Lalibela je město v severní Etiopii, které je známé především díky svým unikátním skalním kostelům. Tyto kostely nejsou postavené, ale vytesané přímo do kamene, což z nich činí naprosto výjimečná díla. Lalibela je jedno z nejdůležitějších míst pro Etiopskou pravoslavnou církev a často se jí říká “Nový Jeruzalém”. Město je duchovním centrem a poutním místem pro tisíce věřících.
Co je na Lalibele mimořádné, je atmosféra tohoto místa. Skalní kostely jsou rozděleny do dvou hlavních skupin, které symbolizují nebe a zemi. Nejznámější z kostelů je Bete Giyorgis (Kostel sv. Jiří), který má tvar řeckého kříže a je považován za mistrovské dílo architektury.
Každý rok, zejména během etiopských Vánoc, do Lalibely přichází tisíce poutníků z celého světa, aby zde zažili náboženské obřady a modlitby. Lalibela je tak místem, kde se prolíná historie, duchovno a jedinečná architektura, a to vše uprostřed krásné etiopské krajiny.
Ladislav Dibdak
Tato výstava je velmi osobní. Vznikla však s vírou, že v tom, co je na přítomných fotografiích zachyceno, by se leckdo mohl potkat se svou vlastní zkušeností či se svými obavami a strachy. Hovořím o postupném odchodu rodičů (případně prarodičů) a následné nutnosti vyrovnat se s předměty a s prostředím, které po sobě zanechali.
Když byste se mě zeptali po motivu, s nímž fotografie souboru vznikaly, byl by jednoduchý a komplikovaný zároveň. Jednoduchý proto, že v rodině, kde jsem vyrůstal, bylo fotografování soustavně přítomné. Otec byl vášnivým fotoamatérem. Byl to také on, kdo mě k fotografování přivedl někdy kolem desátého roku mého života. V samotném rodinném prostředí jsem však v čase, kdy jsem fotografování věnoval největší část své energie, tedy v době svých studií, příliš snímků nepořídil. Daleko více mě zajímalo dokumentování pouličního života v rodné Praze, fotografování přátel, alternativnějších koncertů a podobně. Z tohoto období čerpala výstava Výseky (z normalizace), která se v této galerii konala před pěti lety. Jako žák a student jsem ostatně z bytu na pražském sídlišti Spořilov, kde jsem s rodiči a sestrou vyrůstal, co nejvíce utíkal, a to z řady důvodů, které je zbytečné tu vypočítávat.
Během své dospělosti jsem za rodiči jezdil na Spořilov zřídka, především to byly návštěvy s mými vlastními dětmi. Teprve když jsem vešel do středního věku, začalo se mé značně kritické ostří vůči rodičům velmi pozvolna otupovat, a zejména otce jsem přijal takového, jaký byl, až když ovdověl. Tehdy jsem ho občas fotil – s vědomím, že to mohou být jeho poslední snímky: už mu bylo přes osmdesát, potom přes devadesát. A v samém závěru, kdy začalo být jasné, že z jeho těla postupně odchází energie, vypínají se funkce a nezbývá než odborná péče, jsem si řekl, že na této finální cestě jej budu (ale bez nějakého konceptu či programu!) doprovázet i s fotoaparátem. Navštěvovali jsme ho se sestrou pravidelně – jeden den ona, druhý den já. Otci mé focení nevadilo, ale ne vždy jsem na ně já měl síly a čas. Prvotní totiž bylo přinést mu něco nutného či dobrého a snažit se s ním komunikovat; někdy se to ovšem nejlépe dařilo právě tehdy, když jsem mu ukazoval funkce malého kompaktního fotoaparátu značky Sony, na nějž byla exponována většina záběrů ze závěrečné fáze.
K záběrům, které jsem exponoval, jsem z otcovy pozůstalosti, v jejímž zpracování jsem teprve na začátku, vybral několik málo fotografií z rodinné historie a rovněž snímků, na nichž je on v „akci“, zdokumentovaný nejen neznámými autory. Otec byl totiž svéráznou figurou, svého druhu umělcem života, tvor společenský, vyhledávající kupříkladu vernisáže. Ostychem netrpěl. Pravý opak matky. Ale vydrželi spolu přes půl století. Obdobně dlouho otec vytrval pracovat v jedné továrně (ČKD). Tyto černobílé snímky jsem připojil do výstavního souboru proto, abych naznačil, kým otec také byl a jak na člověku pracuje čas.
