Svým Pražanům

Svým Pražanům

Fotografické začátky Jana Mihalička (1965) spadají do doby před rokem 1989. Fotografoval především komunitu kolem československého skateboardingu a snowboardingu a od roku 1987 spolupracoval s několika samizdatovými projekty. Od prosince 1989 působil jako fotoreportér Lidových novin. Fotografoval nejen v Československu, ale i v mnoha dalších zemích světa. Po odchodu sovětských vojsk procestoval s Jaromírem Štětinou Afghánistán, aby vytvořili sérii reportáží, jimiž jako první odhalili do té doby nepotvrzenou existenci ruských zajatců z afghánské války v Pákistánu. Prvních humanitárních cest do válečné Jugoslávie a do Náhorního Karabachu se zúčastnil s Nadací Lidových novin, z níž postupně vznikla respektovaná organizace Člověk v tísni. V roce 1994 patřil k členům přípravného týmu zpravodajského časopisu Týden a byl jedním z jeho fotografů. Za reportáž ze zatopené Ostravy v roce 1997 získal 1. cenu v soutěži Czech Press Photo v kategorii aktualita – reportáž. Na začátku nového tisíciletí přešel do svobodného povolání a jako freelance fotograf pracuje dodnes. V současnosti se zabývá sociální tematikou jako fotograf i jako kameraman. Volnou fotografickou tvorbou rozvíjí především klasický černobílý dokument v duchu tradic humanistické fotografie.

Výstava navazuje na úspěšnou výstavu “Svým Pražanům (ne)rozumím…” v Café Kampus z roku 2018. Autor v podstatě dennodenně fotografuje Prahu, a tak se v Leica Gallery objevují fotografie nové, všechny pořízené letos. Spojení fotoaparátů Leica a černobílé, poměrně kontrastní tonality je autorovým rukopisem. Fotografie oscilují na pomezí dokumentární fotografie, streetphoto  a klasické humanistické fotografie s častým výtvarným akcentem daným vyhledáváním specifických světelných podmínek, především kontrastů světla a stínu.

Jan Mihaliček


Červená a modrá | Vladimír Birgus

Červená a modrá | Vladimír Birgus

Extenzivní fotografický svět Vladimíra Birguse se již dávno, v osmdesátých letech, otevřel barvě. A to barvě ve své plné sytosti a významotvorném sdělení. Invenční využití barev přitom bylo tehdy v české dokumentární fotografii výjimečné. Birgusovy barevné konfigurace totiž od počátku s barvou záměrně a takřka malířsky pracovaly. Jeho mnohdy až přízračné výjevy, které se blíží inscenované modulaci, i když jimi nejsou, byly koncipovány s ohledem na barvu a specifické světlo, které barvu a plastičnost zobrazení podporuje. Jestliže ranější autorovy fotografie využívaly v kontrastním souzvuku spíše žlutou, modrou a černou, později se přidávala stále intenzivněji červená a žlutá se téměř vytratila. Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje zjitřené emoce. Tento postulát ovšem můžeme vztáhnout i na dění na Birgusových fotografiích, i přes zjevný fakt, že směřují ke klidu a jistému druhu vizuální kontemplace. Uvědomíme si to ještě zřetelněji na fotografiích, kde již lidé, pro někoho jistě překvapivě, nejsou. Intenzita barvy zde dosahuje svá maxima, prázdné, téměř až abstrahující prostory jsou však nabité emocemi, skrytě tlumenými před výbuchem možných interpretací a mentálních vyprávění. Červená a modrá, takřka stendhalovská názvová parafráze, nás vtahuje do fotografického dění natolik, že se jeho divák stává dalším aktérem, když mu dění na fotografii není ani v nejmenším lhostejné. Někde v těchto chvílích se rodí umění.

