Vratislav Beleni se narodil roku 1985 v Děčíně. K fotografii se dostal postupně a poměrně později, někdy během roku 2021. V začátcích tíhnul ke krajinné fotografii, ale postupně ho pohltila svým životem ulice, kdy jeho zájem směřoval stále blíž k člověku.

V roce 2024 se stal aspirantem VERUM PHOTO, kde začal postupně rozvíjet svůj autorský přístup k fotografii. Nyní se výhradně věnuje dokumentární fotografii s důrazem na autenticitu a lidský rozměr. Ve fotografii vyhledává obyčejného člověka na periferiích měst a vesnic, kde zkoumá jeho vztah ke společnosti a prostředí. Největší sílu dokumentární fotografie spatřuje v její schopnosti vyprávět příběhy.

Kovářovo Tao

V kovárně nedaleko Českého Brodu mistr Petr Brožek kove plátovou zbroj. Je kuta v úctě k tradici a postupům, známých stovky let. Každý úder je předem promyšlený a nejde vzít zpět.

Soubor představuje kováře Petra Brožka z Přehvozdí, specialistu na výrobu platnéřské zbroje. Díky své preciznosti a úctě k tradičnímu řemeslu je vyhledávaný po celé Evropě. Fotografie zachycují proces výroby části zbroje, kované od února do června 2025.

Pro úspěšného českého architekta Pavla Nasadila je fotografie životní vášní, niternou radostí ba potřebou, jíž účinně vyvažuje svazující pravidla a kolektivní povahu své profese. Fotografie mu totiž dává volnost osobního přístupu k tématu, možnost hlubokého citového prožitku i šanci zachycovanou realitu významově daleko přesahovat, což se výrazně podílí na mimořádné působivosti všech jeho dosavadních tematických projektů, zásadně zaměřených na člověka a jeho životní prostředí. Ať jde o mladé vězně v Západní Africe, život v oblasti Donbasu či svéráznou atmosféru londýnské čtvrtě Soho, a další.

Delta je výsledkem Nasadilových cest do delty řeky Mississippi a jejího širokého okolí – míst, kde se rodil blues, který ovlivnil styl a životní dráhu dlouhé řady velkých hudebníků včetně Louise Armstronga, Duke Ellingtona, ale i Elvise Presleyho, a kde dodnes pulsuje duch amerického Jihu. Podivuhodný duch zahrnující pohnuté dějiny formované původními domorodými obyvateli, evropskými přistěhovalci, především však stovkami tisíc zotročených Afričanů a jejich hudby coby výrazu jejich životního pocitu.

Fotografie Pavla Nasadila zachycují, jako vždy, život obyčejných lidí, krajinu i kulturu tohoto jedinečného regionu a tvoří emocemi nabitou vizuální esej či dokonce báseň o místě, které je spíš stavem mysli než pouhou geografickou oblastí.  Člověku se maně dokonce vkrádá na rty známé rčení klasika české fotografie Josefa Sudka, když se mu sešly okolnosti pro mimořádné snímky: „A hudba hraje…“

Daniela Mrázková, kurátorka

Nejel jsem cíleně dokumentovat deltu řeky Mississippi. Začalo to spíše jako tiché směřování k místu, o kterém jsem do té doby slyšel jen v bluesové hudbě, příbězích a v podtónech americké historie.

Delta není jen pás země podél řeky; je to rytmus, stín, vzpomínka přenášená časem. Překračoval jsem hranice jednotlivých států sem a tam, bloumal jsem skrz Mississippi, Louisianu, Arkansas, Tennessee, Alabamu a Kentucky. Projížděl jsem městy i malými obcemi, pátral po stopách příběhů, historických i současných, vyslovených i těch beze slov.

Potkal jsem obyčejné lidi, kteří mě přijali do svých životů — muzikanty, rolníky, kazatele, farmáře, lidi s domovem i bez domova. Fotografoval jsem gospelové zpěváky na nedělních mších zalitých ranním světlem, opuštěná nároží ve městě, farmáře obědvající v krámech na vesnici, pohřební průvody a rozlehlé krajiny, které působily zapomenutě a věčně. Každá další cesta prohlubovala můj pocit, že nefotografuji jen místo, ale jeho ducha.

