Autoportréty

Autoportréty

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Autoportréty

„Sérii autoportrétů jsem začal fotit v roce 2012, když jsem začal experimentovat s levitací a surreální fotkou. Snažil jsem se znázornit můj vztah k přírodě a to jak se v ní cítím. Postupně jsem začal koncept portrétů rozšiřovat. Onehdá jsem u popelnic našel starou televizi a rozhodl jsem se, že si jí budu dávat místo hlavy. Chtěl jsem upozornit na to, že být venku je stejně nejlepší program, který znám, a naznačoval jsem svůj postoj k televiznímu vysílání jako takovému. Telka se mi postupem času úplně rozpadla, tak ji budu muset stlouct a někde si ji vystavím, pro mě je to legenda. Sbírám staré telefony, nacházím stará zrcadla a chci vždy jen jedno: vrátit je na chvíli do hry aspoň nějakou zajímavou fotkou.

Tenhle typ fotky mám rád, protože je to nejlepší způsob odreagování a někdy i výzva. Rád posouvám svoje hranice, občas na něco upozorním a výsledek mě vždycky pobaví. Kdybych měl říct, které auotoportréty mě baví nejvíc, tak jsou to jednoznačně všechny, kde jsem se svojí psí láskou Boony.“

Petr Hricko


Petr Hricko

Narodil se v Teplicích v roce 1976. K focení se dostal nečekaně. Stejně nečekaně, jako když mu doktoři oznámili, že má rakovinu. Bylo mu dvacet sedm let. Když tehdy ležel v nemocnici, navštívil ho kamarád a přinesl mu fotoaparát, aby se měl čím rozptýlit. Začal se učit fotit a zapomínal na nemoc. Byla to ta nejlepší terapie. 

Když potom z nemocnice odcházel, věděl, že už fotit nepřestane. Našel nový způsob svého života. Od roku 2012 fotí profesionálně. 

Nejraději fotí přírodu, portréty, levitace, příběhy, nebo se pokouší zachytit atmosféru ulice. 

Kdo jednou viděl tvorbu Petra Hricka, jen těžko si ji někdy příště splete. Charakteristický lehký modrý tón jeho fotek, kouzelná atmosféra, která z nich dýchá, podmanivé výrazy v očích fotografovaných objektů i neskutečný pohled na krásy přírody. Svět tak, jak ho Petr vidí skrze hledáček svého foťáku, vás nenechá bez emocí. 

Za oponou

Za oponou

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Za oponou

Když jdete do Národního divadla na balet, kocháte se pohledem na krásné baletky a tanečníky. Na jevišti se pohybují s úsměvem, ladností, elegancí a jistotou. Napadlo vás ale někdy, kolik potu, dřiny a bolesti stojí za tím vším? Tato výstava se svým pohledem do zákulisí snaží nalézt na tuto otázku odpověď.

K focení baletu se Martin poprvé dostal v roce 2010. V tehdejší Státní opeře Praha potřebovali fotografa, který by nafotil novou inscenaci baletu Spící krasavice. Martin k tomu podotýká: „Nikdy předtím jsem tanec a balet nefotil, ale rád zkouším nové věci a začalo mě to bavit. Navíc, když člověk vidí na vlastní oči zblízka, jaká je balet dřina, tak musí smeknout! Později jsem dostal možnost spolupracovat s Baletem Národního divadla. Na této práci mě fascinuje být u zrodu inscenací, vidět dřinu tanečníků, kteří se vlastně živí svým koníčkem. Běžní lidé si řeknou: “Jdeme do divadla.” Ale už si nikdo neuvědomí, že na jevišti netančí jen skupina nadšenců, ale velkých profesionálů, kteří tvrdě dřou od dětství, aby mohli tančit v tak významném souboru. Mám rád zákulisí divadla, to zvláštní kouzlo, které má v místech, kam se každý nedostane.”


Martin Divíšek

Martin Divíšek se narodil 11. května 1985 v Praze. Fotografovat začal už na základní škole a za čas mu dědeček koupil klasickou kinofilmovou zrcadlovku Exu.

Vystudoval Střední průmyslovou školu sdělovací techniky a následně několik let strávil na VOŠ publicistiky. Již během studií začal fotografovat pro deník Šíp. V roce 2006 nastoupil do pražské centrální redakce regionálních Deníků, kde pokrývá hlavní politické, sportovní a kulturní události. V současné době fotografuje i pro mezinárodní zpravodajskou fotoagenturu European Pressphoto Agency. Přes osm let spolupracuje i s Baletem Národního divadla.

Ve volném čase je rád v přírodě a na horách. Je ženatý a má syna.

