pravý český chlebíček. Vše potom spláchneme opět pivem – jistě, že jedině plzeňským. Vrcholem exotického požitku je pro nás pak skutečný český „turek“. Občas si vzpomeneme i na tatíčka Masaryka a první republiku. Tehdy přeci bylo lépe, lidé byli lepší, pivo stálo méně a měli jsme se více rádi. Nad vším tím pak visí heslo Čechy Čechům (které tak rádi používají pravicoví extremisté), které symbolizuje, že se o výše zmíněné Čechy nehodláme s nikým dělit!

Ve svém souboru reflektuji českou společnost ironickým, zábavným a vizuálně čitelným způsobem. Nejde mi o kritiku ani o hodnocení, vždyť i já jsem součást naší společnosti. Pouze skrze neoficiální národní symboly a stereotypy, které nás definují, ukazuji, jací jsme. Cílem bylo vytvořit jakousi obrazovou esenci češství nebo reklamu na českou společnost. Vše s humorem a lehkostí – ostatně, dělat si legraci sami ze sebe, je naším dalším národním symbolem.

Daniel Hušták


Daniel Hušták (* 1990)

Fotografii jsem se vyučil na SOU Služeb v pražských Vysočanech pod vedením doc. Aleše Kuneše. Po absolvování této školy jsem nastoupil na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde nyní dokončuji magisterský program. Od roku 2013 pracuji jako učitel fotografie na Oboru Fotograf na SŠ-COPTH. Mimo pedagogickou činnost se věnuji fotografování drobných zakázek pro různé zadavatele.

Má volná tvorba je těžko zařaditelná do nějakého konkrétního žánru, ale vždy se snažím pracovat s přímočarostí a čitelností fotografií a čistou vizuální podobou. Rád si pohrávám s absurdními tématy týkajícími se nás Čechů.

Mé práce byly vystaveny například na Blatenském fotofestivalu, v opavském Domě umění nebo na PraguePhoto.

 

 

 

Touha po samotě

Touha po samotě

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Fotografie z vernisáže

Michel Arthur Martin

M. A. Martin začal fotografovat v deseti letech. I v současnosti stále fotografuje na střední formát filmových svitků s následnou vlastní finalizací obrazů na digitální tiskárně.
Vedle pořádání fotografických workshopů na nejrůznějších místech Francie je již řadu let zapojený do činnosti dvou regionálních fotografických klubů.


Touha po samotě

Michel Arthur Martin se narodil na severu Francie, v zemi otevřených horizontů, v zemi větru a zamračených obloh. Tato oblast již od útlého dětství ovlivnila jeho způsob života v úzkém spojení s přírodou. Je tedy přirozené odkud Michel Arthur čerpá svou inspiraci pro hledání okouzlující atmosféry a jedinečného světla. Snaží se zachytit podstatu a poezii těchto rozsáhlých prostorů postrádajících přítomnost člověka, emoci zastavených okamžiků, snový charakter krajin stínů a světel.

Vzpomínky na Paříž

Vzpomínky na Paříž

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

PETR ČEPELA

(CV) Petr Čepela (*1961) absolvoval studia na elektrotechnické fakultě ČVUT. Následně začal pracovat v oblasti počítačové grafiky a informačních technologií. V současné době spolupracuje jako fotograf s různými českými médii.

 


Vzpomínky na Paříž

Na fotografování je pro mě fascinující množství témat, mezi kterými si mohu podle nálady nebo potřeby vybírat.  Mezi jedno z mých nejoblíbenějších patří zachycení magické atmosféry města a jeho života. Proto je na mých  cestách věrným společníkem batoh s fototechnikou. Na letošním letním výletě do Francie vznikla i tato série fotografií. Kdykoli se na ni dívám, přenesu se do místa a okamžiku mačkání spouště…

Petr Čepela