Marek Kapler podává pomocí svých fotografií svědectví o proměně pražských Holešovic, ke kterým ho váže osobní pouto z minulosti. Je pozorovatelem razantní proměny, kterou si čtvrť momentálně prochází.
Ve svých fotografiích zachycuje obrazy míst, které se dynamicky proměňují. Jak říká sám autor: „Z autentické čtvrti s kouzlem dělnické periferie se stává město bezduchých kanceláří a bohatých rezidencí. Vidím, jak staré Holešovice před očima nenávratně mizí a vzniká jejich nová podoba. V souboru Sbohem Holešovice jsem se pokusil zachytit jakýsi fragment bývalých Holešovic i jejich současnou proměnu, která je mi cizí. Stejnojmennou knihou se loučím s určitým období svého života a uzavírám jedno fotografické téma. Sbohem, Holešovice.“
Od poslední výstavy Lukáše Dvořáka v Leica Gallery Prague uplynulo 13 let.Na svojí poslední stejnojmenné knize, která vyšla v roce 2021, pracoval 13 let.Číslo 13 je pro fotografa Lukáše Dvořáka zásadní a provází ho celý život. Jak jinak tedy nazvat podzimní průřezovou výstavu, sestavenou nejen z jeho nejnovější tvorby, to vše ve velkých formátech?
Ač je Lukáš Dvořák výraznou a mezinárodně uznávanou osobností z oblasti módní fotografie, je to právě akt, který se intuitivně stal předmětem jeho volné tvorby a zároveň celoživotní vášní. Právě ta je pro něj neutuchajícím motorem neustále objevovat nové pohledy na smyslovou realitu kolem nás. Ve své tvorbě vždy dostává do popředí přirozenost a snahu zachytit ženy v jejich nejčistší kráse; nezůstává však pouze u krásy fyzické, nýbrž v duchu řecké snahy přiblížit se Bohu, akcentuje i krásu duševní. Každá fotografie je tak výsledkem vytrvalé snahy najít v ženě určitou sofistikovanou hloubku a konkrétní výraz, kdy se stává nejlepší verzí sebe sama. Nahota je pak odkazem na přírodu a přijetí vlastního těla, ve kterém lze najít vyrovnanost, sebedůvěru i uvolněnost. Spolu s charakteristickým černobílým laděním snímků, které divákovi umožňuje se koncentrovat na atmosféru daného momentu, je nahota způsob, jak fotografie oprostit od odkazů na konkrétní dobu, čímž se záměrně stávají časově a mnohdy i prostorově neukotvitelné. Vše, včetně detailů, jako je pozice prstů, stínů či vlasů v pohybu, pak musí být dohromady sladěno v dokonalou harmonii.
Kromě výběru modelek a lokací často vstupuje do Lukášova kreativního procesu jeho vlastní imaginace, jakési vědomé snění, během kterého si navrhuje scény s netradičními předměty, jako je např. medicinbal nebo dřevěná motýlí křídla, které si kupuje či nechává vyrábět na míru. Neustále hledá inspiraci ve vnějším i vnitřním světě, ty vzájemně propojuje a vnáší tak do aktu nový a nepravděpodobný prvek. Možností je, jak sám říká, ve vesmíru nekonečně mnoho. Vše, co vytváříme, už dávno existuje a my to jen nacházíme. Drobnými krůčky a experimenty tak Lukáš Dvořák neustále rozšiřuje své obzory a množinu stylů o nové možnosti či postupy. A pomalu tak naplňuje své celoživotní dílo.
Lukáš Dvořák (*1982 v Praze) se na počátku své kariéry věnoval hlavně malbě a hudbě. Osudové setkání s fotografií přišlo až v roce 2004. Je předním českým módním fotografem, který spolupracuje s řadou magazínů (např. Harper’s Bazaar, Marie Claire, Vanity Fair, Playboy, GQ, Cosmopolitan, Woman a další). Jako autor uměleckých fotografií ve své tvorbě preferuje především černobílou fotografii, která je v jeho podání silně kontrastní a působivá a jeho fotografie nesou charakteristický intenzivní emotivní a smyslně erotický náboj.
