Milota Havránková

Milota Havránková

Založení nadace je pro mne zhmotněním mého neustálého obdivu ke svobodnému projevu fotografického umění, a to v jeho jedinečném zázraku zastavení času pro jeho budoucí poselství. Současné přesahy fotografického média jsou kotvou, která mění čas a vytváří prostor pro jeho uchopení. Nadace je otevřenou platformou pro růst nových myšlenek prostřednictvím nezištné podpory všech těch, kteří cítí umění, jako život samý.

Milota Havránková

Milota Havránková (*1945) patří k první československé generaci vysokoškolsky vzdělaných profesionálních fotografů, kteří absolvovali koncem 60. let minulého století obor výtvarné fotografie na pražské FAMU. Pro její tvorbu je příznačná pestrost technologických a myšlenkových přístupů a široký záběr uměleckých disciplín, od designu přes monumentální fotografii ve veřejném prostoru,  inscenovanou volnou fotografii, až po experimentální film. Na uměleckou scénu vstoupila koncem 60. let minulého století, kdy  se v kontextu československé fotografie objevila mladá generace tzv. fotografické nové vlny, projevující silný despekt k žánrovým a formálním tradicím nebo sociálně, či dokonce politicky angažovaným tématům. Způsob její práce, který krystalizoval mimo hlavní dobové proudy fotografie, soustavně demonstruje fascinaci inscenovaným obrazerm a experimentem s nesourodými a nekonvenčními technikami. Mimořádně inspirativní je především autorčin nadčasový postoj k otázce vnitřní umělecké svobody, a to i v kontextu technologického pokroku. Ve své tvorbě vždy vědomě překračuje hranice média fotografie, filmu a videa, čímž anticipuje nutnost promlouvat vícerými paralelními jazyky k mediálně stále gramotnějšímu publiku.

Všechny tyto tvořivé přístupy se následně propsaly především do její pedagogické práce. Roku 2006 získala titul profesorky v oboru volné umění. Více než čtyři dekády působila na významných českých a slovenských uměleckých školách (SŠUP Bratislava, VŠVU Bratislava, FAMU Praha, AU Banská Bystrica, ADI Praha), kde výrazně přispívala k formování klíčových aspektů paralelního vnímání média fotografie a aktuálního vizuálního umění. Svým tvořivým přístupem iniciovala vznik Slovenské nové vlny; skupiny mladých fotografů, kteří výrazně ovlivnili postmodernistickou línii československé fotografie od 80. let minulého století do dnes. Za svoji mimořádnou uměleckou tvorbu a pedagogickou činnost získala několik významných ocenění, například Křišťálové křídlo v kategorii výtvarné umění (2007), Cenu profesionálních fotografů SEDF – Osobnost roku 2014 nebo Cenu Nadace Tatra banky za umění (2016).

Tekuté písky | Martin Štrba, Martin Kollár, Ester Sabik

Tekuté písky | Martin Štrba, Martin Kollár, Ester Sabik

Výstava „Tekuté písky“ jsou druhým výstavním projektem Nadace Miloty Havránkové. Vybraní umělci představují generačně šířeji rozloženou linii specifického tvořivého přístupu k fotografii. Tématem výstavního projektu, které jednotliví autoři zpracovávali bylo téma vyrovnání se s prožitou bolestí či zraňující osobní zkušeností, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých.

Anna Vartecká, kurátorka

Pro výstavu Tekuté písky je charakteristická generačně šířeji pojatá linie specifického tvořivého přístupu k fotografii, ve které je zřejmá jak její principiální blízkost s jinými vizuálními médii, tak současně i její ohromující formální vzdálenost. Vždy je jí ale vlastní vysoká estetická, výrazová a obsahová synergie, vycházející z tohoto intermediálního spojení. Tvorba Martina Štrby, Martina Kollára a Ester Sabik z posledního období krouží kolem nedávno prožité bolestné nebo jinak zraňující osobní zkušenosti, která výrazně vychýlila jejich dosavadní vnímání okolního světa i sebe samých. Bolest (ať už psychická nebo fyzická) souvisí nejen s našimi osobními životy, ale i se společenským prostorem a časem, do kterého naše životy spadají. Toto téma je v umění přítomno od nepaměti, protože souvisí přímo s naším bytím. Dát bolesti smysl je jednou z nejpřirozenějších tužeb člověka a lidská tvorba je jednou z možností, jak s ní rozvinout konstruktivní, nadindividuální rozhovor. Někdy poetický, jindy surreální nebo až téměř metafyzický potenciál takto iniciované tvorby, často postrádající jakkoliv vysvětlitelnou racionalitu, najednou odkrývá hlubší smysl, který byl do té doby mimo naše senzorické a referenční pole. Tekuté písky jsou možná dočasně nestabilním prostorem. Ten nám ale připomíná naši společnou zakořeněnost v mezilidských vztazích, ve kterých nejsme izolovanými a autonomními subjekty, ale koexistujícími bytostmi v sítích sociálních a přírodních souvislostí. Ne vždy je dokážeme vysvětlit, nicméně jsme jimi neustále fascinováni.