Josef Chuchma
Robert Riedl (1942–2002) byl nadšený amatérský dokumentární fotograf, který zachycoval všední okamžiky bez jakýchkoli příkras. Po maturitě na Jihlavském gymnáziu vystudoval elektrotechnickou fakultu na ČVUT v Praze. Profesní život zasvětil práci v České televizi, kde pracoval nejdříve jako asistent kamery a později v oddělení technického rozvoje se specializací na zvuk. Ač jej většina dnešních diváků nezná, úplně neznámý jako fotograf nebyl. Sám jsem nešel desítky jeho fotografií publikovaných v novinách a časopisech v letech 1964–1966. Například na stránkách Mladého světa vycházeli jeho fotografie po boku fotografů jako byli Miroslav Hucek, Leoš Nebor či Zdeněk Thoma. Sám měl rád tvorbu například Miloňe Novotného, Josefa Koudelky, Marie Šechtlové.
Hlavním tématem jeho snímků je mladý člověk. Skrze jeho fotografie se dostáváme do ulic Prahy i na vesnici, do pracovního života, do chvilek zábavy mladých vrstevníků nejen u nás, ale i v zahraničí. Fotografuje ve škole, na koupalištích, v hudebních klubech, v tanečních, při autostopu, ale i na vojně nebo na spartakiádě. Snaží se být všude, kde se něco děje. Několikaletou publikační činnost odstartovala jeho první autorská výstava fotografií v kině Klub v roce 1963. Výstavu tehdy zahajoval Dr. Ludvík Souček a o Robertu Riedlovi mj. napsal: “…pohybuje se kolem televizních a filmových kamer. Má kulturu vidění a přímo ohromující chuť fotografovat, která ho nepřešla ani po stovkách filmů. Fotografuje na kinofilm, nestará se o zrno, o přisvětlování, o pohybovou neostrost. Fotografuje všude, ale ne všechno. Svůj svět mladých lidí, takový, jaký je v nejrůznějších situacích.”
V případě Roberta Riedla jde tedy o připomenutí autora, který bezesporu patří do dějin české fotografie. Třináct ručních zvětšenin fotografií vystavených v kavárně Leica Gallery Prague je po dlouhé době malou mozaikou z tvorby talentovaného fotografa, přičemž zpracování jeho archivu ještě není u konce.
MgA. Daniel Šperl, Ph.D., kurátor
Devadesátky jsou pointou velkoryse založeného programu. Dana Kyndrová se od počátku orientuje na fotografické zaznamenávání a posléze i publikování svědectví o nadčasových společenských otázkách. Zosobňuje autentický realismus, tvořící v české kultuře široké hnutí, kdysi vyhraněné vůči realismu socialistickému, neboli proti doktríně oficiální propagandy.
Chce-li humanistická fotografie znázornit a zprostředkovat poznatky o konkrétních lidech, bývá vstřícná nejenom k divákům, ale též k fotografovaným. Dokumentaristka pochopitelně respektuje ty, kteří si nepřejí být zachyceni. Zároveň nepovažuje za přijatelné scény režírovat a snímky inscenací vydávat za doklady nehrané činnosti. Raději je trpělivá, navazuje neformální kontakty a k fotografování tudíž dochází přirozeně. A nehodlá-li manipulovat s aktéry a s diváky, nepřekvapí, že podléhat iluzím nemíní ani sama.
Pád komunistické moci koncem roku 1989 si fotografka samozřejmě nenechala ujít, zachovala si však hledisko individuality skeptické k masovosti. Z nových míst promlouvali noví řečníci, zato tleskající ruce byly mnohdy totožné s těmi, jež viděla mávat jejich předchůdcům. V jednom z rozhovorů Dana Kyndrová vzpomínala, že ještě více než dekádu po převratu se ve státních službách, ba přímo na Pražském hradě, držel příslušník tajné policie, jehož vyfotografovala 1. května 1983 v roli ostrahy vládní tribuny při manifestaci spořádanosti obyvatelstva.