V květnu 2023 navštívila česká fotografka Veronika Mašková hlavní město Ukrajiny – Kyjev, který je tématem její série dokumentárních fotografií se stejnojmenným názvem. Svými fotografiemi se jí daří zobrazovat hrůzy války, aniž by byly explicitně vyjádřeny, z fotografií na nás dýchá dusná atmosféra válečného Kyjeva, avšak zabarvená nadějí.
Kolekce fotografií Veroniky Maškové, které vznikly v průběhu její květnové týdenní návštěvy Kyjeva, jsou jaké jsou a pravděpodobně ani nemohou být ve svém sdělení jiné. Stopy a atmosféru neskutečně kruté vojenské agrese z nich totiž nelze ani v detailu nijak vytěsnit. Radost či bezstarostnost lidského bytí v těch obrázcích patrně nenajdete, i když kdo ví; vnímavá duše může zaznamenat i to. Autorce se podařilo zachytit fragmenty lidské sounáležitosti, bolesti, všude prostupující pietu ze ztráty milovaných bližních. Především však z nich dýchá neutuchající naděje, touha a pevná víra v blížící se konec válečného běsnění a nezměrného lidského utrpení, na které už nikdy nepůjde zapomenout. Navzdory tomu všemu se Kyjev, toto úžasné a moderní evropské velkoměsto, každým dnem znovu a znovu pokouší žít svým životem, potlačující přítomnost stále přetrvávající a všudypřítomné války. Můžeme jen s úctou a obdivem vnímat toto dění, které se jemně a nenásilně, byť i trochu skrytě odráží v této sérii autorčiných fotografií. Za toto jemné svědectví a odvahu jí tedy rozhodně náleží naše úcta a poděkování.
Michal Mihal
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa půlmiliónová armáda pěti států sovětského bloku – Sovětského svazu, Bulharska, Polska, Maďarska a Německé demokratické republiky – s těžkou vojenskou technikou, včetně tanků.
Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě a bezohledně ukončeno tzv. pražské jaro, které se pokusilo totalitní režim demokratizovat. Lidé byli zděšeni a proti ozbrojeným okupantům protestovali v ulicích s holýma rukama. Nejdramatičtější okamžiky se odehrály před budovou Československého rozhlasu v Praze, kde se lidé snažili barikádami z nákladních aut, autobusu a svých těl zabránit obsazení rozhlasu. Ke střetům s okupanty ale docházelo i na mnoha dalších místech republiky. Agresivní a bezohledné chování okupantů si vyžádalo krutou daň. V roce 1968 zahynulo jejich rukou 137 československých občanů a více jak 500 jich bylo těžce raněno.
Skupinová výstava 26 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.
PAMĚŤ PROTI SMRTI
Spory kolem významu Pražského jara jsou plodné už aspoň tím, že na něj nenechávají zapomenout. Výklad tehdejších událostí se různí podle světonázoru interpretátorů. Jedni vidí v nich především projev obvyklého západního mnichovanství – plná ústa vzletných floskulí, ale skutek utek jako vždy. Druzí poukazují na to, že hlubší pochopení vyžaduje čas a ptají se, proč by se měl kolektivní Západ tehdy vojensky angažovat, když ho o to nikdo v socialistickém Československu nežádal, dokonce si neuměl takový zásah představit. Každý však cítí, že význam událostí roku 1968 přesahuje osudy jen jedné generace a není odvislý pouze od postojů mezinárodního společenství, nýbrž především od chování samotných Čechů a Slováků.
Dnes máme co dělat se střetem dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění. Je důležité nepodlehnout svodům kultury zapomnění. Můžeme se opřít o víc než jen o pohodovou zkušenost dnešního dne. Právě pocit návaznosti a kontinuity je tou Ariadninou nití, která nám umožňuje neztratit orientaci v temném hvozdu málo srozumitelných událostí. To znamená, že nejen my svou urputnou vzpomínkou udržujeme povědomí o hrdinech a zbabělcích našich dějin, ale i oni nám pomáhají zorientovat se v dnešním světě – ovšem jen potud, pokud na ně nezapomeneme.
