Jiří Siostrzonek je zástupcem vedoucího Institutu tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, kde vyučuje základy sociologie a psychologie umění, dějiny výtvarného umění a dějiny filmu. Přednáší též na Filozofické fakultě Palackého univerzity v Olomouci, na Univerzitě T. Bati ve Zlíně a na univerzitách v polské Poznani, Katovicích, Krakově, Vroclavi.

Fotografie s nástupem digitálních technologií zažívá druhou revoluci. V současnosti fotografujeme téměř všichni. Fotografujeme vše, co nás oslovuje. Vytváříme osobní obrazové deníky. Na jedné straně jsme přesyceni obrazovými informacemi, na druhé straně se paradoxně potýkáme s obrazovou negramotností. Je běžné, že vizuální sdělení často neumíme číst, protože neznáme vizuální gramatiku, sloh, symbolickou komunikaci. K tomu, abychom rozuměli fotografickým obrazům nejen povrchově, potřebujeme být vybaveni vědomostmi, znalostmi a životními zkušenostmi, které umocňuji náš prožitek při čtení fotografií.

Při hodnocení fotografií se často objevuje termín sociologická fotografie. Je zajímavé, že sociologie, věda o společnosti, má nejen stejné historické kořeny vzniku jako fotografie (30. léta 19. století), ale v praktické aplikaci napomáhá např. v dokumentární fotografii interpretovat a pochopit zachycenou sociální realitu, krajinu, zátiší, architekturu v širších souvislostech.

Setkání s „fotografií jinak“ je určeno především zájemcům o přesahy fotografie do jiných znalostních světů, ale především jako prostředek pro tázání a hledání odpovědí na magii každodenností, kterou všichni žijeme, ale téměř neprožíváme.

V přednášce, která bude bohatě ilustrována promítanými fotografiemi, se pokusíme odhalit příběhy skryté ve fotografiích. Pokusíme se objevit další roviny sdělení a významy, které fotografie nesou.

Odb. as. Mgr. Jiří Siostrzonek, Ph.D.

1956, Hradec Králové
Na Karlově univerzitě v Praze vystudoval žurnalistiku (1975–1980). Publikuje nejčastěji v časopisech Literární noviny, Host, Ateliér. Od roku 1980 uspořádal řadu osobních i kolektivních výstav. Koncem 80. let spoluzakládal občanské sdružení Aktiv volné fotografie (dnes FotoForum Praha), roku 1991 galerii Pražský dům fotografie. Podílel se na různých teoretických i praktických projektech, mimo jiné s kolektivem autorů na sborníku Alternativní kultura: Příběh české společnosti 1945–1989 (2001), výrazně přispěl do obsáhlého katalogu Fotogenie identity / Paměť české fotografie (2006). Samostatně vydal eseje o historii fotografie a technických obrazech Zážitek arény (2004) a beletristický příběh dezertéra Mimochodem (2004). Od poloviny 90. let působí ve svobodném povolání.

Adolf Zika napsal o Tereze z Davle a její výstavě Grandhotel:

…ve svém posledním autorském projektu nazvaném Grandhotel rozvinula na poli komorních aktů téma hotelu. Nenechte se zmást zprvu banálním vyzněním této látky. Hotel je totiž ztělesněním intimní atmosféry, symbolem klidného přístavu i vítaného mileneckého úkrytu. Hotel je ženská náruč i klín. Hotel je analogie ke všemu dobrodružství, erotice i lákavému tajemnu.
Proto nás ženy na Tereziných fotkách sledují a svádějí svou něžnou krásou i smyslným glamourem první republiky. Vypravěčem životních příběhů, které se schovávají za charismatickými pohledy žen a dívek jsou samotné stěny hotelu Evropa prosycené svou panoptikálně zašlou slávou. Výjimečný hotel se časem stane legendou stejně jako ženské tělo, které již dávno legendou je. Je osou, kolem které se točí vesmír.
Tereza z Davle své téma naplno využila. V přímočaré jednoduchosti tkví kouzlo a půvab jejích snímků, a to nejen díky užití analogového fotoaparátu a následnému ručnímu nazvětšování každého záběru, které autorka nepochybně bravurně ovládá, ale především díky jejímu oku.