Tak jako si o pozornost říká setrvačnost dotyčného prvomájového detailu, můžeme v cyklech autorčiných fotografií nalézat příznaky toho, nakolik v kterém prostředí nadále působila deformace komunistickou ideologií a režimem socialismu. A souběžně sledovat zhoupnutí kyvadla dění k bezradným výstřelkům tělesnosti, zbavené totalitního sešněrování.
Devadesátky nevolají po nostalgických náladách, spíše vybízejí k zamyšlení. Leč nejsme-li všichni situováni v sociálním ohledu souhlasně, tedy tak nevnímáme ani minulost, ani svět vůbec…
Dana Kyndrová má poměrně vyhraněný názor na to, co ji zajímá, co v jakých okruzích společnosti očekávat a za čím kam jít. Rozhlíží se po životech současníků, hovoří s nimi a ke všemu je fotografuje. Vychází z pozorování, stejně jako z jeho kritického vyhodnocování, zkoumá souvislosti a směřuje k vyvozování závěrů… Tím pádem se zdá, že postupuje od námětu k námětu, aby pokaždé propátrala jeho rysy a vystihla příslušnou podstatu. Také proto nepostrádají Devadesátky klasické dělení na kapitoly. Nicméně rozmanitost zobrazených motivů, podobně jako veškeré součásti díla, propojuje autorka svou motivací.
Daně Kyndrové se nejedná o nic menšího, než o lidský úděl. Je to látka, v níž se hned v mládí našla a zůstává jí věrná – déle než půl století. Ono odvěké dědictví pro ni představuje výzvu nepolevující i nepominutelnou. Člověčenství ji sice zajímá v obecném slova smyslu, jenže médium fotografie dovoluje předvést nanejvýš to, co lidé dělají, čím se zabývají a jak případ od případu vypadá jejich okolí…
Vnitřní život vidět není.
A přece Dana Kyndrová odkazuje i k tomu, co tkví z principu mimo obraz. Jakkoli nahlíží vnější jevy, nekončí u ztvárnění jednotlivých okamžiků. Je to umožněno rozvahou při volbě záběrů a citem pro jejich tematické propojení do kýženého celku. Autorka svým publikacím propůjčuje formu příběhu, vizuální literatury, jak říká. – Rozumí se ovšem literatury faktu. V Devadesátkách se tak potkává někdejší hledisko se stanoviskem zralé zkušenosti. S odstupem času získává původní perspektiva na dramatičnosti; nabízí proměnu bezprostředních postřehů v podobenství.
Devatero knih Dany Kyndrové je vlastně výrazem jejího poslání a tedy i osobního osudu. Vždyť fotografie ukazují nejen to, za čím sama šla. Ukazují rovněž na ni.
Josef Moucha
Vážení návštěvníci,
upozorňujeme vás, že fotografie v cyklu „Erotická show“ (umístěné v poslední místnosti) obsahují sexuálně explicitní záběry. Prosíme zvažte tuto skutečnost při rozhodování o prohlídce těchto děl.
Děkujeme
Fotografické začátky Jana Mihalička (1965) spadají do doby před rokem 1989. Fotografoval především komunitu kolem československého skateboardingu a snowboardingu a od roku 1987 spolupracoval s několika samizdatovými projekty. Od prosince 1989 působil jako fotoreportér Lidových novin. Fotografoval nejen v Československu, ale i v mnoha dalších zemích světa. Po odchodu sovětských vojsk procestoval s Jaromírem Štětinou Afghánistán, aby vytvořili sérii reportáží, jimiž jako první odhalili do té doby nepotvrzenou existenci ruských zajatců z afghánské války v Pákistánu. Prvních humanitárních cest do válečné Jugoslávie a do Náhorního Karabachu se zúčastnil s Nadací Lidových novin, z níž postupně vznikla respektovaná organizace Člověk v tísni. V roce 1994 patřil k členům přípravného týmu zpravodajského časopisu Týden a byl jedním z jeho fotografů. Za reportáž ze zatopené Ostravy v roce 1997 získal 1. cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii aktualita – reportáž. Na začátku nového tisíciletí přešel do svobodného povolání a jako freelance fotograf pracuje dodnes. V současnosti se zabývá sociální tematikou jako fotograf i jako kameraman. Volnou fotografickou tvorbou rozvíjí především klasický černobílý dokument v duchu tradic humanistické fotografie.