 

Ocenění:
2011 – Czech Press Photo, zvláštní uznání v kategorii Sport
2013 – Czech Press Photo, 2. místo v kategorii Lidé, o nichž se mluví
2014 – Czech Press Photo, Cena diváků a zvláštní uznání v kategorii Reportáž
2015 – Getty Images European Editorial Awards  – 3. místo v kategorii ‚News Portfolio of the Year‘
2016 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Problémy současné doby
2018 – Czech Press Photo, finálová nominace v kategorii Kultura a umění

 

 

Kamioňáci

Kamioňáci

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kamioňáci

Fotografie Dalibora Indry představují výběr těch nejtypičtějších obrazů tzv. kamioňáků, které autor nasnímal během posledních dvou let při svém cestování autobusem. Právě v autobuse se totiž člověk ocitá v dostatečné výšce tak, aby mohl řidičům kamionů „hledět zpříma do očí“. Prostřednictvím fotografií tak můžeme nepozorovaně nahlížet do jinak nepřístupného, intimního světa cizích lidí. Do světa, který balancuje mezi dobrodružstvím úžasných a lákavých dálek, a nesmírnou nudou a samotou dlouhé cesty.

Indrovy fotografie nejsou jen sociologickým výzkumem založeným na jeho dlouhodobém zájmu o svět kamionů. Pohled do kabiny překvapivě přináší mnoho vizuálně působivých detailů – stíny a odlesky, zasahující do tváří řidičů, druhotné odrazy, vzniklé zrcadlící se silnicí, auty i okolním prostředím – to vše vytváří uvnitř snímku podmanivou hru. Stačí jen na chvíli zbystřit a začít si hrát.

Pohledy do kabin kamioňáků doplňují fotografie z prostředí odpočívadel, kde se mnohatunové kolosy na pár hodin přemění v malé hotely na kolech. Tvoří tak unikátní místo s nezaměnitelnou atmosférou. Řidiči spolu najednou mohou komunikovat i jinak, než pouze přes vysílačku. Vytahují kempinkové židličky a plynové vařiče, doplňují pitnou vodu a nabírají sílu na další cestu. Je to určitá obdoba kempu, který ale místo vodní plochy a lesů obklopují dálnice a často zdevastovaná krajina.


Dalibor Indra

Dalibor Indra (*1996) vystudoval v roce 2016 všeobecné gymnázium v Brně. Již v průběhu tohoto jeho studia se zajímal o fotografii – roce 2014 začal navštěvovat fotografický institut Photogenia, který mu pomohl udat směr v jeho tvorbě. Od roku 2016 studuje v ateliéru Reklamní fotografie na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

Fotografická tvorba Dalibora Indry má zatím dokumentární charakter. Je v ní patrná fascinace moderní společností a jejím vlivem na okolní svět. Základem práce autora je nalezení vhodného tématu, které následně obvykle dlouho zpracovává s pozoruhodným nevšedním přístupem.

www.daliborindra.com

Čechy Čechům

Čechy Čechům

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Kdo jsme a co nás Čechy utváří? Rádi řešíme politiku v hospodě u piva, které tak skvěle chutná ke svíčkové se šesti nebo dobré uzenině. O víkendu si pak zajedeme na chatu opéct buřta a samozřejmě na houby. Máme nejlepší hokej na světě, jsme první v pěstování řepky a zlaté české ručičky vše zvládnou. O Vánocích nesmí chybět český kapr z českého rybníka a na silvestra pak pravý český chlebíček. Vše potom spláchneme opět pivem – jistě, že jedině plzeňským. Vrcholem exotického požitku je pro nás pak skutečný český „turek“. Občas si vzpomeneme i na tatíčka Masaryka a první republiku. Tehdy přeci bylo lépe, lidé byli lepší, pivo stálo méně a měli jsme se více rádi. Nad vším tím pak visí heslo Čechy Čechům (které tak rádi používají pravicoví extremisté), které symbolizuje, že se o výše zmíněné Čechy nehodláme s nikým dělit!

Ve svém souboru reflektuji českou společnost ironickým, zábavným a vizuálně čitelným způsobem. Nejde mi o kritiku ani o hodnocení, vždyť i já jsem součást naší společnosti. Pouze skrze neoficiální národní symboly a stereotypy, které nás definují, ukazuji, jací jsme. Cílem bylo vytvořit jakousi obrazovou esenci češství nebo reklamu na českou společnost. Vše s humorem a lehkostí – ostatně, dělat si legraci sami ze sebe, je naším dalším národním symbolem.

Daniel Hušták


Daniel Hušták (* 1990)

Fotografii jsem se vyučil na SOU Služeb v pražských Vysočanech pod vedením doc. Aleše Kuneše. Po absolvování této školy jsem nastoupil na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, kde nyní dokončuji magisterský program. Od roku 2013 pracuji jako učitel fotografie na Oboru Fotograf na SŠ-COPTH. Mimo pedagogickou činnost se věnuji fotografování drobných zakázek pro různé zadavatele.

Má volná tvorba je těžko zařaditelná do nějakého konkrétního žánru, ale vždy se snažím pracovat s přímočarostí a čitelností fotografií a čistou vizuální podobou. Rád si pohrávám s absurdními tématy týkajícími se nás Čechů.