Počátky Birgusovy intenzivní tvorby spadají do roku 1972. Od tehdy přirozeně černobílých začátků je zřetelná fotografova intence k dohledávání situací, které převyšují humanistický dokument směrem k narativním vizuálním konfiguracím, k subjektivně viděným příběhům a situacím, které ponechávají velký prostor pro individuální interpretace. S nástupem barvy v osmdesátých letech se tato vlastnost Birgusových fotografií ještě prohloubila. Je možné bez okolků tvrdit, že momenty a situace se v barvě odehrávají poněkud jinak než v černobílém fotografickém světě. Jestliže klasická černobílá fotografie pracuje zpravidla s momentkou ve velmi krátkém čase a s jistou formou estetického komponování, což vede zhusta ke zhutněné vizuální zkratce, barva, a u Birguse je to takřka exemplárním příkladem, rozšiřuje, říkejme tomu třeba, mentální pole snímku. Čas se trochu roztáhne, barva nespěchá, do hry vstoupí komponenty, které černobílá narace málokdy obsáhne nebo by v jejím podání byly banální a nezajímavé. Fotogeničnost barevných výjevů v nás také vzbuzuje větší pocit teatrálnosti, inscenovanosti, neskutečnosti, což je zjevný paradox, neboť pravdivost barvy by měla být komplexnější. Myslím, že s tím vším Birgus pracuje, ví, jaké je působení barvy v emocionální i kompoziční rovině. Netlačí k pointě – tomu se ostatně bránil i u svých černobílých opusů. Umí snímek vyprazdňovat i zahušťovat, v obojím však zůstává vizuálně intenzivní a příběhově sdělný. Point tak může být mnoho, respektive jejich náznaků. Rád “komponuje” v plánech, do hry vstupuje geometrie stínů, důležité jsou plochy. Plochy přirozeně dělí a vytvářejí prostor, někdy nás napadne, zda už nejde o abstrahující náznaky, o vyprázdnění, a autonomii barevné narace. Někdy se při prohlížení Birgusových snímků přistihnu, že cítím příjemně teplý dotek podvečerních slunečních paprsků, přechází na mě zpomalený tep dne, kontury jsou tak ostré proto, že za chvíli zmizí. Vnímám tvary a hřeje mě možnost domýšlení dějů. Ale Birgus skvěle fotograficky pracuje i za tmy a v nejostřejším slunci. Najde si situace, kdy postavy ve stínech, či jejich fragmenty nemusí nic, a přesto se toho děje moc. Jsem rád, že Birgus nesnáší vzdušný opar, musí mít vše přesné a ohraničené. Hranice světla a stínu jsou přijatelné jen ve svém maximálním kontrastu. Vtipem jeho fotografií tak zůstává zřetelné pousmání barvy, kde pozice, shluk, stín a gesto jsou definitivní, definitivní tak, jak jen to umí barevná fotografie. A Vladimír Birgus.

Martin Dostál, kurátor


Fotogalerie

Pohledy | Veronika Mašková

Pohledy | Veronika Mašková

Dostat se do bezprostřední blízkosti lidí, kteří v dnešní technologicky vyspělé době̌ ještě stále žijí tradičním způsobem života, a v pevném sepětí́ s přírodou, je něco, co vzbudilo můj zájem. Snad se mi v jejich pohledech podařilo zachytit to, co už̌ bychom možná́ v těch našich těžko hledali. Věřím, že na Vás jejich tváře a výrazy zapůsobí stejně intenzivně, jako působí na mne.
Fotografie jsem pořídila v Etiopii v oblastech, kde žijí jižní kmeny Arbore, Dassanech, Hamar, Nyangatom, Suri a Konso.

Veronika Mašková

Veronika Mašková fotografování miluje a intenzivně se mu věnuje. A je osobou vpravdě multižánrovou. Je trenérkou fitness, alpinistkou, cestovatelkou a také́ jednou ze zakládajících členů fotografické skupiny street fotografů s názvem „Streetphoto není jen cvak z ulice“. Do kavárenských prostor Leica Gallery Prague se opakovaně vrací, ať už jako autorka nebo kurátorka výstav.


Archív skrytých významů | Pavel Dias, Tibor Huszár, Karina Golisová

Archív skrytých významů | Pavel Dias, Tibor Huszár, Karina Golisová

Výstava „Archív skrytých významů“ představuje různé polohy české a slovenské dokumentární fotografie, prezentované tvorbou tří autorů, generačně na sebe navazujících. Konkrétně se jedná o tvorbu Pavla Diase (1938 – 2021), Tibora Huszára (1952 – 2013) a Kariny Golisové (*1997). Ve středu jejich zájmu je člověk nejen jako samostatně myslící a konající individualita, ale také jako součást různých sociálních skupin a kolektivů. Tedy člověk, coby aktivní součást „malých“ i „velkých“ dějinných událostí. Společnou kvalitou všech tří vybraných autorů, navzdory jejich odlišným časoprostorovým výchozím bodům, je nonšalantní a současně brilantně vypointované zprostředkování nálady a atmosféry změny, transformace v rámci společnosti, ale i uvnitř jednotlivce.

Výstava „Archív skrytých významů“ je iniciativou Nadácie Miloty Havránkovej, která podporuje každoroční vznik výstavního projektu, prezentujícího tvorbu dvojice již etablovaných fotografů z Čech i Slovenska, doplněnou o tvorbu autora začínajícího.