Výstava je v pořadí druhým projektem Nadace Miloty Havránkové (založené v roce 2021). Dle jejího nadačního konceptu je zaměřen na podporu prezentace fotografické tvorby nejen etablovaných, ale i začínajících autorů (autorek).

Anna Vartecká, kurátorka

Martin Štrba (*1961) je významnou, vpravdě multižánrovou osobností současného evropského filmu. A i když je veřejnosti možná více známé jeho kameramanské působení ve filmu a tvořivá filmová spolupráce s polskou režisérkou Agniezskou Holland, výjimečná je i jeho fotografická tvorba. Neustálou vnitřní potřebu přepisovat slova nebo těžce verbálně uchopitelné pojmy do obrazů či obrazových schémat výrazně iniciovala a cestou výtvarné imaginace následně formovala slovenská fotografka Milota Havránková. Pod jejím vedením vystudoval fotografii na Střední umělecko-průmyslové škole v Bratislavě, následně absolvoval katedru kamery na pražské FAMU. Je jedním z představitelů tzv. Slovenské nové vlny, která v 80. letech minulého století nastoupila s postmodernisticky blasfemickou, inscenovanou fotografií, bourající mnohá společenská tabu. Stejným způsobem vznikl i jeho režisérský debut, celovečerní dokumentární film (Vlna vs. břeh, 2014), formálně zpracovaný do obrazové eseje, zaměřující se právě na tento fenomén. Martin Štrba často zaměřuje svoji pozornost na osobní narativ a na bytostně základní hodnoty lidského bytí, jako je láska, důvěra, blízkost a přátelství. Vychází při tom z odžité i viděné reality, její stavební obrazové kameny ale přetváří prostřednictvím média fotografie do nových, významově ambivalentnějších a komplexnějších schémat. Jeho život nedávno hluboce poznamenala bolestná ztráta syna Šimona. Cyklus asociativně působících fotografií Z prázdna do prázdna je v určitém smyslu obrazovým záznamem metafyzicky vedeného dialogu vnitřního hlasu otce a vzpomínek na syna, které mu po něm zůstaly, jen zprostředkovaný fotoaparátem.

Martin Kollár (*1971) dnes již mezinárodně etablovaný slovenský kameraman a fotograf vnáší do kontextu současné evropské dokumentární tvorby mimořádně důležité obsahové i formální podněty. Intuitivně i cíleně nachází témata, která vždy pozoruje neobvyklým prizmatem svého pohledu. Rozšiřuje vlastní fotografické přístupy o režisérské strategie, používá svérázný humor, hraničící s asociativní ironií. Formát dokumentu neustále nutí překračovat vlastní tradice i formální meze. Různé aspekty kulturní, společenské i politické absurdity naší doby aranžuje do kulisových obrazových schémat, nicméně současně je přirozeně nachází i v realitě. Kombinace autorského preparování a režírování nalezených banalit s principy magického realismu dodává jeho fotografiím narativní a spektakulární výraz. Jednou dystopická, jindy groteskně inscenovaná místa, ve kterých se člověk objevuje pouze jako sekundární komparz, vykonávající příkazy významově nadřazeného prostředí, jsou poznamenané jeho kultivovaným filmovým viděním. Jindy je zase člověk v jeho fotografiích bizarní bytostí, která uvízla v pasti trapnosti a nepatřičnosti.

Výběr fotografií z nedávno publikované fotografické knihy After však vykazuje diametrálně odlišné tematické ukotvení, jakkoliv zůstává jeho vizuální jazyk podobně rafinovaný. Dne 31. srpna 2019 předčasně ukončila vlastní život autorova životní partnerka a spoluautorka připravovaného filmu Letopis. Ostrá čára, která tímto rozdělila jeho život na jasně definované „před“ a nejasné a zraňující „po“, výrazně ovlivnila perspektivu vnímání vlastní minulosti a přítomnosti. Časovou i obsahovou logiku rozsáhlého archívu fotografií, které na společných cestách pořizovali, začal znovu zpracovávat. Nacházel staré a vytvářel nové souvislosti, jako by v tomto novém, stále tekutém písku nalezl způsob, jakým může nadále komunikovat sám se sebou, s ostatními i s někým, kdo zde již není.

