Julian Lennon představuje v Leica Gallery Prague výstavu Mozaika. Expozice čerpající z jeho knihy “Life’s Fragile Moments” zachycuje autorovu uměleckou cestu skrze různorodé tvůrčí cykly. První část mapuje Julianovy cesty – od energie New Yorku přes naději Kuby, až po kalifornský Joshua Tree. Druhá část, věnovaná jeho spřáteleným rockovým hudebníkům, odkrývá schopnost proniknout s respektem do intimního prostoru umělců.
Mezi jeho hudebním a vizuálním nadáním existuje paralela – v obou disciplínách hledá rytmus, pravdu a podstatu lidské zkušenosti. Fotografii Julian vnímá jako autentický nástroj k dokumentování rozmanitých kultur a vyprávění reálných příběhů bez zbytečného přemýšlení. Jeho fotografická vášeň se stala přirozeným rozšířením umělcovy cesty od hudby k vizuálnímu vyjádření světa kolem nás.
Výstava nabízí pohled Julianovým objektivem jako svědectví o lidské integritě a důležitých spojeních, která definují naše životy.
Dvě návštěvy Kuby, mezi nimiž uplynulo téměř dvacet let. Při té první jsem každý den kolem šesté ráno chodila ulicemi, poprvé v životě jsem v ruce držela Nikon, batoh jsem měla nacpaný filmy. A už tenkrát mě oslnilo kubánské světlo. Teplé, kulaté, hřejivé. Netušila jsem, že stejně pěkné uvidím zas až za těch dvacet let. Havana koupající se v ranním slunci je totiž to nejkrásnější, co jsem s foťákem v ruce za celý svůj život viděla. Kuba se za tu dobu změnila. Víc, než jsem čekala. Rozpadla se spousta domů, které byly před lety nesmírně fotogenické a které průvodci svým skupinkám zahraničních turistů neukazovali. Měli pro ně havanské Potěmkinovy vesničky ozdobené třeba cedulkou, že „zde napsal novelu Stařec a moře Ernest Hemingway“. Za tu dobu zchudli snad všichni. Policajti z ulic téměř zmizeli, vlastně už nebylo koho hlídat. Obyvatelé Kuby měli na práci jen to, sehnat na skládkách v centru města aspoň shnilé rajče. Hledali děti i starci. I muži v plné síle, kteří byli bez práce. Tentokrát nás ani nehonili po ulicích tajní. Zmizel strach, nahradila ho naštvanost na současnou vládu a velká nostalgie po mrtvém diktátoru Fidelovi. Ale jedna věc zůstala. To krásné světlo, kvůli kterému ráno vstanete ještě za tmy. Nemůžete jinak.
Fotografie byly pořízeny pro knihu Eduarda Freislera Kubánské tango v rytmu blues, kterou vydala Edice N.
25.5. v 18:00 proběhne komentovaná prohlídka.
Výstavou vás provede fotograf Jan Mihaliček. Vstupné je stejné jako na výstavu, není potřeba se předem rezervovat.
Ještě než vznikl spolek 400 ASA, tři jeho budoucí členové Karel Cudlín, Antonín Kratochvíl a Jan Mihaliček fotografovali Náhorní Karabach. Zemi, která dnes už neexistuje. Každý v jinou dobu, na jiném místě, za jiné situace.
Karel Cudlín zachytil svým klasickým laskavým způsobem karabašské Armény, snažící se žít svůj každodenní život uprostřed hor v dobách relativního klidu, někdy kolem roku 2008. Na jeho fotografiích vidíme běžné situace vesničanů, které se po staletí opakují. Pečení chleba, práce s hospodářskými zvířaty. Jeho fotografie na výstavě jsou ty nejnovější.
Antonín Kratochvíl, který patří mezi nejznámější světové fotografy zachycují krizové situace, dokumentoval těsně před koncem tisíciletí pro UNHCR život etnických Ázerbájdžánců po exodu ze svých vesnic v Karabachu, které se dostaly pod kontrolu Arménů. Početné skupiny Azerů zachytil při jejich běžném životě v provizorních obydlích ve starých nákladních vagonech. Vyfotografoval také mladý stromek s pár větvemi, který jeho opatrovatel vysadil a chodí denně zalévat, aby mohl v jeho stínu zemřít, když jiné vzrostlé stromy na své zahradě musel opustit.