Pavel Dias

Vystudoval fotografii na pražské FAMU, kde později po dvě dekády i pedagogicky působil. Jeho reportážní a dokumentární fotografie se vyznačují distingovaným nadhledem, bez snahy o jakoukoliv senzaci. Současně však zprostředkovávají pohled empatického pozorovatele. S ohledem na rodinnou historii autora, spojenou s protinacistickým odbojem jeho blízkých, vystupuje v jeho tvorbě do popředí zájem o poválečné osudy židovských komunit a míst, poznamenaných tíživým historickým břemenem, jako jsou koncentrační tábory. Prostřednictvím lidské figury, zasazené do konkrétního místa či lokality, je schopen zprostředkovat specifickou atmosféru, náladu či zdůraznit význam daného momentu – jakkoliv marginálně může působit v rámci nepřetržitého běhu velkých dějin.

Dias ve svých fotografiích zaznamenával různé historické momenty, které mají již trvale pevné místo v kolektivní paměti Čechů i Slováků – například série fotografií z pohřbu Jana Palacha, který se upálil v Praze roku 1969 na protest proti sovětské okupaci tehdejšího Československa. Ze zcela odlišné polohy autorova zaznamenávání běžné každodennosti, jako například v případě rodinných portrétů, však sálá až nevídaná intimita a něha. Dias dokázal až neobyčejně živě zachytit důvěrnost zamilovaných párů při tak obyčejné aktivitě, jako je procházka pražskými uličkami nebo podél řeky Seiny. Vášnivě ho přitahovalo i fotografování koňských dostihů.

Tibor Huszár

Byl slovenským fotografem, pedagogem a cestovatelem. Fotografii vystudoval na pražské FAMU a později ji sám vyučoval na trnavské Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje. Byl lokálním patriotem z malé vesnice Reca na jihu Slovenska, který fotografoval místní obyvatele bez jakéhokoliv přikrášlení, ale vždy se zachováním jejich důstojnosti. Díky svojí bezprostřední povaze se mu dařilo dostávat na místa a mezi lidi, kteří mimo svoji komunitu často nikoho nepřijímali. Fotografie se stala součástí jeho životního stylu; s nadšením zachycoval denně nespočetné množství lidí a situací, se kterými se setkával. Mezi ty nejběžnější patřily nejdříve svatby a pohřby. Nevyhýbal se však ani komplikovaným osobnostem či vypjatým situacím. Fotil umělce i politiky různého názorového spektra. K fotografovaným subjektům se dokázal až neuvěřitelně přiblížit. Vydal několik tématických fotografických publikací, kromě jiných i poetické zdokumentování jeho vlastního pobytu v nemocnici s názvem „Návrat zpět“.

Ve výstavě jsou prezentovány dvě jeho známé a velmi silné série fotografií, které prezentují Huszárovy kvality při zaznamenávání širokého spektra lidských povah a emocí. Na záběrech ze vzpoury věznů v Leopoldově roku 1989 můžeme pozorovat nejen hněv vězněných kvůli nesplnění jejich požadavků v momentu zlomu politického systému v zemi, ale i jejich vnitřní hierarchie, okamžiky euforie i nečekané náklonnosti na tomto nehostinném a drsném místě. Série fotografií s názvem „Cikáni“ zase představuje různé polohy a okamžiky ze života marginalizovaného společenství lidí v momentech jejích každodenních radostí a starostí, oslav i piety. Huszár, podle jeho vlastních slov, fotil lidi, protože je měl rád. A ve výstavě prezentovaný výběr z jeho rozsáhlé fotografické tvorby je toho důkazem.

Karina Golisová

Je nejmladší autorkou z vystavované trojice. Fotografii studovala nejprve na bratislavské VŠVU a později na pražské FAMU. Patří do tzv. “generace Z“, tedy nejmladší generace v dospělém věku. Právě její vrstevníci a vrstevnice se stali hlavními objekty jejího zájmu. Do povědomí širší veřejnosti se Golisová dostala sérií fotografií, ve které zaznamenává alternativní způsob života mladých lidí v hlavním městě Slovenska. Zdokumentovala osazenstvo jednoho squatu, který dnes již neexistuje. Na výstavě je autorka prezentována fotografiemi, ve kterých dokumentuje atmosféru i jednotlivé účastníky/účastnice hudebních akcí bratislavské periferie. Tento cyklus byl původně publikován v rámci autorského zinu, tedy publikace vydané svépomocně v omezeném nákladu. Fotografie, i díky retro módě jakoby vytržené z dané doby, Golisová doplňuje útržky z konkrétních rozhovorů. Existuje dnes ještě vůbec nějaký underground? Jak vypadá a co znamená pro dnešní generaci mladých lidí? Golisové fotografie jsou portrétem i dokumentem současně. Zprostředkovávají pocity určité nostalgie, kdy se tehdejší ostře vyhraněné alternativní subkulturní symboly nyní dostávají na trička, vyráběné značkami fast fashion. Jejich současní nositelé/nositelky je spojují do eklektického mixu, vytvářejí z nich sladkotrpký odkaz na nenávratně uplynulou dobu. Bez tíhy na bedrech současné generace z čím dál rychleji se blížícího konce světa. Golisové fotografie současného undergroundu tak dost možná zachycují atmosféru (před)posledního mejdanu.