Ester Sabik (*1994) je mladá autorka, která se zaměřuje zejména na analogovou fotografii. S tímto médiem ale pracuje komplexně, otevřeně a prostupně. Snaží se o jeho nepřetržité prorůstání s objektem, site specific instalací i performancí tak, aby do svých obrazů vnesla plastickou a zároveň ambivalentní stopu přítomného prožívání osobní zkušenosti a každodennosti. V její tvorbě jsme konfrontováni s jedinečnou křehkostí bytí, něžnou i existenciální poetikou a symbolikou odkazující k naším společným archetypům a kořenům, k fundamentálním veličinám, jako jsou světlo, čas a hmota. Její autorská technika TOgrafie spočívá ve spojení malířského, organického a analogového fotografického obrazu, který na světlocitlivém podkladu vytváří plesnivějící ovoce a zelenina. Magie takového obrazu spočívá v jeho časoprostoru, v prorůstání lidského a přírodního světa, ale i v komunikaci racionální a intuitivní části lidského bytí. Jazyk fotografie umožňuje zážitek v kvalitě světla a ve sběru v čase. Ať už se jedná o osobní mikročas v inscenovaném subjektivně-lyrickém fotografickém formátu, o pračas zachycený v křehkých objektech z přírodnin, nebo o bezčasí v živém prostředí a rituálních, vícesmyslových performancích. Nejdůležitějším aspektem její tvorby je neustálá snaha o zpomalení a naladění diváka směrem k jeho vnitřnímu asociativnímu vnímání.

Život na ulici | StreetPhoto není jenom cvak na ulici

Život na ulici | StreetPhoto není jenom cvak na ulici

Účelem skupiny “StreetPhoto není jen cvak z ulice“ je hledat pravou, vyšší formu fotografie ulice a nacházet nové inspirace… Skupina je určena všem fotografům, kteří chtějí své umění tvořivě rozvíjet. Jejím cílem je poskytnout svým členům prostor pro zveřejnění pouličních fotografií, které nevznikly jako náhodný cvak, a pro diskuzi o nich.

Autory fotografií jsou:

Hana Fialová, Pavel Dufek, Tomáš Horák, Lenka Krejčová, Ondřej Novák, Albert Pich, Lenka Zavadilová, Jiří Rošer, Gabriela Trousilová, Tomáš Horák, Michal Jedlička a Petr Palarčík

Dobře utajené fotografie | Gustav Aulehla

Dobře utajené fotografie | Gustav Aulehla

Srdečně vás zveme na výstavu málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly (1931 – 2021) z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Inspirován tvorbou Henriho Cartier-Bressona byl Aulehla předchůdcem a zakladatelem žánru pouliční fotografie (street photography) u nás.

Výstava přináší reprezentativní výběr obsáhlé a poměrně málo známé tvorby jednoho z průkopníků humanistické dokumentární fotografie v bývalém Československu. Momentky Gustava Aulehly z 50. – 80. let minulého století zachycují obrazy ze života ulic a měst, chvíle plné pohybu a dynamiky, ale i čekání a odpočinku, okamžiky zrodu, růstu, stárnutí i zániku věcí a lidí. Rozsáhlá tvorba autora, kterou lze přirovnat k osobnímu fotografickému deníku, čítající odhadem 80 tisíc snímků, je unikátním souborem zachycujícím druhou polovinu 20. století v Československu bez všudypřítomné autocenzury, tendenčního nebo propagandou zmanipulovaného pohledu na obyčejného člověka, žijícího sice v mírovém, ale současně nesvobodném a po roce 1968 i okupovaném socialismu.

Fotografie z vernisáže:

Life | Manfred Baumann

Life | Manfred Baumann

V rámci FotoŠkoda festivalu vystavujeme v naší galerijní kavárně Leica ambasadora Manfreda Baumanna.

 

Manfred Baumann (*1968) je rakouský fotograf, který díky své profesi procestoval celý svět a setkal se s řadou známých osobností. Působí i v Hollywoodu, kde se stal významným portrétním fotografem herců. V kavárně Leica Gallery Prague vám však předkládáme diametrálně odlišnou sérii jeho fotografií, než se kterou bývá Baumann obvykle spojován a za kterou získal uznání. Právě se máte možnost seznámit s druhou, neprávem méně známou stránkou Baumannovy práce. Fotosérie Life je série momentek bez jakéhokoliv aranžmá, vyprávějící životní příběhy fotografovaných. Žijeme totiž v době, kdy jsme permanentně bombardováni takzvanými ideály krásy, kterých téměř nikdo nemůže dosáhnout přirozenou cestou. Kdokoliv, kdo chce udržet krok, si musí nechat něco vysát nebo vyštípat, pod kůži vpravit silikon a skrýt svou přirozenost za vrstvu make-upu. Všechny tyto procedury z nás mají dělat věčně mladé a skrýt realitu. Manfred Baumann se však v tomto svém fotografickém cyklu vydává jiným směrem. Směrem, kdy se snaží zachytit onu tvrdou realitu tváří s vráskami, bez úprav, v kterých jsou vyryty životní příběhy a osudy lidí, kteří jsou na tomto světě téměř 100 let. Manfred a Nelly Baumannovi objížděli domovy důchodců a pustili se do sbírání příběhů těchto lidí. Nelly Baumannová pomocí rozhovorů získala unikátní sbírku příběhů, které fotografie výrazně posilují a velmi dobře ji doplňují.