Mé práce byly vystaveny například na Blatenském fotofestivalu, v opavském Domě umění nebo na PraguePhoto.

 

 

 

Touha po samotě

Touha po samotě

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Fotografie z vernisáže

Michel Arthur Martin

M. A. Martin začal fotografovat v deseti letech. I v současnosti stále fotografuje na střední formát filmových svitků s následnou vlastní finalizací obrazů na digitální tiskárně.
Vedle pořádání fotografických workshopů na nejrůznějších místech Francie je již řadu let zapojený do činnosti dvou regionálních fotografických klubů.


Touha po samotě

Michel Arthur Martin se narodil na severu Francie, v zemi otevřených horizontů, v zemi větru a zamračených obloh. Tato oblast již od útlého dětství ovlivnila jeho způsob života v úzkém spojení s přírodou. Je tedy přirozené odkud Michel Arthur čerpá svou inspiraci pro hledání okouzlující atmosféry a jedinečného světla. Snaží se zachytit podstatu a poezii těchto rozsáhlých prostorů postrádajících přítomnost člověka, emoci zastavených okamžiků, snový charakter krajin stínů a světel.

Vzpomínky na Paříž

Vzpomínky na Paříž

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

PETR ČEPELA

(CV) Petr Čepela (*1961) absolvoval studia na elektrotechnické fakultě ČVUT. Následně začal pracovat v oblasti počítačové grafiky a informačních technologií. V současné době spolupracuje jako fotograf s různými českými médii.

 


Vzpomínky na Paříž

Na fotografování je pro mě fascinující množství témat, mezi kterými si mohu podle nálady nebo potřeby vybírat.  Mezi jedno z mých nejoblíbenějších patří zachycení magické atmosféry města a jeho života. Proto je na mých  cestách věrným společníkem batoh s fototechnikou. Na letošním letním výletě do Francie vznikla i tato série fotografií. Kdykoli se na ni dívám, přenesu se do místa a okamžiku mačkání spouště…

Petr Čepela

MŮJ OTEC ANTONÍN KRATOCHVÍL

MŮJ OTEC ANTONÍN KRATOCHVÍL

Pouť otce a syna – Antonína a Michaela Kratochvílových – je námětem celovečerního dokumentárního filmu Andrey Sedláčkové “Můj otec Antonín Kratochvíl”. Oba svou cestu v průběhu natáčení zároveň fotografovali a výsledné dílo představili na společné výstavě v Leica Gallery Prague.

Jeho černobílé fotografie vždy budily emoce. Expresivní, sugestivní, zneklidňující zprávy o lidskosti i její odvrácené tváři. Antonín Kratochvíl (*1947, Lovosice) fotil desítky válečných konfliktů, humanitárních katastrof, ale i světových celebrit. A fotil je stejně – jako sociální portrét. Čtyřnásobný držitel prestižní ceny World Press Photo byl časopisem American Photo zařazen mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie… Co je to za člověka, který i v běsu válek dělá umělecká díla? Chtěli jsme o něm natočit film.

Jeho tvorba, motivace, způsob vidění, výběr témat i originální styl odráží kromě vrozeného talentu i jeho mimořádný neobvyklý osud. Prožil život od třídního zavržence přes utečence, bezdomovce, zločince, vojáka cizinecké legie až po světoběžníka a hvězdu svého oboru. Turbulence jeho osudové energie však brzy zasáhla i přípravy filmu, když se Antonín Kratochvíl ocitl na jaře roku 2017 v kritickém zdravotním stavu v nemocnici a kdy se po několika týdnech v kómatu probral a učil znovu chodit. A o několik měsíců později přišel další zvrat. V rámci kampaně Me Too ho nařkla bývalá americká kolegyně ze sexuálního obtěžování. Antonín Kratochvíl veškerá obvinění odmítl, ale kauza skončila jeho odchodem z proslulé fotografické agentury Sedm, kterou s dalšími šesti slavnými fotografy v roce 2001 zakládal.

Páteří našeho filmu však zůstává širší obraz – příběh rodiny, kterou fatálně rozdělila železná opona. A příběh talentu, který se bez ohledu na okolnosti manifestoval napříč třemi generacemi fotografů, od Antonínova otce Jaroslava po Antonínova syna Michaela.

Antonín Kratochvíl emigroval z Československa v roce 1967 a zanechal zde i svého ještě nenarozeného syna. Poprvé se mohli s Michaelem setkat až po dlouhých devatenácti letech. Michael přitom o svém otci neměl dlouho ani tušení. Doma mu o něm dokonce říkali, že je mrtvý. Michael, dnes také fotograf, zkoumá otcovu tvorbu i jeho životní peripetie, setkává se s jeho kolegy a přáteli, které dřív neznal. A otevírá témata z minulosti, kterým se oba dosud snažili spíš vyhýbat.