Fotogalerie

Stories // Faces Kevin V. Ton

Stories // Faces  Kevin V. Ton

STORIES // FACES
Životní příběhy vepsané do tváří mužů známých i neznámých.

„Stvoření jednoho světa pochází z nesmírného množství střepů a chaosu.“
Hayao Miyazaki

 

Kevin V. Ton navazuje a rozvíjí tradici klasické dokumentární fotografie, výsledné snímky jsou černobílé, většinou v klasickém kinofilmovém formátu. Kombinuje velmi blízké detaily, zátiší prostředí i téměř reportážní přístup. Fotografii chápe jako „rozšířenou paměť lidstva“, bez které by určité stavy či situace nebyly zaznamenány. „Přemýšlím co, kde a proč fotografuji, ale zároveň fotografuji intuitivně, vstřebávám okolní dění. Určitě ale nefotografuju chaoticky. Důležitá je pro mne příprava, než někam jdu, dělám si rešerše, zjišťuji si o čem které místo je, a pak pracuju hlavně s intuicí. Ale je potřeba propojit obojí, logiku i cit“.

Z rozhovoru pro kulturní magazín UNI, květen 2023 – Helena Musilová, šéfkurátorka G HMP

Kevin V. Ton je fotograf na volné noze, nositel řady ocenění. Celoživotně se věnuje živé, černobílé fotografii se zaměřením na humanistickou dokumentární fotografii, zejména pak na dlouhodobé projekty. Dlouhá léta se věnuje fotografii pouliční.

www.kevin-v-ton.com

 

Valašsko, domov můj | Josef Vrážel

Valašsko, domov můj | Josef Vrážel

Valašsko, domov můj

Fotograf Josef Vrážel (*1966) se narodil v Karolince na Vsetínsku, v nádherné krajině Valašska, kde celý život žije a fotografuje. Svoji domovinu důvěrně zná a miluje, což je vidět na jeho hluboce lidských fotografiích, které nejsou jen obyčejným dokumentem, ale jsou to dokonale komponované obrazy plné dějů, prožitků a vůní kraje, kde je pevně ukotvený a odkud, jak sám říká, nikdy neodejde. Na Valašsku, v jeho zemi zaslíbené, zná každičký kout. Zná své „dobré rodáky“, ví o jejich radostech, strastech i nadějích. Má velký dar empatie, což mu umožňuje pronikat do přísně chráněného soukromí, které mu lidé s důvěrou nabízejí takříkajíc na stříbrném podnose a on je potom může zachycovat takové, jací jsou. Jeho snímky jsou nekašírovanou ukázkou ryzího člověčenství nádherných lidí z Valašska. A co je neméně důležité, Vrážel dokáže jako svědek jejich života vše brilantně zachytit i pro budoucí generace milovníků fotografie.

Na Valašsku i jinde na Moravě bylo a je více skvělých fotografů– namátkou Jindřich Štreit, Gustav Aulehla, ostravský Viktor Kolář nebo Jaroslav Pulicar, který nedávno v Leica Gallery Prague vystavoval. Přesto se domnívám, že právě Jožka (jinak mu přátelé neříkají) je nejryzejší. Nejen že je to „Valach jako poleno“, ale je také velmi vnímavým fotografem – pozorovatelem, který se neskrývá a nefotí „na tajňačku“, ale s trpělivostí a citem dokáže mezi svými rodáky vykouzlit v jakékoliv situaci nádhernou fotku. Zdá se, že mu bylo shůry dáno a on toho dokáže plně využít.

Jaroslav Kučera, kurátor

Rozhovor s Josefem Vráželem na ČRo Vltava

S autorovým pohledem na jeho tvorbu i život na Valašsku se můžete seznámit v jeho rozhovoru s novinářem Davidem Hamrem v pořadu Vizitka na stanici ČRo Vltava, který se konal ve středu 14.2.2024.
Odkaz zde.

Dobročinná aukce fotografií Josefa Vrážela

Na dobročinné aukční platformě Dobrobot.cz odstartovala tento týden online aukce tří uměleckých fotografií z tříkrálového koledování na Valašsku. Černobílé snímky jsou dílem fotografa Josefa Vrážela a představují unikátní spojení umění a tradice. Výtěžek aukce podpoří Tříkrálovou sbírku Charity Česká republika.

Více informací najdete ZDE


Fotogalerie

Fotografie z vernisáže

Beseda Josefa Vrážela

Eva Heyd | Soukromé cesty

Eva Heyd | Soukromé cesty

Cesty s fotoaparátem podniká Eva Heyd od doby studií. Zpočátku se věnovala humanistické fotografii a pracovala jako žurnalistka. Její tvorbu zásadně ovlivnila emigrace do New Yorku v roce 1985.