Manfred Baumann má u nás v rámci FotoŠkoda Festivalu přednášku si ho poslechnout 9.11. ve středu. Odkaz na program festivalu

Klid před bouří | Jaroslav Kučera

Klid před bouří | Jaroslav Kučera

Výstižnější název pro své fotografie z oněch dvou desetiletí tak zvané normalizace, rozpínajících se mezi sovětskou okupací Československa v srpnu 1968 a Sametovou revolucí v listopadu 1989, snad Jaroslav Kučera ani nemohl najít.


Klid před bouří

Pravda, na povrchu života byl tehdy klid. Ale zvláštní, plný napětí. Pod jeho povrchem to vřelo. Potlačovanými emocemi, masovou frustrací, schizofrenií dvojí existence, vnitřní emigrací, nutkavou potřebou pocitu souručenství, ba spiklenectví…  Stavem, pro jehož slovní vyjádření se víc než co jiného nabízí citát mluvčího české meziválečné umělecké avantgardy Karla Teigeho hovořící o „tragickém konfliktu vnější a vnitřní reality, jehož trýzeň prožívá dnešní člověk“. Kučera ten zvláštní klid, onen zdánlivě nezobrazitelný dobový konflikt vnější a vnitřní reality fotografoval. Podařilo se mu vytvořit jeho specifický portrét. Jak? Svou neobyčejnou citlivostí k člověku a vnímavostí k době, jíž byl sám součástí.

Jaroslavu Kučerovi bylo dvaadvacet, když si jako student stavební fakulty Českého vysokého učení technického v Praze prožil trauma srpna 1968 – pocit vášnivého vzteku, zklamání a bezmocnosti. Právě tehdy se rozhodl, že své dosavadní fotoamatérské aktivity promění po ukončení studia v profesi. Ve fotografii začal spatřovat důležitý nástroj očitého svědectví i osobní výpovědi a s energií sobě vlastní se pustil do zaznamenávání projevů nebývalého národního semknutí, uchvacující lidské solidarity a spontánního odporu proti nastupující staronové politické moci. Byl však zatčen, zbit, a několik týdnů držen ve vazbě. Pochopil, že sociální dokument, jaký chtěl dělat, nemá v té době šanci, a tak se uchýlil ke snímkům, jejichž výpověď se konala nepřímo, oklikou, a pohybovala se přesně tam, kde si ji veřejnost okamžitě navykla vnímat: za rámcem obrazů.

Tak začaly vznikat Kučerovy cykly ze studentských kolejí, městských ulic a zšeřelých pasáží, z prostředí bufetů, pivnic, heren, ale i z venkova, věnované „lidem, které jsem potkal“. Jeho schopnost hluboké empatie z nich učinila působivou psychosociální sondu. Sondu, která – zvlášť v cyklech Mělnická vinárna a Komunistické svátky – nabývá Kučerovým jedinečným smyslem pro komiku, absurditu a ironii podobu dojemného lidského souručenství a nakažlivého hořkého humoru.

 

Vernisáž výstavy se uskuteční 3.11. v 19:00.

 

Spartakiáda | Zdeněk Lhoták

Spartakiáda | Zdeněk Lhoták

Výstava prezentuje soubor fotografií z cyklu „Spartakiáda“, který se už dávno stal legendární u nás i ve světě. Nejen proto, že byl oceněn na World Press Photo. Během vystoupení vojáků začalo pršet a jejich těla pomazaná blátem se proměnila v absurdní sochy. Jsou tyto téměř dvě desítky snímků vzniklých v průběhu několika málo minut oslavou sportu a heroického výkonu? Nebo jsou mementem, zachycením mezní situace, manipulovaného sociálního těla?

“To se tak někdy přihodí. Máte v hlavě vysněný obrázek, studujete FAMU a jste fotograf sporťák. Ten obrázek má jen mlhavé obrysy a konkrétní je jen pocit a emoce z něj vyzařující. Usadil se v mé hlavě po shlédnutí pár fotografií ze Strahova (jméno autora mi vypadlo z hlavy). Na fotkách jsou vojáčci v bílých trenkách, špinaví od písku a v jejich výrazech lze těžko najít nadšení. Pokud jste plni touhy po tvoření silných obrazů pak se občas stane, že ty zasuté představy se díky náhodné konstelaci udějí (pořadatel  obvodní Spartakiády v Praze 5 na Cibulkách mi zadal její fotografickou dokumentaci).