Nejstarší fotografie vytvořil Jan Mihaliček v roce 1992 v období tzv. první války. Do daleké horské enklávy přijel s první misí Nadace Lidových novin nazvanou SOS Karabach. Přivezli léky, potraviny a mimo jiné i polní nemocnici. To vše bylo potřeba zdokumentovat a publikovat v novinách. Na tuto humanitární akci navázaly další, nešlo jen tak přestat. Postupně vznikla organizace, kterou dnes zná asi každý – Člověk v tísni. Pro tehdy sedmadvacetiletého Mihalička se těch několik dní stalo zásadním momentem, který změnil jeho pohled na svět. V hledáčku jeho fotoaparátu se střídali uprchlíci, partyzáni bránící svou vesnici, vojáci na frontě a mrtví. To vše vytváří kompletní obraz děsu a zoufalství, které přináší válka.
Na fotografiích tří kamarádů se objevují hrůzy války, uprchlíci, ale také poválečná obnova země ve vzácných chvílích klidu. Chtějí vypovídat o krásné a hodně zkoušené zemi, o nesmyslnosti války a především o té největší oběti každého ozbrojeného konfliktu –obyčejném člověku.
Miloslav Kubeš (1927-2008) se narodil v jihočeské vesnici Bošilec. Po průmyslovce odešel do Prahy studovat filozofii. Získal aspiranturu, později pak docenturu a doktorát. Filozofie se stala jeho pedagogickou profesí. Fotografie, ke které se dostal hned po válce, se mu stala koníčkem, skrz který poznával lidi a život kolem sebe. V šedesátých letech fotografoval přístrojem Flexaret na čtvercový formát, který později doplnil o kinofilm. Jeho dokumentární fotografie člověka je vnímána především ze stránky sociologické. Zásadní pro něj bylo, aby se lidé na fotografiích tvářili přirozeně, byli uzavřeni sami do sebe a nevnímali okolí. Jako filozof si před stiskem spouště každou fotografii teoreticky zdůvodnil. Snažil se hledat kontrasty v životě člověka tehdejší doby. Hlavními tématy Kubešových fotografií se tak staly osamělost uprostřed davu a nuda uprostřed zábavy, v různých fázích lidského života od dětství do pozdního stáří.
Zcela nadčasově a nadnárodně pojímá Kubeš člověka typu Homo Konsumens, neboli člověka pohlceného spotřební společností. Vysmívá se tak názoru, že mít znamená být neboli čím víc toho máš, tím víc tady jsi. Snaží se odpovědět na své filozofické otázky, zda je možné pomocí kamery, která zachycuje lidskou tvář, lidské vztahy a události jen zlomkem vteřiny, spatřit pod povrchem měnících se událostí lidské hodnoty trvající staletí. Lze zachytit takové vlastnosti člověka, jako je závist, nuda, osamělost, škodolibost, láska nebo nenávist? Odpovědi hledal právě ve fotografiích. Kvůli změně politických poměrů v roce 1968 se mu nikdy nepodařilo své fotografie veřejně vystavit či publikovat. Tak zůstala jeho tvorba doslova zavřená v krabicích a většina fotografií nebyla léta nazvětšována do výstavních rozměrů.
Znovuobjevené dílo Miloslava Kubeše je velmi osobité a svou syrovostí propojenou s poetičností dosahuje nebývalých výtvarných hodnot. Některá jeho témata doslova předběhla dobu. Povedlo se mu zaznamenat fotografiemi všedního dne neopakovatelnou atmosféru Prahy šedesátých let minulého století. Jeho dílo dotváří historii české fotografie. Přínosem Kubeše je ukázka brilantní, vtipné a zároveň promyšlené amatérské fotografie na profesionální úrovni jako součásti kulturních tradic naší společnosti. V roce 2008 byly jeho fotografie vydány nakladatelstvím Kant v samostatné monografii „Člověče, kdo jsi?“ a od té doby jsou jeho snímky vystavovány nejen u nás, ale i v zahraničí.
MgA. Daniel Šperl, Ph.D.,kurátor výstavy „Člověče, kdo jsi?“ v kavárně Leica Gallery Prague
Komentované prohlídky:
24.3. v 18.00 hod.