Pavel Nasadil

Pavel Nasadil (Česká republika, 1975) je architekt a fotograf samouk zaměřený na dokumentární tvorbu. Ve své práci se dlouhodobě věnuje příběhům marginalizovaných skupin a jednotlivců. V poslední době se začal věnovat deníkové tradici osobního dokumentu a rozvíjí vlastní přístup k jednotlivým snímkům i uceleným příběhům.

V roce 2018 získal ocenění Czech Press Photo za cyklus Awaiting Trial z nápravných zařízení pro mladistvé v Sierra Leone a ve stejném roce byl vybrán do Nikon NOOR Academy Masterclass v Budapešti. V roce 2020 obdržel Maghreb Photography Award za nejlepší projekt mimo oblast Maghrebu. V roce 2024 se stal finalistou soutěže Goma Awards, v roce 2025 získal třetí cenu Goma Award.

Je zakladatelem projektu World Documentary Photography in Prague, který zve výrazné osobnosti dokumentární fotografie na krátkodobé rezidence. Dosud se projektu zúčastnili Jan Grarup, Paolo Pellegrin (Magnum Photos), Pep Bonet, Viktor Kolář a Markéta Luskačová.

Daniela Mrázková (Česká republika, 1942) absolventka filozofické fakulty, odborná publicistka, šéfredaktorka časopisů Revue fotografie a Fotografie-Magazín, je autorkou a spoluautorkou 26 knih o fotografii a fotografech vydaných doma a ve světě, kurátorkou více než pěti desítek souborných fotografických výstav prezentovaných v řadě zemí. Kurátorovala rovněž přelomovou mezinárodní výstavu „Co je fotografie“ uspořádanou v Praze u příležitosti 150.výročí vynálezu fotografie, která na půldruhém tisíci originálů ze sbírek celého světa prezentovala vývoj fotografie od objevu po současnost a vůbec poprvé zařadila do vývojových souvislostí práce střední a východní Evropy.  Je i autorkou filmových a TV dokumentů o fotografii, držitelkou ceny Kodak Fotobuch v Praze, členkou mezinárodních porot (World Press Photo, Pictures of the Year a dal.). Je zakladatelkou soutěže Czech Press Photo a po 20 let organizátorkou jejích výstav. V posledních letech mj. kurátorovala objevné retrospektivní přehlídky Osudové chvíle Československa – obrazový příběh století a Rok 1989 – Pád železné opony, představující drama konce komunismu v zemích střední Evropy.

WEB ČT ART

Události v kultuře ČT

Týden v kultuře ČT

Některé věci jsou tak zjevné a samozřejmé, že je přestáváme vnímat. Jednou z nich je zásadní význam takzvaného „obyčejného života“. Už jen to slovní spojení, které jsme si sami vytvořili, v nás upevňuje pocit, že jde o něco nevýznamného. Vždyť co může být podstatného, zajímavého a hlubokého na něčem „obyčejném“? Jenže – bez toho obyčejného života, který je základem všeho, by nebyly žádné velké momenty, historické milníky a okamžiky rozhodující o dalším běhu dějin.

Fotografie Josefa Husáka, řazené k subjektivnímu dokumentu, se právě onen zdánlivě obyčejný život a jeho skutečnou neobyčejnost snaží zachytit. Na první velmi letmý pohled by snad někomu mohly připadat jako „obyčené“ obrázky z ulic. Jenže nejde o pouhé dokumentační zrcadlení skutečnosti v duchu: tak to tehdy vypadalo a takoví jsme tehdy byli.  Je za nimi něco víc. Snaha dobrat se k podstatě, k tomu, co se skrývá za viditelným. „Vždy mě lákalo spíš to, co je za kulisami, za hlavním dějem. Z pohledu fotky je to podle mě obvykle zajímavější,“ říká Husák.

Autor často pracuje s jemným humorem, vizuálně překvapivými momenty a neobvyklými kontrasty mezi situacemi i mezi objekty a hrdiny snímků. Typické jsou pro něj také mnohovrstevné kompozice obrazu: v jednom záběru k sobě klade několik zdánlivě nesouvisejících dějů.