Výstava navazuje na úspěšnou výstavu “Svým Pražanům (ne)rozumím…” v Café Kampus z roku 2018. Autor v podstatě dennodenně fotografuje Prahu, a tak se v Leica Gallery objevují fotografie nové, všechny pořízené letos. Spojení fotoaparátů Leica a černobílé, poměrně kontrastní tonality je autorovým rukopisem. Fotografie oscilují na pomezí dokumentární fotografie, streetphoto a klasické humanistické fotografie s častým výtvarným akcentem daným vyhledáváním specifických světelných podmínek, především kontrastů světla a stínu.
Jan Mihaliček
Extenzivní fotografický svět Vladimíra Birguse se již dávno, v osmdesátých letech, otevřel barvě. A to barvě ve své plné sytosti a významotvorném sdělení. Invenční využití barev přitom bylo tehdy v české dokumentární fotografii výjimečné. Birgusovy barevné konfigurace totiž od počátku s barvou záměrně a takřka malířsky pracovaly. Jeho mnohdy až přízračné výjevy, které se blíží inscenované modulaci, i když jimi nejsou, byly koncipovány s ohledem na barvu a specifické světlo, které barvu a plastičnost zobrazení podporuje. Jestliže ranější autorovy fotografie využívaly v kontrastním souzvuku spíše žlutou, modrou a černou, později se přidávala stále intenzivněji červená a žlutá se téměř vytratila. Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje zjitřené emoce. Tento postulát ovšem můžeme vztáhnout i na dění na Birgusových fotografiích, i přes zjevný fakt, že směřují ke klidu a jistému druhu vizuální kontemplace. Uvědomíme si to ještě zřetelněji na fotografiích, kde již lidé, pro někoho jistě překvapivě, nejsou. Intenzita barvy zde dosahuje svá maxima, prázdné, téměř až abstrahující prostory jsou však nabité emocemi, skrytě tlumenými před výbuchem možných interpretací a mentálních vyprávění. Červená a modrá, takřka stendhalovská názvová parafráze, nás vtahuje do fotografického dění natolik, že se jeho divák stává dalším aktérem, když mu dění na fotografii není ani v nejmenším lhostejné. Někde v těchto chvílích se rodí umění.
Počátky Birgusovy intenzivní tvorby spadají do roku 1972. Od tehdy přirozeně černobílých začátků je zřetelná fotografova intence k dohledávání situací, které převyšují humanistický dokument směrem k narativním vizuálním konfiguracím, k subjektivně viděným příběhům a situacím, které ponechávají velký prostor pro individuální interpretace. S nástupem barvy v osmdesátých letech se tato vlastnost Birgusových fotografií ještě prohloubila. Je možné bez okolků tvrdit, že momenty a situace se v barvě odehrávají poněkud jinak než v černobílém fotografickém světě. Jestliže klasická černobílá fotografie pracuje zpravidla s momentkou ve velmi krátkém čase a s jistou formou estetického komponování, což vede zhusta ke zhutněné vizuální zkratce, barva, a u Birguse je to takřka exemplárním příkladem, rozšiřuje, říkejme tomu třeba, mentální pole snímku. Čas se trochu roztáhne, barva nespěchá, do hry vstoupí komponenty, které černobílá narace málokdy obsáhne nebo by v jejím podání byly banální a nezajímavé. Fotogeničnost barevných výjevů v nás také vzbuzuje větší pocit teatrálnosti, inscenovanosti, neskutečnosti, což je zjevný paradox, neboť pravdivost barvy by měla být komplexnější. Myslím, že s tím vším Birgus pracuje, ví, jaké je působení barvy v emocionální i kompoziční rovině. Netlačí k pointě – tomu se ostatně bránil i u svých černobílých opusů. Umí snímek vyprazdňovat i zahušťovat, v obojím však zůstává vizuálně intenzivní a příběhově sdělný. Point tak může být mnoho, respektive jejich náznaků. Rád “komponuje” v plánech, do hry vstupuje geometrie stínů, důležité jsou plochy. Plochy přirozeně dělí a vytvářejí prostor, někdy nás napadne, zda už nejde o abstrahující náznaky, o vyprázdnění, a autonomii barevné narace. Někdy se při prohlížení Birgusových snímků přistihnu, že cítím příjemně teplý dotek podvečerních slunečních paprsků, přechází na mě zpomalený tep dne, kontury jsou tak ostré proto, že za chvíli zmizí. Vnímám tvary a hřeje mě možnost domýšlení dějů. Ale Birgus skvěle fotograficky pracuje i za tmy a v nejostřejším slunci. Najde si situace, kdy postavy ve stínech, či jejich fragmenty nemusí nic, a přesto se toho děje moc. Jsem rád, že Birgus nesnáší vzdušný opar, musí mít vše přesné a ohraničené. Hranice světla a stínu jsou přijatelné jen ve svém maximálním kontrastu. Vtipem jeho fotografií tak zůstává zřetelné pousmání barvy, kde pozice, shluk, stín a gesto jsou definitivní, definitivní tak, jak jen to umí barevná fotografie. A Vladimír Birgus.
