Hlavní výstava
8. 3. 2024 - 14. 4. 2024
Výstava „Archív skrytých významů“ představuje různé polohy české a slovenské dokumentární fotografie, prezentované tvorbou tří autorů, generačně na sebe navazujících. Konkrétně se jedná o tvorbu Pavla Diase (1938 – 2021), Tibora Huszára (1952 – 2013) a Kariny Golisové (*1997). Ve středu jejich zájmu je člověk nejen jako samostatně myslící a konající individualita, ale také jako součást různých sociálních skupin a kolektivů. Tedy člověk, coby aktivní součást „malých“ i „velkých“ dějinných událostí. Společnou kvalitou všech tří vybraných autorů, navzdory jejich odlišným časoprostorovým výchozím bodům, je nonšalantní a současně brilantně vypointované zprostředkování nálady a atmosféry změny, transformace v rámci společnosti, ale i uvnitř jednotlivce.
Výstava „Archív skrytých významů“ je iniciativou Nadácie Miloty Havránkovej, která podporuje každoroční vznik výstavního projektu, prezentujícího tvorbu dvojice již etablovaných fotografů z Čech i Slovenska, doplněnou o tvorbu autora začínajícího.
Pavel Dias
Vystudoval fotografii na pražské FAMU, kde později po dvě dekády i pedagogicky působil. Jeho reportážní a dokumentární fotografie se vyznačují distingovaným nadhledem, bez snahy o jakoukoliv senzaci. Současně však zprostředkovávají pohled empatického pozorovatele. S ohledem na rodinnou historii autora, spojenou s protinacistickým odbojem jeho blízkých, vystupuje v jeho tvorbě do popředí zájem o poválečné osudy židovských komunit a míst, poznamenaných tíživým historickým břemenem, jako jsou koncentrační tábory. Prostřednictvím lidské figury, zasazené do konkrétního místa či lokality, je schopen zprostředkovat specifickou atmosféru, náladu či zdůraznit význam daného momentu – jakkoliv marginálně může působit v rámci nepřetržitého běhu velkých dějin.
Dias ve svých fotografiích zaznamenával různé historické momenty, které mají již trvale pevné místo v kolektivní paměti Čechů i Slováků – například série fotografií z pohřbu Jana Palacha, který se upálil v Praze roku 1969 na protest proti sovětské okupaci tehdejšího Československa. Ze zcela odlišné polohy autorova zaznamenávání běžné každodennosti, jako například v případě rodinných portrétů, však sálá až nevídaná intimita a něha. Dias dokázal až neobyčejně živě zachytit důvěrnost zamilovaných párů při tak obyčejné aktivitě, jako je procházka pražskými uličkami nebo podél řeky Seiny. Vášnivě ho přitahovalo i fotografování koňských dostihů.
Tibor Huszár
Byl slovenským fotografem, pedagogem a cestovatelem. Fotografii vystudoval na pražské FAMU a později ji sám vyučoval na trnavské Univerzitě sv. Cyrila a Metoděje. Byl lokálním patriotem z malé vesnice Reca na jihu Slovenska, který fotografoval místní obyvatele bez jakéhokoliv přikrášlení, ale vždy se zachováním jejich důstojnosti. Díky svojí bezprostřední povaze se mu dařilo dostávat na místa a mezi lidi, kteří mimo svoji komunitu často nikoho nepřijímali. Fotografie se stala součástí jeho životního stylu; s nadšením zachycoval denně nespočetné množství lidí a situací, se kterými se setkával. Mezi ty nejběžnější patřily nejdříve svatby a pohřby. Nevyhýbal se však ani komplikovaným osobnostem či vypjatým situacím. Fotil umělce i politiky různého názorového spektra. K fotografovaným subjektům se dokázal až neuvěřitelně přiblížit. Vydal několik tématických fotografických publikací, kromě jiných i poetické zdokumentování jeho vlastního pobytu v nemocnici s názvem „Návrat zpět“.
Ve výstavě jsou prezentovány dvě jeho známé a velmi silné série fotografií, které prezentují Huszárovy kvality při zaznamenávání širokého spektra lidských povah a emocí. Na záběrech ze vzpoury věznů v Leopoldově roku 1989 můžeme pozorovat nejen hněv vězněných kvůli nesplnění jejich požadavků v momentu zlomu politického systému v zemi, ale i jejich vnitřní hierarchie, okamžiky euforie i nečekané náklonnosti na tomto nehostinném a drsném místě. Série fotografií s názvem „Cikáni“ zase představuje různé polohy a okamžiky ze života marginalizovaného společenství lidí v momentech jejích každodenních radostí a starostí, oslav i piety. Huszár, podle jeho vlastních slov, fotil lidi, protože je měl rád. A ve výstavě prezentovaný výběr z jeho rozsáhlé fotografické tvorby je toho důkazem.
Karina Golisová
Je nejmladší autorkou z vystavované trojice. Fotografii studovala nejprve na bratislavské VŠVU a později na pražské FAMU. Patří do tzv. “generace Z“, tedy nejmladší generace v dospělém věku. Právě její vrstevníci a vrstevnice se stali hlavními objekty jejího zájmu. Do povědomí širší veřejnosti se Golisová dostala sérií fotografií, ve které zaznamenává alternativní způsob života mladých lidí v hlavním městě Slovenska. Zdokumentovala osazenstvo jednoho squatu, který dnes již neexistuje. Na výstavě je autorka prezentována fotografiemi, ve kterých dokumentuje atmosféru i jednotlivé účastníky/účastnice hudebních akcí bratislavské periferie. Tento cyklus byl původně publikován v rámci autorského zinu, tedy publikace vydané svépomocně v omezeném nákladu. Fotografie, i díky retro módě jakoby vytržené z dané doby, Golisová doplňuje útržky z konkrétních rozhovorů. Existuje dnes ještě vůbec nějaký underground? Jak vypadá a co znamená pro dnešní generaci mladých lidí? Golisové fotografie jsou portrétem i dokumentem současně. Zprostředkovávají pocity určité nostalgie, kdy se tehdejší ostře vyhraněné alternativní subkulturní symboly nyní dostávají na trička, vyráběné značkami fast fashion. Jejich současní nositelé/nositelky je spojují do eklektického mixu, vytvářejí z nich sladkotrpký odkaz na nenávratně uplynulou dobu. Bez tíhy na bedrech současné generace z čím dál rychleji se blížícího konce světa. Golisové fotografie současného undergroundu tak dost možná zachycují atmosféru (před)posledního mejdanu.