Je v tom autorova záměrná hra s divákem. Obvykle totiž čekáme – a jsme k tomu vedeni – že pokud jsou v obraze společně zarámovány objekty či osoby, mají k sobě také nějaký přímý vztah. Jinak by přece nebyly zobrazeny spolu. Jenže co když tento předpoklad tak úplně neplatí? Mozek začne hledat vztahy i tam, kde na první pohled nejsou, rozběhne se fantazie, člověk do obrazu vnáší svou interpretaci a vytváří vlastní příběhy. „Snažím se o to cíleně, jsem rád, když fotografie nutí diváka nějak ji číst,“ říká Josef Husák, který má dar podobné momenty vidět a zachytit.

Většina fotografií uvedených na této výstavě vznikla v rozmezí let 1984 až 2025 v ulicích Prahy, některé však také v Paříži, v Londýně či třeba v Berlíně. Město a jeho obrazová poetika Josefa Husáka přitahovaly od počátku. „Jsem rodilý Pražák, jak se říká odkojený Vltavou,“ vysvětluje a dodává, že město a ulice jsou pro něj přirozeným prostředím. „Přírodu mám samozřejmě rád, ale cítím se tam spíš jako na návštěvě,“ říká.

Proto ho to kdysi také, jako člena vinohradského fotoklubu, netáhlo ke krajině, zátiším či aktu, ale k dokumentu. Zcela logicky pak stál u počátků fotografické skupiny Město (1983), které dal jméno další milovník města a lidí v něm, fotograf František Dostál.

Mnoho snímků z Husákovy volné tvorby vzniklo v době, kdy už byl profesionální firemním fotografem, zaměřujícím se především na architekturu, dokument a reportáž. Dělal tuto práci třicet let, přesto ho to vždy táhlo do ulic: po focení v práci fotit ještě pro sebe.

„Je to můj způsob relaxace, přináší mi to naplnění a pocit, že tady snad nejsem úplně k ničemu. A že možná vytvářím něco, co by snad mohlo někoho oslovit,“ říká.

Tomáš Vocelka
novinář a fotograf

Stanislav Kohout (*1993) patří k mladším představitelům fotografů, věnujících se výhradně pouliční fotografii. Vnímá ji jako dialog mezi ním a ulicí, mezi světlem, lidmi a místem, a zároveň jako dialog sám se sebou. I svůj vizuální styl formuje skrze každodenní pozorování ulic. Fotografie mu není živobytím, přesto, nebo možná právě proto, se mu stala denním chlebem, potřebou i nutností.

Jak sám říká: „Ráno vstát, nasnídat se, vzít foťák a vyrazit do ulic hledat energii, emoce a autenticitu ulice, města a lidí. Vím, že když jsem všímavý, ulice mi to vrací. Hledání a pozorování příběhů mě fascinuje od dětství.“

V souboru “Who am I? Where am I? I am here.” najdete fotografie z Londýna, Prahy, Tokia a Kjóta. Každé město – podobně jako kultura, která jej utváří – vyžaduje trochu jiný přístup, ale v základu jde vždy o hledání na ulici, a zároveň i v sobě samém.

V letošním roce se stal aspirantem fotografického spolku Verum Photo.

Kevin V. Ton

Milá Terezo!

Svou prosbou o pár mých vět u příležitosti Tvé výstavy jsi mi udělala radost. Tak jen doufám, že to bude radost oboustranná. Řekla jsi mi něco v tom smyslu, že uvítáš slova, která nebudou cítit kunsthistorickou a kurátorskou rutinou. Svým způsobem tomu, coby malíř, dobře rozumím. Mnohé promluvy smrtelně vážných a obecně vážených teoretiků umění jsem opakovaně zažil na vlastní kůži i na kůžích svých kolegů. Všechny ty odborné termíny, které by mohly být klidně z katalogu nebo výstavy kohosi jiného, tolik úvah nad obsahem a formou… Takže to, na Tvé přání, pojmu úplně jinak.

Mám začít formou nebo obsahem? A vždyť vlastně právě formy jsou zásadním obsahem Tvé práce –myslím formy, kterými bůh obdařil ženu na úkor jednoho mužského žebra. No, vzal jsem to od Adama, ale vlastně je to o Evě, o mnoha Evách, které se zrodily bez chirurgického zákroku před Tvým objektivem. Myslím, že ve Tvém případě se jedná spíše o „subjektiv“; tak jsou Tvé fotografie osobní, rozpoznatelné, tak originální, tak „Terezoidní“. I ta určitá dávka dekadence je právě dráždivá, ale nikdy ne vulgární. Tvé fotografie jsou krásné, Terezo! Myslím, že nebát se krásy je v dnešní době odvážné. A to Ty jsi!