V následujících dvaceti letech zde jako fotografka pracovala pro významná muzea a galerie. Do její volné tvorby vstoupila barva a také začíná využívat nové technologie. Její fotografické koláže se mnohdy stávají součástí trojrozměrných objektů, většinou skleněných.

Výstava představuje část autorčiny současné práce: fotografie a montáže zachycují nejen magii krajiny, kde žije, ale také míst, člověkem kdysi vytvořených a dnes opuštěných, či přírodní segmenty, jež jsou imaginativně k člověku vztaženy.

Galerie tvorby Evy Heyd

Fotografie z vernisáže

Vývoj fotografické tvorby Evy Heyd úzce souvisí s jejím osobním životem a vlastními cestami, kterými se rozhodla jít, právě tak jako s dobou, kterou žila a prožívala.

   Spolu s dalšími fotografy, soustředěnými ve Fotoklubu Strahov se v sedmdesátých letech věnovala dokumentu. Portréty a akty ze série Ženy jsou mimořádně citlivou výpovědí o životě autorčiných vrstevnic, které jí umožnily vstoupit do soukromí, do jejich vnitřního světa.

  Významným mezníkem v životě Evy Heyd byla v polovině 80. let emigrace do USA. Život v New Yorku se všemi svobodami, které metropole nabídla v kontrastu s totalitní rodnou Prahou, přinesla autorce také nová profesní poznání. Směsice dojmů z velkoměsta, to byl jeden z inspirativních podnětů k vytváření fotomontáží, se kterými pracovala již v Praze. Dalším zdrojem inspirace se stala její spolupráce s významnými newyorskými muzei umění, pro které fotografovala exponáty do mnoha katalogů. Nedílnou součástí volné tvorby jsou dnes objekty, ve kterých kombinuje fotografii se sklem.

   Dalším milníkem autorčiny životní cesty se stal rok 2005. Po dvaceti letech se vrátila do Čech a usadila se v Rožmitále pod Třemšínem. Z rušného velkoměsta se ocitla v soukromí maloměsta. Zásadní změna vnesla do fotografické tvorby Evy Heyd nové náměty. Seznamovala se s tajemnou podbrdskou krajinou a ve fotografiích zachycovala atmosféru míst, vybízejících k tichému rozjímání. Její celoživotní zájem o historii ji dodnes přivádí také na území, poznamenaná před staletími i v době nedávné působením člověka, který do krajiny zasáhl. Jak dnes vnímat energii v regionu, v minulosti tolik ovlivněného religiozitou Svaté Hory, kam za zázraky Panny Marie putovaly desetitisíce věřících? Jak vystihnout rozporuplnost v konání lidí, kteří staví průmyslové objekty a po čase je opouštějí? Jak zachytit pocit, který zchátralá místa vyvolávají? Jak naznačit asociace, které vyvolává detail z přírody?

   Realita versus emoce. Základní rozpor, princip, který propojuje tvorbu Evy Heyd ve všech etapách její tvorby, právě tak jako technika fotomontáže, umožňující vrstvit dojmy, myšlenky, vzpomínky a poznání.  Autorkou vytvořené obrazy obsahují poselství, které inspirují k našemu individuálnímu hledání souvislostí.

                                                                                           Hana Ročňáková


Reportáže o výstavě

Marek Kapler | Sbohem Holešovice

Marek Kapler | Sbohem Holešovice

Marek Kapler podává pomocí svých fotografií svědectví o proměně pražských Holešovic, ke kterým ho váže osobní pouto z minulosti. Je pozorovatelem razantní proměny, kterou si čtvrť momentálně prochází.

Ve svých fotografiích zachycuje obrazy míst, které se dynamicky proměňují. Jak říká sám autor: „Z autentické čtvrti s kouzlem dělnické periferie se stává město bezduchých kanceláří a bohatých rezidencí. Vidím, jak staré Holešovice před očima nenávratně mizí a vzniká jejich nová podoba. V souboru Sbohem Holešovice jsem se pokusil zachytit jakýsi fragment bývalých Holešovic i jejich současnou proměnu, která je mi cizí. Stejnojmennou knihou se loučím s určitým období svého života a uzavírám jedno fotografické téma. Sbohem, Holešovice.“


Lukáš Dvořák | XIII

Lukáš Dvořák | XIII

Od poslední výstavy Lukáše Dvořáka v Leica Gallery Prague uplynulo 13 let.Na svojí poslední stejnojmenné knize, která vyšla v roce 2021, pracoval 13 let.Číslo 13 je pro fotografa Lukáše Dvořáka zásadní a provází ho celý život. Jak jinak tedy nazvat podzimní průřezovou výstavu, sestavenou nejen z jeho nejnovější tvorby, to vše ve velkých formátech?

