NORMÁLNÍ ŽIVOT ZA NORMALIZACE.

Jako poválečné dítě jsem 50. a část 60. let prožil bezstarostné mládí v rodné vesnici Ředhošť na Roudnicku a teprve na střední škole jsem se setkal s jinou pravdou než tou, kterou jsem slyšel v rádiu a televizi. Ve škole byl poměrně klid a nás kluky, zajímal jen sport a holky. Až na střední škole, kdy nastalo v šedesátých letech jisté uvolnění, jsem viděl, že realita je dost odlišná od toho, co mi bylo vtloukáno do hlavy. A můj příchod do vytoužené Prahy v roce 1966 a o rok později život se studenty na strahovských kolejích už byl plně ovládán politickými událostmi. Nejprve, kdy jsem v prosinci 1967 kráčel v první řadě studentských protestů a kdy jsem dostal první rány policejními obušky a pak prchal zpátky do kolejí. Ale hlavně nástup Pražského jara hned na to, s Alexandrem Dubčekem v čele Komunistické strany, dával jakousi naději na svobodnější život. Ten však zlikvidovali tanky Varšavské smlouvy a následná okupace sovětskými vojsky. Sebeupálení studenta Jana Palacha dokázalo na krátký moment probudit Čechoslováky z nastupující letargie až při prvním výročí okupace v srpnu 1969. Tehdy jsem na vlastní kůži poznal, co dokáže bolševický režim a jeho policejní vykonavatelé. Když mě propustili z vězení, byl jsem pevně rozhodnut, že budu fotografem a že se pokusím emigrovat. Protože ale v té době emigrovala moje sestra, bylo těžké nechat tu samotné rodiče bez možnosti návratu. Vždyť ten „dočasný pobyt“ sovětských vojsk byl „na věčné časy“.

Byla to doba deziluze, přišla normalizace s novým, Moskvě poslušným vedením komunistické strany a taky konec nadějí. Většina lidí se nadlouho uzavřela do sebe a ten zdánlivý klid, jak se ukázalo o dvacet let později, byl klidem před bouří. Podařilo se mi ukončit školu, být na „volné noze“ a fotografie mi měla pomoci k relativní svobodě.

Jaroslav Kučera

Bohatě dokumentovaná kniha zachycuje novinářskou fotografii po dvou desetiletích digitální nadvlády, kdy se situace okolo digitálního zobrazení ustálila a kdy je možné se s mírným odstupem ohlédnout zpět. Autoři popisují nejznámější případy fotografických podvodů klasického i digitálního věku, ukazují krajní možnosti nových technologií na příkladech ze současného umění pracujícího s mediálními obrazy, představují nově vznikající obor forenzní analýzy obrazu a postavu digitálního detektiva. Věnují se případovým studiím vybraných afér a skandálů způsobených publikováním manipulovaných nebo nepatřičně upravených fotografií v médiích. Závěrečná část práceje pak věnována normativním ustanovením jednotlivých médií a organizací a způsobům, jakým média přizpůsobila nové situaci své etické normy a kodexy.

Publikace mapuje proměny novinářské fotografie a nahlíží možnosti jejího uplatnění v české mediální krajině druhé poloviny 20. století. Rekapituluje postavení fotožurnalismu, jeho role a úrovně v jednotlivých vývojových etapách a snahy českých publicistů o vytvoření teoretických rámců. Mezi dobovými fotoreportéry a fotožurnalisty si autorka vybírá především ty, kteří svým pochopením pro fotografii a její nekonvenční uplatňování přesahovali obecně prosazované a akceptované standardy. Fotografy, kteří fotografii nevnímali jako ilustrační doprovod bez jakýchkoli žurnalistických ambicí a svojí prací v redakcích slavných časopisů, jako byl Svět v obrazech, Mladý svět nebo Stadión, ovlivňovali vizuální vkus čtenářů.

U náš exkluzivně s podpisem autorem.

Přátelství módní ikony Alessandry Ambrosio a fotografa Stewarta Shininga začalo téměř před dvěma desetiletími,
právě v době, kdy se Alessandrina modelingová kariéra rozjížděla.
V průběhu let si vytvořili hluboké spojení – přesahující vztah fotografa a múzy.
Tato skvěle vyrobená, nadrozměrná konferenční knížka s 200 barevnými a černobílými fotografiemi, vytištěná a vázaná v Itálii,
ponoří čtenáře hluboko do jejich odvážného, ​​krásného světa.

Fashion icon Alessandra Ambrosio and photographer Stewart Shining’s friendship started nearly two decades ago, just as Alessandra’s modeling career was taking off. Through the years, they developed a deep connection—transcending the relationship of a photographer and muse. Printed and bound in Italy, this exquisitely produced, oversized coffee table book with 200 color and black and white photographs plunges the reader deep within their bold, beautiful world.

Alexandr Skalický patřil do skupiny domácích fotografů, kteří zejména v období 80. let reagovali na podněty konceptuálního umění 60. a 70. let, jenž pronikaly do bývalého Československa ze Západu. Domácí prostředí, izolované od vnějšího světa železnou oponou, chápalo vše, co přicházelo z venku, v souladu s vlastní zkušeností. Tato skutečnost spolu s koncepcí umělecké fotografie vytvořila konstelaci, jež dala vzniknout specifickému dílu, které je nejen zprávou o umělci a jeho práci, ale také o životě v socialismu a o myšlenkových a provozních mechanismech, v jejichž rámci domácí fotografie fungovala.
Monografii připravil Jiří Pátek, kurátor sbírky fotografie Moravské galerie v Brně.