Za 55 let, co uplynuly od těch několika měsíců Pražského jara, se mnohé postoje tehdejších aktérů ukázaly být méně podstatné, než jak se v té době jevily. Koho dnes vážně může zajímat povaha sociálních reforem, pokud se měly odehrávat v rámci komunistických společenských modelů? Místo ideologické scholastiky zaujaly mnohem bytelnější pojmy, jako jsou svoboda, právo na sebeurčení a přináležitost k určitému kulturnímu a civilizačnímu okruhu. Zkušenost civilizačního ohrožení, jakým byla sovětská okupace v srpnu téhož roku, navždy setřela poslední stín pochybnosti, zda je naše místo na Západě, anebo v Ruském světě, jak nás o tom chtějí přesvědčit někteří nepoučitelní kverulanti.
Navždy nezodpovězenou zůstává otázka, zda „pasivní odpor“ byl tou správnou odpovědí na vojenské násilí spáchané na Československu tzv. spojenci. Byla tu a pro příště je k mání také opce odporu aktivního, silového, ozbrojeného. Je to otázka spíše národní letory než rozumové kalkulace a zvažování šancí. Češi se neradi nechávají strhnout k okázalým a velkohubým gestům, natož k projevům masového hrdinství. Český způsob přežití je jiný než u sousedů: v rozhodujícím okamžiku umíme ze svého středu vygenerovat světlonoše, který dokáže vykreslit v písku ohnivou čáru označující pomyslnou hranici, za kterou už nejde mravně ustupovat. Svou smrtí tak za celý národ vykoupí hřích malověrnosti: od Husa, přes parašutisty, po Palacha a Zajíce. Jeden není málo ani moc, leč nevratně ztracen bývá národ, z jehož středu ve zlé chvíli nepovstane ani jeden zmužilý. Ani během potlačení Pražského jara tomu nebylo jinak: mnoho velmi mladých lidí položilo život ve jménu ideálů národní svobody. František Kriegel svým neohroženým chováním navždy zachránil čest a důstojnost celého národa.
Na vyšší smysl událostí Pražského jara nás mocně upomíná válka v našem takřka bezprostředním sousedství. Válce mezi Ruskem a Ukrajinou je třeba dobře rozumět. Křižácké tažení proti Ukrajině je bezprostředně odvozeno z ideového fundamentu, na němž Rusko stojí – a tím je patos strachu. Veškerá filozofie a státní politika Ruska spočívá na strachu jakožto bazálním prvku organizace společnosti. Vymizení strachu se rovná zániku Ruska. Ukrajina, která každý den demonstruje svou nezastrašitelnost tváří v tvář ruským hrozbám, je Moskvou vnímána jako symbol smrti, jako zubatá s kosou. Putin nemůže pobývat na jedné planetě se svobodymilovnou Ukrajinou, jež je popřením celého jeho nekrofilského světa. On miluje strach, zatímco Ukrajinci milují svobodu. Jejich bujará a veselá letora je nekonečnou oslavou života a je v příkrém rozporu s vypjatým kultem smrti a destrukce, který dostal v Putinově podání svou finální umrlčí podobu.
Pro mnohé obyvatele kolektivního Západu je ukrajinská nezlomnost málo srozumitelná. Oni sami v podstatě dávno nemají za co umírat. Jenže právě chování Zelenského, který odmítl opustit svou zemi tváří v tvář hrozbě smrti, učinilo kdysi Západ Západem. Člověk, národ a stát se nejúplněji projevují v hraniční situaci. Jak se chovají tváří v tvář hrozbě smrti a ztráty svobody, takoví ve skutečnosti jsou. Aby bylo jasno – Ukrajina dnes nejen bojuje za celý Západ, Ukrajina je Západ, ovšem Západ v rozpuku svého mládí a volní síly, kdy západní člověk byl ochoten položit život, jen aby nemusel žít v otroctví, aby nemusel uzavírat s násilníkem potupné kompromisy. Ukrajina je novodobý frontier a její obyvatelé jsou hraničáři, něco jako byli naši Chodové. Pokud Ukrajina v tom boji podlehne, bude to i smrt Západu. V tom případě Ukrajinci zemřou jako poslední svobodní lidé na zemi. Jenže oni nepodlehnou a nezemřou.
