Kniha ve speciálním pouzdru je limitována na 50 kusů, obsahuje podpis autora a rovněž podepsanou originální fotografii.

Po více než dvaceti letech vychází teprve druhá kniha brněnského fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Autor je jeden „z nejméně známých ze známých“ českých dokumentaristů. Jeho práce je známa jen několika málo zasvěceným. Autorových výstav bychom spočítali na prstech jedné ruky a textů zabývajících se hlouběji jeho prací máme k dispozici ještě méně. Dlouho zvažuje, jestli některou fotografii vypustí do světa. Ví, jak dělat to, co ho baví: být na cestě, fotografovat černobíle, stále na film. Tvorba Jaroslava Pulicara je osobitá mimo jiné tím, jak je v ní důsledný a nepolevuje. Nároky kladené na fotografický obraz jsou propojeny s jeho životními postoji. S mnohovrstevnatou nereportážní momentkou srostl natolik, že jí podřídil celý svůj život. Subjektivní momentní fotografii pěstuje jako náročné vztahování se ke světu.

Kniha Efemeria představuje výběr z více jak třicetileté tvorby fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Jeho snímky hovoří univerzálním jazykem a jejich tvůrce musí zajímat všechno. Ne snad ve smyslu encyklopedickém či uměleckých žánrů, ale ve smyslu lidském. Čím širší je tato škála, tím blíže je opravdovému životu. Zachytit pak s akupunkturní přesností náboj a emoci dané situace v jednom snímku je kus onoho umění vidět a rozprostřít emoce do velké šíře je kus onoho umění žít. Lhostejno, že ne všem fotografiím hned napoprvé rozumíme, máme alespoň co poznávat a rozšiřovat tím svoji citlivost. Umění má totiž především zneklidňovat a vytvářet lidem prostor, což je vlastně přesně to, co nemá naše pohodlná a racionální společnost ráda. Je to autoimunitní reakce zjištění, že limitem (téměř) všeho jsme především my sami. I proto je třeba ctít autory typu Jaroslava Pulicara, kteří, bez nároku na zisk, či popularitu, a tak trochu v ústraní, donkichotsky vytvářejí tento prostor k usebrání a sebezdokonalování. Jeho fotografie prodchnuté elementární důvěrou v člověka a v to, že žít se dá ledasjak, ale může to být plné a tím i krásné. Kniha byla vydána v roce 2020 v nakladatelství Helbich.

1× kniha, vázaná, 416 stran, česky, rozměry: 14,4 × 19 cm, vydána v roce 2020

Jindra se ve své knize Charles Bridge pohybuje na tenké hranici mezi dokumentární a stylistickou fotografií s inspirací v pražských výjevech Františka Drtikola. Graficky citlivě a elegantně provedená publikace představuje Karlův most tak jak ho známe, ale nevídáme. Příběh jedné legendární stavby obsahuje pravdivé i lživé příběhy naší historie, otázkou zůstává, jaké scény ze života turistů nebo obyvatelů centra Prahy vytváří právě dnes. Jindra jako nenápadný pozorovatel na zdánlivě anachronické médium filmu loví a úspěšně zachytává momenty lehce bizarní, přirozené, romantické i tragikomické, v každém ohledu spontánní a svobodné – vizuálně komunikuje estetický kontrast mezi moderní dobou a podobou architektury, jejíž stavební kámen byl položen v roce 1357.

„Turisté na Karlově mostu jsou vlastně jeho moderní sochou. Mezi díla Brokoffa a Brauna jsme my přidali davy lidí, které jsou jeho neoddělitelnou součástí. A člověk si musí přiznat, že mu prostě najednou chybí, most není úplný. Raději se bude těšit na brzké vstávání, kterému turisté neholdují, kdy najde most osamocený. Uloupne si pro sebe tu chvíli, protože ji chce, kvůli ní sem přišel. Neurčují ji jiné, temné okolnosti. Samota je něco jiného než prázdnota,“ píše novinář a šéfredaktor týdeníku Respekt – Erik Tabery – v eseji Prázdnota a most, který čtenáři mohou v knize též objevit.