V průběhu natáčení jsme se s producentem filmu Martinem Hůlovcem ze společnosti Punk Film a režisérkou Andreou Sedláčkovou s oběma fotografy domluvili, že budou své putování samostatně dokumentovat, portrétovat sebe navzájem i reportážně zachycovat místa, která v rámci natáčení navštíví. Cestu do apokalyptického Černobylu, kde Antonín pořádal své fotografické workshopy, či z rodinného výletu k uprchlickému táboru Traiskirchen v Rakousku, kterým před více než padesáti lety sám Antonín procházel, po speciální zákoutí v New Yorku, kde nacházel tu správnou hru světel a stínů pro své slavné portrétní fotografie… Výsledné dílo představují Antonín a Michael Kratochvílovi na této unikátní společné výstavě.

Věra Krincvajová, kreativní producentka ČT filmu „Můj otec Antonín Kratochvíl“

 

Trailer filmu „Můj otec Antonín Kratochvíl“

 


Fotografie z novinářské projekce


Životopis Antonín Kratochvíl

Antonín Kratochvíl se narodil 12. 4. 1947 v Lovosicích. Je to jeden z nejznámějších českých současných reportážních a portrétních fotografů, který si vydobyl respekt a uznání po celém světě. Patří mezi zakládající členy fotografické agentury Sedm(VII Photo Agency), ve které již v současné době nepůsobí. Je členem spolku 400 ASA, který sdružuje výrazné osobnosti české fotografie při prezentaci jejich tvorby. Mezi členy tohoto spolku patří vedle Antonína Kratochvíla i Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Alžběta Jungrová, Jan Mihaliček, Tomki Němec  a Martin Wágner.

Antonín Kratochvíl se věnuje především dokumentární fotografii, za kterou byl několikrát mezinárodně oceněn, včetně čtyř cen World Press Photo. V roce 1999 ho časopis American Photo zařadil mezi sto nejvýznamnějších osobností světové fotografie.

Tvorba Antonína Kratochvíla je známá po celém světě; jeho fotografie byly prezentovány v řadě novin a časopisů, je autorem či spoluautorem řady výstav a fotografických publikací.


Životopis Michael Kratochvíl

Michael Kratochvíl (*1967) se po vzoru svého otce také stal profesionálním fotografem. Vystudoval Institut tvůrčí fotografie v Opavě a kromě reportážní fotografie se zaměřuje i na fotografii reklamní a portrétní.

Paris, etc…

Paris, etc…

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Michael Wellner-Pospíšil

Michael W.Pospíšil se narodil v roce 1955 jako Čech a později přijal i francouzské občanství. Jako dítě hrál v několika významných českých filmech, například v Až přijde kocour Vojtěcha Jasného nebo v Ukradené vzducholodi Karla Zemana.

Hned po absolvování prestižní Filmové akademie múzických umění  (FAMU) v roce 1980 se stěhuje do Francie, aby tam žil se svou francouzskou manželkou Marie-Paule. Pracuje tady jako režisér, producent, scénarista, střihač a kameraman pro francouzské televizní stanice a pro různé velké firmy a státní úřady. V roce 2000 začíná jeho kariéra v kulturní diplomacii, když se stává ředitelem Českého centra v Paříži (2000-2007 a 2011-2016) a v Sofii (2007-2009) a poté i generálním ředitelem celé sítě Českých center (2009 – 2011). V roce 2005 je vyznamenán francouzským řádem Rytíře umění a literatury.

V roce 2016 se Michael W. Pospíšil vrací definitivně z Paříže do Prahy: žil tedy 31 let ve Francii a 31 let v České republice.

Fotografie je jeho vášní od dětství. Po několika výstavách ve Francii a v České republice, vychází letos jeho první fotografická monografie, Paris, Praha, etc…, v nakladateltsví KANT. Je to výběr snímků z posledních sedmi let, především z Paříže a z Prahy, ale i z dalších měst a zemí.

Výstava Paris, etc představuje výběr fotografií z Paříže. Současně s touto výstavou probíhá další výstava pod názvem Praha, etc ve Francouzském institutu v Praze.

Na podzim tohoto roku bude Michel W. Pospíšil mít velkou výstavu Paris, Praha, etc…v galerii G 4 v Chebu.

 


Paris, etc...