Český národ poznal různé polohy bytí: hořkost porážky a ponížení zrady, frustraci z existenciální nejistoty a cynický návyk dvojí mysli a dvojí mluvy. Pod vodu ho stahovaly poraženectví a přízemní pragmatismus, dnes opět tak módní, nad vodou ho drželo vědomí, že je na správné straně dějin a není sám. Je pravda, že člověk je tvor nepoučitelný, chybami se učí jen dělat chyby jiné, leč totálně nepoučitelné národy již nejsou mezi námi. Šance na přežití i tohoto století by tu byla, jen se věčně nedívat pod nohy a neztratit schopnost vidět za obzor. Připomínkou Pražského jara si znovu uvědomujeme, o co se tady a teď vede zápas. Je to stále zápas o naše duše, o budoucnost našich dětí, o smysl lidské existence a o hodnoty naší západní civilizace.
Běžně se říká, že vzepětí roku 1968 bylo douškem svobody, který nám umožnil přečkat bez nadechnutí další dvě desetiletí poroby a útisku. Dostali jsme lekci z naděje. Nebyla to ovšem naděje, která umírá poslední. Byla to naděje, která neumírá nikdy.
Jefim Fištejn
Představujeme vám výstavu Andrey Malinové s názvem Svázaná krajina. Autorka se v tomto cyklu inspiruje přírodninami a krajinou, kterou propojuje jemnými metaforami s krajinou lidského těla. Při inscenaci fotografie využívá přírodních substancí, pomocí kterých jsou lidé na fotografiích překrýváni a pohlcováni, až se stávají součástí autorčina ekosystému. Dialog s přírodou je veden na pozadí světle smetanové bílé zdi interiéru. Tyto velké plochy světlého pozadí dodávají snímkům jakýsi sebevědomý klid.
V souboru nepoužívá dodatečných efektů, nepotřebuje je, pracuje úsporně. Dodatečné efekty postprodukce by totiž celou záležitost postavily do nevěrohodné dokonalosti. Autorka raději zůstává pozorovatelkou.
Výstava Svázaná krajina divákovi poskytuje meditační prostor a zároveň nám nabízí oddych od dnešní technologické uspěchanosti a probouzí v nás zapomenutou sounáležitost člověka k přírodě
Účastníci mistrovství světa v házení žabek na Hebridách, zametači chodníků v Brně, Madeleine Albright, Joan Baez a další hosté slavnosti v americkém Kongresu, hasiči z Naloučan s farářem při žehnání novému hasičskému autu, štamgasti v baru v Memphisu, myslivci ze tří obcí s autem Lamborghini, fotbaloví fanoušci na Vanuatu v Jižním Pacifiku…
To jsou jenom některé ze skupin, které Roman Franc s mimořádným citem pro jemný inteligentní humor a nadsázku a současně s obdivem k hodnotám lidské pospolitost zobrazuje ve svém cyklu fotografií s názvem Grupy.
Franc v něm navazuje na své předchozí práce, v nichž se osobitě prolíná portrétní, dokumentární a inscenovaná fotografie, především na rozsáhlý cyklus Sokolové: věrná garda a na cyklus absurdně laděných aranžovaných výjevů Moje malé zázraky. I v jejich rámci vznikla řada vtipně inscenovaných skupinových portrétů. Franc nezapírá inspiraci řadou starších děl od amatérských snímků rodinných setkání přes staré fotografie tisíců amerických vojáků sestavených do různých nápisů a obrazů až po skupinové portréty Richarda Avedona nebo Annie Leibovitz. Největší inspirací je mu však dílo Američana Neala Slavina, který ve svých barevných skupinových portrétech inscenuje lidi před velkoformátovou kamerou někdy až do groteskních situací. Franc se Slavinem navázal osobní kontakt, podílí se na natáčení filmu o něm a snaží se uspořádat jeho výstavu v Česku.