Ač je Lukáš Dvořák výraznou a mezinárodně uznávanou osobností z oblasti módní fotografie, je to právě akt, který se intuitivně stal předmětem jeho volné tvorby a zároveň celoživotní vášní. Právě ta je pro něj neutuchajícím motorem neustále objevovat nové pohledy na smyslovou realitu kolem nás. Ve své tvorbě vždy dostává do popředí přirozenost a snahu zachytit ženy v jejich nejčistší kráse; nezůstává však pouze u krásy fyzické, nýbrž v duchu řecké snahy přiblížit se Bohu, akcentuje i krásu duševní. Každá fotografie je tak výsledkem vytrvalé snahy najít v ženě určitou sofistikovanou hloubku a konkrétní výraz, kdy se stává nejlepší verzí sebe sama. Nahota je pak odkazem na přírodu a přijetí vlastního těla, ve kterém lze najít vyrovnanost, sebedůvěru i uvolněnost. Spolu s charakteristickým černobílým laděním snímků, které divákovi umožňuje se koncentrovat na atmosféru daného momentu, je nahota způsob, jak fotografie oprostit od odkazů na konkrétní dobu, čímž se záměrně stávají časově a mnohdy i prostorově neukotvitelné. Vše, včetně detailů, jako je pozice prstů, stínů či vlasů v pohybu, pak musí být dohromady sladěno v dokonalou harmonii.

Kromě výběru modelek a lokací často vstupuje do Lukášova kreativního procesu jeho vlastní imaginace, jakési vědomé snění, během kterého si navrhuje scény s netradičními předměty, jako je např. medicinbal nebo dřevěná motýlí křídla, které si kupuje či nechává vyrábět na míru. Neustále hledá inspiraci ve vnějším i vnitřním světě, ty vzájemně propojuje a vnáší tak do aktu nový a nepravděpodobný prvek. Možností je, jak sám říká, ve vesmíru nekonečně mnoho. Vše, co vytváříme, už dávno existuje a my to jen nacházíme. Drobnými krůčky a experimenty tak Lukáš Dvořák neustále rozšiřuje své obzory a množinu stylů o nové možnosti či postupy. A pomalu tak naplňuje své celoživotní dílo.

 

 

Lukáš Dvořák (*1982 v Praze) se na počátku své kariéry věnoval hlavně malbě a hudbě. Osudové setkání s fotografií přišlo až v roce 2004. Je předním českým módním fotografem, který spolupracuje s řadou magazínů (např. Harper’s Bazaar, Marie Claire, Vanity Fair, Playboy, GQ, Cosmopolitan, Woman a další). Jako autor uměleckých fotografií ve své tvorbě preferuje především černobílou fotografii, která je v jeho podání silně kontrastní a působivá a jeho fotografie nesou charakteristický intenzivní emotivní a smyslně erotický náboj.


Galerie fotografií z výstavy Lukáš Dvořák | XIII

Instalace výstavy Lukáše Dvořáka XIII

Kyjev

Kyjev

V květnu 2023 navštívila česká fotografka Veronika Mašková hlavní město Ukrajiny – Kyjev, který je tématem její série dokumentárních fotografií se stejnojmenným názvem. Svými fotografiemi se jí daří zobrazovat hrůzy války, aniž by byly explicitně vyjádřeny, z fotografií na nás dýchá dusná atmosféra válečného Kyjeva, avšak zabarvená nadějí.

Galerie - z výstavy Kyjev

Kolekce fotografií Veroniky Maškové, které vznikly v průběhu její květnové týdenní návštěvy Kyjeva, jsou jaké jsou a pravděpodobně ani nemohou být ve svém sdělení jiné. Stopy a atmosféru neskutečně kruté vojenské agrese z nich totiž nelze ani v detailu nijak vytěsnit. Radost či bezstarostnost lidského bytí v těch obrázcích patrně nenajdete, i když kdo ví; vnímavá duše může zaznamenat i to. Autorce se podařilo zachytit fragmenty lidské sounáležitosti, bolesti, všude prostupující pietu ze ztráty milovaných bližních. Především však z nich dýchá neutuchající naděje, touha a pevná víra v blížící se konec válečného běsnění a nezměrného lidského utrpení, na které už nikdy nepůjde zapomenout. Navzdory tomu všemu se Kyjev, toto úžasné a moderní evropské velkoměsto, každým dnem znovu a znovu pokouší žít svým životem, potlačující přítomnost stále přetrvávající a všudypřítomné války. Můžeme jen s úctou a obdivem vnímat toto dění, které se jemně a nenásilně, byť i trochu skrytě odráží v této sérii autorčiných fotografií. Za toto jemné svědectví a odvahu jí tedy rozhodně náleží naše úcta a poděkování.