Martin Dostál, kurátor
Dostat se do bezprostřední blízkosti lidí, kteří v dnešní technologicky vyspělé době̌ ještě stále žijí tradičním způsobem života, a v pevném sepětí́ s přírodou, je něco, co vzbudilo můj zájem. Snad se mi v jejich pohledech podařilo zachytit to, co už̌ bychom možná́ v těch našich těžko hledali. Věřím, že na Vás jejich tváře a výrazy zapůsobí stejně intenzivně, jako působí na mne.
Fotografie jsem pořídila v Etiopii v oblastech, kde žijí jižní kmeny Arbore, Dassanech, Hamar, Nyangatom, Suri a Konso.
Veronika Mašková
Veronika Mašková fotografování miluje a intenzivně se mu věnuje. A je osobou vpravdě multižánrovou. Je trenérkou fitness, alpinistkou, cestovatelkou a také́ jednou ze zakládajících členů fotografické skupiny street fotografů s názvem „Streetphoto není jen cvak z ulice“. Do kavárenských prostor Leica Gallery Prague se opakovaně vrací, ať už jako autorka nebo kurátorka výstav.
Výstava „Archív skrytých významů“ představuje různé polohy české a slovenské dokumentární fotografie, prezentované tvorbou tří autorů, generačně na sebe navazujících. Konkrétně se jedná o tvorbu Pavla Diase (1938 – 2021), Tibora Huszára (1952 – 2013) a Kariny Golisové (*1997). Ve středu jejich zájmu je člověk nejen jako samostatně myslící a konající individualita, ale také jako součást různých sociálních skupin a kolektivů. Tedy člověk, coby aktivní součást „malých“ i „velkých“ dějinných událostí. Společnou kvalitou všech tří vybraných autorů, navzdory jejich odlišným časoprostorovým výchozím bodům, je nonšalantní a současně brilantně vypointované zprostředkování nálady a atmosféry změny, transformace v rámci společnosti, ale i uvnitř jednotlivce.
Výstava „Archív skrytých významů“ je iniciativou Nadácie Miloty Havránkovej, která podporuje každoroční vznik výstavního projektu, prezentujícího tvorbu dvojice již etablovaných fotografů z Čech i Slovenska, doplněnou o tvorbu autora začínajícího.
Pavel Dias
Vystudoval fotografii na pražské FAMU, kde později po dvě dekády i pedagogicky působil. Jeho reportážní a dokumentární fotografie se vyznačují distingovaným nadhledem, bez snahy o jakoukoliv senzaci. Současně však zprostředkovávají pohled empatického pozorovatele. S ohledem na rodinnou historii autora, spojenou s protinacistickým odbojem jeho blízkých, vystupuje v jeho tvorbě do popředí zájem o poválečné osudy židovských komunit a míst, poznamenaných tíživým historickým břemenem, jako jsou koncentrační tábory. Prostřednictvím lidské figury, zasazené do konkrétního místa či lokality, je schopen zprostředkovat specifickou atmosféru, náladu či zdůraznit význam daného momentu – jakkoliv marginálně může působit v rámci nepřetržitého běhu velkých dějin.