Celý kurátorský text o výstavě Grandhote ZDE

Tereza z Davle se narodila v roce 1975 v Hořicích. Ve fotografii je autodidakt, učí se z knih, od svých fotografických kolegů ale především vlastní prací. Dokonalá technika není jejím cílem ani prostředkem vyjádření. Naopak, v nedokonalosti (rozmazané snímky, fotografie s velkým zrnem) spatřuje větší kouzlo a větší možnost zachycení autentické atmosféry než u dokonalých, ale sterilních snímků. Tomu odpovídá její přístup k technice: při práci ji používá minimálně – stativ, pouze když je to opravdu nutné, nepracuje s profesionálními blesky. Jak sama říká, netahá světlo za modelkami, ale modelky za světlem.

Fotografuje  analogovými aparáty Canon a Pentax 6×7 na černobílý film. Své snímky pak sama zvětšuje. Zdlouhavost a náročnost ručního zvětšování už odvedla většinu fotografů k digitálnímu fotoaparátu, jí však naopak pořád dává smysl. To „cachtání ve vývojce“, jak sama hodiny v temné komoře označuje, dává jejím fotorafiím kouzlo na první pohled nezaměnitelných ručních zvětšenin.

Tereza z Davle dává přednost přirozenosti – jak ve volbě světelných podmínek, tak při výběru svých modelek. Fotografuje své kamarádky, sousedky, dívky, které se  nepohybují ve světě modelingu, ale mají v sobě něco krásného, co Tereza umí vidět – ať je to tělo, jeho část (nohy, vlasy, prsa) nebo schopnost přirozeného výrazu.

Výstava “Fotografové války” je pokračováním objevného projektu „Pěšky 1. světovou válkou“, vystaveného na Pražském hradě v roce 2009. Reakce na projekt byla neobvyklá, na inzeráty s výzvou k dohledání dalších fotografií se ozvalo téměř padesát lidí, kteří vlastní fotografie, negativy, desky i trojrozměrné předměty jako uniformy, jídelní nádobí, deníky a jiné. Výsledkem je výstava čtyř zcela neznámých vojáků – fotografů, kteří na polích 1. světové války dokumentovali obyčejný každodenní život, aby nám zanechali svědectví o této kruté době.

Dokumentarista Jaroslav Kučera bude hovořit o sestavování výstavy i osudech vojáků – fotografů: Jana Neuberta, Jana Rajmana z Rožďalovic, Gustava Brože a Jana Myšičky, jejichž fotografie poskytli příbuzní nebo přátelé. Po válce, po rozpadu Rakouska – Uherska a vzniku nového státu Československa, a vlastně až do roku 1989, nebyl o jejich svědectví valný zájem. Negativy a fotografie přikryl prach muzeí a půd a tak až dnes díky prozíravosti rodinných příslušníků můžeme téměř krok za krokem sledovat jejich osudy během útrap této nesmyslné války.

Jiří Turek se narodil v Praze v roce 1965. Studoval na Institutu výtvarné fotografie a svou profesionální kariéru začal v roce 1990 ve fotografickém oddělení MF Dnes. Jako fotoreportér doprovázel prezidenta Havla po celém světě a podával zprávy o průběhu válek v Bosně a Hercegovině a v zemích bývalého Sovětského svazu.V roce 1995 se stal editorem magazínu MF Dnes a specializoval se na portrétní a módní fotografii.

Od roku 1998 je na volné noze. V letech 2002-2006 žil a pracoval v New Yorku, kde pokračoval ve své práci pro magazíny a reklamu. Portrétoval světové ikony jako jsou Rolling Stones, David Bowie, Luciano Pavarotti, Lou Reed, Sting a mnoho dalších.

Výstava Romantický konstrukt byla připravena pro prostory bývalého officeroomu pražské výškové budovy z šedesátých let. Sleduje instalační, performační a do jisté míry i subverzivní tendence v současné fotografii, které evokují odkazy k romantické tradici. Podobně jako distance několika desetiletí přeformulovala náš pohled na kancelářské prostory státního socialistického podniku, se hledáček našeho kurátorského výběru soustředí na umělecké a sociální strategie aplikované na romantické vnímání přírody nebo domova. Ve snaze pochopit samotný název Romantický konstrukt se nabízí jakási mezioborovost umělců, kteří volně interpetují témata krajiny nebo zátiší a les, kytka, jakýkoli materiál je pro ně výzvou. Zastoupení umělci nejrůznějšími způsoby remixují romantické formy, umělecké strategie užívají jako mustr na vnímání personálního prostoru – idyly domova, nebo přenášejí na vnímání vzdáleného prostoru – krajiny, kterou neobýváme, ale kam zajíždíme, a kterou rozhodně známe z nánosů vizuálních obrazů. V mnoha případech si také pohrávají s otázkou po podstatě skulptury a performance, vytvářejí jejich estetické formy pro hledáček fotoaparátu. Vedle toho se u nich objevují také formy překatalogizování, remixy vizuální tradice a systémů třídění.