Jiří Suchý kdysi zpíval „Ty jsi ta nejkrásnější krajina, co znám“. Často si na tenhle jeho text vzpomenu, když vidím další Tvoji fotku, na které (ve které) jsi opět našla to nejkrásnější na další obna-ženě, která měla to štěstí být Tvým modelem.

Děkuji Terezo, že vidíš a dokážeš zprostředkovat tolik nejkrásnějších krajin co znám.

Martin

ČT ART – recenze Josefa Chuchmy

iFotoVideo 

Leitmotivem výstavy k 100. výročí narození Libora Fáry je prostředí jeho ateliéru na pražských Vinohradech, kde se výtvarník cítil nejlépe, kde si pouštěl jazz a tvořil a tvořil…

Ateliér v ulici Anny Letenské získal v roce 1954, s nástupem do Armádního uměleckého divadla. Zde se seznámil s některými důležitými kulturními osobnostmi své doby – kromě divadelníka E. F. Buriana, jenž divadlu šéfoval (a scéna se následující rok vrátila ke svému předválečnému názvu D 34), to byl tamní lektor a záhy i dramatik Josef Topol, dramaturg a režisér Jan Grossman či architekt a scénograf Vladimír Nývlt, od něhož Fára zmíněný ateliér získal. Tento prostor se stal jedním z důležitých bodů na pomyslné kulturní mapě hlavního města. Totiž: kromě toho, že zde Fára pracoval a po určitý čas i žil, přijímal tady množství návštěv, občas se tu konaly večírky (legendární je ten, kdy slavil padesátiny, jenž posléze inspiroval dramatika Josefa Topola k napsání hry Sbohem, Sokrate!). Bez nadsázky lze tvrdit, že ateliér žádného jiného českého výtvarníka druhé poloviny dvacátého století nenavštívilo tolik významných fotografů. Nemalý podíl na tom nesla jeho žena.

K jejich osudovému setkání došlo v roce 1949 v okruhu takzvaných spořilovských surrealistů (označovaných podle pražské čtvrti Spořilov, kde se dotyční tvůrci scházeli a v níž Fára i jeho příští partnerka také vyrůstali). Annette Šafránková tehdy byla studentkou dějin umění a estetiky na Karlově Univerzitě. V listopadu 1952 se stali manžely. Anně Fárové, jak se nyní jmenovala, posílal otec, žijící v USA, čísla proslulého obrazového časopisu Life. V něm Fárovi narazili na fotografie Henriho Cartiera-Bressona. Anna i pod tímto dojem zaměřila svůj profesní zájem na fotografii. V roce 1956 vycestovala do Paříže, kde se ostatně v roce 1928 narodila – její matka byla francouzská profesorka, otec československý diplomat, měla tudíž i patřičnou jazykovou výbavu. Navštívila mimo jiné právě Henriho Cartiera-Bressona, spoluzakladatele agentury Magnum Photos. Souhlasil s realizací své monografie v Československu. Ta roku 1958 skutečně vyšla jako první svazek edice Umělecká fotografie, která tehdy byla i v mezinárodním měřítku unikátem, graficky ji upravoval Libor Fára.

Přátelství s Cartierem-Bressonem umožnilo Anně Fárové napsat texty o některých dalších členech Magnum Photos a spolupracovat na jejich výstavách. V Praze byla průvodkyní kupříkladu Marca Ribouda, tehdejšího prezidenta Magnum Photos, Inge Morathové, Andrého Villerse, Hanse Namutha. Rovněž ti, stejně jako Cartier-Bresson, fotografovali ve Fárově ateliéru.

Vedle toho byl Libor Fára v tvůrčím kontaktu s plejádou českých fotografů. Jednak mu někteří reprodukovali obrazy a také fotili podklady pro jeho koláže: zprvu to byla Emila Medková, dále Miroslav Jodas, s nímž spolupracoval intenzivně více jak dvě dekády, a v poslední fázi života byl takovým spolupracovníkem Jan Malý. Jednak do ateliéru zavítali kupříkladu Miloň Novotný, Dagmar Hochová či Josef Koudelka (příští člen Magnum Photos), jehož divadelní fotografie Fára využíval v šedesátých letech pro obálky časopisu Divadlo, který graficky upravoval. A patří se dodat, že svědky některých z těch fotografických návštěv byly i dvě dcery, které se manželům Fárovým narodily – Isabela (* 1961) a Gabriela (* 1963).