Za svůj první snímek z cyklu Grupy Roman Franc považuje portrét několika set účastníků vzpomínkového Pochodu smíření z Pohořelic do Brna z května 2015, i když by do tohoto souboru bylo možno zařadit i některá starší díla. Skupinový portrét se ocitnul v centru Francova zájmu. Autor nejenom intenzivně rozšiřuje počet vlastních fotografie s touto tématikou, ale také o vývoji skupinového portrétu píše disertační práci v rámci svého doktorského studia na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Se svým spolužákem a kamarádem Gabrielem Fragnerem v roce 2020 založili dvojčlennou skupinu FRA FRA, v jejímž rámci pracují na společném projektu o táboření Páteční odpoledne na táboře a také spolu udělali několik skupinových portrétů. Většinu portrétů různých skupin ovšem vytváří Roman Franc sám.
Ty by nevznikly pokud by si jejich autor si nezískal důvěru fotografovaných, kteří ochotně spolupracují při pózování podle jeho instrukcí. Někdy má koncepci snímků promyšlenou do posledních detailů, jindy zase spontánně reaguje na prostředí, osvětlení nebo a náladu lidí před objektivem. Vždy však hraje roli režiséra, který autoritativně a přitom přátelsky dává všem zúčastněným najevo, že každému z nich přidělil důležitou roli na umělecky i historicky významné fotografie. A oni mají pocit, že se účastní něčeho výjimečného, něčeho, co navazuje na minulost a co zůstane pro budoucnost. Ke spolupráci dokáže přesvědčit fotbalisty a jejich fanoušky z ostrůvku Tanna, saunaře a nudisty u řeky Svratky, desítky důchodců, kteří kdysi pracovali v brněnské Zbrojovce. Svou roli v tom hraje nejenom respekt před pomalým a těžkopádným, ale důstojným velkoformátovým fotoaparátem na film, tak ojedinělým v době mobilů a lehkých kompaktů. Důležitou roli v jeho dílech hraje invenční obrazová skladba a technická preciznost.
K portrétování některých skupin se Roman Franc opakovaně vrací. Mnohokrát třeba fotografoval hasiče, myslivce další obyvatele jihomoravské vesnice Naloučany, kteří ho postupně přijali mezi sebe a z vděku, že se jejich portréty dostaly až do Knihovny amerického Kongresu, ho jmenovali čestným občanem a členem hasičského sboru a uspořádali na jeho počest venkovský bál. Nevznikají tak jenom skvělé fotografie, ale mnohdy i přátelství.
Vladimír Birgus, kurátor výstavy
Založení nadace je pro mne zhmotněním mého neustálého obdivu ke svobodnému projevu fotografického umění, a to v jeho jedinečném zázraku zastavení času pro jeho budoucí poselství. Současné přesahy fotografického média jsou kotvou, která mění čas a vytváří prostor pro jeho uchopení. Nadace je otevřenou platformou pro růst nových myšlenek prostřednictvím nezištné podpory všech těch, kteří cítí umění, jako život samý.
Milota Havránková
Milota Havránková (*1945) patří k první československé generaci vysokoškolsky vzdělaných profesionálních fotografů, kteří absolvovali koncem 60. let minulého století obor výtvarné fotografie na pražské FAMU. Pro její tvorbu je příznačná pestrost technologických a myšlenkových přístupů a široký záběr uměleckých disciplín, od designu přes monumentální fotografii ve veřejném prostoru, inscenovanou volnou fotografii, až po experimentální film. Na uměleckou scénu vstoupila koncem 60. let minulého století, kdy se v kontextu československé fotografie objevila mladá generace tzv. fotografické nové vlny, projevující silný despekt k žánrovým a formálním tradicím nebo sociálně, či dokonce politicky angažovaným tématům. Způsob její práce, který krystalizoval mimo hlavní dobové proudy fotografie, soustavně demonstruje fascinaci inscenovaným obrazerm a experimentem s nesourodými a nekonvenčními technikami. Mimořádně inspirativní je především autorčin nadčasový postoj k otázce vnitřní umělecké svobody, a to i v kontextu technologického pokroku. Ve své tvorbě vždy vědomě překračuje hranice média fotografie, filmu a videa, čímž anticipuje nutnost promlouvat vícerými paralelními jazyky k mediálně stále gramotnějšímu publiku.