1.4. v 18.00 hod.
18.4. v 14.00 hod.
Vstupné je stejné jako na výstavu, není potřeba se předem rezervovat
Daniel Šperl si nadělil ke svým šedesátinám výstavu. Předem se rozhodl, že nechá stranou snímky, které vznikly během jeho pobytů v Japonsku, Americe, Francii, Velké Británii, Číně, Mongolsku nebo Ghaně a bude vybírat jenom ze svých fotografií, které pořídil na různých místech Česka. Po celé měsíce zvětšoval klasickou cestou stovky fotografií, jež by vrchovatě zaplnily Galerii Rudolfinum nebo Dům U kamenného zvonu. Ale Leica Gallery Prague má poněkud menší rozměry. A tak jsem spolu s ředitelkou galerie Mílou Dubskou před časem musel absolvovat velmi kruté chvíle, kdy jsme Daniela Šperla přesvědčovali, že ne všechny jeho kvalitní a pečlivě adjustované fotografie se do této galerie vejdou, a že některé bude muset vyřadit. Dobře chápu nemilosrdnost takovýchto podmínek, sám vím, že autorské rozhodování, kterou fotografii vystavit a kterou ne, mnohdy připomíná situaci ze slavného Styronova románu Sofiina volba. Ale nakonec vše dobře dopadlo a výsledkem je výstava, kterou přes veškerou tematickou různorodost spojuje vyhraněný rukopis a autorova schopnost objevovat nevšední, poetické a mnohdy až přízračné okamžiky každodennosti. A Danielu Šperlovi zůstalo mnoho zde nevystavených fotografií pro první skutečně rozsáhlou retrospektivu jeho děl, kterou by si už určitě zasloužil.
Šperl v obou částech výstavy, jak ve výběru z fotografií, které vznikly většinou na venkově nebo v malých městech, tak v cyklu Homo Pragensis rozvíjí tradici humanistické fotografie, kterou dobře poznal zejména v intenzivních kontaktech s Jindřichem Štreitem během studia na FAMU. Jeho pohled na všední život obyčejných lidí v různých částech České republiky je většinou laskavý a chápající. Ne nadarmo autor zařadil na úvod svého webu výrok slavného fotografa Roberta Franka: „Jedna věc, kterou fotografie musí obsahovat, je lidskost daného okamžiku.“ V centru Šperlova zájmu stojí obecné lidské hodnoty, projevy radosti i smutku, láska, přátelství, osamělost, stáří, snaha o zachovávání tradic, víra, vztahy rodičů a dětí i vztahy „normálních“ lidí k různým společenským minoritám lidí nějakým způsobem vydělených z důvodů svých tělesných či mentálních handicapů či bezdomovectví. Autor v těchto fotografiích projevuje velkou empatii, schopnost získat důvěru lidí před objektivem a fotografovat je z pozice téměř nevnímaného pozorovatele. V mnoha prchavých momentech z běžného života objevuje jemné nadčasové metafory a symboly, jejichž interpretaci nechává na myšlenkové spolupráci diváků. Nachází je v široké škále prostředí od hospod přes rodinné oslavy, dětské hry, folklórní slavnosti až po kostely.
Ne všechny snímky z této výstavy zachycují lidi. Vidíme zde také výmluvné záběry různých interiérů, které vypovídají mnoho o lidech i bez jejich přítomnosti. Velmi častým motivem jsou zvířata a vztah lidí ke zvířatům. Právě v řadě nevšedních a překvapivých záběrů zvířat se nejvíce projevuje i Šperlův smysl pro humor. Většina fotografií ze souboru Všednosti, instalovaném na začátku výstavy, vznikla na vesnicích nebo v malých městech, protože tam se mezilidské vztahy i tradiční hodnoty uchovaly v krystaličtější podobě než v kosmopolitních velkoměstech. Ale i když záběry z rozsáhlého souboru Homo Pragensis vznikly ve velmi odlišném prostředí,
s fotografiemi z první části výstavy je spojuje snaha ukázat mnohdy až přízračné a někdy až surrealisticky vyznívající momenty kolem nás, které pro jejich prchavost často přehlížíme. A také je spojuje vycizelovaná obrazová prezentace, těžící z obsahových kontrapunktů různých motivů a paralelně probíhajících dějů a kladoucí důraz na podtext široce otevřený různým významovým interpretacím. Některé záběry vypadají jako pečlivě zaranžované fotosky z filmů, ale ve skutečnosti Šperl ve svých fotografiích nic neinscenuje. Řada snímků se vyznačuje jak opuštěním dějovosti a snadno verbalizovatelných obsahů, tak nevšedními kompozicemi, v nichž mají nemalou roli vržené stíny, které často zastupují skutečné lidi i předměty. Zůstává v nich mnoho nedořečeného, jen lehce naznačeného. Obrazové symboly a metafory přitom nejsou samoúčelné, často vizualizují autorův vnitřní svět, jeho zážitky a pocity.
