Publikace série portrétů od fotografa Romana France.

Watch The Birdie ! obsahuje přes 40 černobílých fotografií od Romana Franca, který žije a tvoří v Brně. Franc ve své práci zkoumá jak jednotlivá témata – například sérii portrétů svého bratra v různém věku – tak snímky, ve kterých organizuje velké skupiny lidí.

Francova schopnost využít nuance dostupného světla pro své tvůrčí účely, stejně jako jeho neochvějná pozornost k nalezení dokonalého prostředí pro své kompozice, udržují jeho portréty středem v oblasti výtvarného umění. Jeho fotografie lidí, z nichž mnohé jsou umělci osobně známé, se pohybují od citlivých k absurdním a od humorných po znepokojivé. Například v Portrait Series-Twins Franc vyfotografoval dvě mladé dvojčata, jejichž obličeje pokryté make-upem se vynořily ze tmy. Prázdné pohledy dívek a zčernalé kruhy kolem očí hraničí s hrůzou.

Publikace Fenomén Zbrojovka s podtitulem “Lépe pracovat, lépe žít” přibližuje život v brněnské Zbrojovce převážně v 60., 70. a 80. letech 20. století. Vychází z unikátního archivu fotografií, který nalezl fotograf Roman Franc.

Obrazovou část knihy tvoří výběr z celkem asi 80 000 negativů. Její součástí jsou i texty několika autorů, kteří pohlíží na Zbrojovku z pohledu historického, uměleckého či urbanistického. Například teoretičky fotografie a kurátorky Lucie L. Fišerové, socioložky Kateřiny Nedbálkové, scénáristky a spisovatelky Aleny Kastnerové nebo publicisty Martina Stöhra.

Umělci uvedení v Velvet Generation dokumentují život v České republice v době, která bezprostředně navazuje na sametovou revoluci. Jejich tiché obrazy rozpoznávají období popsané jako „Éra neonormalizace“ nebo možná přesněji „Čas bezčasí“. Tento časový úsek, počínaje rokem 1992 a sahající až do současnosti, je definován desetiletým kulturním posunem směrem k západní ideologii a dopady, které tento kulturní obrat měl na české občany.

Roman Franc, Gabriela Kolčavová, Vojtěch V. Sláma a Igor Malijevský (obsaženi v knize) naznačují, že pomalý čas revoluce, který má často podobu všedního nebo rutinního okamžiku, je rozhodující pro pochopení toho, jak kulturní život se rozvíjí prostřednictvím života občanů.

Katalóg k retrospektívnej výstave s názvom Noteboom, ktorá sa konala na pôde Galérie umenia Ernesta Zmetáka v Nových Zámkoch v čase od 20. 5. do 19. 6. 2010. Milota Havránková je poprednou predstaviteľkou súčasnej slovenskej fotografie. Publikácia je prierezom jej tvorby z rokov 1965–2009.

Výstavní a publikační projekt českého kurátora a slovenské kurátorky představuje osm autorů dlouhodobě tvořících v Praze nebo s tímto prostředím bezprostředně spjatých: Ruda Prekopa, Vasila Stanka, Tona Stana, Martina Štrbu, Mira Švolíka, Kamila Vargu, Petra Župníka a tragicky zesnulého Jana Pavlíka. Skupina „slovenských fotografů žijících v Čechách“ nebo „českých fotografů slovenského původu“ je jakýmsi společným kulturním statkem obou států a zajímavým fenoménem při zkoumání vztahů mezi českou a slovenskou fotografií. Katedra fotografie pražské Akademie múzických umění byla v sedmdesátých a osmdesátých letech jedinou vysokou školou s výukou fotografie ve střední Evropě. Je překvapivé, že generace Slovenské nové vlny zůstala prakticky nekontaminovaná tradicí české fotografie a na půdě pražské FAMU vyrostla jako osobitý solitér. Přesto, nebo možná právě proto, že nešlo o organizovanou skupinu s vytyčeným programem, jejich poměrně jednotný vizuální jazyk představoval jeden z prvních projevů fotografické postmoderny u nás. Cílem kurátorů bylo prozkoumat fenomén Slovenské nové vlny a jeho východiska s časovým odstupem téměř tří desetiletí. Osobitý důraz kladou kurátoři na díla, která nebyla ve své době představena vůbec nebo jen okrajově.

Fotopublikace díla renomované fotografky Miloty Havránkové (*1945).

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

Ledvinky vyrobené z bannerů našich výstav. Snažíme se recyklovat a zužitkovat zbytkové materiály z výstav unikátním způsobem a necháváme je předělat unikátní a praktické ledvinky.

NORMÁLNÍ ŽIVOT ZA NORMALIZACE.

Jako poválečné dítě jsem 50. a část 60. let prožil bezstarostné mládí v rodné vesnici Ředhošť na Roudnicku a teprve na střední škole jsem se setkal s jinou pravdou než tou, kterou jsem slyšel v rádiu a televizi. Ve škole byl poměrně klid a nás kluky, zajímal jen sport a holky. Až na střední škole, kdy nastalo v šedesátých letech jisté uvolnění, jsem viděl, že realita je dost odlišná od toho, co mi bylo vtloukáno do hlavy. A můj příchod do vytoužené Prahy v roce 1966 a o rok později život se studenty na strahovských kolejích už byl plně ovládán politickými událostmi. Nejprve, kdy jsem v prosinci 1967 kráčel v první řadě studentských protestů a kdy jsem dostal první rány policejními obušky a pak prchal zpátky do kolejí. Ale hlavně nástup Pražského jara hned na to, s Alexandrem Dubčekem v čele Komunistické strany, dával jakousi naději na svobodnější život. Ten však zlikvidovali tanky Varšavské smlouvy a následná okupace sovětskými vojsky. Sebeupálení studenta Jana Palacha dokázalo na krátký moment probudit Čechoslováky z nastupující letargie až při prvním výročí okupace v srpnu 1969. Tehdy jsem na vlastní kůži poznal, co dokáže bolševický režim a jeho policejní vykonavatelé. Když mě propustili z vězení, byl jsem pevně rozhodnut, že budu fotografem a že se pokusím emigrovat. Protože ale v té době emigrovala moje sestra, bylo těžké nechat tu samotné rodiče bez možnosti návratu. Vždyť ten „dočasný pobyt“ sovětských vojsk byl „na věčné časy“.

Byla to doba deziluze, přišla normalizace s novým, Moskvě poslušným vedením komunistické strany a taky konec nadějí. Většina lidí se nadlouho uzavřela do sebe a ten zdánlivý klid, jak se ukázalo o dvacet let později, byl klidem před bouří. Podařilo se mi ukončit školu, být na „volné noze“ a fotografie mi měla pomoci k relativní svobodě.

Jaroslav Kučera