Dias ve svých fotografiích zaznamenával různé historické momenty, které mají již trvale pevné místo v kolektivní paměti Čechů i Slováků – například série fotografií z pohřbu Jana Palacha, který se upálil v Praze roku 1969 na protest proti sovětské okupaci tehdejšího Československa. Ze zcela odlišné polohy autorova zaznamenávání běžné každodennosti, jako například v případě rodinných portrétů, však sálá až nevídaná intimita a něha. Dias dokázal až neobyčejně živě zachytit důvěrnost zamilovaných párů při tak obyčejné aktivitě, jako je procházka pražskými uličkami nebo podél řeky Seiny. Vášnivě ho přitahovalo i fotografování koňských dostihů.
Tibor Huszár
Byl slovenským fotografem, pedagogem a cestovatelem. Fotografii vystudoval na pražské FAMU a později ji sám vyučoval na trnavské Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje. Byl lokálním patriotem z malé vesnice Reca na jihu Slovenska, který fotografoval místní obyvatele bez jakéhokoliv přikrášlení, ale vždy se zachováním jejich důstojnosti. Díky svojí bezprostřední povaze se mu dařilo dostávat na místa a mezi lidi, kteří mimo svoji komunitu často nikoho nepřijímali. Fotografie se stala součástí jeho životního stylu; s nadšením zachycoval denně nespočetné množství lidí a situací, se kterými se setkával. Mezi ty nejběžnější patřily nejdříve svatby a pohřby. Nevyhýbal se však ani komplikovaným osobnostem či vypjatým situacím. Fotil umělce i politiky různého názorového spektra. K fotografovaným subjektům se dokázal až neuvěřitelně přiblížit. Vydal několik tématických fotografických publikací, kromě jiných i poetické zdokumentování jeho vlastního pobytu v nemocnici s názvem „Návrat zpět“.
Ve výstavě jsou prezentovány dvě jeho známé a velmi silné série fotografií, které prezentují Huszárovy kvality při zaznamenávání širokého spektra lidských povah a emocí. Na záběrech ze vzpoury věznů v Leopoldově roku 1989 můžeme pozorovat nejen hněv vězněných kvůli nesplnění jejich požadavků v momentu zlomu politického systému v zemi, ale i jejich vnitřní hierarchie, okamžiky euforie i nečekané náklonnosti na tomto nehostinném a drsném místě. Série fotografií s názvem „Cikáni“ zase představuje různé polohy a okamžiky ze života marginalizovaného společenství lidí v momentech jejích každodenních radostí a starostí, oslav i piety. Huszár, podle jeho vlastních slov, fotil lidi, protože je měl rád. A ve výstavě prezentovaný výběr z jeho rozsáhlé fotografické tvorby je toho důkazem.
Karina Golisová
Je nejmladší autorkou z vystavované trojice. Fotografii studovala nejprve na bratislavské VŠVU a později na pražské FAMU. Patří do tzv. “generace Z“, tedy nejmladší generace v dospělém věku. Právě její vrstevníci a vrstevnice se stali hlavními objekty jejího zájmu. Do povědomí širší veřejnosti se Golisová dostala sérií fotografií, ve které zaznamenává alternativní způsob života mladých lidí v hlavním městě Slovenska. Zdokumentovala osazenstvo jednoho squatu, který dnes již neexistuje. Na výstavě je autorka prezentována fotografiemi, ve kterých dokumentuje atmosféru i jednotlivé účastníky/účastnice hudebních akcí bratislavské periferie. Tento cyklus byl původně publikován v rámci autorského zinu, tedy publikace vydané svépomocně v omezeném nákladu. Fotografie, i díky retro módě jakoby vytržené z dané doby, Golisová doplňuje útržky z konkrétních rozhovorů. Existuje dnes ještě vůbec nějaký underground? Jak vypadá a co znamená pro dnešní generaci mladých lidí? Golisové fotografie jsou portrétem i dokumentem současně. Zprostředkovávají pocity určité nostalgie, kdy se tehdejší ostře vyhraněné alternativní subkulturní symboly nyní dostávají na trička, vyráběné značkami fast fashion. Jejich současní nositelé/nositelky je spojují do eklektického mixu, vytvářejí z nich sladkotrpký odkaz na nenávratně uplynulou dobu. Bez tíhy na bedrech současné generace z čím dál rychleji se blížícího konce světa. Golisové fotografie současného undergroundu tak dost možná zachycují atmosféru (před)posledního mejdanu.
