Autor je jeden „z nejméně známých ze známých“ českých dokumentaristů. Dlouho zvažuje, jestli některou fotografii vypustí do světa. Pak ovšem máte jistotu, že je „pulicarovská“. Má jasnou metodu, dělat co ho baví, být na cestě, fotografovat černobíle, stále na film. Takový model rozvíjejí mnozí. Tvorba Jaroslava Pulicara je osobitá mimo jiné tím, jak je v ní důsledný a nepolevuje. V jeho případě prorůstá žité a fotografované. Nároky kladené na fotografický obraz jsou propojeny s jeho životními postoji. Nepracuje podle témat nebo na jednotlivých uzavřených projektech, vytváří samostatné obrazy, ve kterých rozvíjí svůj osobitý jazyk, že napříč různými desetiletími vzniku jeho snímků máme pocit, že se fotografie vzájemně doplňují a tvoří uzavřený celek. Jako by neustále fotografoval tuto jednu fotografii.

Hledá zanikající ostrovy autenticity, místa, kde se lidé přirozeně druží, skupují, společně vytvářejí, v ideálním případě v odkazu na dlouhou tradici. Ne náhodou vzniká řada snímků během cest, poutí, lidových slavností. Hledání zanikajících ostrovů autenticity jej většinou vedou do míst na Moravě, Slovensku, Polsku, Ukrajině nebo Rumunsku. Jeho fotografie nezaznamenávají mezní situace, tak často zachycované reportéry, nejsou o emigrantech, válkách, zabíjení. Přesto je fotografem mezních okamžiků. Hledá „jednoduché“ konstelace, kdy je alespoň na malou chvíli život obnažen na dřeň. Snaží se zachytit exil a konflikty v nás. Lidé s výrazy zvláštního usebrání, zamyšlení, vnitřního prožitku, soustředěného nacházení se v prostoru. Bedlivě pronásleduje všední každodenno kolem nás a snaží se nepropásnout ten moment, kdy se z něj náhle vynoří obecná zkušenost, obraz.

S mnohovrstevnatou nereportážní momentkou srostl Jaroslav Pulicar natolik, že jí podřídil svůj život a do velké míry i volný čas. Svůj byt proměnil na galerii, kde pravidelně pořádá výstavy fotografům, jejichž práce považuje za přínosné. Vernisáže a diskuse při zahájení těchto výstav jsou už legendární. Striktně odděluje své zaměstnání a fotografování, kterému se věnuje výhradně ve volném čase, bez tlaku grantu, zakázky, blížícího se termínu výstavy nebo jiného požadavku zvenčí. Subjektivní momentní černobílou fotografii pěstuje jako náročné vztahování se ke světu.

Tomáš Prospěch, kurátor výstavy

Jaroslav Pulicar (*1954) žije v Brně. Absolvoval střední průmyslovou školu. Ve fotografii je autodidakt. V Brně provozuje bytovou Galerii 35. Dosud měl jen několik samostatných výstav, vyšly mu tři autorské knihy s fotografiemi: Jaroslav Pulicar: Fotografie, (výběr fotografií Antonín Dufek, texty Dufek, Vojtěch Dukát), Kovalam, Praha 1998; Jaroslav Pulicar: Efeméria, (výběr fotografií Lukáš Bártl a Jaroslav Pulicar, text Lukáš Bártl), Helbich, Brno 2020; Jaroslav Pulicar: Pulicar, (výběr fotografií Tomáš Pospěch a Jaroslav Pulicar, texty Vojtěch Dukát a Tomáš Pospěch), PositiF, Praha 2020. Asociace profesionálních fotografů ČR mu udělila cenu Osobnost české fotografie za rok 2020.