   V té době jsem pracoval jako sportovní fotograf na volné noze a zakázka se hodila. Na rozdíl od ostatních profíků jsem ale nebyl omezen zadáním redakce. K ovlivnitelným okolnostem se díky vyšší moci připojil i vytrvalý déšť, který z nového travnatého stadionu vytvořil mělký bazén plný černého páchnoucího bláta.  Kolegové z redakcí se schovali pod střechu tribuny, bylo by přeci nesmyslné plýtvat drahocenným materiálem na něco co by jim stejně nikdo neuveřejnil. Autocenzura fungovala dokonale. Vojáčkové v tom okamžiku cvičili jen pro mě a pro vidinu opušťáku. Ten silný pocit, že to je to pravé na co jsem čekal si dodnes vybavuji. Pracoval jsem jako v tranzu. Stihl jsem nafotit na dva kinofilmy detaily přímo z plochy i celky z nejvyšší tribuny. Dnes nechápu jak jsem to mohl bez autofokusu během těch pár minut trvání skladby zvládnout. Intenzivně jsem vnímal úžasné obrazy, které se mi nabízely a podvědomě jsem z nich vybíral, ty které vyjadřovaly můj vztah ke Spartakiádě. Neměl jsem ji rád, ale některé vizuální zážitky mě uchvacovaly. Za jedinečnou scénou se zavřela opona a nastala další fáze práce. Výběr správných fotografií, které budou vyprávět můj příběh o manipulaci s jedincem v zájmu propagace politické idey a příběh fascinace tělem v čisté expresivní sochařské formě, byl stejně vzrušující jako samotné fotografování. Obrazy, které se mi pomalu zjevovaly ve vývojce zhmotňovaly mé jedinečné zážitky z fotografování.

   První reakce na moji  “Spartakiádu” vystavenou v Galerii Karlovka v Praze mi  udělaly radost. Zápisy v návštěvní knize “To není propagace, ale antipropaganda Spartakiády, mělo by se to zakázat.”, nebo “Takhle nevypadají naši hrdinní vojáci ale spíše Zelené barety ve Vietnamu” byly pro mne tou maximální pochvalou.   Rozhodl jsem se přihlásit fotografie do soutěže “100 nejlepších sportovních fotografii roku 1985”. Do souboru šesti fotografií jsem zařadil i snímek vojáčka romského původů vylétajícího z pyramidy směrem k lepším zítřkům. Tato kosmetická úprava stačila a moje Spartakiáda dostala kromě první ceny  i potvrzení o nezávadnosti. To že jsem pak Spartakiádu poslal i na World Press Photo za to může pan  Jaroslav Skála ze Stadionu. Tak mu tam nahoru dodatečně děkuji, že mi dodal odvahy k tomuto kroku a pomohl tak v roce 1986 k druhému místu v kategorii sportovní seriál. Jedna fotografie z tohoto souboru se objevila v publikaci “CENTURY”, vydanou nakladatelstvím Phaidon Press Limited 1999 a která dokumentuje ve fotografiích nejvýznamější událostí naší planety dvacátého století. Můj soubor třinácti fotografíí “Spartakiada” je součástí sbírek významných sběratelů, galerií a současné světové výstavy “Who Shot Sports: A Photographic History, 1843 to the Present”. Děkuji ještě jednou prozřetelnosti a svému nadšení pro fotografii za příležitost, kterou jsem nepropásl.

   V loňském roce jsem se rozhodl tuto moji nejžádanější kolekci zpřístupnit i pro širší veřejnost formou publikace ve spolupráci s nakladatelstvím Positif. Charakter i počet sedmnácti fotografií přímo vybízel k originálnímu grafickému řešení. Díky skvělé práci grafika Milana Nedvěda k mému nadšení vznikla kniha-objekt v nákladu 400 podepsaných a číslovaných publikací v originální vazbě. Kniha je doplněna texty sociologa Jiřího Siostrzonka a historika Petra Roubala. Poslední výtisky jsou v prodeji na eshopu autora www.lhotak.art.”

Zdeněk Lhoták, 2022

Ve střehu | Emil Fafek

Ve střehu | Emil Fafek

Kurátorka Dana Kyndrová sestavila u příležitosti nedožitých 100. narozenin českého fotoreportéra Emila Fafka (1922 – 1997) retrospektivní výstavu s názvem Ve střehu, jež autor považoval za své profesní  motto. Emil Fafek působil přes čtyřicet let v deníku Mladá fronta a stal se obrazovým kronikářem poválečného vývoje naší země. Jeho největší vášní bylo fotografování sportu. V roce 1964 získal v soutěži Worl Press Photo třetí místo v kategorii Sport.