Vladimír Birgus, kurátor výstavy
Daniel Šperl se narodil 12. dubna 1966 v Táboře. Od roku 1982 byl členem fotografické tvůrčí skupiny Ekran v Táboře, se kterou pravidelně vystavoval. V letech 1986 až 1990 vystudoval fotografii na Institutu výtvarné fotografie Svazu českých fotografů. V roce 1999 ukončil magisterské studium na katedře fotografie pražské FAMU. Doktorské studium absolvoval a ukončil na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakultě Slezské univerzity v Opavě v roce 2019 a získal titul Ph.D. Věnuje se převážně černobílé dokumentární fotografii. Je věrný klasickým postupům negativ – pozitiv. Připravil přes sedmdesát autorských výstav a účastnil se na více jak šedesáti společných výstavách. Samostatně vydal několik autorských fotografických knih, například: …Bez hranic, Všední slavnosti, Japonsko, Homo Pragensis, Amerika. Věnuje se i kurátorské činnosti, dlouhodobě zpracovává archivy negativů málo známých českých fotografů jako třeba fotografie Miloslava Kubeše (současná výstava v kavárně galerie) či Roberta Riedla. Pracuje jako televizní a filmový kameraman. Žije v Praze.
Vratislav Beleni se narodil roku 1985 v Děčíně. K fotografii se dostal postupně a poměrně později, někdy během roku 2021. V začátcích tíhnul ke krajinné fotografii, ale postupně ho pohltila svým životem ulice, kdy jeho zájem směřoval stále blíž k člověku.
V roce 2024 se stal aspirantem VERUM PHOTO, kde začal postupně rozvíjet svůj autorský přístup k fotografii. Nyní se výhradně věnuje dokumentární fotografii s důrazem na autenticitu a lidský rozměr. Ve fotografii vyhledává obyčejného člověka na periferiích měst a vesnic, kde zkoumá jeho vztah ke společnosti a prostředí. Největší sílu dokumentární fotografie spatřuje v její schopnosti vyprávět příběhy.
Kovářovo Tao
V kovárně nedaleko Českého Brodu mistr Petr Brožek kove plátovou zbroj. Je kuta v úctě k tradici a postupům, známých stovky let. Každý úder je předem promyšlený a nejde vzít zpět.
Soubor představuje kováře Petra Brožka z Přehvozdí, specialistu na výrobu platnéřské zbroje. Díky své preciznosti a úctě k tradičnímu řemeslu je vyhledávaný po celé Evropě. Fotografie zachycují proces výroby části zbroje, kované od února do června 2025.
Pro úspěšného českého architekta Pavla Nasadila je fotografie životní vášní, niternou radostí ba potřebou, jíž účinně vyvažuje svazující pravidla a kolektivní povahu své profese. Fotografie mu totiž dává volnost osobního přístupu k tématu, možnost hlubokého citového prožitku i šanci zachycovanou realitu významově daleko přesahovat, což se výrazně podílí na mimořádné působivosti všech jeho dosavadních tematických projektů, zásadně zaměřených na člověka a jeho životní prostředí. Ať jde o mladé vězně v Západní Africe, život v oblasti Donbasu či svéráznou atmosféru londýnské čtvrtě Soho, a další.
Delta je výsledkem Nasadilových cest do delty řeky Mississippi a jejího širokého okolí – míst, kde se rodil blues, který ovlivnil styl a životní dráhu dlouhé řady velkých hudebníků včetně Louise Armstronga, Duke Ellingtona, ale i Elvise Presleyho, a kde dodnes pulsuje duch amerického Jihu. Podivuhodný duch zahrnující pohnuté dějiny formované původními domorodými obyvateli, evropskými přistěhovalci, především však stovkami tisíc zotročených Afričanů a jejich hudby coby výrazu jejich životního pocitu.
