Extenzivní fotografický svět Vladimíra Birguse se již dávno, v osmdesátých letech, otevřel barvě. A to barvě ve své plné sytosti a významotvorném sdělení. Invenční využití barev přitom bylo tehdy v české dokumentární fotografii výjimečné. Birgusovy barevné konfigurace totiž od počátku s barvou záměrně a takřka malířsky pracovaly. Jeho mnohdy až přízračné výjevy, které se blíží inscenované modulaci, i když jimi nejsou, byly koncipovány s ohledem na barvu a specifické světlo, které barvu a plastičnost zobrazení podporuje. Jestliže ranější autorovy fotografie využívaly v kontrastním souzvuku spíše žlutou, modrou a černou, později se přidávala stále intenzivněji červená a žlutá se téměř vytratila. Červená barva je extrovertní, přitahuje pozornost a vzbuzuje zjitřené emoce. Tento postulát ovšem můžeme vztáhnout i na dění na Birgusových fotografiích, i přes zjevný fakt, že směřují ke klidu a jistému druhu vizuální kontemplace. Uvědomíme si to ještě zřetelněji na fotografiích, kde již lidé, pro někoho jistě překvapivě, nejsou. Intenzita barvy zde dosahuje svá maxima, prázdné, téměř až abstrahující prostory jsou však nabité emocemi, skrytě tlumenými před výbuchem možných interpretací a mentálních vyprávění. Červená a modrá, takřka stendhalovská názvová parafráze, nás vtahuje do fotografického dění natolik, že se jeho divák stává dalším aktérem, když mu dění na fotografii není ani v nejmenším lhostejné. Někde v těchto chvílích se rodí umění.

Počátky Birgusovy intenzivní tvorby spadají do roku 1972. Od tehdy přirozeně černobílých začátků je zřetelná fotografova intence k dohledávání situací, které převyšují humanistický dokument směrem k narativním vizuálním konfiguracím, k subjektivně viděným příběhům a situacím, které ponechávají velký prostor pro individuální interpretace. S nástupem barvy v osmdesátých letech se tato vlastnost Birgusových fotografií ještě prohloubila. Je možné bez okolků tvrdit, že momenty a situace se v barvě odehrávají poněkud jinak než v černobílém fotografickém světě. Jestliže klasická černobílá fotografie pracuje zpravidla s momentkou ve velmi krátkém čase a s jistou formou estetického komponování, což vede zhusta ke zhutněné vizuální zkratce, barva, a u Birguse je to takřka exemplárním příkladem, rozšiřuje, říkejme tomu třeba, mentální pole snímku. Čas se trochu roztáhne, barva nespěchá, do hry vstoupí komponenty, které černobílá narace málokdy obsáhne nebo by v jejím podání byly banální a nezajímavé. Fotogeničnost barevných výjevů v nás také vzbuzuje větší pocit teatrálnosti, inscenovanosti, neskutečnosti, což je zjevný paradox, neboť pravdivost barvy by měla být komplexnější. Myslím, že s tím vším Birgus pracuje, ví, jaké je působení barvy v emocionální i kompoziční rovině. Netlačí k pointě – tomu se ostatně bránil i u svých černobílých opusů. Umí snímek vyprazdňovat i zahušťovat, v obojím však zůstává vizuálně intenzivní a příběhově sdělný. Point tak může být mnoho, respektive jejich náznaků. Rád “komponuje” v plánech, do hry vstupuje geometrie stínů, důležité jsou plochy. Plochy přirozeně dělí a vytvářejí prostor, někdy nás napadne, zda už nejde o abstrahující náznaky, o vyprázdnění, a autonomii barevné narace. Někdy se při prohlížení Birgusových snímků přistihnu, že cítím příjemně teplý dotek podvečerních slunečních paprsků, přechází na mě zpomalený tep dne, kontury jsou tak ostré proto, že za chvíli zmizí. Vnímám tvary a hřeje mě možnost domýšlení dějů. Ale Birgus skvěle fotograficky pracuje i za tmy a v nejostřejším slunci. Najde si situace, kdy postavy ve stínech, či jejich fragmenty nemusí nic, a přesto se toho děje moc. Jsem rád, že Birgus nesnáší vzdušný opar, musí mít vše přesné a ohraničené. Hranice světla a stínu jsou přijatelné jen ve svém maximálním kontrastu. Vtipem jeho fotografií tak zůstává zřetelné pousmání barvy, kde pozice, shluk, stín a gesto jsou definitivní, definitivní tak, jak jen to umí barevná fotografie. A Vladimír Birgus.

Martin Dostál, kurátor