Michal Mihal

Nutíte nás nezapomínat

Nutíte nás nezapomínat

V noci z 20. na 21. srpna 1968 vtrhla do Československa půlmiliónová armáda pěti států sovětského bloku – Sovětského svazu, Bulharska, Polska, Maďarska a Německé demokratické republiky – s těžkou vojenskou technikou, včetně tanků.

Rozhodnutím Moskvy tak bylo tvrdě a bezohledně ukončeno tzv. pražské jaro, které se pokusilo totalitní režim demokratizovat. Lidé byli zděšeni a proti ozbrojeným okupantům protestovali v ulicích s holýma rukama. Nejdramatičtější okamžiky se odehrály před budovou Československého rozhlasu v Praze, kde se lidé snažili barikádami z nákladních aut, autobusu a svých těl zabránit obsazení rozhlasu. Ke střetům s okupanty ale docházelo i na mnoha dalších místech republiky. Agresivní a bezohledné chování okupantů si vyžádalo krutou daň. V roce 1968 zahynulo jejich rukou 137 československých občanů a více jak 500 jich bylo těžce raněno.

Skupinová výstava 26 fotografů je připomínkou letošního 55. výročí této dějinné události.

Galerie - fotografie z výstavy Nutíte nás nezapomínat

Galerie - fotografie z vernisáže

Komentovaná prohlídka

Galerie - předvernisáž pro média

PAMĚŤ PROTI SMRTI

Spory kolem významu Pražského jara jsou plodné už aspoň tím, že na něj nenechávají zapomenout. Výklad tehdejších událostí se různí podle světonázoru interpretátorů. Jedni vidí v nich především projev obvyklého západního mnichovanství – plná ústa vzletných floskulí, ale skutek utek jako vždy. Druzí poukazují na to, že hlubší pochopení vyžaduje čas a ptají se, proč by se měl kolektivní Západ tehdy vojensky angažovat, když ho o to nikdo v socialistickém Československu nežádal, dokonce si neuměl takový zásah představit. Každý však cítí, že význam událostí roku 1968 přesahuje osudy jen jedné generace a není odvislý pouze od postojů mezinárodního společenství, nýbrž především od chování samotných Čechů a Slováků.

Dnes máme co dělat se střetem dvou kultur: kultury paměti a kultury zapomnění. Je důležité nepodlehnout svodům kultury zapomnění. Můžeme se opřít o víc než jen o pohodovou zkušenost dnešního dne. Právě pocit návaznosti a kontinuity je tou Ariadninou nití, která nám umožňuje neztratit orientaci v temném hvozdu málo srozumitelných událostí. To znamená, že nejen my svou urputnou vzpomínkou udržujeme povědomí o hrdinech a zbabělcích našich dějin, ale i oni nám pomáhají zorientovat se v dnešním světě – ovšem jen potud, pokud na ně nezapomeneme.

Za 55 let, co uplynuly od těch několika měsíců Pražského jara, se mnohé postoje tehdejších aktérů ukázaly být méně podstatné, než jak se v té době jevily. Koho dnes vážně může zajímat povaha sociálních reforem, pokud se měly odehrávat v rámci komunistických společenských modelů? Místo ideologické scholastiky zaujaly mnohem bytelnější pojmy, jako jsou svoboda, právo na sebeurčení a přináležitost k určitému kulturnímu a civilizačnímu okruhu. Zkušenost civilizačního ohrožení, jakým byla sovětská okupace v srpnu téhož roku, navždy setřela poslední stín pochybnosti, zda je naše místo na Západě, anebo v Ruském světě, jak nás o tom chtějí přesvědčit někteří nepoučitelní kverulanti.

Navždy nezodpovězenou zůstává otázka, zda „pasivní odpor“ byl tou správnou odpovědí na vojenské násilí spáchané na Československu tzv. spojenci. Byla tu a pro příště je k mání také opce odporu aktivního, silového, ozbrojeného. Je to otázka spíše národní letory než rozumové kalkulace a zvažování šancí. Češi se neradi nechávají strhnout k okázalým a velkohubým gestům, natož k projevům masového hrdinství. Český způsob přežití je jiný než u sousedů: v rozhodujícím okamžiku umíme ze svého středu vygenerovat světlonoše, který dokáže vykreslit v písku ohnivou čáru označující pomyslnou hranici, za kterou už nejde mravně ustupovat. Svou smrtí tak za celý národ vykoupí hřích malověrnosti: od Husa, přes parašutisty, po Palacha a Zajíce. Jeden není málo ani moc, leč nevratně ztracen bývá národ, z jehož středu ve zlé chvíli nepovstane ani jeden zmužilý. Ani během potlačení Pražského jara tomu nebylo jinak: mnoho velmi mladých lidí položilo život ve jménu ideálů národní svobody. František Kriegel svým neohroženým chováním navždy zachránil čest a důstojnost celého národa.