Michael vidí více než většina lidí. Jeho fotografie městských zákoutí, obrazců na oprýskaných zdech, letmých setkání v kavárnách a barech, zrcadlení několika souběžných pouličních dějů či zdánlivě obyčejných objektů a věcí, které v neustálém spěchu míjíme bez povšimnutí, poskytují vedle své nesporné výtvarné hodnoty široký prostor pro diváckou interpretaci. Ačkoli Pospíšil nezapře své vzdělání filmového dokumentaristy i zkušenost s humanistickou fotografií, některé jeho snímky jsou mnohdy spíše abstraktními obrazy. Pospíšilovy fotografie lze označit i za svébytné dení- kové záznamy, jejichž autor tak nalezl způsob, jak sdílet svůj prožitek ze světa. Zcela nevšední publikaci osobitých barevných i černobílých fotografií doprovází rozhovor s jejich podobně nevšedním a osobitým autorem.
(Prof. Vladimír Birgus)

Malý les

Malý les

Prezentace fotografií v prostorech galerijní kavárny

Leona Telínová

Leona Telínová žije a pracuje v Praze. Fotografii vystudovala u prof. Pavla Baňky na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. Ve své tvorbě, která přesahuje do dalších výtvarných oborů – malby a loutkového divadla – nevyužívá fotografii pro záznam skutečnosti, ale spíše jako médium, s jehož pomocí vytváří svébytná výtvarná díla. Po noirových souborech, inscenovaných v městských exteriérech nočního Berlína, Ústí nad Labem nebo pražských Nuslí, se autorka nyní vydala do nočního lesa. Pohledy na krajinu prozářenou úplňkem a divoce rostoucí podivné houby nejsou ovšem nic jiného než pečlivě aranžovaná zátiší. Vznikají na stole v ateliéru, který fotografka sdílí se svým přítelem scénografem a loutkářem Honzou Bažantem. Jako inspirace jí přitom slouží nejen všudypřítomné loutkářské harampádí, ale i samotný princip stínového divadla. Zátiší fotografuje digitálním aparátem, ale výsledné fotografie už nejsou dále žádným způsobem počítačově manipulovány.


Malý les

Příběhy Malého lesa, rostou postupně. Klubou se nahodile jako podivné houby. Stejně jako zvířata a další bytosti vznikají z vrtošivého světla a stínu. Klíčí v kompostu plného čehosi, co může být stejně tak živé jako mrtvé.

V Malém lese je stále tma a noc je prozářená úplňkem, který vykresluje ostré stíny.

Malý les je obydlen rozličnými bytostmi. Některé bydlí v podzemních norách a jiné na Pupečníkových ostrovech. Rostou v něm Zářící pýchavky, Housenice, parazitující na mrtvolkách hmyzu, a spousta dalších podivuhodných hub. Zvířata a hmyz sem pronikli z Města, kam se ztrácí hračky a za svůj úkryt si občas vybírají neobvyklá místa. Zatímco jeleni a laně se tradičně pohybují na lesních pasekách, žirafa a slon se usídlili na dně jezera. Ptáků je v Malém lese málo. Možná, že mají strach z čilého leteckého provozu okolního města.

V Malém lese žijí všichni ve vzájemné symbióze a utváří tak tělo jediné Bytosti. Touto Bytostí vše končí a opět začíná…

POHLED Z OKNA

POHLED Z OKNA

Milota Havránková (*1945) je výjimečná a do určité míry soliterní umělkyně, která se na poli slovenské i české fotografie pohybuje již poměrně dlouhou dobu, o to více však u ní překvapuje určitá stále přetrvávající nezařaditelnost a neuchopitelnost její tvorby. Experimentátorka, která neustále boří tradice a mění rukopis i výrazový slovník své tvorby, vstoupila na uměleckou scénu koncem 60. let minulého století. Začala používat vlastní realitu jako platformu pro svoje další tvůrčí intervence a prostřednictvím inscenované analogové fotografie odhalovala v zdánlivě náhodných kompozicích neviditelnou vztahovou a emoční logiku a souvislost. Výstava se zaměřuje práve na toto období, tedy na 60. – 70. léta minulého století, kdy se v její tvorbě objevují téměř všechny klíčové strategie i symboly pozdějšího hybridního tvarosloví její tvorby.

Vernisáž výstavy

Životopis Milota Havránková

1945: Narodila se 7. srpna v Košicích na Slovensku jako Milota Marková

1960–1964: Studuje fotografii na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě

1963–1965: Pracuje jako fotoreportérka ve Filmových ateliérech Koliba v Bratislavě, kde vytváří své první výtvarné fotografie

1966–1971: Studuje výtvarnou fotografii na Katedře kamery na FAMU v Praze u profesora Jána Šmoka

1970: Autorská výstava ve Foto Galeria v Krakově (Polsko) pod jménem Milota Marková

1972–1977: Působí jako odborná pedagožka oboru Výtvarná fotografie na Střední škole uměleckého průmyslu v Bratislavě

1975: Autorská výstava Žena v slovenskej literatúre, Komorná galéria v Martině

1977–1991: Pracuje jako volná fotografka, věnuje se užité, módní a reklamní fotografii

1978: Autorská výstava, Galéria Cypriána Majerníka v Bratislavě

1980: Autorská výstava Monumentální fotografie, galerie Foto medium Art, Vratislav (Polsko)

1982: Autorská výstava Monumentální fotografie, Foto galeria, Varšava (Polsko)