STORIES // FACES
Životní příběhy vepsané do tváří mužů známých i neznámých.
„Stvoření jednoho světa pochází z nesmírného množství střepů a chaosu.“
Hayao Miyazaki
Kevin V. Ton navazuje a rozvíjí tradici klasické dokumentární fotografie, výsledné snímky jsou černobílé, většinou v klasickém kinofilmovém formátu. Kombinuje velmi blízké detaily, zátiší prostředí i téměř reportážní přístup. Fotografii chápe jako „rozšířenou paměť lidstva“, bez které by určité stavy či situace nebyly zaznamenány. „Přemýšlím co, kde a proč fotografuji, ale zároveň fotografuji intuitivně, vstřebávám okolní dění. Určitě ale nefotografuju chaoticky. Důležitá je pro mne příprava, než někam jdu, dělám si rešerše, zjišťuji si o čem které místo je, a pak pracuju hlavně s intuicí. Ale je potřeba propojit obojí, logiku i cit“.
Z rozhovoru pro kulturní magazín UNI, květen 2023 – Helena Musilová, šéfkurátorka G HMP
Kevin V. Ton je fotograf na volné noze, nositel řady ocenění. Celoživotně se věnuje živé, černobílé fotografii se zaměřením na humanistickou dokumentární fotografii, zejména pak na dlouhodobé projekty. Dlouhá léta se věnuje fotografii pouliční.
Fotograf Josef Vrážel (*1966) se narodil v Karolince na Vsetínsku, v nádherné krajině Valašska, kde celý život žije a fotografuje. Svoji domovinu důvěrně zná a miluje, což je vidět na jeho hluboce lidských fotografiích, které nejsou jen obyčejným dokumentem, ale jsou to dokonale komponované obrazy plné dějů, prožitků a vůní kraje, kde je pevně ukotvený a odkud, jak sám říká, nikdy neodejde. Na Valašsku, v jeho zemi zaslíbené, zná každičký kout. Zná své „dobré rodáky“, ví o jejich radostech, strastech i nadějích. Má velký dar empatie, což mu umožňuje pronikat do přísně chráněného soukromí, které mu lidé s důvěrou nabízejí takříkajíc na stříbrném podnose a on je potom může zachycovat takové, jací jsou. Jeho snímky jsou nekašírovanou ukázkou ryzího člověčenství nádherných lidí z Valašska. A co je neméně důležité, Vrážel dokáže jako svědek jejich života vše brilantně zachytit i pro budoucí generace milovníků fotografie.
Na Valašsku i jinde na Moravě bylo a je více skvělých fotografů– namátkou Jindřich Štreit, Gustav Aulehla, ostravský Viktor Kolář nebo Jaroslav Pulicar, který nedávno v Leica Gallery Prague vystavoval. Přesto se domnívám, že právě Jožka (jinak mu přátelé neříkají) je nejryzejší. Nejen že je to „Valach jako poleno“, ale je také velmi vnímavým fotografem – pozorovatelem, který se neskrývá a nefotí „na tajňačku“, ale s trpělivostí a citem dokáže mezi svými rodáky vykouzlit v jakékoliv situaci nádhernou fotku. Zdá se, že mu bylo shůry dáno a on toho dokáže plně využít.
Jaroslav Kučera, kurátor
Rozhovor s Josefem Vráželem na ČRo Vltava
S autorovým pohledem na jeho tvorbu i život na Valašsku se můžete seznámit v jeho rozhovoru s novinářem Davidem Hamrem v pořadu Vizitka na stanici ČRo Vltava, který se konal ve středu 14.2.2024.
Odkaz zde.
Na dobročinné aukční platformě Dobrobot.cz odstartovala tento týden online aukce tří uměleckých fotografií z tříkrálového koledování na Valašsku. Černobílé snímky jsou dílem fotografa Josefa Vrážela a představují unikátní spojení umění a tradice. Výtěžek aukce podpoří Tříkrálovou sbírku Charity Česká republika.