Ve střehu

Fotograf Emil Fafek(1922 – 1997) se narodil v Kuří u Říčan a když mu bylo čtrnáct let, jeho otec zemřel. Učil se velmi dobře, ale na gymnázium nemohl ani pomyslet, protože jeho maminka by hojako uklízečka na studiích neudržela. Vyučil se retušérem v tiskařském závodě V. Neubert a synovéna Smíchově. V roce 1942 byl totálně nasazen do Německa, odkud utekl na jaře 1944 zpět do Prahya pracoval „na černo“ u firmy FOTO-STYL-DĚTI na Jungmannově náměstí. Emil Fafek byl vášnivý fotograf – samouk. Fotografoval od svých patnácti let dvouokou zrcadlovkou Embirflex a jeho prvními publikovanými fotografiemi se staly záběry havarované tatrovky na Plzeňské ulici v Praze,poblíž místa, kde bydlel. Avšak zásadní fotoreportérskou výzvou byly pro něj dny Pražského povstání v květnu 1945, které odstartovaly jeho profesionální fotoreportérskou dráhu. Bohužel o mnoho záběrů přišel, když ho při požáru Staroměstské radnice zastavila v Celetné ulici hlídka povstalců a donutila ho filmy osvítit. Přesto v prvním čísle nově vzniklého deníku Mladá fronta, který vyšel již 9. května 1945, se dvě jeho fotografie objevily. Třiadvacetiletý Emil Fafek přijal záhy nabídku stát se kmenovým fotoreportérem Mladé fronty a zůstal pak tomuto deníku věrný přes čtyřicet let.

Za dobu svého celoživotního působení v Mladé frontě se stal Emil Fafek (kolegové ho nazývali Fafča) obrazovým kronikářem poválečného vývoje naší země. Kromě Pražského povstání zachytil únorový komunistický převrat v roce 1948, budovatelský elán na stavbách mládeže, výstavbu těžkého průmyslu, socializaci venkova, světové festivaly mládeže a studentstva počínaje pražským v roce 1947 či všechny spartakiády na Strahově. Dokumentoval také srpnovou okupaci v roce 1968 a pohřeb Jana Palacha, ale tyto snímky byly zveřejněny až po listopadu 1989. Jako fotoreportér – deníkář zachycoval samozřejmě nejen všední zpravodajské události, ale i absurdity a humorné situace, jaké život nikdy nepřestává psát.

Nicméně jeho největší vášní bylo fotografování sportu. Sám byl sportovně založený, a než nastoupil do deníku, hrál ping pong, házenou, tenis a projezdil na kole celou republiku. Jeho patrně nejznámějšími sportovními snímky jsou fotografie Emila Zátopka, mapující nejen jeho sportovní dráhu, ale také jeho osobní život. V knize Emil Zátopek a sport objektivem Emila Fafka a jiných(2001) je dokonce označován za letopisce Zátopkova života a kariéry.

Profesně bylo jeho nejvyšším oceněním třetí místo v soutěži World Press Photo 1964 v kategorii Sport za snímek Schroifova specialita, na němž zachytil brankáře Slovanu Bratislava při neobvyklém zákroku. Kromě atletiky a fotbalu fotografoval i hokej, basketbal, dostihový sport, stolní tenis, krasobruslení, ragby, gymnastiku či tenis. Společně se svým redakčním kolegou Emilem Pardubickým se stal čelním představitelem poválečné sportovní fotografie v Československu.

V roce 1985 vydala Mladá fronta jeho monografii Emil Fafek / 40 let fotoreportérem, kterou připravil společně s redakčním kolegou Ondřejem Neffem. Úvodní text popisuje Fafkovy nelehké životní a fotografické začátky, přičemž uvádí i jeho slova o nutnosti fotoreportéra „být ve střehu“. Nejde jen o pohotovost zaznamenat vrcholný okamžik zajímavého děje. V každém snímku musí být něco, co přesahuje možnosti pouhé pohotovosti a čeho si všimne jen člověk, který citlivě vnímá nenápadné, ale přitom významné okamžiky života.

Fotografický odkaz Emila Fafka ukazuje, že „ve střehu“ byl po celý svůj dlouhý profesionální život a řada jeho fotografií se natrvalo zapsala do historie československé fotožurnalistiky.

Dana Kyndrová, kurátorka

Napsali o této výstavě na:

iFotoVideo

Aktuálně.cz

Pražský deník

 

 

Nejistá budoucnost

Nejistá budoucnost

Maryna Veklynets – Hahlushka

CZ

Maryna Veklynets je mladá fotografka žijící a tvořící v Praze. Do Prahy přišla z malého městečka ze Zakarpatské Ukrajiny, aby se mohla plně věnovat své tvůrčí práci. Ve své fotografii se zabývá aktuálními tématy moderní doby, která se dotýkají jak mladých lidí, tak celé společnosti. Používá módní ateliérovou fotografii k vyprávění příběhů reflektujících problémy dnešní doby, jako je ekologická krize, pokrytectví velkých módních značek a čím dál větší potřeba lidí utíkat do kyberprostoru. I když se zabývá těžkými tématy, její fotografie nás dokážou pohltit silným příběhem a až surrealistickou kompozicí.