Fotografie Pavla Nasadila zachycují, jako vždy, život obyčejných lidí, krajinu i kulturu tohoto jedinečného regionu a tvoří emocemi nabitou vizuální esej či dokonce báseň o místě, které je spíš stavem mysli než pouhou geografickou oblastí. Člověku se maně dokonce vkrádá na rty známé rčení klasika české fotografie Josefa Sudka, když se mu sešly okolnosti pro mimořádné snímky: „A hudba hraje…“
Daniela Mrázková, kurátorka
Nejel jsem cíleně dokumentovat deltu řeky Mississippi. Začalo to spíše jako tiché směřování k místu, o kterém jsem do té doby slyšel jen v bluesové hudbě, příbězích a v podtónech americké historie.
Delta není jen pás země podél řeky; je to rytmus, stín, vzpomínka přenášená časem. Překračoval jsem hranice jednotlivých států sem a tam, bloumal jsem skrz Mississippi, Louisianu, Arkansas, Tennessee, Alabamu a Kentucky. Projížděl jsem městy i malými obcemi, pátral po stopách příběhů, historických i současných, vyslovených i těch beze slov.
Potkal jsem obyčejné lidi, kteří mě přijali do svých životů — muzikanty, rolníky, kazatele, farmáře, lidi s domovem i bez domova. Fotografoval jsem gospelové zpěváky na nedělních mších zalitých ranním světlem, opuštěná nároží ve městě, farmáře obědvající v krámech na vesnici, pohřební průvody a rozlehlé krajiny, které působily zapomenutě a věčně. Každá další cesta prohlubovala můj pocit, že nefotografuji jen místo, ale jeho ducha.
Pavel Nasadil
Pavel Nasadil (Česká republika, 1975) je architekt a fotograf samouk zaměřený na dokumentární tvorbu. Ve své práci se dlouhodobě věnuje příběhům marginalizovaných skupin a jednotlivců. V poslední době se začal věnovat deníkové tradici osobního dokumentu a rozvíjí vlastní přístup k jednotlivým snímkům i uceleným příběhům.
V roce 2018 získal ocenění Czech Press Photo za cyklus Awaiting Trial z nápravných zařízení pro mladistvé v Sierra Leone a ve stejném roce byl vybrán do Nikon NOOR Academy Masterclass v Budapešti. V roce 2020 obdržel Maghreb Photography Award za nejlepší projekt mimo oblast Maghrebu. V roce 2024 se stal finalistou soutěže Goma Awards, v roce 2025 získal třetí cenu Goma Award.
Je zakladatelem projektu World Documentary Photography in Prague, který zve výrazné osobnosti dokumentární fotografie na krátkodobé rezidence. Dosud se projektu zúčastnili Jan Grarup, Paolo Pellegrin (Magnum Photos), Pep Bonet, Viktor Kolář a Markéta Luskačová.
Daniela Mrázková (Česká republika, 1942) absolventka filozofické fakulty, odborná publicistka, šéfredaktorka časopisů Revue fotografie a Fotografie-Magazín, je autorkou a spoluautorkou 26 knih o fotografii a fotografech vydaných doma a ve světě, kurátorkou více než pěti desítek souborných fotografických výstav prezentovaných v řadě zemí. Kurátorovala rovněž přelomovou mezinárodní výstavu „Co je fotografie“ uspořádanou v Praze u příležitosti 150.výročí vynálezu fotografie, která na půldruhém tisíci originálů ze sbírek celého světa prezentovala vývoj fotografie od objevu po současnost a vůbec poprvé zařadila do vývojových souvislostí práce střední a východní Evropy. Je i autorkou filmových a TV dokumentů o fotografii, držitelkou ceny Kodak Fotobuch v Praze, členkou mezinárodních porot (World Press Photo, Pictures of the Year a dal.). Je zakladatelkou soutěže Czech Press Photo a po 20 let organizátorkou jejích výstav. V posledních letech mj. kurátorovala objevné retrospektivní přehlídky Osudové chvíle Československa – obrazový příběh století a Rok 1989 – Pád železné opony, představující drama konce komunismu v zemích střední Evropy.