Klíčovou předností PETRA KLIMPLA (1956, Brno), lékaře soustředěného na psychoterapii, je nepředstíraný zájem o současníky. Obsáhlá kniha jeho fotografií – ve výběru a s úvodním textem JOSEFA MOUCHY – vypovídá nejen o autorovi; především je svědectvím o české společnosti.

Kniha PHOTO ESSAYS vznikla na oslavu dvouletého výročí publikování foto esejů na stránce verumphoto.cz. Jejich autory jsou členové spolku VERUM PHOTO a v převážně černobílých fotografiích mapují důležité otázky a dění u nás i ve světě. V knize najdete 17 nejlepších fotografických esejů publikovaných od roku 2019 do roku 2021. Na 240 stranách se nachází 166 fotografií od šesti autorů spolku: Kevina V. Tona, Toma Řechtáčka, Tadeáše Plachého, Petra Machana, Martina Bouzka a Chirilla Cerepenco.

Fotografická a literárně-dokumentární kniha přibližuje osobnost a životní peripetie Felixe Kolmera, skauta, vězně z Terezína, Osvětimi a Friedlandu i odborníka na akustiku. Dokumentární fotograf Libor Fojtík jej, stejně jako jeho prostředí a aktivity, v uplynulých pěti letech fotografoval. Kniha se zabývá tématem holocaustu, akustikou, ale v neposlední řadě také prostředím skautingu. Slib, který Felix Kolmer při nástupu do oddílu skautu dal, se stal jeho celoživotním morálním krédem. Kniha získala nominaci na Nejkrásnější knihu roku 2021. Vydáno v v nakladatelství PositiF.

Kniha ve speciálním pouzdru je limitována na 50 kusů, obsahuje podpis autora a rovněž podepsanou originální fotografii.

Po více než dvaceti letech vychází teprve druhá kniha brněnského fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Autor je jeden „z nejméně známých ze známých“ českých dokumentaristů. Jeho práce je známa jen několika málo zasvěceným. Autorových výstav bychom spočítali na prstech jedné ruky a textů zabývajících se hlouběji jeho prací máme k dispozici ještě méně. Dlouho zvažuje, jestli některou fotografii vypustí do světa. Ví, jak dělat to, co ho baví: být na cestě, fotografovat černobíle, stále na film. Tvorba Jaroslava Pulicara je osobitá mimo jiné tím, jak je v ní důsledný a nepolevuje. Nároky kladené na fotografický obraz jsou propojeny s jeho životními postoji. S mnohovrstevnatou nereportážní momentkou srostl natolik, že jí podřídil celý svůj život. Subjektivní momentní fotografii pěstuje jako náročné vztahování se ke světu.

Kniha Efemeria představuje výběr z více jak třicetileté tvorby fotografa Jaroslava Pulicara (*1954). Jeho snímky hovoří univerzálním jazykem a jejich tvůrce musí zajímat všechno. Ne snad ve smyslu encyklopedickém či uměleckých žánrů, ale ve smyslu lidském. Čím širší je tato škála, tím blíže je opravdovému životu. Zachytit pak s akupunkturní přesností náboj a emoci dané situace v jednom snímku je kus onoho umění vidět a rozprostřít emoce do velké šíře je kus onoho umění žít. Lhostejno, že ne všem fotografiím hned napoprvé rozumíme, máme alespoň co poznávat a rozšiřovat tím svoji citlivost. Umění má totiž především zneklidňovat a vytvářet lidem prostor, což je vlastně přesně to, co nemá naše pohodlná a racionální společnost ráda. Je to autoimunitní reakce zjištění, že limitem (téměř) všeho jsme především my sami. I proto je třeba ctít autory typu Jaroslava Pulicara, kteří, bez nároku na zisk, či popularitu, a tak trochu v ústraní, donkichotsky vytvářejí tento prostor k usebrání a sebezdokonalování. Jeho fotografie prodchnuté elementární důvěrou v člověka a v to, že žít se dá ledasjak, ale může to být plné a tím i krásné. Kniha byla vydána v roce 2020 v nakladatelství Helbich.

1× kniha, vázaná, 416 stran, česky, rozměry: 14,4 × 19 cm, vydána v roce 2020

Jindra se ve své knize Charles Bridge pohybuje na tenké hranici mezi dokumentární a stylistickou fotografií s inspirací v pražských výjevech Františka Drtikola. Graficky citlivě a elegantně provedená publikace představuje Karlův most tak jak ho známe, ale nevídáme. Příběh jedné legendární stavby obsahuje pravdivé i lživé příběhy naší historie, otázkou zůstává, jaké scény ze života turistů nebo obyvatelů centra Prahy vytváří právě dnes. Jindra jako nenápadný pozorovatel na zdánlivě anachronické médium filmu loví a úspěšně zachytává momenty lehce bizarní, přirozené, romantické i tragikomické, v každém ohledu spontánní a svobodné – vizuálně komunikuje estetický kontrast mezi moderní dobou a podobou architektury, jejíž stavební kámen byl položen v roce 1357.

„Turisté na Karlově mostu jsou vlastně jeho moderní sochou. Mezi díla Brokoffa a Brauna jsme my přidali davy lidí, které jsou jeho neoddělitelnou součástí. A člověk si musí přiznat, že mu prostě najednou chybí, most není úplný. Raději se bude těšit na brzké vstávání, kterému turisté neholdují, kdy najde most osamocený. Uloupne si pro sebe tu chvíli, protože ji chce, kvůli ní sem přišel. Neurčují ji jiné, temné okolnosti. Samota je něco jiného než prázdnota,“ píše novinář a šéfredaktor týdeníku Respekt – Erik Tabery – v eseji Prázdnota a most, který čtenáři mohou v knize též objevit.