Všechny tyto tvořivé přístupy se následně propsaly především do její pedagogické práce. Roku 2006 získala titul profesorky v oboru volné umění. Více než čtyři dekády působila na významných českých a slovenských uměleckých školách (SŠUP Bratislava, VŠVU Bratislava, FAMU Praha, AU Banská Bystrica, ADI Praha), kde výrazně přispívala k formování klíčových aspektů paralelního vnímání média fotografie a aktuálního vizuálního umění. Svým tvořivým přístupem iniciovala vznik Slovenské nové vlny; skupiny mladých fotografů, kteří výrazně ovlivnili postmodernistickou línii československé fotografie od 80. let minulého století do dnes. Za svoji mimořádnou uměleckou tvorbu a pedagogickou činnost získala několik významných ocenění, například Křišťálové křídlo v kategorii výtvarné umění (2007), Cenu profesionálních fotografů SEDF – Osobnost roku 2014 nebo Cenu Nadace Tatra banky za umění (2016).
Výstava „Tekuté písky“ jsou druhým výstavním projektem Nadace Miloty Havránkové. Vybraní umělci představují generačně šířeji rozloženou linii specifického tvořivého přístupu k fotografii. Tématem výstavního projektu, které jednotliví autoři zpracovávali bylo téma vyrovnání se s prožitou bolestí či zraňující osobní zkušeností, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých.
Anna Vartecká, kurátorka
Pro výstavu Tekuté písky je charakteristická generačně šířeji pojatá linie specifického tvořivého přístupu k fotografii, ve které je zřejmá jak její principiální blízkost s jinými vizuálními médii, tak současně i její ohromující formální vzdálenost. Vždy je jí ale vlastní vysoká estetická, výrazová a obsahová synergie, vycházející z tohoto intermediálního spojení. Tvorba Martina Štrby, Martina Kollára a Ester Sabik z posledního období krouží kolem nedávno prožité bolestné nebo jinak zraňující osobní zkušenosti, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých. Bolest (ať už psychická nebo fyzická) souvisí nejen s našimi osobními životy, ale i se společenským prostorem a časem, do kterého naše životy spadají. Toto téma je v umění přítomno od nepaměti, protože souvisí přímo s naším bytím. Dát bolesti smysl je jednou z nejpřirozenějších tužeb člověka a lidská tvorba je jednou z možností, jak s ní rozvinout konstruktivní, nadindividuální rozhovor. Někdy poetický, jindy surreální nebo až téměř metafyzický potenciál takto iniciované tvorby, často postrádající jakkoliv vysvětlitelnou racionalitu, najednou odkrývá hlubší smysl, který byl do té doby mimo naše senzorické a referenční pole. Tekuté písky jsou možná dočasně nestabilním prostorem. Ten nám ale připomíná naši společnou zakořeněnost v mezilidských vztazích, ve kterých nejsme izolovanými a autonomními subjekty, ale koexistujícími bytostmi v sítích sociálních a přírodních souvislostí. Ne vždy je dokážeme vysvětlit, nicméně jsme jimi neustále fascinováni.
Výstava je v pořadí druhým projektem Nadace Miloty Havránkové (založené v roce 2021). Dle jejího nadačního konceptu je zaměřen na podporu prezentace fotografické tvorby nejen etablovaných, ale i začínajících autorů (autorek).