Tyto projevy sledujeme ve třech vzájemně se prostupujících tématech, vedoucích od idyly domova a jejich romantických rituálů přes romantické reminiscence v prožívání přírody až po performance pro fotoaparát, které překonstruovávají přírodu a aplikují na ni umělecké a sociální strategie.

Soudobé užívání fotografie v současném umění je formováno množstvím paralelních vývojových tendencí.  Dnešní fotograf ve své profesi slučuje dovednosti aktivisty, moderátora, editora, sochaře a architekta, filozofa, sociologa, zahrádkáře nebo konstruktéra. Na základě forem, kdy v sobě fotograf probouzí performera a sochaře, výstava sleduje přeformulovávání vztahu k přírodě nebo k domovu, ale ne tak, jak je reflektovala romantická tradice v odkazu na dekadenci, nostalgii nebo sentiment nebo jak je recyklována v současné módní fotografii. Spíše než romantismus, jak jej chápe filozofie, nebo se projevil v literatuře a umění, sledujeme jeho „obyvákovou podobu“. Přírodu a formy, které ji tvoří, si obvykle naivně fetišizujeme stejně jako konstrukty „vlasti“, „idyly domova“, „návratu k přírodě“ atd. Zastoupení umělci vnášejí do krajiny (přinejmenším od vrcholného středověku lidmi systematicky modifikovaného konstruktu) zkušenost ze světa umění a pomocí těchto nástrojů předstupují před krajinu novým pohledem. Kulisy, které se rozkládají před fotoaparátem se vcelku nemění, ale obsah je zbrusu nový. Zdá se, že tato romantika je poněkud chladná a zvrácená, ale při bližším pohledu je spíše zřejmé, že na staré vzory jsou nanášeny nové utopie.

Romantický konstrukt – hlavní výstavní projekt Prague Biennale Photo 2 (koná se od 19. 5. do 11. 9. 2011 v budově bývalé Microny, Praha 4). Bude sestaven z děl těchto umělců:

Jan Adriaans, Holandsko
Melanie Bonajo, Holandsko
Amira Fritz, Německo
Sanna Kannisto, Finsko
Matthieu Lavanchy, Švýcarsko
Kamila Musilová, ČR
Bára Přidalová, ČR
Yan Renelt, ČR
Jaap Scheeren, Holandsko
Diana Scherer, Holandsko
Michaela Thelenová, ČR
Martin Tůma, ČR
Tomáš Werner, Slovensko
Henk Wildschut, Holandsko
Magda Wunsche, Polsko

Pro nejnovější výstavu “Kladno – 80. léta” vybral Jiří Hanke spolu s kurátorem výstavy Vladimírem Birgusem fotografie napříč jeho fotografickými soubory. Z velké části dosud nepublikovaná díla vznikala výhradně v Kladně mezi lety 1980 až 1990. Svému rodnému městu zasvětil autor většinu své fotografické práce.

Jiří Hanke (* 15. dubna 1944, Kladno) je český dokumentární, portrétní a konceptuální fotograf. Fotografuje od sedmdesátých let. Roku 1977 založil Malou galerii České spořitelny v Kladně, kterou vede jako kurátor.

Pavel Baňka se stal nepřehlédnutelným solitérem české fotografie koncem sedmdesátých let minulého století. Veřejnosti se pravidelně představuje v prestižních galeriích v České republice i v zahraničí. Jeho díla se stala součástí mnoha světových fotografických sbírek. Již řadu let se věnuje rovněž výchově mladých umělců v oboru. V posledních dvou dekádách dlouhodobě přednáší na několika amerických a britských universitách a od roku 1995 je vedoucím Ateliéru fotografie na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem. V roce 2002 spoluzakládal časopis Fotograf, od té doby je jeho šéfredaktorem.

S Martinou Pachmanovou začal spolupracovat v polovině devadesátých let. Posledním projektem jejich spolupráce byla výstava Pavla Baňky INFINITY v galerii Rudolfinum (2001), která následně putovala do zahraničí. Jejich pracovní setkání se zopakovalo přesně po deseti letech  na půdě Špálovy galerie, kde v současné době můžete zhlédnout výstavu O fotografii

Rezervace míst jsou možné na e-mailu ik@lgp.cz. Besedy pořádáme bez výběru vstupného.