Hynek Tvrdý (1972) náleží k fotografům, pro které se fotografie postupně stala způsobem, jak se rozhlížet kolem sebe – a občas i trochu víc nahlédnout do sebe. K fotografii ho v dětství přivedl otec a od té doby ho provází po většinu života i jako důležitý protipól k jeho profesi programátora. V roce 2020 poprvé samostatně vystavoval v pražské́ galerii X-Foto a následně se zúčastnil několika skupinových výstav. V současnosti připravuje svou první autorskou fotografickou knihu MÍSTO, kterou plánuje vydat vlastním nákladem v prvnípolovině příštího roku. V roce 2025 se stal aspirantem fotografického spolku Verum Photo
Kevin V. Ton, kurátor
Některé věci jsou tak zjevné a samozřejmé, že je přestáváme vnímat. Jednou z nich je zásadní význam takzvaného „obyčejného života“. Už jen to slovní spojení, které jsme si sami vytvořili, v nás upevňuje pocit, že jde o něco nevýznamného. Vždyť co může být podstatného, zajímavého a hlubokého na něčem „obyčejném“? Jenže – bez toho obyčejného života, který je základem všeho, by nebyly žádné velké momenty, historické milníky a okamžiky rozhodující o dalším běhu dějin.
Fotografie Josefa Husáka, řazené k subjektivnímu dokumentu, se právě onen zdánlivě obyčejný život a jeho skutečnou neobyčejnost snaží zachytit. Na první velmi letmý pohled by snad někomu mohly připadat jako „obyčené“ obrázky z ulic. Jenže nejde o pouhé dokumentační zrcadlení skutečnosti v duchu: tak to tehdy vypadalo a takoví jsme tehdy byli. Je za nimi něco víc. Snaha dobrat se k podstatě, k tomu, co se skrývá za viditelným. „Vždy mě lákalo spíš to, co je za kulisami, za hlavním dějem. Z pohledu fotky je to podle mě obvykle zajímavější,“ říká Husák.
Autor často pracuje s jemným humorem, vizuálně překvapivými momenty a neobvyklými kontrasty mezi situacemi i mezi objekty a hrdiny snímků. Typické jsou pro něj také mnohovrstevné kompozice obrazu: v jednom záběru k sobě klade několik zdánlivě nesouvisejících dějů.
Je v tom autorova záměrná hra s divákem. Obvykle totiž čekáme – a jsme k tomu vedeni – že pokud jsou v obraze společně zarámovány objekty či osoby, mají k sobě také nějaký přímý vztah. Jinak by přece nebyly zobrazeny spolu. Jenže co když tento předpoklad tak úplně neplatí? Mozek začne hledat vztahy i tam, kde na první pohled nejsou, rozběhne se fantazie, člověk do obrazu vnáší svou interpretaci a vytváří vlastní příběhy. „Snažím se o to cíleně, jsem rád, když fotografie nutí diváka nějak ji číst,“ říká Josef Husák, který má dar podobné momenty vidět a zachytit.
Většina fotografií uvedených na této výstavě vznikla v rozmezí let 1984 až 2025 v ulicích Prahy, některé však také v Paříži, v Londýně či třeba v Berlíně. Město a jeho obrazová poetika Josefa Husáka přitahovaly od počátku. „Jsem rodilý Pražák, jak se říká odkojený Vltavou,“ vysvětluje a dodává, že město a ulice jsou pro něj přirozeným prostředím. „Přírodu mám samozřejmě rád, ale cítím se tam spíš jako na návštěvě,“ říká.
Proto ho to kdysi také, jako člena vinohradského fotoklubu, netáhlo ke krajině, zátiším či aktu, ale k dokumentu. Zcela logicky pak stál u počátků fotografické skupiny Město (1983), které dal jméno další milovník města a lidí v něm, fotograf František Dostál.
Mnoho snímků z Husákovy volné tvorby vzniklo v době, kdy už byl profesionální firemním fotografem, zaměřujícím se především na architekturu, dokument a reportáž. Dělal tuto práci třicet let, přesto ho to vždy táhlo do ulic: po focení v práci fotit ještě pro sebe.
„Je to můj způsob relaxace, přináší mi to naplnění a pocit, že tady snad nejsem úplně k ničemu. A že možná vytvářím něco, co by snad mohlo někoho oslovit,“ říká.