1989: Autorská výstava, Burgenlandisches Landesmuseum, Eisenstadt (Rakousko)

1990: Spoluzakládá Galerii X v Bratislavě, kde prezentuje svůj fotodesign na módě, špercích a výtvarných objektech

1991–2007: Vede Ateliér výtvarné fotografie a je členkou Akademického senátu VŠVU v Bratislavě

1992: Získává čestné uznání Podvedomé súhry na Mezinárodním bienále uměleckých řemesel v Bratislavě; autorská přehlídka
textilního designu, Galleri 101, Kristiansand (Norsko)

1994–2005: Externě vyučuje na Katedře fotografie FAMU v Praze

1994: Autorská výstava, galerie Ars Temporis, Klagenfurt (Rakousko)

1995: Habilitována docentkou v oboru fotografie na Filmové a televizní fakultě AMU v Praze; Czech Photo vyhlašuje katalog Milota 1974-1994 fotografickou publikací roku; autorská výstava a video projekce Milota Havránková, Galerie Teatru NN, Lublin (Polsko)

1997: Zvláštní cena redakce Evy na Mezinárodním veletrhu módy STYL 97 v Brně; autorská výstava digitální fotografie a fotografického designu s přehlídkou fotomodelů, Veletržní palác v Praze

2000: Autorská výstava Nutná hra, Komorní galerie domu fotografie Josefa Sudka, Praha; autorská výstava Milota, Galéri
Nova, Košice

2002: Stává se vedoucí Katedry fotografie a nových médií, členkou Oborové a Umělecké rady VŠVU v Bratislavě

2004: Autorská výstava Milota, Gallery of Koloman Sokol, Washington (USA)

2005: Autorská výstava Milota Havránková, Gallery 10, Washington (USA); 2 autorské výstavy Zelený dom, Galéria mesta
Bratislavy a Gallery Art Factory v Praze

od 2006: Členkou Oborové rady doktorského studia VŠVU

2006: Jmenována vysokoškolskou profesorkou v oboru Volné umění

2007: Autorská výstava V kružnici M. H., Nitrianská galéria, Nitra

2007–2011: Ředitelkou Galerie PF 01 v Bratislavě

2008: Získává prestižní ocenění Křišťálové křídlo jako významná osobnost Slovenska v oblasti výtvarného umění; autorská
výstava Bytie, Slovenský inštitút, Vídeň (Rakousko)

2009: Autorská výstava Modrá strecha, Velvyslanectví slovenské republiky, Londýn (Velká Británie)

2010: V rámci série GEN.sk, TV Galerie elity národa vzniká filmový portrét Miloty Havránkové

2011: Autorská výstava, inBOND Performing Gallery, Saatchi gallery, Londýn (Velká Británie)

2012: Autorská výstava inBOND, Středoevropský dům fotografie v Bratislavě

2012–2013: Vyučuje na Katedře fotografie FAMU v Praze

od 2013: Vedoucí Ateliéru fotomédia na Katedře intermédií a digitálních médii na Akademii umění v Banské Bystrici

2014: Získává ocenění Osobnost roku v kategorii fotografie profesionálních fotografů středoevropského domu fotografie a Cenu Národní rady za humanitní vzdělávání a kulturu v oblasti fotografie; účast na mezinárodní kolektivní výstavě Grey Gold: České a slovenské umělkyně 65+v Domě umění v Brně; autorská výstava Výběr z tvorby 1964-2014, Galéria SVU – Umělka, Bratislava

2015: Účast na kolektivní výstavě Grey Gold: České a slovenské umělkyně 65+ v Nitrianské galerii v Nitře

2019: Autorská výstava Milota Havránková / Torzo / Laboratorium večných návratov, 2019, Východoslovenská galéria Košice.

Zastoupení ve sbírkách:

Uměleckoprůmyslové muzeum, Praha; Galerie Hlavního města Prahy; Moravská galerie, Brno; Slovenská národná galéria, Bratislava; Matica slovenská, Martin; Turčianská galéria, Martin; Slovenské národné literárne múzeum, Martin


Životopis Mgr. Anna Vartecká, Ph.D.

Anna Vartecká (*1975) pracuje jako teoretička umění, kurátorka výstav a od roku 2001 jako vysokoškolská pedagožka na Katedře dějin a teorie umění FUD UJEP v Ústí nad Labem. Zabývá se teorií a dějinami fotografie, grafického designu, problematikou a kritikou současného vizuálního umění a jeho přesahy do jiných teoretických disciplín, jakými jsou genderová studia a sociologie. Publikuje odborné texty v domácích i zahraničních periodikách, katalozích a monografiích. Od roku 2012 realizuje výzkum v oblasti pozdní tvorby modernistické generace českých a slovenských umělkyň 65+. Jako kurátorka výstav spolupracovala na mnohých domácích i mezinárodních projektech, např.:

2013: Grey Gold. Pozdní tvorba českých a slovenských umělkyň 65+, Dům umění města Brna

2015: Tektonika paměti. Pohyby osobních vzpomínek v českém a slovenském umění mladé generace, Dům umění města Brna

2015–2016: Milota – výstava slovenské fotografky Miloty Havránkové, Dům U Kamenného zvonu, Galerie hlavního města Prahy

2017–2018: Grey Gold: At my fingertips, Kunstverein ve Schwerinu, DE

2018: Zastřená topografie – Poutníci nad mořem mlhy, součást výročního projektu FUD UJEP Monumentální topografie, Galerie
Emila Filly v Ústí nad Labem

2019–2020: Milota Havránková: TORZO/ Laboratórium večných návratov, Východoslovenská galéria v Košiciach, SK

INDUSTRIA – ČESKÉ CENTRUM V PAŘÍŽI

INDUSTRIA – ČESKÉ CENTRUM V PAŘÍŽI

Leica Gallery Prague ve spolupráci s Českým centrem v Paříži pořádá výstavu fotografií v prostorách Centre tchèque de Paris, 18 rue Bonaparte, Paris. Otevírací hodiny výstavy: úterý – sobota: 13–18 h | středa: 13–20 h

Fotogalerie

INDUSTRIA

Autor se dotýká velice závažného tématu zániku „katedrál práce“, symbol pokroku od první poloviny 19. století, jež posléze v ideologii a propagandě předchozího režimu hrály velice význačnou, nikoliv však jednoznačnou roli. Na procesu jejich současné proměny lze poměrně zřetelně demonstrovat mimo jiné hloubku změn, jež nastaly po roce 1989. V opuštěných továrních halách zůstávají dodnes výmluvné stopy devastující výrobní činnosti. Václav Jirásek se pokouší podtrhnout monumentalitu industriálních prostorů, jež jsou odrazem schopností člověka dotýkat se mezí lidských dimensí a zároveň se nevyhýbá zachycení i negativních stránek tohoto procesu.

Petr Nedoma

Více informací o autorovi výstavy Václavu Jiráskovi najdete ZDE

OBJEKTIV REVOLUCE

OBJEKTIV REVOLUCE

Krzysztof Miller zachytil dramatické okamžiky ve vřavě demonstrací, revolucí, válek, humanitárních katastrof. Průřezová výstava jeho nejlepších snímků připomene pád komunismu ve střední Evropě i místa, kde revoluce nebo konflikty stále probíhají.

Galerie - OBJEKTIV REVOLUCE

FOTOGRAFIE Z VERNISÁŽE

Rok 1989 byl přelomem nejen pro Polsko a celý náš region, ale také pro Krzysztofa Millera. Z amatérského fotografa, který dokumentoval demonstrace Nezávislého svazu studentů, se stal profesionálním fotoreportérem jednoho z nejdůležitějších deníků ve svobodném Polsku. Dokumentoval společenské a politické změny v Polsku, průběh sametové revoluce v Československu a krvavý převrat v Rumunsku.

V letech 1990–2008 zachytil řadu válečných konfliktů, oběti masakrů a hladu. Byl na téměř 60 zahraničních cestách, na řadu míst se vracel několikrát. Fotil mj. v Rumunsku, Iránu, Gruzii, Náhorním Karabachu, Bosně, Chorvatsku, Tádžikistánu, Afghánistánu, Kambodži, tureckém Kurdistánu, Abcházii, JAR, Čečensku, Rwandě, Burundi, Zairu, Kosovu, Kongu, Iráku, Ugandě, Jižním Súdánu a Keni.

Krzysztof Miller zvěčnil přelomové okamžiky a hlavní konflikty 20. století – o tom vyprávějí fotografie na výstavě. Snímky představují nejen obraz současného světa, ale také vnímavého a výjimečného fotoreportéra, který díky své citlivosti dokázal zachytit obyčejného člověka a jeho každodennost.

Demonstrace, velké události, války. Krzyszof se stal skutečným fotoreportérem, spojoval touhu po adrenalinu s chladným kalkulem profesionála. Jeho fotky nejsou kanonické, spíše nezvykle naléhavé. Informují o tom, co se právě děje, ale jsou zároveň nezapomenutelné. Krzysztof se nepokládal za umělce, fotoreportáž měla dokumentovat a ne tvořit novou skutečnost. V práci byl klidný, soustředěný, sebejistý – ale také plný úcty k lidem, které fotil. Nesmělý introvert, jak o sobě sám mluvil, dokázal svým fotoaparátem dodat váhu každému příběhu. Plnil záběry štěstím i neštěstím, díval se do očí obětem válek i králům života.

Krzysztof Miller dostal v roce 1989 svou šanci a nepromarnil ji. Jeho snímky to nejsou jen fotografie, ale především historie.

Byl zvědavý, chtěl být lidem blízko. I když někdy stál  trochu bokem, tak jen proto, aby viděl víc. „Jestli chceš fotit, neboj se toho,“ říkal.