Legendární soubor fotografií Zdeňka Lhotáka poprvé v samostatné knižní podobě.

Vytištěno pouze 400 kusů. Každá kniha v pouzdře – číslovaná a signována autorem.

Série fotografií Zdeňka Lhotáka z oblastního vystoupení československé spartakiády v roce 1985 se už dávno stala legendární u nás i ve světě. Nejen proto, že za ni dostal cenu na World Press Photo. Během vystoupení vojáků začalo pršet a jejich těla pomazaná blátem se postupně měnila v absurdní sochy. Jsou tyto téměř dvě desítky snímků vzniklých v průběhu několika málo minut oslavou sportu a heroického výkonu? Nebo jsou mementem, zachycením mezní situace, manipulovaného masového těla?

Od technických mutací k poetice autorské tvorby
Pocta pedagogické a tvůrčí práci prof. Miroslava Vojtěchovského

formát: 24 × 31 cm
počet stran: 456
ISBN: 978-80-7561-301-1

Knihu vydal Marian Beneš a FUD UJEP
v září 2021 v nákladu 500 ks
odpovědný redaktor: Jakub Konupka
odborná recenze: doc. MgA. Jaroslav Prokop, doc. Mgr. Václav Podestát
jazyková korektura: Daniel Kubec
redakční úprava a technické korektury: Klára Mrkusová
překlad anglického shrnutí: Lenka Kotrbáčková
předtisková příprava fotografií: Marian Beneš
grafická úprava a sazba: Jakub Konupka
tisk: Indigoprint, s.r.o.
vydání první

anotace:
Na přelomu tisíciletí stál u dynamického přerodu analogové fotografie do digitálního procesu tandem Vojtěchovský—Beneš. V této knize je skrze tvůrčí práci a teoretickou reflexi zkoumán vliv nových technologií na tradici oboru i na nastupující generaci mladých autorů, kteří na tuto dvojici navázali.
Publikace obsahuje mimo jiné nejúplnější sebraný soubor statí prof. Miroslava Vojtěchovského věnujících se komunikaci a myšlení obrazem a texty o scénologii obrazu i práci s barvou v digitálním prostředí Dr. Mariana Beneše. Prostřednictvím ukázek prací pedagogů, studentů a absolventů ateliéru Aplikovaná a reklamní fotografie FUD UJEP kniha naznačuje možné způsoby vývoje soudobé vizuální tvorby.
Dr. Marian Beneš, MQEP, sestavil a spoluvydal publikaci věnovanou létům 2005–2020 jako poděkování a poctu pedagogické a tvůrčí práci prof. Miroslava Vojtěchovského, QEP, předního českého fotografa, pedagoga, teoretika a kurátora, se kterým měl tu čest více než 15 let pedagogicky i profesně úzce spolupracovat.

Knižní debut fotografa Pavla Vavrouška Nová Sedlica – nejvýchodnější vesnice tehdejšího Československa.

Pavel Vavroušek fotografoval v letech 1971–1981 Novou Sedlici, nejvýchodnější vesnici tehdejšího Československa. Snažil se zachytit jeden z posledních ostrovů venkovské pospolitosti, kde lidé žili tradičním stylem života jen minimálně se lišícím od života svých předků, a v neustálém vyjednávání s přírodou. Pracovali s hospodářskými zvířaty a jejich čas se odvíjel v rytmu střídajících se ročních dob a pravoslavných svátků. Fotografoval v prostředí ještě nezasaženém unifikující globalizací. Vybíral si to mizející, ohrožené, a zachytil je, dokud ještě bylo. Poslední vesnici. Další čtyři desetiletí tyto fotografie ležely v archivu.