Libor Fára s fotografií jako médiem soustavně pracoval: jak ve své volné tvorbě v podobě koláží (třeba cyklus Snídaně o půlnoci) či surrealistických objektů (Stojíme ve hře, mimo hru, Pocta Braccellimu, Situace bílého obdélníku a další), tak ji využíval při tvorbě obálek knižních titulů nebo filmových a divadelních plakátů. Dá se proto říct, že fotografií byl jeho ateliér prostoupen doslova i obrazně. Což s sebou neslo ještě jednu skutečnost, která vlastně umožnila uspořádat tuto ojedinělou výstavu. V éře analogové fotografie bývalo zvykem, že když jste za někým zašli a fotili jej, tak jste mu posléze dali zvětšeniny s ním pořízených záběrů. Ze setkání zůstal hmotný doklad, fyzické fotografie. Právě z nich je sestavena přítomná výstavní kolekce. Neboli: až na výjimky jde o originální zvětšeniny od dotyčných autorek a autorů, o takzvaně vintage printy. Proto zde jsou tak pestré formáty exponátů i vizuální povaha zvětšenin.

Ateliér, v němž byl Libor Fára tolikrát vyfocen, byl prostě jeho nejoblíbenějším místem, tady byl jeho svět. A v ateliéru také zemřel.

                                                                                                                      Josef Chuchma

Český rozhlas – Vltava

Události v kultuře – Česká televize

Artmagazin.eu

Novinky.cz

Martin Bouzek (*1977 v Praze) je dokumentární fotograf a člen spolku VERUM PHOTO, patří mezi milovníky černobílé fotografie.

Jeho cesta k fotografii začala na střední škole darem filmové zrcadlovky k narozeninám. Fotil především na svých cestách po Asii a časem začal spolupracovat s časopisem Photo life. Po několikaleté sportovní pauze propadl fotografii a pochopil, že pro kvalitní snímky se stačí pouze rozhlédnout a není třeba vyhledávat exotické destinace. Další z životních nutností je mu voda. S foťákem po ruce sjiždí s věrnými kamarády řeky divoké i málo dostupné.
Seakayak – mořské toulání je foto esej doplněná textem Petra „Snížáka“ Snížka, šéfredaktora časopisu Pádler:

Seakayaking?

Úzká loď ladných tvarů s ostrými špicemi trčícími vysoko nad hladinu. Na palubě náhradní pádlo, vodotěsný vak, příruční lahev s pitím a další nezbytnosti. Pod kajakem blankytně modrá voda skrz kterou je vidět na dno. I do hloubky několika metrů. Na otevřenějším moři pak temně modrá hlubina. Nocování pod širákem na písečných plážích, vaření na ohni, …
Romantická představa, že ano? Ale jaký je seakayaking doopravdy?
Hodina příprav, než se člověku podaří nasoukat vše potřebné do vodotěsných vaků a potom do nákladních komor lodi. Pětadvacetikilová loď s podobně těžkým nákladem. Potom nasednout a…
„Kam jedeme, Bouzíno?“
„Já myslím, že támhle na ty baráky v dálce.“
„Jak je tam ten červenej maják?“
„No tam někam. Odhaduju to tak na tři kilometry. No spíš… Tři a půl. Čtyři. Maximálně.“
Potom člověk zapíchne špici kajaku do směru jízdy a pádluje. A pádluje. Chvíli si povídá s tím, kdo pádluje vedle něj, ale u toho pořád pádluje. Za čas zjistí, že se to tak rychle nepřibližuje a potom už je rád, že dorazil k prvnímu záchytnému bodu. Vyleze z lodi, protáhne nohy a naplánuje co dál.
Další záchytný bod. A situace se opakuje. Pádluje… a opět pádluje. Večer Adventure Menu, rychlá koupel v moři a jdeme spokojeni spát.
A další den? Asi každý uhodne, jak vypadá. A my volové to zbožňujeme. Proč? Možná právě proto, že to nejde popsat, to se musí jedině prožít.

ČT – Z metropole

ČT- Události v kultuře

ČT Art – recenze Josefa Chuchmy

Novinky.cz

Artmagazin.eu