Na vyšší smysl událostí Pražského jara nás mocně upomíná válka v našem takřka bezprostředním sousedství. Válce mezi Ruskem a Ukrajinou je třeba dobře rozumět. Křižácké tažení proti Ukrajině je bezprostředně odvozeno z ideového fundamentu, na němž Rusko stojí – a tím je patos strachu. Veškerá filozofie a státní politika Ruska spočívá na strachu jakožto bazálním prvku organizace společnosti. Vymizení strachu se rovná zániku Ruska. Ukrajina, která každý den demonstruje svou nezastrašitelnost tváří v tvář ruským hrozbám, je Moskvou vnímána jako symbol smrti, jako zubatá s kosou. Putin nemůže pobývat na jedné planetě se svobodymilovnou Ukrajinou, jež je popřením celého jeho nekrofilského světa. On miluje strach, zatímco Ukrajinci milují svobodu. Jejich bujará a veselá letora je nekonečnou oslavou života a je v příkrém rozporu s vypjatým kultem smrti a destrukce, který dostal v Putinově podání svou finální umrlčí podobu.

Pro mnohé obyvatele kolektivního Západu je ukrajinská nezlomnost málo srozumitelná. Oni sami v podstatě dávno nemají za co umírat. Jenže právě chování Zelenského, který odmítl opustit svou zemi tváří v tvář hrozbě smrti, učinilo kdysi Západ Západem. Člověk, národ a stát se nejúplněji projevují v hraniční situaci. Jak se chovají tváří v tvář hrozbě smrti a ztráty svobody, takoví ve skutečnosti jsou. Aby bylo jasno – Ukrajina dnes nejen bojuje za celý Západ, Ukrajina je Západ, ovšem Západ v rozpuku svého mládí a volní síly, kdy západní člověk byl ochoten položit život, jen aby nemusel žít v otroctví, aby nemusel uzavírat s násilníkem potupné kompromisy. Ukrajina je novodobý frontier a její obyvatelé jsou hraničáři, něco jako byli naši Chodové. Pokud Ukrajina v tom boji podlehne, bude to i smrt Západu. V tom případě Ukrajinci zemřou jako poslední svobodní lidé na zemi. Jenže oni nepodlehnou a nezemřou.

Český národ poznal různé polohy bytí: hořkost porážky a ponížení zrady, frustraci z existenciální nejistoty a cynický návyk dvojí mysli a dvojí mluvy. Pod vodu ho stahovaly poraženectví a přízemní pragmatismus, dnes opět tak módní, nad vodou ho drželo vědomí, že je na správné straně dějin a není sám. Je pravda, že člověk je tvor nepoučitelný, chybami se učí jen dělat chyby jiné, leč totálně nepoučitelné národy již nejsou mezi námi. Šance na přežití i tohoto století by tu byla, jen se věčně nedívat pod nohy a neztratit schopnost vidět za obzor. Připomínkou Pražského jara si znovu uvědomujeme, o co se tady a teď vede zápas. Je to stále zápas o naše duše, o budoucnost našich dětí, o smysl lidské existence a o hodnoty naší západní civilizace.

Běžně se říká, že vzepětí roku 1968 bylo douškem svobody, který nám umožnil přečkat bez nadechnutí další dvě desetiletí poroby a útisku. Dostali jsme lekci z naděje. Nebyla to ovšem naděje, která umírá poslední. Byla to naděje, která neumírá nikdy.

  Jefim Fištejn


Výstava Nutíte náš nezapomínat v médiích

Svázaná krajina

Svázaná krajina

Představujeme vám výstavu Andrey Malinové s názvem Svázaná krajina. Autorka se v tomto cyklu inspiruje přírodninami a krajinou, kterou propojuje jemnými metaforami s krajinou lidského těla. Při inscenaci fotografie využívá přírodních substancí, pomocí kterých jsou lidé na fotografiích překrýváni a pohlcováni, až se stávají součástí autorčina ekosystému. Dialog s přírodou je veden na pozadí světle smetanové bílé zdi interiéru. Tyto velké plochy světlého pozadí dodávají snímkům jakýsi sebevědomý klid.

V souboru nepoužívá dodatečných efektů, nepotřebuje je, pracuje úsporně. Dodatečné efekty postprodukce by totiž celou záležitost postavily do nevěrohodné dokonalosti. Autorka raději zůstává pozorovatelkou.

Výstava Svázaná krajina divákovi poskytuje meditační prostor a zároveň nám nabízí oddych od dnešní technologické uspěchanosti a probouzí v nás zapomenutou sounáležitost člověka k přírodě

Galerie - fotografie z cyklu SVÁZANÁ KRAJINA