 Waldemar Gorlewski, Beata Łyżwa-Sokół, Katarzyna Puchalska, kurátoři výstavy


Krzysztof Miller (1962–2016)

Narodil se ve Varšavě 25. března 1962. Vystudoval gymnázium Štěpána Bátoryho, byl šestnáctinásobným mistrem Polska ve skocích do vody z trampolíny a věže (1976–1986). Od roku 1981 studoval na Fakultě tělovýchovy a sportu ve Varšavě.

Spolu s Robertem Brylewským a dalšími byl jedním ze zakladatelů punkového hnutí v Polsku. Ještě v době gymnaziálních studií začal spolupracovat s protikomunistickou opozicí. Po vzniku Solidarity v srpnu 1980 spoluorganizoval Akademické hnutí obnovy na varšavských gymnáziích. V roce 1982 byl zatčen a uvězněn. Po propuštění se znovu zapojil do protirežimních akcí, fotil demonstrace a roznášel týdeník Tygodnik Mazowsze.

Od roku 1986 spolupracoval s Přehledem agenturních zpráv a Nezávislou fotografickou agenturou Dementi. Svoje snímky publikoval v samizdatovém tisku. V roce 1988 se stal fotoreportérem Nezávislého sdružení studentů, který ho akreditoval na jednání opozice a komunistické vlády u tzv. Kulatého stolu.

Od roku 1989 byl fotoreportérem deníku Gazeta Wyborcza. Dokumentoval společenské a politické změny v Polsku, sametovou revoluci v Československu a krvavý převrat v Rumunsku. V letech 1990–2008 pracoval jako fotoreportér v Rumunsku, Iránu, Gruzii, Náhorním Karabachu, Bosně, Chorvatsku, Tádžikistánu, Afghánistánu, Kambodži, Burundi, Zairu, Kosovu, Kongu, Iráku, Ugandě, Jižním Súdánu nebo Keni. Řadu let trpěl posttraumatickým syndromem.

Jeho fotografie publikovala média po celém světě. V roce 2000 byl členem jury prestižní fotografické soutěže World Press Photo. V letech 2008–2011 studoval na Státní vyšší filmové, televizní a divadelní škole v Lodži na katedře Fotografie. V roce 2013 nakladatelství Znak publikovalo vzpomínky Krzysztofa Millera 13 válek a jedna. Skutečný příběh válečného reportéra.

V roce 2014 mu prezident Bronisław Komorowski udělil Rytířský řád znovuzrození Polska.  V roce 2015 zahájil Krzysztof Miller ve Svazu polských uměleckých fotografů autorskou výstavu Nerozhodující moment, která téměř dva roky putovala po celém Polsku. Byl laureátem mnoha ocenění v soutěžích Grand Press Photo a BZ WBK Press Photo.

Zemřel 9. září 2016.


KURÁTOŘI VÝSTAVY

Waldemar Gorlewski – fotograf a fotoeditor, kurátor fotografických výstav.  Autor fotografií pro média i řadu knih, mj. pro historické průvodce Řím a jeho černá aristokracie Wojciecha Ponikiewského nebo Barcelona. Město. Lidé. Kniha Praha. Magické město Marka Pernala. Řadu let vedl fotografické oddělení deníku Gazeta Wyborcza a fotografickou agenturu Agencja-Gazeta.

Beata Łyżwa-Sokół – od roku 2016 vedoucí fotografického oddělení deníku Gazeta Wyborcza a fotografické agentury Agencja-Gazeta, kde od roku 2006 působila jako fotoeditorka. Autorka textů o současné fotografii, zpráv z festivalů a rozhovorů s fotoreportéry, publikovaných v měsíčníku Pozytyw, deníku Gazeta Wyborcza a v jeho příloze Duży Format. Tři roky je porotkyní soutěže Grand Press Photo, v roce 2018 spoluzaložila s Jerzym Wójcikem, vydavatelem Gazety Wyborczé, Soutěž Krzysztofa Millera za odvážný pohled .

Katarzyna Puchalska – od roku 2008 působí ve varšavské městské kulturní instituci Dom Spotkań z Historią, řadu let koordinuje varšavské oslavy výročí svobodných voleb 4. června 1989 (Wyłącz systemWybraliśmy wolność). Kurátorka výstav Krzysztof Miller. 1989 a Przełom w kadrze.1989, autorka scénářů a producentka hudebních, vydavatelských, filmových a divadelních projektů.


SPOLUORGANIZÁTOŘI VÝSTAVY

Polský institut v Praze
Knihovna Václava Havla
Dom Spotkań z Historią
Agencja Gazeta

Projekt byl podpořen Česko-polským fórem Ministerstva zahraničních věcí ČR.


 Výstava je jednou z oficiálních doprovodných akcí  oslav 17. listopadu 1989 – Korzo Národní.