Cesty s fotoaparátem podniká Eva Heyd od doby studií. Zpočátku se věnovala humanistické fotografii a pracovala jako žurnalistka. Její tvorbu zásadně ovlivnila emigrace do New Yorku v roce 1985.
V následujících dvaceti letech zde jako fotografka pracovala pro významná muzea a galerie. Do její volné tvorby vstoupila barva a také začíná využívat nové technologie. Její fotografické koláže se mnohdy stávají součástí trojrozměrných objektů, většinou skleněných.
Výstava představuje část autorčiny současné práce: fotografie a montáže zachycují nejen magii krajiny, kde žije, ale také míst, člověkem kdysi vytvořených a dnes opuštěných, či přírodní segmenty, jež jsou imaginativně k člověku vztaženy.
Vývoj fotografické tvorby Evy Heyd úzce souvisí s jejím osobním životem a vlastními cestami, kterými se rozhodla jít, právě tak jako s dobou, kterou žila a prožívala.
Spolu s dalšími fotografy, soustředěnými ve Fotoklubu Strahov se v sedmdesátých letech věnovala dokumentu. Portréty a akty ze série Ženy jsou mimořádně citlivou výpovědí o životě autorčiných vrstevnic, které jí umožnily vstoupit do soukromí, do jejich vnitřního světa.
Významným mezníkem v životě Evy Heyd byla v polovině 80. let emigrace do USA. Život v New Yorku se všemi svobodami, které metropole nabídla v kontrastu s totalitní rodnou Prahou, přinesla autorce také nová profesní poznání. Směsice dojmů z velkoměsta, to byl jeden z inspirativních podnětů k vytváření fotomontáží, se kterými pracovala již v Praze. Dalším zdrojem inspirace se stala její spolupráce s významnými newyorskými muzei umění, pro které fotografovala exponáty do mnoha katalogů. Nedílnou součástí volné tvorby jsou dnes objekty, ve kterých kombinuje fotografii se sklem.
Dalším milníkem autorčiny životní cesty se stal rok 2005. Po dvaceti letech se vrátila do Čech a usadila se v Rožmitále pod Třemšínem. Z rušného velkoměsta se ocitla v soukromí maloměsta. Zásadní změna vnesla do fotografické tvorby Evy Heyd nové náměty. Seznamovala se s tajemnou podbrdskou krajinou a ve fotografiích zachycovala atmosféru míst, vybízejících k tichému rozjímání. Její celoživotní zájem o historii ji dodnes přivádí také na území, poznamenaná před staletími i v době nedávné působením člověka, který do krajiny zasáhl. Jak dnes vnímat energii v regionu, v minulosti tolik ovlivněného religiozitou Svaté Hory, kam za zázraky Panny Marie putovaly desetitisíce věřících? Jak vystihnout rozporuplnost v konání lidí, kteří staví průmyslové objekty a po čase je opouštějí? Jak zachytit pocit, který zchátralá místa vyvolávají? Jak naznačit asociace, které vyvolává detail z přírody?
Realita versus emoce. Základní rozpor, princip, který propojuje tvorbu Evy Heyd ve všech etapách její tvorby, právě tak jako technika fotomontáže, umožňující vrstvit dojmy, myšlenky, vzpomínky a poznání. Autorkou vytvořené obrazy obsahují poselství, které inspirují k našemu individuálnímu hledání souvislostí.
Hana Ročňáková
Marek Kapler podává pomocí svých fotografií svědectví o proměně pražských Holešovic, ke kterým ho váže osobní pouto z minulosti. Je pozorovatelem razantní proměny, kterou si čtvrť momentálně prochází.
Ve svých fotografiích zachycuje obrazy míst, které se dynamicky proměňují. Jak říká sám autor: „Z autentické čtvrti s kouzlem dělnické periferie se stává město bezduchých kanceláří a bohatých rezidencí. Vidím, jak staré Holešovice před očima nenávratně mizí a vzniká jejich nová podoba. V souboru Sbohem Holešovice jsem se pokusil zachytit jakýsi fragment bývalých Holešovic i jejich současnou proměnu, která je mi cizí. Stejnojmennou knihou se loučím s určitým období svého života a uzavírám jedno fotografické téma. Sbohem, Holešovice.“