Anna Vartecká, kurátorka
Martin Štrba (*1961) je významnou, vpravdě multižánrovou osobností současného evropského filmu. A i když je veřejnosti možná více známé jeho kameramanské působení ve filmu a tvořivá filmová spolupráce s polskou režisérkou Agniezskou Holland, výjimečná je i jeho fotografická tvorba. Neustálou vnitřní potřebu přepisovat slova nebo těžce verbálně uchopitelné pojmy do obrazů či obrazových schémat výrazně iniciovala a cestou výtvarné imaginace následně formovala slovenská fotografka Milota Havránková. Pod jejím vedením vystudoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, následně absolvoval katedru kamery na pražské FAMU. Je jedním z představitelů tzv. Slovenské nové vlny, která v 80. letech minulého století nastoupila s postmodernisticky blasfemickou, inscenovanou fotografií, bourající mnohá společenská tabu. Stejným způsobem vznikl i jeho režisérský debut, celovečerní dokumentární film (Vlna vs. břeh, 2014), formálně zpracovaný do obrazové eseje, zaměřující se právě na tento fenomén. Martin Štrba často zaměřuje svoji pozornost na osobní narativ a na bytostně základní hodnoty lidského bytí, jako je láska, důvěra, blízkost a přátelství. Vychází při tom z odžité i viděné reality, její stavební obrazové kameny ale přetváří prostřednictvím média fotografie do nových, významově ambivalentnějších a komplexnějších schémat. Jeho život nedávno hluboce poznamenala bolestná ztráta syna Šimona. Cyklus asociativně působících fotografií Z prázdna do prázdna je v určitém smyslu obrazovým záznamem metafyzicky vedeného dialogu vnitřního hlasu otce a vzpomínek na syna, které mu po něm zůstaly, jen zprostředkovaný fotoaparátem.
Martin Kollár (*1971) dnes již mezinárodně etablovaný slovenský kameraman a fotograf vnáší do kontextu současné evropské dokumentární tvorby mimořádně důležité obsahové i formální podněty. Intuitivně i cíleně nachází témata, která vždy pozoruje neobvyklým prizmatem svého pohledu. Rozšiřuje vlastní fotografické přístupy o režisérské strategie, používá svérázný humor, hraničící s asociativní ironií. Formát dokumentu neustále nutí překračovat vlastní tradice i formální meze. Různé aspekty kulturní, společenské i politické absurdity naší doby aranžuje do kulisových obrazových schémat, nicméně současně je přirozeně nachází i v realitě. Kombinace autorského preparování a režírování nalezených banalit s principy magického realismu dodává jeho fotografiím narativní a spektakulární výraz. Jednou dystopická, jindy groteskně inscenovaná místa, ve kterých se člověk objevuje pouze jako sekundární komparz, vykonávající příkazy významově nadřazeného prostředí, jsou poznamenané jeho kultivovaným filmovým viděním. Jindy je zase člověk v jeho fotografiích bizarní bytostí, která uvízla v pasti trapnosti a nepatřičnosti.
Výběr fotografií z nedávno publikované fotografické knihy After však vykazuje diametrálně odlišné tematické ukotvení, jakkoliv zůstává jeho vizuální jazyk podobně rafinovaný. Dne 31. srpna 2019 předčasně ukončila vlastní život autorova životní partnerka a spoluautorka připravovaného filmu Letopis. Ostrá čára, která tímto rozdělila jeho život na jasně definované „před“ a nejasné a zraňující „po“, výrazně ovlivnila perspektivu vnímání vlastní minulosti a přítomnosti. Časovou i obsahovou logiku rozsáhlého archívu fotografií, které na společných cestách pořizovali, začal znovu zpracovávat. Nacházel staré a vytvářel nové souvislosti, jako by v tomto novém, stále tekutém písku nalezl způsob, jakým může nadále komunikovat sám se sebou, s ostatními i s někým, kdo zde již není.
Ester Sabik (*1994) je mladá autorka, která se zaměřuje zejména na analogovou fotografii. S tímto médiem ale pracuje komplexně, otevřeně a prostupně. Snaží se o jeho nepřetržité prorůstání s objektem, site specific instalací i performancí tak, aby do svých obrazů vnesla plastickou a zároveň ambivalentní stopu přítomného prožívání osobní zkušenosti a každodennosti. V její tvorbě jsme konfrontováni s jedinečnou křehkostí bytí, něžnou i existenciální poetikou a symbolikou odkazující k naším společným archetypům a kořenům, k fundamentálním veličinám, jako jsou světlo, čas a hmota. Její autorská technika TOgrafie spočívá ve spojení malířského, organického a analogového fotografického obrazu, který na světlocitlivém podkladu vytváří plesnivějící ovoce a zelenina. Magie takového obrazu spočívá v jeho časoprostoru, v prorůstání lidského a přírodního světa, ale i v komunikaci racionální a intuitivní části lidského bytí. Jazyk fotografie umožňuje zážitek v kvalitě světla a ve sběru v čase. Ať už se jedná o osobní mikročas v inscenovaném subjektivně-lyrickém fotografickém formátu, o pračas zachycený v křehkých objektech z přírodnin, nebo o bezčasí v živém prostředí a rituálních, vícesmyslových performancích. Nejdůležitějším aspektem její tvorby je neustálá snaha o zpomalení a naladění diváka směrem k jeho vnitřnímu asociativnímu vnímání.
