Portréty – Roman Franc

Portréty – Roman Franc

Publikace série portrétů od fotografa Romana France.

My name is Hungry Buffalo

My name is Hungry Buffalo

Watch The Birdie !

Watch The Birdie !

Watch The Birdie ! obsahuje přes 40 černobílých fotografií od Romana Franca, který žije a tvoří v Brně. Franc ve své práci zkoumá jak jednotlivá témata – například sérii portrétů svého bratra v různém věku – tak snímky, ve kterých organizuje velké skupiny lidí.

Francova schopnost využít nuance dostupného světla pro své tvůrčí účely, stejně jako jeho neochvějná pozornost k nalezení dokonalého prostředí pro své kompozice, udržují jeho portréty středem v oblasti výtvarného umění. Jeho fotografie lidí, z nichž mnohé jsou umělci osobně známé, se pohybují od citlivých k absurdním a od humorných po znepokojivé. Například v Portrait Series-Twins Franc vyfotografoval dvě mladé dvojčata, jejichž obličeje pokryté make-upem se vynořily ze tmy. Prázdné pohledy dívek a zčernalé kruhy kolem očí hraničí s hrůzou.

Fenomén Zbrojovka

Fenomén Zbrojovka

Publikace Fenomén Zbrojovka s podtitulem “Lépe pracovat, lépe žít” přibližuje život v brněnské Zbrojovce převážně v 60., 70. a 80. letech 20. století. Vychází z unikátního archivu fotografií, který nalezl fotograf Roman Franc.

Obrazovou část knihy tvoří výběr z celkem asi 80 000 negativů. Její součástí jsou i texty několika autorů, kteří pohlíží na Zbrojovku z pohledu historického, uměleckého či urbanistického. Například teoretičky fotografie a kurátorky Lucie L. Fišerové, socioložky Kateřiny Nedbálkové, scénáristky a spisovatelky Aleny Kastnerové nebo publicisty Martina Stöhra.

Velvet Generation

Velvet Generation

Umělci uvedení v Velvet Generation dokumentují život v České republice v době, která bezprostředně navazuje na sametovou revoluci. Jejich tiché obrazy rozpoznávají období popsané jako „Éra neonormalizace“ nebo možná přesněji „Čas bezčasí“. Tento časový úsek, počínaje rokem 1992 a sahající až do současnosti, je definován desetiletým kulturním posunem směrem k západní ideologii a dopady, které tento kulturní obrat měl na české občany.

Roman Franc, Gabriela Kolčavová, Vojtěch V. Sláma a Igor Malijevský (obsaženi v knize) naznačují, že pomalý čas revoluce, který má často podobu všedního nebo rutinního okamžiku, je rozhodující pro pochopení toho, jak kulturní život se rozvíjí prostřednictvím života občanů.

Noteboom Milota Havránková

Noteboom Milota Havránková

Katalóg k retrospektívnej výstave s názvom Noteboom, ktorá sa konala na pôde Galérie umenia Ernesta Zmetáka v Nových Zámkoch v čase od 20. 5. do 19. 6. 2010. Milota Havránková je poprednou predstaviteľkou súčasnej slovenskej fotografie. Publikácia je prierezom jej tvorby z rokov 1965–2009.

Slovenská nová vlna

Slovenská nová vlna

Výstavní a publikační projekt českého kurátora a slovenské kurátorky představuje osm autorů dlouhodobě tvořících v Praze nebo s tímto prostředím bezprostředně spjatých: Ruda Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana, Martina Štrbu, Mira Švolíka, Kamila Vargu, Petra Župníka a tragicky zesnulého Jana Pavlíka. Skupina „slovenských fotografů žijících v Čechách“ nebo „českých fotografů slovenského původu“ je jakýmsi společným kulturním statkem obou států a zajímavým fenoménem při zkoumání vztahů mezi českou a slovenskou fotografií. Katedra fotografie pražské Akademie múzických umění byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jedinou vysokou školou s výukou fotografie ve střední Evropě. Je překvapivé, že generace Slovenské nové vlny zůstala prakticky nekontaminovaná tradicí české fotografie a na půdě pražské FAMU vyrostla jako osobitý solitér. Přesto, nebo možná právě proto, že nešlo o organizovanou skupinu s vytyčeným programem, jejich poměrně jednotný vizuální jazyk představoval jeden z prvních projevů fotografické postmoderny u nás. Cílem kurátorů bylo prozkoumat fenomén Slovenské nové vlny a jeho východiska s časovým odstupem téměř tří desetiletí. Osobitý důraz kladou kurátoři na díla, která nebyla ve své době představena vůbec nebo jen okrajově.

Milota Havránková

Milota Havránková

Fotopublikace díla renomované fotografky Miloty Havránkové (*1945).

Ledvinka z banneru

Ledvinka z banneru

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

Ledvinka z banneru

Ledvinka z banneru

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

Ledvinka z banneru

Ledvinka z banneru

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

KLID PŘED BOUŘÍ – Jak jsme žili za normalizace/ fotografie ze 70 a 80. let

KLID PŘED BOUŘÍ – Jak jsme žili za normalizace/ fotografie ze 70 a 80. let

NORMÁLNÍ ŽIVOT ZA NORMALIZACE.

Jako poválečné dítě jsem 50. a část 60. let prožil bezstarostné mládí v rodné vesnici Ředhošť na Roudnicku a teprve na střední škole jsem se setkal s jinou pravdou než tou, kterou jsem slyšel v rádiu a televizi. Ve škole byl poměrně klid a nás kluky, zajímal jen sport a holky. Až na střední škole, kdy nastalo v šedesátých letech jisté uvolnění, jsem viděl, že realita je dost odlišná od toho, co mi bylo vtloukáno do hlavy. A můj příchod do vytoužené Prahy v roce 1966 a o rok později život se studenty na strahovských kolejích už byl plně ovládán politickými událostmi. Nejprve, kdy jsem v prosinci 1967 kráčel v první řadě studentských protestů a kdy jsem dostal první rány policejními obušky a pak prchal zpátky do kolejí. Ale hlavně nástup Pražského jara hned na to, s Alexandrem Dubčekem v čele Komunistické strany, dával jakousi naději na svobodnější život. Ten však zlikvidovali tanky Varšavské smlouvy a následná okupace sovětskými vojsky. Sebeupálení studenta Jana Palacha dokázalo na krátký moment probudit Čechoslováky z nastupující letargie až při prvním výročí okupace v srpnu 1969. Tehdy jsem na vlastní kůži poznal, co dokáže bolševický režim a jeho policejní vykonavatelé. Když mě propustili z vězení, byl jsem pevně rozhodnut, že budu fotografem a že se pokusím emigrovat. Protože ale v té době emigrovala moje sestra, bylo těžké nechat tu samotné rodiče bez možnosti návratu. Vždyť ten „dočasný pobyt“ sovětských vojsk byl „na věčné časy“.

Byla to doba deziluze, přišla normalizace s novým, Moskvě poslušným vedením komunistické strany a taky konec nadějí. Většina lidí se nadlouho uzavřela do sebe a ten zdánlivý klid, jak se ukázalo o dvacet let později, byl klidem před bouří. Podařilo se mi ukončit školu, být na „volné noze“ a fotografie mi měla pomoci k relativní svobodě.

Jaroslav Kučera