Tomáš Vocelka
novinář a fotograf
Praha, Londýn, Tokio, Kjóto 2022–2025
Stanislav Kohout (*1993) patří k mladším představitelům fotografů, věnujících se výhradně pouliční fotografii. Vnímá ji jako dialog mezi ním a ulicí, mezi světlem, lidmi a místem, a zároveň jako dialog sám se sebou. I svůj vizuální styl formuje skrze každodenní pozorování ulic. Fotografie mu není živobytím, přesto, nebo možná právě proto, se mu stala denním chlebem, potřebou i nutností.
Jak sám říká: „Ráno vstát, nasnídat se, vzít foťák a vyrazit do ulic hledat energii, emoce a autenticitu ulice, města a lidí. Vím, že když jsem všímavý, ulice mi to vrací. Hledání a pozorování příběhů mě fascinuje od dětství.“
V souboru “Who am I? Where am I? I am here.” najdete fotografie z Londýna, Prahy, Tokia a Kjóta. Každé město – podobně jako kultura, která jej utváří – vyžaduje trochu jiný přístup, ale v základu jde vždy o hledání na ulici, a zároveň i v sobě samém.
V letošním roce se stal aspirantem fotografického spolku Verum Photo.
Kevin V. Ton
Česká autorka Tereza z Davle oslavuje svoje padesátiny výstavou sestavenou z jejích padesáti nejzásadnějších fotografií. Autorka, dominantně zaměřena na klasickou ženskou krásu zachycenou analogovým způsobem pouze za pomoci denního světla, si svoje fotografie dosud stále sama zvětšuje v temné komoře. Výstava je retrospektivním pohledem na autorčinu tvorbu.
Milá Terezo!
Svou prosbou o pár mých vět u příležitosti Tvé výstavy jsi mi udělala radost. Tak jen doufám, že to bude radost oboustranná. Řekla jsi mi něco v tom smyslu, že uvítáš slova, která nebudou cítit kunsthistorickou a kurátorskou rutinou. Svým způsobem tomu, coby malíř, dobře rozumím. Mnohé promluvy smrtelně vážných a obecně vážených teoretiků umění jsem opakovaně zažil na vlastní kůži i na kůžích svých kolegů. Všechny ty odborné termíny, které by mohly být klidně z katalogu nebo výstavy kohosi jiného, tolik úvah nad obsahem a formou… Takže to, na Tvé přání, pojmu úplně jinak.
Mám začít formou nebo obsahem? A vždyť vlastně právě formy jsou zásadním obsahem Tvé práce –myslím formy, kterými bůh obdařil ženu na úkor jednoho mužského žebra. No, vzal jsem to od Adama, ale vlastně je to o Evě, o mnoha Evách, které se zrodily bez chirurgického zákroku před Tvým objektivem. Myslím, že ve Tvém případě se jedná spíše o „subjektiv“; tak jsou Tvé fotografie osobní, rozpoznatelné, tak originální, tak „Terezoidní“. I ta určitá dávka dekadence je právě dráždivá, ale nikdy ne vulgární. Tvé fotografie jsou krásné, Terezo! Myslím, že nebát se krásy je v dnešní době odvážné. A to Ty jsi!
Jiří Suchý kdysi zpíval „Ty jsi ta nejkrásnější krajina, co znám“. Často si na tenhle jeho text vzpomenu, když vidím další Tvoji fotku, na které (ve které) jsi opět našla to nejkrásnější na další obna-ženě, která měla to štěstí být Tvým modelem.
Děkuji Terezo, že vidíš a dokážeš zprostředkovat tolik nejkrásnějších krajin co znám.
Martin
(CV) Tereza z Davle se narodila 26. 7. 1975 v Hořicích. Dětství a fotografické začátky prožila v Davli u Prahy, dnes žije v Českém Krumlově. Fotografování se věnuje od roku 1996, ve fotografii je autodidakt. Učí se z knih, od svých fotografických kolegů a především vlastní prací. Dokonalá technika není jejím cílem ani prostředkem vyjádření. Naopak, v nedokonalosti spatřuje větší kouzlo a možnost zachycení autentické atmosféry. Věnuje se figurální tvorbě, převážně černobílému portrétu a aktu. Fotografie pořizuje klasickou cestou, používá aparáty Pentax 6×7 a Canon, své snímky si i sama zvětšuje.