Ve speciálním dílu pořadu Artmix Jany Chytilové na téma Silná umělecká svědectví můžete slyšet vedle dalších umělců příběhy fotografů Martina Štrby a Martina Kollára, kteří měli u nás v Leica Gallery Prague společnou autorskou výstavu s názvem Tekuté písky. Podívejte se, jak o fotografiích mluví sami autoři, a jak o nich přemýšlejí.
Účelem skupiny “StreetPhoto není jen cvak z ulice“ je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace… Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet. Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.
Autory fotografií jsou:
Hana Fialová, Pavel Dufek, Tomáš Horák, Lenka Krejčová, Ondřej Novák, Albert Pich, Lenka Zavadilová, Jiří Rošer, Gabriela Trousilová, Tomáš Horák, Michal Jedlička a Petr Palarčík
Srdečně vás zveme na výstavu málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly (1931 – 2021) z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Inspirován tvorbou Henriho Cartier-Bressona byl Aulehla předchůdcem a zakladatelem žánru pouliční fotografie (street photography) u nás.
Výstava přináší reprezentativní výběr obsáhlé a poměrně málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Rozsáhlá tvorba autora, kterou lze přirovnat k osobnímu fotografickému deníku, čítající odhadem 80 tisíc snímků, je unikátním souborem zachycujícím druhou polovinu 20. století v Československu bez všudypřítomné autocenzury, tendenčního nebo propagandou zmanipulovaného pohledu na obyčejného člověka, žijícího sice v mírovém, ale současně nesvobodném a po roce 1968 i okupovaném socialismu.
Fotografie z vernisáže:
V rámci FotoŠkoda festivalu vystavujeme v naší galerijní kavárně Leica ambasadora Manfreda Baumanna.
Manfred Baumann (*1968) je rakouský fotograf, který díky své profesi procestoval celý svět a setkal se s řadou známých osobností. Působí i v Hollywoodu, kde se stal významným portrétním fotografem herců. V kavárně Leica Gallery Prague vám však předkládáme diametrálně odlišnou sérii jeho fotografií, než se kterou bývá Baumann obvykle spojován a za kterou získal uznání. Právě se máte možnost seznámit s druhou, neprávem méně známou stránkou Baumannovy práce. Fotosérie Life je série momentek bez jakéhokoliv aranžmá, vyprávějící životní příběhy fotografovaných. Žijeme totiž v době, kdy jsme permanentně bombardováni takzvanými ideály krásy, kterých téměř nikdo nemůže dosáhnout přirozenou cestou. Kdokoliv, kdo chce udržet krok, si musí nechat něco vysát nebo vyštípat, pod kůži vpravit silikon a skrýt svou přirozenost za vrstvu make-upu. Všechny tyto procedury z nás mají dělat věčně mladé a skrýt realitu. Manfred Baumann se však v tomto svém fotografickém cyklu vydává jiným směrem. Směrem, kdy se snaží zachytit onu tvrdou realitu tváří s vráskami, bez úprav, v kterých jsou vyryty životní příběhy a osudy lidí, kteří jsou na tomto světě téměř 100 let. Manfred a Nelly Baumannovi objížděli domovy důchodců a pustili se do sbírání příběhů těchto lidí. Nelly Baumannová pomocí rozhovorů získala unikátní sbírku příběhů, které fotografie výrazně posilují a velmi dobře ji doplňují.
Manfred Baumann má u nás v rámci FotoŠkoda Festivalu přednášku si ho poslechnout 9.11. ve středu. Odkaz na program festivalu
Výstižnější název pro své fotografie z oněch dvou desetiletí tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.
Klid před bouří
Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví… Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.
Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.
Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.
Vernisáž výstavy se uskuteční 3.11. v 19:00.