www.hahlushka.com

Instagram: @hahlushka

 

Ralph Gibson

Ralph Gibson

„Fotograf je nejjednodušší povolání na světě. Stačí jen zmáčknout spoušť. Nejtěžší věc na povolání fotografa je vytvořit obraz, ke kterému se budete chtít vracet.“

Úzký vztah mezi Ralphem Gibsonem a Leicou trvá již přes šedesát let, kdy si na počátku kariéry zakoupil svůj první fotoaparát Leica M2. Kameru sice musel splácet, ale představovala zásadní roli v tvorbě a realizaci jeho fotografických vizí. Gibsonovi se poprvé dostalo formální výuky fotografie během jeho služby v Americkém válečném námořnictvu, v které následně pokračoval na Institutu Umění v San Franciscu. V letech 1961-1962 asistoval Dorothee Lange, poté mezi lety 1967 a 1968 Robertu Frankovi. Od začátku Gibsonovy tvorby byl jeho styl jasně vymezen skrz jeho grafické kompozice a charakteristické černobílé kontrasty. Gibson se záhy odklonil od aspirace stát se fotožurnalistou. Po přesunu z Los Angeles do New Yorku v roce 1966 pracoval pár měsíců ve „zkušební době“ ve fotografické agentuře Magnum, záhy si však uvědomil, že „komerční fotografie není mým osudem“. Soustředil se na nalezení vlastního autonomního vizuálního jazyka. K tomuto období dodává: „Moje tvorba se změnila. Už mi nešlo o dokumentování nebo zaměřování se na podstatu člověka, moje tvorba se stala více surreální, až nakonec vyústila v moji první knihu The Somnambulist.“ Kniha, kterou vydal v roce 1970 vlastním nákladem se stala průlomem. Nejen finančním, ale také reputačním – Gibson si získal respekt nejen jako fotograf, ale i vydavatel. V následujících letech se Gibson dále zaměřuje a rozvíjí svoji schopnost unikátní představivosti a práce s obrazem. Jeho motivy publikované nakladatelstvím Lustrum Press v řadě fotografických publikací se záhy staly ikonickými a inspirujícími pro řadu dalších fotografů. Gibsonova tvorba reprezentovala perfektní příklad přerodu americké fotografie sedmdesátých let, svojí více individualistickou a méně fotožurnalistickou či dokumentární perspektivou, ústící v chápání fotografie jako uměleckého média. Gibson byl věrný analogové fotografii po mnoho let. To se změnilo, když v roce 2013 poprvé použil Leicu Monochrom. „Od té doby jsem film nenavinul. Mé fotografie jsou stále odrazem mé vize. Jsou stále stejné – přesto odlišné,“ říká Gibson. Jeho čísté, graficky perfektně komponované obrazy, často focené zblízka, jsou pro Gibsona charakteristické a hned rozpoznatelné. Působí abstraktně, ale vždy jsou alespoň zčásti spjaté s realitou. Gibsonův tvůrčí záběr čítá precizní studie zátiší, surreální kompozice, spontánní scény z ulice i nádherné akty. Tajemné i plné emocí, jasně rozeznatelné, analogové či digitální, černobílé nebo méně často barevné; během své dlouhé kariéry Ralph Gibson vytvořil mnohovrstevnatou a podněcující kolekci fotografií, za kterou byl v roce 2021 uveden do Leica Camera Síně slávy.

Ralph Gibson se narodil 16. ledna 1939 v Los Angeles. Ve fotografii se vzdělal během jeho služby v Americkém vojenském námořnictvu a mezi roky 1960 and 1962 v následných studiích na Uměleckém Institutu v San Franciscu. Pracoval jako asistent např. pro Dorotheu Lange a Roberta Franka. Gibson se zapsal do historie fotografie založením nakladatelství Lustrum Press (v roce 1969). Nakladatelství vydalo 40 monografií a četná kompendia, prezentovalo významné práce i dalších fotografů. Ralph Gibson je zastoupen ve sbírkách většiny významných privátních i muzejních sbírek. Jeho tvorba je vydávána mezinárodně a Gibson byl oceněn četnými cenami, včetně Leica medaile excelence v roce 1988 a Francouzským národním řádem Čestné legie. Žije v New Yorku.

www.ralphgibson.com

KVĚTNICE

KVĚTNICE

Výstava fotografií  v Leica Gallery Café

KVĚTNICE

Veronika Mašková je fitness trenérka, alpinistka a v neposlední řadě fotografka. K fotografii a foceni jako takovému měla blízko již v dětství. Zabývá se focením nejen v exteriérech, ale cit pro detail ji přivádí i do mikrosvěta přírody, kde nachází fascinující výjevy. Její kompozice jdou vždy na dřeň, k samé podstatě koexistence a dialogu “všeho se vším”.