Výběr z výstav:
2025 PADESÁT NA PADESÁT, Leica Gallery Prague, Praha
2024 Chladné formy, Muzeoleum, Praha
2023 Klientky, Czech Photo Centrum, Praha
2021 Neue Madchen, G4, Cheb
2020 G1, České Budějovice
2020 Dvě v jednom, Strakonický Hrad (Maltézský sál), Strakonice
2019 Dusíkovo Muzeum, Čáslav
2018 Gluteus Maximus, Kamzík Praha
2018 Grandhotel, Prácheňské Muzeum Písek
2017 Neue Madchen, AJG Hluboká nad Vltavou
2016 ART in Box (skupinová výstava), Praha
2015 Portmoneum, Litomyšl
2013 Galerie Uffo ( Grandhotel ), Trutnov
2013 Galerie plastik, Hořice
2011 Grandhotel, Leica Galery Prague, Praha
2010 Galerie Jedné věci, Praha
2009 Galerie Mlejn, Ostrava
2008 Anabella, Galerie Lapidárium, Praha
2008 Smart Gallery, Praha
2005 Česká ambasáda, Buenos Aires, Argentina
2005 Asunción. Yacht – Golf Club, Paraguay
2004 Solidní Nejistota, Praha
2004 Městská knihovna, Most
2003 Novoměstský hrnec smíchu (filmový festival), Nové Město nad Metují
2001 Zuzanka, Galerie Zlatý klíč, Karlovy Vary
2001 Solidní Nejistota, Praha
2000 Klub EX, Jablonec nad Nisou
2000 Čajovna U Božího mlýna, Praha
1999 Galerie Kamzík, Praha
1999 Solidní Nejistota, Praha
1998 Galerie Kamzík, Praha
1997 Galerie Kamzík, Praha
1997 Klub EX, Jablonec nad Nisou
1996 Galerie Kamzík, Praha
(CV) Martin Němec je píšící hudebník a malíř. Narozen 16. 6. 1957 v Praze, kde absolvoval AVU. Kapelník a výhradní autor hudby a textů rockové skupiny Precedens a Lili Marlene. Natočil desítky alb, vytvořil hudbu k mnoha filmům a divadelním představením. Získal řadu významných ocenění. Napsal scénáře ke dvěma filmům a tři knihy povídek. V roce 2025 vydala skupina Precedens další Němcovo autorské album Odstíny černé. V posledních letech proběhla řada koncertů a série výstav obrazů po celé republice.
Renovace starých parních lokomotiv je náročný koníček. Plný rzi, sazí, mazutu a těžké práce.
V hradeckém depu funguje parta pana Turka od devadesátých let. Jejich čas se ale chýlí ke konci a až dokončí práci na poslední lokomotivě, dveře depa se zavřou na trvalo. Poslední z příběhů věku páry.
Petr Machan, autor
(CV) Petr Machan (*1982) je současný, veskrze nezávislý dokumentární a umělecký fotograf. Ke své profesi se dostal oklikou – přes poezii. Fotografie je pro něj zároveň koníčkem i denním chlebem a jeho duše básníka, už nehledající slova, si postupně našla cestu i do jeho obrazového vyjadřování.
Léta se prezentoval blogem pouliční fotografie a pracoval – a stále pracuje – na řadě tematických projektů, ať už autorských, nebo ve spolupráci s kolegy z Verum Photo, fotografického spolku, jehož je dlouholetým členem. Společně si vydali obsáhlou knihu fotografických esejů.
Někdy s vášní hledá alternativní postupy v temné komoře, jindy se vrací ke kořenům analogové fotografie. A pak zase, jen s malým digitálním fotoaparátem, bloudí krajinou a téměř deníkovou formou zaznamenává své myšlenky.
Témata jeho cyklů se proměňují, nikdy však nekloužou po povrchu – vybízejí diváka k nahlédnutí, konfrontují ho se způsobem, jakým sám vypráví příběhy. Ve fotografické sérii Rozbité odhaluje skutečné pocity dnešních žen ze střední a východní Evropy, zatímco v Posledních mužích páry sleduje stopy světa, který pomalu mizí.
Kevin V. Ton