Stejný přístup se zrcadlí i v jejím focení v ulicích města, v její snaze o zachycení prchavých okamžiků všeho jedinečného bytí a nebytí, lidí i věcí, jež zdaleka každý z nás nevidí.

Její soubor “Květnice” je něžnou, prchavou i rozervanou poklonou bohyni Floře, která se Vás chce dotknout ………. nechte se.

Jaroslav Pulicar

Jaroslav Pulicar

Výstava je ohlédnutím za téměř čtyři desetiletí vznikajícím dílem brněnského momentního fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Přestože autor patří mezi nejvýraznější současné dokumentaristy a v minulém roce za své práce obdržel cenu Asociace profesionálních fotografů, jeho práce je známa jen několika málo zasvěceným. Autorových výstav bychom spočítali na prstech jedné ruky a textů zabývajících se hlouběji jeho prací máme k dispozici ještě méně. Teprve v minulém roce jeho fotografie představily dvě autorské publikace. Současně je Jaroslav Pulicar v brněnském prostředí znám jako výrazná postava současného fotografického dění, už více než deset let provozuje bytovou galerii 34 na Botanické ulici v Brně.

Autor je jeden „z nejméně známých ze známých“ českých dokumentaristů. Dlouho zvažuje, jestli některou fotografii vypustí do světa. Pak ovšem máte jistotu, že je „pulicarovská“. Má jasnou metodu, dělat co ho baví, být na cestě, fotografovat černobíle, stále na film. Takový model rozvíjejí mnozí. Tvorba Jaroslava Pulicara je osobitá mimo jiné tím, jak je v ní důsledný a nepolevuje. V jeho případě prorůstá žité a fotografované. Nároky kladené na fotografický obraz jsou propojeny s jeho životními postoji. Nepracuje podle témat nebo na jednotlivých uzavřených projektech, vytváří samostatné obrazy, ve kterých rozvíjí svůj osobitý jazyk, že napříč různými desetiletími vzniku jeho snímků máme pocit, že se fotografie vzájemně doplňují a tvoří uzavřený celek. Jako by neustále fotografoval tuto jednu fotografii.

Hledá zanikající ostrovy autenticity, místa, kde se lidé přirozeně druží, skupují, společně vytvářejí, v ideálním případě v odkazu na dlouhou tradici. Ne náhodou vzniká řada snímků během cest, poutí, lidových slavností. Hledání zanikajících ostrovů autenticity jej většinou vedou do míst na Moravě, Slovensku, Polsku, Ukrajině nebo Rumunsku. Jeho fotografie nezaznamenávají mezní situace, tak často zachycované reportéry, nejsou o emigrantech, válkách, zabíjení. Přesto je fotografem mezních okamžiků. Hledá „jednoduché“ konstelace, kdy je alespoň na malou chvíli život obnažen na dřeň. Snaží se zachytit exil a konflikty v nás. Lidé s výrazy zvláštního usebrání, zamyšlení, vnitřního prožitku, soustředěného nacházení se v prostoru. Bedlivě pronásleduje všední každodenno kolem nás a snaží se nepropásnout ten moment, kdy se z něj náhle vynoří obecná zkušenost, obraz.

S mnohovrstevnatou nereportážní momentkou srostl Jaroslav Pulicar natolik, že jí podřídil svůj život a do velké míry i volný čas. Svůj byt proměnil na galerii, kde pravidelně pořádá výstavy fotografům, jejichž práce považuje za přínosné. Vernisáže a diskuse při zahájení těchto výstav jsou už legendární. Striktně odděluje své zaměstnání a fotografování, kterému se věnuje výhradně ve volném čase, bez tlaku grantu, zakázky, blížícího se termínu výstavy nebo jiného požadavku zvenčí. Subjektivní momentní černobílou fotografii pěstuje jako náročné vztahování se ke světu.

Tomáš Prospěch, kurátor výstavy


Jaroslav Pulicar

Jaroslav Pulicar (*1954) žije v Brně. Absolvoval střední průmyslovou školu. Ve fotografii je autodidakt. V Brně provozuje bytovou Galerii 35. Dosud měl jen několik samostatných výstav, vyšly mu tři autorské knihy s fotografiemi: Jaroslav Pulicar: Fotografie, (výběr fotografií Antonín Dufek, texty Dufek, Vojtěch Dukát), Kovalam, Praha 1998; Jaroslav Pulicar: Efeméria, (výběr fotografií Lukáš Bártl a Jaroslav Pulicar, text Lukáš Bártl), Helbich, Brno 2020; Jaroslav Pulicar: Pulicar, (výběr fotografií Tomáš Pospěch a Jaroslav Pulicar, texty Vojtěch Dukát a Tomáš Pospěch), PositiF, Praha 2020. Asociace profesionálních fotografů ČR mu udělila cenu Osobnost české fotografie za rok 2020.